Psí kostel

Cesta se najednou mění na sněhové pole a to se již na gravelu projet nedá. Nezbývá nám nic jiného, než slézt z kol, brodit se sněhem a kola tlačit. Naštěstí to netrvá dlouho a jsme v Zábrdí, kde lze opět na kola nasednout a pokračovat jízdním stylem. Jsme v Ralsku, vše se opakuje, v údolích zima a místy sníh na cestě. Naštěstí jsou to ale pouze krátké úseky a tlačit už nemusíme. Upalujeme směr Mimoň, slunce pozvolna klesá k obzoru a jak klesá, klesá i okolní teplota. Okolo půl páté jsme v Mimoni, kde si kupujeme jídlo k večeři, k snídani a pivo. Rychle do sedel a jet. Ještě nás čeká pár kilometrů a teplota rychle klesá. Konečně jsme v Hradčanech, kde odbočujeme do lesů a vydáváme se hledat Psí kostel. Jedeme po nám dobře známých cestách, protože jsme zde loni pořádali Fat Bike Challenge, ale na konci naší dnešní cesty přeci jenom zabloudíme a skončíme na vedlejším kopci, než se nachází onen kostel. Chvíli hledáme a nakonec nacházíme správnou odbočku a po chvilce intenzivního tlačení jsme konečně na místě.

Oheň hoří, na něm rošt, na roštu klobásky a vedle nich hermelín, v rukou plechovky s pivem a večer krásně plyne. Kecáme, jak jinak, o kolech, bikepackingu, ale nevyhneme se ani tématu COVIDU a politiky. Tak už to v dnešní době chodí.

Je jasná mrazivá noc, do jeskyně svítí oranžová záře měsíce a my jdeme okolo desáté zalehnout do spacáků. Noc je klidná. Sice chladná, ale ve spacáku je příjemně.

Budíme se brzy ráno, sotva vylezeme ze spacáků, pouští se do nás nekompromisně mráz. Rychle vaříme kávu, po které ještě následuje čaj a makový závin k snídani. A jde se balit. Prsty jsou tak zkřehlé, že se balení ukazuje jako značně obtížná záležitost. Brašna nejde ani pořádně srolovat a o připínání na řidítka ani nemluvě. Nakonec se vše zdárně podaří, bereme odpadky, kola a vyrážíme na cestu. Po příjezdu do Hradčan se rozhodujeme, že domů pojedeme oklikou. Jedeme po hlavní silnici a pokaždé, když se dostaneme na slunce, zastavíme a lačně sajeme teplo z jeho paprsků. Zahřejeme se a opět vjíždíme do mrazivého stínu a takto to jde stále dokola. Když tu najednou zastavujeme a vyjeveně čumíme na ceduli Vítejte v Doksech!

Cože? Jak jako Doksy? Co tady děláme? Vždyť to je úplně opačným směrem. Koukáme do map a zjišťujeme, že hned na začátku jsme špatně odbočili a dojeli do Doks. Ondra poznamená, že to asi v práci v poledne nebude, na to mu já lakonicky odvětím, že se do práce dnes asi vůbec nedostane. Otvíráme opět mapy a hledáme nejjednodušší cestu domů. Volíme směr Mnichovo Hradiště, kam se dostáváme kolem poledního. Máme hlad a tak zastavujeme u malé pizzerie, já si nasazuji respirátor a jdu nám koupit jednu pizzu a cukerný nápoj Coca-Cola. Sedíme na malém parkovišti, baštíme pizzu, zapíjíme sousta kolou a je nám blaženě. Vynikající pizza. Břicha plná a tak můžeme opět vyjet na cestu. 

Vzhledem ke zdržení a zajížďce, volíme nejrychlejší, ale ne nejkratší cestu, směr Žabakor a Turnov. Z Turnova už jedeme po nám dobře známých cestách do Hodkovic nad Mohelkou. Poslední výšlap na Záskalí a okolo třetí hodiny jsme doma. Ondra rychle nakládá kolo do auta, loučíme se a oba dva se jdeme věnovat našim rodinám. Těla jsou unavená, ale hlavy čisté. A to nevíme, co nás teprve čeká v následujících dnech.

Psí kostel vám určitě mohu vřele doporučit, za vaši návštěvu určitě stojí. Akorát dobře volte den, kdy tam vyrazíte. Rozhodně zvolte, pokud je to možné, pracovní dny v týdnu, protože o víkendu by se vám mohlo dost dobře stát, že zde místo na spaní nenajdete. A i když zde nebude chtít spát, určitě za návštěvu stojí i tak. Ať už na kole či pěšky.