Jan Pilík 11. 6. 2018

„Tak mám brašny a potřeboval bych je otestovat. A nějak se ujistit, že to byl smysluplný nákup.” Vyhrkl jsem na Daga a obratem dostal termín a hrubý plán výjezdu. Podle mě to ze sebe sype už ze spaní, když se mu kousne řetěz v pile. „Vyjedeme už v pátek dopoledne z Liberce, pojedeme ve třech a pak se rozrosteme o čtvrtého. Tak se na to připrav Pražáku!” Jasný, já v tý pražský terapii rád budu pokračovat, nemám problém..., pomyslím si a slušně poděkuju. To se totiž v Praze tak dělá...

„Tak mám brašny a potřeboval bych je otestovat. A nějak se ujistit, že to byl smysluplný nákup.” Vyhrkl jsem na Daga a obratem dostal termín a hrubý plán výjezdu. Podle mě to ze sebe sype už ze spaní, když se mu kousne řetěz v pile. „Vyjedeme už v pátek dopoledne z Liberce, pojedeme ve třech a pak se rozrosteme o čtvrtého. Tak se na to připrav Pražáku!” Jasný, já v tý pražský terapii rád budu pokračovat, nemám problém..., pomyslím si a slušně poděkuju. To se totiž v Praze tak dělá...

Přijíždím do Liberce o den dříve z lehce pracovních důvodů a užívám si pohodlí luxusního hotelu. Jedno doporučení: hotel Imperial je fajn, ale kuchyň Zlatý kohout je na úrovni nádražní čtyřky s obsluhou na pár facek, doporučuji Mekáč. Nad ránem se vracím do svého pokoje a usínám s pohledem na brašny. Kolegův dovětek: „Nechtěl bych jít za chvíli na kolo a chrápat 2 dny v lese tvl…”, co vyhrkl do ticha napařenej jak knedlík jsem chtěl zpražit pohledem, ale už byl tuhej.

Ráno: budík, sprcha a poslední kultivovaná ranní potřeba. Snídám 2 vejce do skla, sojové bezkofeinové latte, croissant, ovocný salátek, fresh, vídeňské párečky, vidličkou se posekám s německým turistou o polskou šunku a jedu k Dagovi. Po jeho vřelém přijetí jsme vytřídili obsah mých nových brašen na nutné minimum a ukotvili jsme je na kolo. Večer jsem si neměl čím vyčistit zuby a ráno co jíst, ale zase jsem byl lehkej. Čekáme ještě na Jiřího Tušera a naše slavné trio může vyrazit. Jirka přijel plný elánu a po Dagově pressíčku se šlo na věc. Při pohledu na chlapce s jejich gravel biky a otočením se na mého fulla a jeho obutí jsem se lehce orosil. „Eeé počkáte na mě někde pak, žeano?” Snažil jsem se uklidnit. „Jo, pojeď!”

Cesta ubíhá pěkně. Jedeme po asfltech a kluci maj fakt pěkný záda na tu dálku. Ještě že jsou to notorický čmoudilové a brzo je nutí sesedat cigárko. Jiří rozbaluje enrgetické bombony – neodmítám. Pokračujeme v poklidu dále až na zatopený lignitový důl Kristýna v Hrádku n. Nisou, kde pod nabídkou smaženého květáku a houbového rizota podléháme obědové pauze. Já nejím tatarku a ten květák v ní plave. Do vší pohody volá Žd’áńa z Estonska, že má žízeň a žerou ho komáři. Ale zase má pěkný fotky. A jak prej se máme my a co děláme. Jedeme spálit smaženou gastronomii. Jirka udává směr a ochotně popisuje zajímavosti v krajině. Vede mužstvo na hranice s Německem a zavádí nás do lesa. Po chvilce stoupání zazní z jeho úst věta: „Jedem blbě vole, jedem úplně mimo. Tudy jsem tenkrát nejel.” Tato věta se postupem tohoto článku bude proplétat více krát a dost se zvýší výskyt vulgarismů.

Další bod leží v Německu směrem na Oyibin a Jonsdorf. Dag má celkem solidně najeto a tak kosí stoupání poměrně přísným převodem na svém gravelu. Jirku rozhodila jiná trasa a tak přestává komunikovat, ale zakousává se statečně. Kopce jsou i na můj vkus velmi přísné a občas vítám, když Dag zastavuje, aby určil další směr v mapě. Celou dobu jedeme krásnou lesní cestou a v první civilizaci si dopřáváme Deutscher Kaffee a ein Radler. Jede se dál na Lužické hory a opět tu máme vrchařské prémie. Jiří trochu trpce vykřikuje do lesa jistá motivační hesla a když zastavujeme u Československé státní hranice s Německem pronese další památnou větu: „Já už se k tomu nebudu vyjadřovat vole. Jedeme uplně blbě.” Stoupáme dál až se z hlubokého lesa vynoří osada nádherných roubenek a v té jedné (Lužické boudě) točí Plzeň. Dag odhazuje kolo jak lufťák starou lednici do lesa a letí zjistit situaci s otevírací dobou. Paráda v nádherné krajině je umocněna pohodou a Jirka přijíždí. Ano, měli otevřeno. Cigareta a Kofolička ho dostává na stejnou vlnu klidu a míru jako nás.

Lehká únava je znát, špatná trasa, která měla být jiná je furt s náma a my si dáváme luxusní, ale opakuji luxusní sjezd, kdy chlapce a jejich „sjezdová kola“ drží absolutně odlišný názor a na kolena je srazí běžec co si trénuje výběh se slovy: „A bude hůř chlapci!” Bylo, ale ne pro mě, já byl jako doma. Jsme dole. Jirka tuší, že pojedeme zase nahoru. Dává energy bonbon a cigárko. Jsme v Jiřetíně pod Jedlovou horou a čeká nás výstup (po turistické). Uprostřed kopce míjíme staršího pána s cajkama na krádež dříví a naloženým kolečkem, který nás komentuje: „Hoši hoši, v tomhle vedru…” Zdravíme a odpovídáme něco ve stylu, že v tomhle hicu dělat dřevo je taky na Chocholouška. Téměř pod vrcholem Jedlové hory (744 m.n.m.) se rozdělujem. Jirka našel správnou cestu. My jedeme podle mapy směrem k vrcholu. Upřímně přiznávám, že krpál k rozhledně je zatím největším náklonem co jsem kdy jel. Ne, že by se to nedalo, ale celková únava a brašny trochu táhnou dolů. I když jste lehký.

Z posledních sil se plazíme až na vrchol k rozhledně a hospodě. Potkáváme druhého Jirku N., který už na nás pěknou chvilku čeká. Miliarda much nás zahání do hospody na občerstvení. Zde bych rád udělal trochu recenzi na stravovací zařízení. Obsluha, kterou jsme zastihli nebyla v úplně dobré kondici. Trpěla narcistní zpruzelostí a představou, že když umí Německy a Česky tak co jako víc má umět ty vole! Když přijde anglicky mluvící host, který je zdejší tupostí trochu ohromen. Osmi stupňové pivo za 35,- je lidovka. Jídlo neurazí/nenadchne i když v kuchni evidentně maká druhej J. Oliver. Pan majitel/provozní alias kníže Ignor by udělal líp, kdyby šel roubovat pláňata do polí. Prostě zajímavý bod při cestování, který má nádherné výhledy, ale to je vše. Pivo a pryč (dokud to tam nevezme někdo jiný).

Sjíždíme kousek níže a rozbalujeme základní tábor. Prosim vás, Jirka T. se bojí tmy. No a co, já zase zubaře. Více nebudu pitvat, ale je to celkem sranda. Jako jsme trochu svi_ě no… Ale naštěstí si ze sebe umí udělat srandu a tak se prostě královsky bavíme. Popíjíme pivo a připravujeme se pomalu ke spánku. Až na Jiřího. Chce držet stráž. Blbý je, že jí chce držet s někým po boku a tak nám rozdal rozvrh. Najednou se z lesa na cestu vynořila nádherná laň. „To je přesně to vo čem mluvim ty vole. Už si pro mě de, vona to ví a cejtí to.” Jo Jirko, kopytem si ryla jeho jméno do štěrku a pak odešla. Jdeme se uložit. Na zvolání „Dobrou noc“ se ozve „To je tvůj názor“. Probouzíme se ráno a je nádherně. Spali jsme VŠICHNI a v klidu. Jiří T. se po ránu dožaduje ortopeda. Dag připravuje výbornou kávu a my se pak jdeme balit na cestu.

Opět nádherná trasa lesem, kdy přejíždíme dvoje koleje uprostřed lesa a směřujeme na Cvikov. Dag nám ještě ukazuje krasné nádraží, kde prý výborně vaří. Z venku a okolí tam chyběla už jenom mrtvola. No nic, jedeme dál. Zastvujeme na náměstí, dopřáváme si snídaňové menu od p. Nyguena. Jirka T. hodí do placu pár fotek ze záchranky, takže po přímé masáži srdce kolegou jdu vyhodit zbytek paštiky do koše. Je dobré si říci, že máte dost. S pánem co si vrazil kudlu do zad při přípravě bramborového salátu, zlomeni smíchy nasedáme na kola a jedeme doprovodit Jirku na nádraží. Odlučuje se od skupiny ve stanici Pertoltice nad Ralskem. Máváme a jsme smutní – bude nám chybět. Před tím jsme se cestou zastavili v Pekelných dolech a toto místo doporučuji všema deseti. Příjemná obsluha, dobrá káva, luxusní chléb se sádlem a škvarky a hodně zajímavé prostředí. V pekle na kole se jen tak neprojedeš.

Přes Mimoň na Hamr jedeme rychle a cesta ubíhá. Občas vyběhne z lesa člověk co si hraje na válku a my čekáme ony slavné 2 dávky. Protože rozkaz zněl jasně a my ty brašny měli taky. Na Hamru zjišťujeme, že máme času dost a dáváme relax u vody. Je teplo a pijem pouze 1 pivo. Pokračujeme dál se zajištěním tekutin na večer na Chrastenský vodopád, kde vypudíme manželský pár pečící si buřta rozložením bivaku. Nosíme dříví, udržujeme oheň a pečeme si večeři. Počasí je stále parádní a spokojenost vládne krajem. Po večerní hygieně sedíme, popíjíme a povídáme.

Třetí den jsme probuzení hrnkem další výborné kávy od Daga až ke spacáku (zde by se obsluha hotelu Imperial mohla něco učit). Balíme, nasedáme a na první křižovatce se loučíme s pohodvým Jirkou N., kterého čeká ještě poctivých 80 km domů. Já a Dag se vracíme zpět do Liberce a přes Kryštofovo údolí se navracíme krásnou lesní cstou kolem Ještědu až na silnici pod vrcholem. Zde to stáčíme zpět dolů, do místa kde jsme začínali. Kruh se uzavřel.

Rychlá rekapitulace:

Brašny byla velmi dobrá investice a Acepac dobrá volba. Kolo na bikepacking lze použít jakékoliv. Je dobré se před tím více vyspat. Pivo se pilo dost často, což se mi posledně stalo taky, ale bylo prostě teplo. Studená koupel je osvěžující a když přitom vyděsíte pár turistů, máte body navíc. Bez kopců to není ono. Tma je svinstvo a lesní zvěř nezná míru. Záchranáři mají můj obdiv a respekt! Nebojte se ozvat když vám nechutná, platíte si za to. Jinak se nic nezlepší. Uklízet po sobě kapesníčky by měla být samozřejmost. Díky holky (i kluci).

Celý víkend jsem si opět užil, parádní odpočinek pro hlavu, i když nohy cejtím ještě teď. Moc děkuju za možnost účasti a všem za skvělou zábavu. Zase o tom budu vyprávět všude možně.

Vzdálenost
200 km

Obtížnost
4 z 5

Dny
3 dny

SHARE
  • 200 km
  • 4 z 5
  • 3 dny

support:
inzerce Inzerce