Náš host 28. 6. 2018

Zadní Chalupy, Hůrka, Vysoké Lávky, Gruberg, Javoří Pila, Chaloupky, Knížecí Pláně, Stodůlky, Josefov, Točná, Horní Světlé Hory, Dolní Cazov, Horní Cazov, Krásná Hora, Na Spálenci, Huťský Dvůr, Pestřice, Otov, Rychnůvek, Pernek, Fuchsův Mlýn, Lhota, Dobřín, Kapličky, Krásná Pole, Hodoň, Mlýnec. To je mnoho názvů zaniklých vsí na Šumavě, ale rozhodně ne všech. Jejich stopy najdeme ve vzpomínkách místních pamětníků, v místních názvech, a hlavně díky křížkům, božím mukám a pamětním tabulkám na místech, kde tyto obce stávaly. Jsou v krajině připomínány informačními tabulemi, historickým albem Šumavy, křížky u cest, jednoduchými tabulkami na kamenech, nebo také jen jménem v mapě. Při přejezdu Šumavy se nelze alespoň s nějakou zaniklou obcí nesetkat a nepřipomenout si ji.

Zadní Chalupy, Hůrka, Vysoké Lávky, Gruberg, Javoří Pila, Chaloupky, Knížecí Pláně, Stodůlky, Josefov, Točná, Horní Světlé Hory, Dolní Cazov, Horní Cazov, Krásná Hora, Na Spálenci, Huťský Dvůr, Pestřice, Otov, Rychnůvek, Pernek, Fuchsův Mlýn, Lhota, Dobřín, Kapličky, Krásná Pole, Hodoň, Mlýnec. To je mnoho názvů zaniklých vsí na Šumavě, ale rozhodně ne všech. Jejich stopy najdeme ve vzpomínkách místních pamětníků, v místních názvech, a hlavně díky křížkům, božím mukám a pamětním tabulkám na místech, kde tyto obce stávaly. Jsou v krajině připomínány informačními tabulemi, historickým albem Šumavy, křížky u cest, jednoduchými tabulkami na kamenech, nebo také jen jménem v mapě. Při přejezdu Šumavy se nelze alespoň s nějakou zaniklou obcí nesetkat a nepřipomenout si ji.

Text a foto: Pavel Lederbuch

Šumava – myslím tím celé pohoří, ne jen národní park – je rozsáhlé pohoří na hranicích Česka, Bavorska a Rakouska. Délka pohoří Šumava je přibližně 190 kilometrů, přirozenou hranicí na severozápadě je údolí Chodské Úhlavy a na jihovýchodě Vyšebrodský průsmyk. Vzhledem k tomu, že poblíž obou hranic Šumavy vede železnice, je příjezd i odjezd pohodlný – tedy vlakem. 

Přejezd Šumavy jsem naplánoval jako třídenní, z pátku na neděli o prvním květnovém víkendu. Počasí mělo být dle předpovědi stabilní, mírně teplé a beze srážek, což se přesně vyplnilo. V pátek brzy ráno nasedám do poloprázdného vlaku a po vydatné snídani vystupuji chvilku po sedmé ranní na nádraží v Nýrsku. Je chladno, vlhko, typické pošumavské jarní ráno. Přes chodské vesnice Hadravu a Chudenín se u Uhliště dostávám do malebného údolí Chodské Úhlavy, kterou sleduji proti proudu. Hluboké údolí je plné překvapení – čerstvé polomy, brod přes jeden z potoků, slepýš plazící se přes cestu. Po chvíli přijíždím ke státní hranici, kde se napojuji na lesní asfaltku s červenou turistickou značkou, které se budu držet po většinu mého putování, nejen následujících 20 kilometrů klikatících se Královským Hvozdem. A je to do kopce, hodně do kopce, na devíti kilometrech nahoru o 450 výškových metrů. Za chvilku jsem u bývalých Zadních Chalup (Hinterhauser), krajina je zde téměř jako park – mozaika mnoha druhů listnatých stromů, otevřené louky, kde lze tušit zbytky starých chalup. Ještě v první polovině 20. století zde stávalo 30 domů, ve kterých žilo až 160 obyvatel, které ovšem po válce vystřídali vojáci Pohraniční stráže, rota, dráty a zátarasy. Dnes je zde pouze opravená studna a informační tabule.

Téměř nekonečné stoupání hlubokými lesy Královského Hvozdu pokračuje až na rozcestí pod Lovečnou odkud je to už jen kousek na rozcestí Stateček pod Ostrým. Kousek od rozcestí je krásná vyhlídka s lavičkou, už jsem tady byl několikrát, ale dnes je mlhavo, výhled žádný a dole jen po paměti tuším lesknoucí se hladinu vodní nádrže Nýrsko. Kousek za Statečkem je nejvyšší vodopád české Šumavy, Bílá Strž, který tvoří 13 metrů vysoká kaskáda a k němuž vede strmá pěšinka. Ještě kousek stoupání a pak se prudkým sjezdem dostávám k Černému jezeru. Je po desáté a u jezera již piknikují pěší turisté. V malé zátoce je na hladině nahromaděná velká vrstva pylu, který poletuje vzduchem. Mám nažloutlé boty a oči mě pálí. Po chvíli odpočinku pokračuji po asfaltu Jezerní cesty na Špičácké sedlo. Žádná místní restaurace mě svojí nabídkou nenalákala dovnitř, navíc je jich polovina zavřena a tak obědvám z vlastních zásob. Kousek nad Hofmankami se zastavuji u pramene Řezné, kde je v mokřadech záplava žlutých květů blatouchů. Od prameniště Řezné si užívám krásného technického sjezdu po žlutě značené pěšině a přijíždím na Gerlovu Huť. Přejíždím hlavní silnici z Klatov do Železné Rudy a odbočuji vpravo na mírně stoupající cestu vedoucí pod Sklářský vrch, kde se vrhám vlevo prudce do kopce na Horní Grádelskou cestu. Ta mě zavádí na kouzelné rozcestí několika lesních cest pod Polomem. Z jihozápadu objíždím vrchol Polomu po lehce znatelné cestě, přenáším četné polomy a užívám si naprosté samoty a volnosti v krásné divoké přírodě. Opět se napojuji na červenou značku a po Polomské cestě a pak podél vodního kanálu klesám k jezeru Laka. Jezero Laka je nejmenší a nejvýše položené Šumavské jezero a na hladině plave několik ostrůvků z trávy a rašeliny. Je tu naprostý klid a pohoda. Protože cesta na Horní Ždánidla a Gsenget po červené značce je až do půlky července uzavřena, sjíždím dolů na bývalou Hůrku (Hurkenthal), další ze zaniklých obcí. Bývalou obec se sklárnou, zámečkem, hotelem, hostincem, poštou a dvěma mlýny dnes připomíná kaple sv. Kříže, základy kostela, krásná alej 116 javorů a lip a široké okolní louky. Občerstvuji se směsí ořechů a hned jsou u mne dva krásní psi a žebrají. Říkám jim, že to jsou ořechy, že to nejedí, ovšem jejich majitelka právě přijíždějíc na koloběžce oponuje, že ořechy její psi milují, ale že jim nemám dávat.

Po žluté hodně zvlněné asfaltce, na které potkávám vyhřívající se zmiji, přijíždím na bývalé Vysoké Lávky (Hohenstegen). Historické album Šumavy zde formou knihy s historickými fotografiemi ukazuje jak dříve vypadalo toto místo a je poučné pohledem na fotografii v albu a na zarostlou louku porovnat historii se současností. Po cyklostezce podél silnice jedu do Prášil a už se těším na pozdní oběd U Michala. Tato restaurace tu stojí už spoustu let a ještě nikdy mě nezklamala. Ani dnes to není jinak, výborný hovězí vývar, lahodná svíčková s knedlíkem, řízné pivo – zkrátka paráda pro hladového cykloturistu. 

Z Prášil stoupám přes bývalý Gruberg na Prášilské jezero. Je před pátou odpolední, většina turistů už míří dolů, jen já se škrábu prudce do kopce na Předěl. Poslední kus kolo tlačím, už to dnes do prudkého kopce nejede. Z Předělu je to jen kousek do kopce na Poledník, 1315 metrů vysoký vrchol s dominantní rozhlednou.

Na vrcholu je možné přenocovat, ale já se nakonec rozhoduji sjet dolů do Modravy. Vracím se stejnou cestou na Předěl, neznačenou cestou podél Tmavého potoka s kluzkým kamenitým brodem klesám na Javoří Pilu a údolím Roklanského potoka přijíždím na Modravu. Hned na kraji Modravy je nocoviště, asi nejhorší na Šumavě, ale mám štěstí na celkem rovné místo pro můj stan. Neodolám a dávám si večeři a výborné pivko v pivovaru Lyer kousek od nocoviště.

Ráno je zamračené, ale teplé. Dělám si k snídani teplou ovesnou kaši a kávu, pak balím a v osm již sedím na kole na Nové Březnické cestě vedoucí proti proudu Modravského potoka. Za chvilku jsem na Březníku u zavřené myslivny, sedím na lavičce, svačím, a kochám se pohledem do sluncem zalitého Luzenského údolí a na blýskající se vrchol Luzného. Z Březníku se kousek vracím na rozcestí Na Ztraceném, po žluté mírně stoupám na Ptačí nádrž a pak po červené značce prudce stoupám na Černou horu, sjíždím nad prameny Vltavy a zase prudce stoupám na Stráž a už docela vyčerpaný přijíždím před jedenáctou na Bučinu (Buchwald). Na Bučině stávala nejvýše položená obec v Čechách, za první republiky tady stálo přes 50 domů, celní úřad, kasárna Finanční stráže, myslivna, hájovna, obecná škola a spořitelna a žilo zde přes 340 obyvatel. Obec byla zcela zničena v roce 1956 z důvodu hraničního pásma. U hotelu Alpská vyhlídka je ponechán krátký úsek železné opony, neprostupné hranice na české západní hranici. V hotelové restauraci si dávám oběd, ale jídlo není nic moc.

Z Bučiny se spouštím po červeně značené úžasné pěšině přes bývalé Chaloupky (Hüttel) na Knížecí Pláně. Knížecí Pláně (Fürstenhut) byla pohraniční obec s rozptýlenými chalupami, jejíž dominantu tvořil kamenný kostel svatého Jana Křtitele. Bylo zde téměř 70 domů, ve kterých žilo kolem 500 obyvatel. Obec byla zcela zničena v roce 1956, dnes je zde opravený hřbitov a památný sloupek s vytesanými symboly šumavských hor (sekera, krumpáč a smrk) připomínající vznik obce. Pokračuji dále po červené, po cestě se zídkami, spoustou zídek – starých opěrných zídek, které lemují staré cesty a  rozdělují svažité louky. U lávky přes Červený potok, kde je historický hraniční kámen, se na chvíli zastavuji a povídám si s partičkou pohodových chlapů s dětmi, kteří bez ohledu na cesty a státní hranice zkoumají z české i bavorské strany údolí Červeného potoka. Pokračuji dál po červené přes zaniklou horskou dřevorubeckou osadu Stodůlky (Scheurek), kde až do roku 1956 stávalo 33 domů a před válkou zde žilo 179 obyvatel. Pokračuji dál z kopce přes Žďárek, samotu Josefov, bývalou osadu Točná  až nad údolí Řasnice, kde stávala obec Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet). V této obci stávalo 70 domů a žilo zde 467 obyvatel, kteří se živili chovem dobytka a pašováním. Obec byla kvůli blízkosti hranice zbourána, zachovaly se pouze zbytky školy. Po Světlohorské cestě stále klesám ke Strážnému, který míjím z jihu držíce se červeně značené cesty a po překročení Řasnice ve Stráženské slati přijíždím do Dolního Cazova (Unterzassau). Na horských loukách a pastvinách nad údolím řeky Řasnice a Mechového potoka zde stávala osada se 171 obyvateli ve 24 domech, po vysídlení Němců po druhé světové válce bylo vše zbořeno v roce 1955. Dnes je zde jen pomník Bohumila Hasila, který zde byl v roce 1950 smrtelně zraněn, když se se svým bratrem Josefem Hasilem, přezdívaným Král Šumavy, pokusil přejít do Německa. Přes bývalou osadu Mlaka (Moorhäuser) se dostávám do bývalé obce Krásná Hora (Schönberg). Zaniklá osada se nacházela na osluněných pastvinách na západních svazích hory Kapraď, byla rozložena do dálky a dělila se na tři části zvané Horní Krásná Hora, Dolní Krásná Hora a Spálenec. Stávalo zde 46 domů, žilo 387 obyvatel, byla zde škola a dva hostince, ovšem obyvatelstvo bylo vystěhováno, domy zbořeny a obec zanikla v roce 1956.

Přes malý kopec stále po červené přijíždím do Nového Údolí, hned mířím ke stánku s občerstvením zřízeném ve starém železničním vagónu a dávám si párek a pivo. Provozovatelem stánku je majitel Pošumavské jižní dráhy, nejkratší mezinárodní železnice na světě, překračující hranici právě v Novém Údolí. Na náspu bývalé mezinárodní tratě Volary-Pasov, která byla v roce 1948 na státní hranici zrušena, byla nadšenci vybudována 105 metrů dlouhá přeshraniční trať. V Novém Údolí stávalo 35 domů a žilo až 273 obyvatel, ovšem dnes je zde kromě železniční zastávky a muzea, pouze budova nového hotelu.

Z Nového Údolí opět stoupám do kopce, abych se dostal ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Zastavuji u pomníku Josefa Rosenauera, inženýra a zeměměřiče, který stál u zrodu šumavských plavebních kanálů. Ještě jdu k Rosenauerově nádrži, dnes již zarostlému bývalému vodnímu dílu, které sloužilo jako zásobárna vody pro plavení dřeva na kanálu. Deset kilometrů jedu po naprosté rovině podél plavebního kanálu, který je ale v současnosti dost zarostlý. Na Hučině odbočuji doprava do kopce a mířím na Plešné jezero. Výjezd je strmý, mám dnes v nohách už dost kilometrů, ale nakonec se nahoru vyškrábu (200 výškových metrů na 4 kilometrech). Přestože je skoro šest večer, u jezera to žije. Na lavičkách je parta německých turistek s rozkroji (jídlo a pití), po břehu pobíhá spousta lidí. Dávám si svačinu a kochám se večerním sluncem, které pomalu zapadá za vysokým vrcholem Plechého se strmou jezerní stěnou. Po krátkém odpočinku se vracím zpět dolů, ale na rozcestí U Stříšky odbočuji na Travnatou cestu, míjím romantické nocoviště pod Plešným jezerem, přejíždím Koňský potok a přes hřebínek se nad Novou Pecí zase dostávám ke Schwarzenberskému kanálu. Bývalá Nová Pec stávala podél Novopeckého potoka vysoko ve svazích nad dnešním Lipnem. Byla založena kolem roku 1570 a stávalo zde 85 domů, ve kterých žilo až 513 obyvatel. Většina obce zanikla, zachováno bylo pouze 10 domů. Pokračuji podél kanálu kolem bývalé sklářské osady Huťský dvůr (Hüttenhof), kde v 76 domech žilo 536 obyvatel, v 60. letech obec zanikla zcela. Dál přes bývalý Josefův důl, kde v 20 domech žilo až 295 lidí. Už toho mám docela dost, dlouhé kilometry po rovině podél kanálu nejsou moc záživné. Ale moc se těším do Zadní Zvonkové a netrpělivě vyhlížím daleko vpředu, kdy se konečně objeví vysoká věž kostela svatého Jana Nepomuckého. Konečně, ozval se zvon, právě odbíjí sedm večer. Ke kostelu přijíždím za krásných zvuků zvonu, který jako by mě vítal. Kochám se tím neuvěřitelným pohledem na majestátní novogotický kostel s vysokou věží uprostřed hlubokých šumavských lesů. Přední a Zadní Zvonková (Vorder-/Hinter-Glöckelberg) bývala rozlehlá, téměř výlučně etnicky německá obec na pravém břehu Vltavy (Lipno ještě neexistovalo). Celkem zde žilo 1610 obyvatel ve 212 domech. Ze Zadní Zvonkové se zachoval pouze kostel, fara a jeden dům. Přestože z kostela zbývalo pouze zarostlé torzo bez střechy s pobořenou věží i obvodovými zdmi a chrámovou lodí a vymlácenými okny prorůstaly vzrostlé stromy, byl kostel díky péči zejména německých původních obyvatel či jejich potomků a příznivců opraven, obnoven byl i zcela zdevastovaný přilehlý hřbitov. 

Za Zvonkovou opouštím Schwarzenberský kanál a odbočuji doleva na krásnou cestu vedoucí podél potoka Pestřice. Potok zde tvoří nivu a vyskytuje se zde spousta vzácných rostlin a živočichů. Projíždím přes louky pod Pestřickým vrchem a v místě bývalé obce Pestřice (Unterstögenwald) stavím stan na louce s výhledem na Lipno. V obci Pestřice roztroušené na východních svazích Pestřického vrchu stávalo 57 domů a obývalo je až 437 obyvatel. I přes smutný osud místa je tu krásně. 

Ráno je jak vymalováno, obloha je modrá, zelená louka i můj stan jsou pokryty bílým chmířím ze stromů kvetoucích podél cesty. Po vydatné snídani a výborné horké kávě balím mokrý stan (však večer nebo zítra doma uschne) a vyrážím do třetího dne putování po Šumavě. Sjíždím podél břehu Lipna ke Kyselovské zátoce, kde se do Lipna vlévá potok Pestřice, a nořím se do hlubokého lesa. V místech, kde stávala osada Kozí Stráň (Geisleiten) se objevují malé louky. Stávala zde roztroušená stavení lesních dělníků, celkem 31 domů pro 208 obyvatel, poslední obyvatelé odešli v roce 1948, osada byla zcela zničena v 50. letech. Z lesa se opět vynořím na rozcestí pod bývalou osadou Kyselov (Sarau). Kdysi to bývala malebná obec poskládaná z osmi čtyřstranných selských dvorců, několika mlýnů a chalup, první zmínka o dvorci s mlýnem je již z roku 1332. Před válkou měl Kyselov 29 domů s 256 obyvateli. Do současnosti se v Kyselově dochovala, jako jediná na Šumavě, prvorepubliková budova celního úřadu. Za Kyselovem přejíždím po mostě Rakovskou zátoku, která při větším vzdutí Lipna zasahuje až do Rakouska

Za zátokou odbočuji doprava na Hraniční cestu, na které potkávám v protisměru jedoucího rakouského elektrocyklistu. Na rozcestí U Korandy se naposledy dotýkám Schwarzenberského kanálu, který nedaleko odtud stejně mizí v toku Světlé. Odbočuji doleva na krásnou silničku kroutící se ve svahu nad údolím Otovského potoka a Světlé. Podél Otovského potoka stávala obec Otov (Ottenschlag), založena kolem roku 1379, ve 30. letech je uváděno 17 domů s 86 obyvateli, ovšem po poválečném vysídlení původních obyvatel zde bylo v roce 1950 pouze 8 domů, ani ty však neunikly pozdější demolici. Dosud jsou zde zřetelné louky, občas ovocný strom, a mnoho křížků u cesty. Kousek dál stávala obec Rychnůvek (Deutsch Reichenau Bei Friedberg), o níž je první zmínka z roku 1379. Bývala to výstavní obec s upraveným náměstím s gotickým kostelem sv. Václava a s bohatým společenským životem, bylo zde 47 domů a 326 obyvatel. Německý Rychnůvek včetně kostela byl srovnán se zemí v roce 1959. Pietní místo bývalé obce se nachází v místech zaniklého kostela – stojí zde prostý dřevěný kříž a kamenný oltář, kolem je rozmístěno několik dřevěných lavic. Každoročně se na tomto místě konají poutní mše za účasti bývalých obyvatel a jejich potomků. Nad Rychnůvkem cesta opět stoupá, míjím kříž v místě bývalé kapličky v Perneku (Berneck) – žilo zde 146 obyvatel ve 27 domech – a ocitám se v Pasečné, vsi založené ve 13. století, kde ve 30. letech žilo 226 obyvatel ve 43 domech, vše zničeno v roce 1958, v pozdějších letech zřízen agrokombinát a jednotka pohraniční stráže. Na Pasečné je výborné občerstvení u Šlahouna, šipky mě sem neomylně zavedly, dávám si gulášovou polévku a pivo. Stále se chci držet při hranici a tak nejedu nahoru na Svatý Tomáš se zříceninou hradu Vítkův kámen, ale pokračuji po silnici z kopce. Liščí cestu značenou modrou značkou ale musím opustit, protože je silně podmáčená a bořím se, pokračuji proto po silnici až na Spáleniště pod Guglwald, kde odbočuji do kopce na lesní asfaltku. Přes bývalou Lhotu (Stift) a Dobřín (Dobring) vytrvale stoupám na Kapličky (Kapellen), kde jako připomínka zaniklé obce stojí kamenný kříž s letopočty 1300-1959. V obci stával dominantní kostel sv. Jana a Pavla a žilo zde ve 30 domech 235 obyvatel. Na tomto místě už to na mě doléhá a říkám si: 650 let tady žili lidé, něco tady vytvořili a pak to dvě bandy tupých pitomců (nacisti a komunisti) nenávratně zničí za pouhých 20 let. Kromě kříže zůstaly jen staré ovocné stromy a boží muka v místě bývalého hřbitova. Jen si tak povzdechnu, zaženu splín a už jsem zase na cestě.

Kousek pod obcí dál po cestě je rašeliniště Kapličky v údolí Lipového potoka. Z Kapliček klesám po kamenité cestě přes Krásná Pole (Schönfelden), Hodoň (Hornschlag) a Mnichovice (Minichschlag), další zaniklé osady a obce. Po Martínkovské a Studánecké cestě (zelená značka) přijíždím krásným lesem do Studánek. Je čas oběda, hledám něco k jídlu a objevuji moc pěknou, nově otevřenou restauraci U Kaple. Dávám si kachnu se zelím, spláchnu ji jedním Budvarem, a jsem naprosto spokojen. Vymýšlím kam dál, protože Vyšebrodský průsmyk a tím i konec Šumavy je kousek odtud nad Studánkami, a objevuji moc pěknou, mírně klesající cestu do osady Mlýnec (Lahrenbecher). Stávala zde obec s 90 obyvateli ve 14 domech, která byla zcela zničena kolem roku 1954. Nyní je zde v bývalých kasárnách pohraniční stráže vybudován chovný areál pro koně.

Pokračuji po cestě podél Mlýneckého potoka, pak se prudkým výjezdem dostávám do Horního Dvořiště a dál po silnici do obce Rybník, kde je velké nádraží. Nasedám na vlak do Budějovic, tam přesedám na brněnský vlak do Plzně a pak na Klatovy domů. Ve třech vlacích jsem vyzkoušel tři různé dopravce: nejdříve rakouský OBB, pak české ČD, a nakonec bavorský Alex. Neubránil jsem se srovnání komfortu cestování s kolem a nejhůře dopadl dopravce… No hádejte.

Přejezd Šumavy se každopádně vydařil. Za tři dny jsem ujel 227 kilometrů, nastoupal 4368 výškových metrů, klesal 4986 metrů. Zaniklých vesnic je na Šumavě tolik, že jsem ani na své trase asi nezaznamenal všechny. Rozhodně jsem hodně brzy přestal počítat boží muka, křížky a podobné památky na staré osídlení. Je jich tam spousty, stačí si jen všímat, zastavit se a chvíli spočinout. Ostatně zklidnění od každodenního shonu je důvod, proč takovéto cesty podnikat.

Vzdálenost
227 km

Převýšení
9.354 m

Obtížnost
4 z 5

Dny
3 dny

SHARE
  • 227 km
  • 9.354 m
  • 4 z 5
  • 3 dny

support:
inzerce Inzerce