Fat Bike Challenge 2020

Ale nebudu Vám vyprávět o FatbikeChallenge od konce, jen to byla jedna z těch akcí, která Vás nakopne. Jedna z těch akcí, kde potkáte inspirativní lidi a chcete zase o něco víc dokázat. Ano, za tím jsem jela 250 kilometrů do Ralska.

Loni jsem si přečetla o FatbikeChallenge a bylo mi jasné, že příště jedu taky! Takže jsem 21. února hodila krosnu a pohorky do auta a vyrazila směr na sever. Cesta uběhla rychle a po příjezdu do Obory Židlov mě přivítal krásný dřevěný srub a před ním vyrovnané fatbiky. Jeden z nich čekal na mě. Hned po zaparkování jsem si už podávala ruku s mou spolunocležnicí Mončou a vzápětí nás už polibky na tváře vítal Dag a Ondra. To jsou ti dva, co tohle mají na svědomí. O chvíli později jsme už řešily s holkami na pokoji, co na sebe na noční jízdu. 

Jen co jsme nahodili světýlka, čelovky a dostatečně upustili naše kola od traktorů. (Poprvé jsem jela na fatbiku, tak pochopte ten výraz, v poslední době jsem trávila dost času na silničce.) Vyrazili jsme do tmy. Mile mě překvapilo, že můj fialový fatbike značky Salsa projede úplně všechno a že když v pohorkách zaberu, tak vyjedu i prudší kopce. Paráda! Jeli jsme po pěšinkách tmou, poslouchali sovu, svítili jak světlušky nebo auta na dálnici a radost jako by jela s námi. Chvílemi jsme povídali, chvílemi si snad každý užil tu svou minutku ve tmě jen sám se sebou. Podařilo se nám vyhnout pár loužím velikosti zahradního jezírka, přenést padlý strom, vytlačit slíbených 100 metrů do nepatrného kopečka, který by většina z nás raději jela dolů, než jsme dorazili k Pomníku Antonína Sochora. Právě ten se pro mě stal orientačním bodem pro zbytek víkendu. Protože, kromě Máchova jezera a Bezdězu, jsem jela neznámou krajinu, nyní umocněnou tmou. 

Po 20 km jsme se vrátili do tepla srubu, kde nás čekala teplá sprcha, boršč, zeleninová polévka, Rohozec a večer plný pohody, historek a nových youtube objevů. (O odkaz napište Dagovi.) Dag a Ondra nás seznámili s dalšími plány a my se po nějakém tom pivu, nebo čaji odporoučeli dříve či později do postelí.

Snídaně byla výborná. Skvělé kafe a míchaná vajíčka, co nám připravili místní, všem hned vykouzlila úsměv na tváři. Po snídaňové hostině proběhlo ještě pár debat o počasí, vhodném oblečení a času odjezdu. Dag nám udělal fotku s odrazem v rybníčku a se štěstím se tam sám nevykoupal k lítosti ostatních. Pak jsme se rozdělili na dvě party a vyrazili. Ondra vedl první skupinku, kde jsem byla i já a Dag druhou, která dojela s větším počtem fotek. 

Tempo jsme měli ideální, jen hned na začátek nás čekal výživný kopec a hned na to jeden ze sjezdů. Pocit, že na tlustém kole projedu vše, se umocňoval. Borovými lesy, kraje romantika, nás spletité cestičky vedly směrem na Ralsko. Z dálky jsme pokukovali na Bezděz, o kterém jsem slyšela historky z loňského setkání. Až jsme dorazili do Doks, kde jsme se občerstvili a napojili, každý dle svého gusta. Naše rozhovory jsme přerušovali, jelikož v televizi se české biatlonistky snažily o bednu. Bohužel to neklaplo.

Dagova parta vyrazila dál, ale my jsme ještě jeli na povinné kafíčko na náměstí. Alespoň si myslím, že to náměstí bylo, jelikož jsem byla ráda, že mi alespoň došlo, že to jezero, kolem kterého jsme pokračovali, je Máchovo. Ne že bych na tom byla zle s orientací, ale naprosto jsem se vypnula z koukání do mapy a užívala si skvělou atmosféru a Ondrovo vedení. U Mácháče mě ještě potěšilo, a nebyla jsem sama, že je zima a davy lidí zatím sedí v teple domova. Byl tam svatý klid. 

Viděli jsme spoustu ohromujících skalních útvarů, jen tak ledabyle vykukujících z lesního porostu borovic. Jen ten psí kostel naše skupinka minula a hnala se do pěkného výjezdu na mýtině, kterou tu zřejmě zanechala jedna z posledních vichřic. Další sjezd, který opravdu stál za tu námahu nahoru. Ještě pár zatáček a už na nás čekal první poloviční mostek, spíš lávka přes potok. Takže díky chlapi za odvahu, za přenesení kola a podání ruky. My i lávka jsme přežili. Krom okolní krásy mě hřálo u srdce i to, že si všichni navzájem pomohli.

O nějaký kilometr dál jsme se bavili pohledem na další poloviční mostek, tentokrát už přes Ploučnici, ale omyl, byly to jen schody do řeky. Další lávku chlapi otestovali a byla v pořádku. Les nás vedl dál. Dali jsme si i chvíli na společné pivko z plechovky a zajeli okouknout letiště Hradčany. Staré hangáry na letadla nás okouzlily natolik, že jsme na jeden vynesli kola, udělali fotku a pak jsme si těch pár prudkých metrů sjeli. Pecka! Jen ta atmosféra tu nebyla jako v lese. Zchátralé a opuštěné kasárny nám připomněly, že historie nebyla vždy růžová. S lehkým podivem, jak tu někdo může bydlet, jsme pokračovali a srub už nás čekal i s Dagovou partou a studenou sprchou pro opozdilce. 

Kdo chtěl si šel vyzkoušet packraft na rybníček a všichni se naštěstí suší vrátili na výtečný guláš a večerní přednášky. Dag povídal o Skotsku, já o cestě kolem České republiky a Ondra o výhodách beznosičových brašen. O témata večera bylo postaráno. Každý si povídal, poslouchal anebo vtipkoval. Všechno mělo společné jmenovatele: kola a přírodu. 

Ráno pršelo. Chvílemi dokonce i trošku víc. Co dnešní vyjížďka? Polovina si balila věci a kola do aut. Pár bláznů přemýšlelo, že vyrazí. Já byla rozhodnutá. Musím otestovat nepromokavé kalhoty i bundu v ostřejších podmínkách. Jedu. Už to vypadalo, že pojedeme jen dva, ale kluci se přidali k nám. Takže jsme otřeli mokrá sedla (jako by to mělo smysl) a vyrazili ke skalnímu divadlu. Popíši to jednoduše. Bláto, déšť, kopec, bláto, mokré větve. Skalní divadlo a schody (kluci pochopí). Kopec, kopec, myslivci, louka, déšť a odemčená brána. Chvíli silnice a sucho. Pomník A. Sochora, známý trail, neznámé krmeliště ideální pro společné foto, návrat na cestu a přes louže spokojení na srub. Co spokojení. Všichni čtyři vysmátí, vždyť jsme si právě projeli každou louži a bláto, co bylo na cestě. Jako malí Jardové.

Ondra, Dag, hadice a suché oblečení na nás čekali. Podělili jsme se o svou radost a já předala toho fialového tlusťocha, co mě celý víkend vozil, Ondrovi. Díky! Poslední kafe, opláchnutí bláta a už zbývalo to jen naskládat do auta a ujistit se, že se zase sejdeme na kolech. Sejdeme. A věřím, že to bude opět tak super víkend jako tento. 

Během tří hodin na cestě domů mi v hlavě lítaly náměty na bikepacking na fatbiku. Nadchlo mě to a chci zas. Tohle byl jeden z těch víkendů, který člověka někam pošťouchne. A to díky (opakuji se) skvělé atmosféře a partě inspirativních lidí. Díky Vám všem. Ondrovi a Dagovi za skvělou organizaci, chlapům za rady, vtipné poznámky, pokec a ženským za dokonalou ukázku toho, že i mamky od rodiny můžou jít řádit v blátě na kole. Hned se mi o dětech přemýšlí lépe. 

Co víc napsat, abych se neopakovala? Nic? Takže za rok zas.