Dag Raška 25. 6. 2018

Jmenuji se Dag. Není to přezdívka, je to skutečně mé křestní jméno. Vždy mě zajímalo, odkud se toto jméno vzalo. Jmenuje se tak i můj otec a tak vím, že on dostal jméno od svých rodičů, jak jinak, ale jak na něj přišli oni? Je to dlouhá historie a není nijak veselá. Pojďme se teď vrátit daleko do naší historie. No, zas tak daleko to nebude.

Jmenuji se Dag. Není to přezdívka, je to skutečně mé křestní jméno. Vždy mě zajímalo, odkud se toto jméno vzalo. Jmenuje se tak i můj otec a tak vím, že on dostal jméno od svých rodičů, jak jinak, ale jak na něj přišli oni? Je to dlouhá historie a není nijak veselá. Pojďme se teď vrátit daleko do naší historie. No, zas tak daleko to nebude.

Píše se rok 1939. Rok bouří a změn, které otřásly nejen Československem, ale nakonec i celým světem. 15. března je vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a odpor vůči okupantům začíná stoupat a sílit. Vše se začíná stupňovat při nepovolených oslavách výročí vzniku samostatného Československa 28. října 1939. Při těchto demonstracích je zastřelen Václav Sedláček a postřelen student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal, který na následky svého zranění 11. listopadu umírá. 15. listopadu se koná pohřeb Jana Opletala, při kterém dochází k masovým protestům. Následující den je svolána mimořádná porada do Berlína, které je přítomen i Adolf Hitler a je schválen plán s názvem Sonderaktion Prague vom 17. November 1939. V noci z 16. na 17. listopad dochází k obsazení vysokoškolských kolejí v Praze, Brně a Příbrami, při kterých jsou zatčeni studenti vysokých škol, kteří jsou následně odvezeni do Ruzyňských kasáren a Kounicových kolejí. Devět představitelů studentských hnutí je zde popraveno a více jak 1200 studentů je naloženo do dobytčáků a vlakem dopraveno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. A právě tady začíná příběh mého jména. Mezi studenty odváženými do koncentračního tábora je i můj děda Vladimír. Právě v tomto vlaku začíná jeho cesta plná utrpení, ale i odvahy, síly ducha a přátelství.

Má cesta začíná na podzim roku 2017, kdy kontaktuji památník v Sachsenhausenu s dotazem, zda mohu nahlédnout do jejich archivů. Můj děda nikdy moc o pobytu v koncentráku nemluvil, a tak jediné, co mi utkvělo v paměti, bylo, že jméno mám po Norském spoluvězni. A to zrovna moc informací není, vlastně ještě vím, že se jmenoval také Dag. Jaké je mé překvapení ,když po výměně několika e-mailů dorazí odpověď v češtině. Anna Milarch pracuje pro památník již čtyřicet let a je rozená Češka. Hned se dohadujeme na setkání a vzhledem k tomu, že se přidává David, můj brácha, je návštěva stanovena na 15. června 2018.

S přicházejícím příjezdem začínám při plánování trasy trochu propadat panice, kdy se mi zdá, že většina cesty povede po asfaltu. Zadávám start a cíl do různých plánovačů a pak spoustu hodin detailně projíždím jednotlivé nabízené trasy. Nakonec dospěji k rozhodnutí, že nejlepší je trasa naplánovaná Stravou. Poslední kontrola, určení možných míst k noclehu a konečné nahrání trasy do cyklo navigace. Cesta je naplánovaná na tři dny a tak je start stanoven na 12. června brzy ráno.

V den odjezdu vstávám velice brzy. Prší! Jak jinak, odvážím Adama do školy a rychle se letím domů převléknout a vzhůru na cestu. Po sedmé vyzvedávám Davida, probíhá poslední kontrola vybavení a zásob, pak už jenom loučení, nasednutí na kola a první šlápnutí do pedálů směr Polsko.

Hned kousek za Libercem zjišťujeme, že trasa se Stravou bude více než zajímavá a napínavá. Využívá doslova a do písmene každou stezku a to i tu, která je již dlouhou dobu zarostlá trávou a najít jí znamená vyvinout značné úsilí. Ale rychle si zvykáme. Zase na druhou stranu se opravdu vyhýbá téměř neustále asfaltu. Za Chrastavou stoupáme do Horního Vítkova a pak už je to, sice pořádným stoupáním, kousek do Polska. V Polsku pokračujeme do Jasné Góry a dál do Bogatynie. Tady se trošku dusíme prachem z povrchového dolu a závidíme klučinovi, který jede proti nám s rouškou přes ústa. Ví chlapec, co dělá. My roušky nemáme a tak lapeme po dechu a kašleme. Naštěstí se brzy dostaneme po větru a trochu se nám uleví. Žít tady asi nebude žádný med. Konečně přijíždíme do městečka Trzciniec Dolny, kde bychom měli přejet do Německa. Omyl. Nejdříve se na nás přižene smečka šesti místních ořechů a donutí nás zvýšit brutálním způsobem frekvenci našeho šlapání, abychom následně, při zběsilém útěku, špatně odbočili. Chytáme druhý dech, otáčíme kola a chvíli čekáme až oříšci zmizí. Znovu se rozjíždíme, tentokrát už správnou cestou, ale tři nezbedové daleko neodešli a znovu se na nás vrhají. Odhazuju kolo, rozbíhám se proti nim a nepublikovatelně řvu. Hele, zabralo to! Žádní hrdinové. Sbírám kolo, nasedám a za chvíli opět sesedám. Cesta na mapě sice je, ale ve skutečnosti tu žádná není. Hledáme náhradní variantu a po konzultaci s místními traktoristy nakonec zjišťujeme, že jediná možnost jak se dostat do Německa je přejít přes železniční most. Vlak naštěstí nejel a tak jsme za chvíli na druhé straně v Hirschfeldě a taky v Německu. Nejtěžší část výškového profilu je za námi a cesta nám začíná pěkně ubíhat. Navigace nás po asfaltu táhne opravdu pouze minimálně, jedeme lesními cestami, polňačkami, šotolinou a ve vesničkách i větších městech nás vždy navede na vedlejší, méně frekventované cesty. Rychle postupujeme na severozápad a po poledni přejíždíme dálnici A4 a poměrně záhy vjíždíme do rezervace Oberlausitzer Heide. Projíždíme super lesními cestami a krátce po čtvrté hodině dorážíme do městečka Uhyst. V koloniálu nakupujeme nezbytné pivo a další potraviny, brácha nacpe do brašny i krabici polotučného mléka, u pekaře kupujeme pečivo a u místního řezníka klobásky. Přesouváme se k jižnímu břehu Bärwalder See, kde jsem při prohlížení satelitních záběrů map našel něco, co vypadá jako přístřešek. Skutečně tu je! Je to ze tří stran uzavřená chatka, vybavená stolem a lavicemi a okolo ještě dost a dost místa na spaní pro dva. Dokonce je zde i ohniště, akorát tu nikde není dřevo. Mně to nevadí, já se klidně spokojím s teplým pivem a studenou klobásou, ale David je tvrdohlavý. Přelézá plot, který zde chrání nějakou oboru a po chvíli donáší hromadu suchých větví a tak bude i malý ohýnek. Baštíme opečené klobásy, usrkáváme bier a kocháme se pohledem na kouř z chladících věží elektrárny, která leží v dálce na protějším břehu. Máme v nohách přes sto kilometrů a zítra nás čeká nejdelší úsek naší cesty a tak brzy uleháme. V noci se budím a zjišťuji, že v altánu spím sám. Jasně, David ještě není zvyklý na zvuk, který ve spaní vydávám. Však já mu ráno vysvětlím, že to je zvuk na plašení dravé zvěře.

Na šedesát slamníků, stopadesát maníků. To je ukázka černého humoru českých zajatců v koncentračním táboře Sachsenhausen. Děda vyprávěl, že spali vedle sebe na boku namačkáni jako sardinky a vždy když se chtěl otočit jeden, tak se muselo otočit všech stopadesát spoluvězňů. Humor by člověk v takové továrně na smrt asi málokdo očekával, ale byl tu. Například všem pomáhala hudba a nebyly by to Češi, aby si sloky písní neupravili dle své stávající situace. Znáte melodii písničky o lotrovi Babinském? Tady je krátká ukázka:

Světlomety svítily,

a my jsme se těšili, ach ouvej,

že než zhasne jejich jas

pojedeme domů zas.

Na šedesát slamníků,

sto padesát maníků, ach ouvej,

stlačeni jak sardinky

mačkáme si ledvinky.

Športu bylo vždycky dost

všem heftlinkům pro radost, ach ouvej,

ráno kafe, k tomu nic,

v poledne prej bude víc.

V poledne je dvakrát nic

přece je to trochu víc, ach ouvej,

litrem šlichty řepové

živí se tři vězňové.

A tak dále a tak dále…

Ve středu ráno se probouzím okolo páté hodiny a nad hrnkem kávy přemýšlím nad tím, co mě vlastně v Sachsenhausenu čeká. Jak jsem už psal, děda moc nevyprávěl, o to víc jsem byl rád, když se mi dostala do rukou kniha Svědectví, která popisuje osudy a život vězňů v táboře. A věřte mi, žádné optimistické čtení to zrovna nebylo. Jak to na mě bude působit, až půjdu místy, kde chodil můj děda Vladimír celé tři roky? A najdu vůbec nějakou stopu po Norovi jménem Dag?

S hrkem kávy se ke mně přidává David, po kávě balíme a brzy jsme opět na cestě. Dnes máme v plánu urazit co nejdelší kus cesty do Berlína. Chceme najít spaní kousek před Berlínem, protože nevíme, jak dlouho nám bude trvat průjezd touto Německou metropolí. Neujedeme ani pět kilometrů a začíná drobně mrholit. Není to nic, co by se nedalo přežít a podle předpovědi to vypadá, že asi za hodinu přestane. A opravdu. Po hodině přestává a tak zastavujeme u malého rybníku na snídani a další kávu. Ještě štěstí, že je David naprosto stejný závislák na kofeinu jako já. S plnými břichy pokračujeme vesele dál. Většinou jedeme opět lesními cestami a jen občas musíme přejet kousek po asfaltu. Za obcí Pulsberg nám navigace velí odbočit doprava. Ale to je nějaký divný? Vždyť to vypadá, že jedeme do povrchového dolu? Jsme poslušní a tak jak velí, tak my pokračujeme. Stále klesáme, okolo slyšíme zvuky těžkých strojů a já začínám mít neodbytný pocit, že je něco špatně. Vzápětí proti nám vyjíždí obří stroj, zastavuje na naší úrovni, šofér s vytřeštěnýma očima otvírá dveře a křičí na nás něco jako: “Najn! Šlosen!” Ukazujeme na navigaci a odpovědí nám je opět “Najn! Šlosen!” Co se dá dělat. Otáčíme, vyjíždíme nazpět z dolu, sesedáme a studujeme mapu kudy dál. Vypadá to, že důl je obřích rozměrů a tak se rozhodujeme pro objetí z levé strany. Potřebujeme se dostat do města Drepkau, abychom se opět napojili na naši trasu. Zajížďka je nakonec dlouhá dvacet kilometrů. To nám tedy asi dost zvedne naši dnešní porci kilometrů. Konečně jsme zase na trase. Projíždíme Vetschau a bohužel po asfaltu pokračujeme na Lübbenau. Přiznám se, že tentokrát nám ale asfalt vůbec nevadil, protože potřebujeme dohnat časové manko. V Lübbenau rychle nakupujeme a valíme dál. Projedeme Lübben a jedeme na sever rozhodnuti dojet co nejdále. Projíždíme mokřady a už na první pohled je nám jasné, že tady se přespat určitě nedá. Borovicové lesy jako by mávnutím kouzelného proutku zmizely. Vypadá to ještě na velice zajímavý závěr dne. Náhle vyjíždíme z mokřadů a v dálce před námi se opět objevují borovice. Je rozhodnuto, končíme, v nohách máme okolo stodvaceti kilometrů, večer se rychle blíží a popravdě řečeno toho máme tak akorát plné zuby. V hloubi lesa vytlačíme kola do kopce a chystáme bivak na dnešní noc. Večeře v podobě obložených housek, pár piv a v osm do spacáku. Zítra nás čeká poslední den cesty.

Mrazy a hlad nepřestávaly, apely a práce pod širým nebem vyčerpávaly poslední tělesnou energii. Kritické období však přišlo na jaře, kdy jsme se brodili v chatrných botách tajícím sněhem a vodou.

K nám na blok 52 B přišel jednoho dne sluha z marodky a ptal se, kdo zná Karla Kouřila. Zvedl jsem ruku v naději, že snad s ním budu moci mluvit, nebo že sluha od něho přináší nějaké zprávy. Sluha mne německy požádal, abych šel s ním. Klusali jsme k revíru. Ptal jsem se cestou, jak se Kouřilovi daří. Neodpověděl, a to mne znepokojilo. Ještě více jsem se podivil, že mne nevede do baráku, nýbrž do jakéhosi sklepa pod barákem revíru.

Obraz, který se přede mnou otevřel, mne ohromil a zkrušil. Ve velkém podlouhlém sklepě — na ploše asi sto čtverečních metrů nebo pravděpodobně ještě větší — jsem uviděl val mrtvých nahých lidských těl. Zaplňovala celý prostor sklepa, od stěny ke stropu a opět k protější stěně. Sluha mne vyzval, abych našel a identifikoval tělo Karla Kouřila; že prý jde o zjišťování totožnosti mrtvého, které je na revíru povinné.

Těla byla polita kyselinou karbolovou, jejíž ostrý zápach se misil se zápachem rozkladu. Krematorium tábora prostě nestačilo spálit denně stovky mrtvých při tak bohatém přísunu. Sevřel se mi hrudník, nemohl jsem se nadechnout, ztrácel jsem rovnováhu. Opřel jsem se o dveře, které za mnou sluha zavřel. Byla to apokalyptická vidina vyzáblých lidských hlav, rukou, nohou, kloubů a žeber, potažených tenkou bílou kůží. Takovýto obraz Dante jistě neviděl.

Teprve po chvíli jsem si plně uvědomil, že tedy Karel Kouřil již zemřel. Tato myšlenka dovršila můj úžas a ohromení. Už tedy neuvidí Město, ve kterém zanechal tolik drahého. Neuvidí rodiče ani rodnou Hanou. Už mi nebude recitovat Ovidiovy verše a přednášet biologii. Nebude pohřben doma, v rodné zemi, nýbrž tady v krematoriu, kolem něhož vítr roznáší hromadu popela.

Sluha mne loktem pobízel, abych spěchal. Nereagoval jsem. Rozhorlil se na mne: „Copak jsi, hlupáku, ještě nepochopil, že celý tenhle tábor je jenom ohromná továrna na smrt? Všude samá smrt.Všechno ostatní je jenom kamufláž, i tahle marodka. Jestliže se někdo odtud vrátí živý domů, bude to skutečně zázračné zmrtvýchvstání. Takových lidí bude ale moc málo,“ a ukázal mi svých pět prstů. Opět mne postrkoval kupředu.

Beznadějně jsem obcházel kolem válu mrtvých, jsa někdy nucen i po nich šlapat, poněvadž na podlaze nebylo téměř volné místo. Hledání bylo víc než obtížné. Všechny hlavy bez vlasů a vousů, všechny tváře vyhublé. Vyzáblé lebky, potažené tenkou kůží, si byly strašně podobné. Snad ještě více než tváře nemluvňat a k tomu všemu můj úkol ztěžovalo mdlé sklepní osvětlení. Jedině vysedlé čelní kosti nebo dlouhé či hranaté brady odlišovaly některé mrtvé hlavy od druhých. A podle těchto dvou znaků, podle vysokého výrazného čela a protáhlé ostré brady, jsem poznal po dlouhém hledání svého přítele Karla Kouřila.

Bylo to divné setkání mrtvého s živým. Uvědomil jsem si, jaký je mezi námi nepatrný rozdíl, maličká vzdálenost několika dnů, rozdíl několika podřadných náhod, které mne prozatím uchránily od stejného osudu.

Svůj vzkaz rodičům a kamarádům mi už nepředal. Ani já jsem mu už nemohl říci vše, co mezi námi zůstalo nevysloveno. A bylo toho mnoho. Slíbil jsem mu však kdysi, že vrátím-li se domů, do onoho Města, v němž jsme oba zanechali tolik drahého, že podám svědectví o jeho ušlechtilé, široké, vědecké a básnické duši.

Jeho tvář byla klidná, klidnější než byla před několika dny při našem krátkém rozloučení. Jeho tělo bylo již zavaleno vysokou vrstvou dalších, která sem za jediný den nanosili nosiči mrtvol a sluhové z marodky.

Ukázal jsem beze slova na hlavu Karla Kouřila. Měl jsem v tom okamžiku takový hořký pocit, jako bych tímto pohybem zrazoval a vydával svého přítele do rukou nepřátel. Sluha vyprostil jakýmsi předmětem jeho ruku ze směsice jiných rukou a nohou a přečetl na ní číslo. Souhlasilo s jeho seznamem.

„Ano, to je tělo Karla Kouřila,” řekl spokojeně, odškrtl v seznamu číslo a pokynul mi rukou, že mohu odejít. Tímto škrtem v seznamu zmizel člověk i vězeň.

Přes lidská těla jsem vyvrávoral ke dveřím. Omylem jsem však vstoupil do protějších dveří místo k východu. Tato místnost byla o něco menší, čtvercová. Ustrnutí, jež se mne zmocnilo v prvé sklepní místnosti, přešlo zde v duševní i tělesné ochromeni. Na betonové podlaze zde ležela ve třech řadách opět mrtvá nahá těla. Avšak ani jedno z těch mrtvých těl nebylo celé. U některých byl rozpárán život, obnažena střeva a játra, u jiných roztříštěné lebky, jinde zpřerážené nohy nebo ruce, rozšlapané hrudníky, v nichž bylo vidět plíce. Z jedné hlavy byly vyloupány oči. Dívaly se na mne krvavé oční důlky…

Opět z knihy Svědectví. Pamětní kámen se jmény všech mrtvých Čechů jsme viděli a je na něm i jméno Karla Kouřila, bylo mu dvacet pět let.

Každé ráno, když se vzbudím, se mi honí hlavou úryvky právě z této knihy a není tomu ani dnes jinak. Je čtvrtek krátce před čtvrtou ranní. Je to nekřesťanská hodina, ale dnes nás čeká průjezd Berlínem a tam vůbec nemáme tušení, co nás čeká a jak dlouho nám projetí bude trvat. Proto vstáváme brzy. Čas na kávu si ale uděláme. Jak jinak. Před pátou hodinou opět vehementně šlapeme do pedálů. Zastavujeme pouze na rychlou snídani z vlastních zásob a pokračujeme dál. Cesta je naprosto dokonalá. Parádní lesní šotolinové cesty  až do obce Prieros, kde nakupujeme trochu jídla a hromadu cukrů v podobě Coca-Coly. Lesa a lesních cest čím dál víc ubývá,  jak se čím dál víc blížíme k Berlínu. Posledním čistým lesním úsekem je cesta z Gussowa do Königs Wusterhausenu a pak už přichází předměstí hlavního města. U jednoho z mnoha fotbalových hřišť sesedáme a dáváme si časný oběd v podobě stále více oblíbených obložených housek. Jelikož se nám podařilo dorazit do Berlína poměrně brzy, je okolo desáté hodiny, tak koukáme do mapy a rozmýšlíme, co navštívíme. Hned padne rozhodnutí podívat se k Berlin Wall Memorial a po cestě ještě máme Treptower Park. OK…dohodnuto.

Vzhůru do víru velkoměsta. Motáme se úzkými uličkami a stezkami a najednou…co to je? Navigace nás hodí na dálnici. Čumíme jak telata. Koukáme do mapy co teď a nemůžeme nalézt objízdnou trasu. Nakonec se rozhodneme to zkusit projet, auta se vždy přivalí v pravidelných intervalech a mezi nimi bývá vždy chvilka bez provozu. Vrháme se na dálnici a zběsilým tempem šlapeme jak o život. Mých nejhorších čtyři sta metrů v životě! Najednou vidíme za svodidly cyklostezku. Vrháme se z kol, skáčeme i s koly za svodidla a rovnýma nohama přistaneme v trnkových keřích, které jsou zde v hojné míře vysazeny. Prodíráme se keři na cyklostezku a musím říct, že ty tři metry docela dost bolí. Konečně jsme venku, stíráme krev z nohou a opět vyjíždíme. Najíždíme Köpenicker Landstrasse, v dáli vidíme dominantu Berlína věž Berliner Fernsehturm, a před námi je čtrnáct kilometrů totálně rovné cesty. Aspoň je stále na co koukat a hlavně zdejší doprava je skvěle přizpůsobena cyklistům, kterých je tu nepočítaně. Máme vlastní pruh, vlastní semafory, prostě je zde na nás cyklisty myšleno. Konečně přijíždíme k Treptower Parku, kde se nalézá pomník Sovětským vojákům, kteří zde padli na konci druhé světové války. Je to neskutečný kolos. Kolům je vjezd zakázán a tak se v prohlídce s bráchou střídáme. Po prohlídce a focení se proplétáme k památníku Berlínské zdi. Všem doporučujeme navštívit! Stojí to za to. I když je pracovní den, je zde nepředstavitelné množství turistů, ale i školních tříd. Škoda jen, že nemáme více času a musíme v naší cestě pokračovat a tak se znovu proplétáme Berlínem směr severozápad. Ale přeci jenom ještě jednou zastavujeme a to na kebab a Pilsner Urquell, opravdu zde mají lahvovou, výborně vychlazenou plzničku. A tou přeci nepohrdneme.

Berlín je za námi a nás čeká závěrečných dvacet kilometrů. Přejíždíme po nadjezdu nad dálnicí A10 a odbočujeme do borovicových lesů a…já elegantně padám. Písek je prevít, přední kolo se zabořilo a v okamžiku stojí, nestíhám vyškubnout nohy z nášlapů a kácím se na bok. Bude to do písku, takže pohoda. Není to pohoda. David, aby do mně nenaboural, se mně snaží podjet a tak místo do písku, padám přímo na převodník jeho kola. Odnáší to kompletně levá ruka, levé koleno a rameno. Chápete? Celou dobu nic a pak se dobiju kousek před cílem a ještě v takovém terénu! Je to totiž sedmnáct kilometrů po úzkých lesních cestách a to pořád jenom nahoru a dolů. Přiznávám se, že mám dost a když už chci z kola slézt a zahodit ho, les ustoupí a před námi leží náš cíl. Oranienburg. Konečně jsme tady. V půl šesté tedy dorážíme do cíle. Rychle nakoupit. Jak jinak než věci na obložené housky a světe div se, pivo. Opět zde mají plzeň. Paráda. Po cyklostezce podél jezera Lehnitzsee míříme na jeho severní konec, kde nacházíme zastřešené posezení, které bude našim posledním nocležištěm. V povznesené náladě povečeříme, popijeme a brzy uleháme. 

V pátek ráno se budíme na naše poměry dost pozdě, ale času máme dost. V památníku máme sraz s Annou Milarch až v devět. V poklidu se umyjeme, učešeme, dáme kávu, sbalíme a jedeme do místní pekárny. Švestkový a makový koláč je skvělá snídaně a k tomu káva…co víc si přát.

Před devátou hodinou přijíždíme k Památníku koncentračního tábora Sachsenhausen a chvíli po nás přijíždí táta s Denisou. Přivítáme se, kola naložíme do auta, táta vezme obálku s dopisy, které psal děda své sestře z koncentráku a vyrážíme na schůzku. Anna na nás už čeká před vchodem a po přivítání nás odvádí do zasedací místnosti. Vytahuje seznam Norů, kteří byli v KT a jmenovali se Dag. Jsou čtyři a co je ještě lepší, tak pouze jeden byl vězněn ve stejnou dobu jako děda Vladimír. Jmenoval se Christiansen Dagfinn Eugen, narozen 8.10.1899, byl ze Stavangeru a uvězněn byl v dubnu 1942. Dostávám i kompletní evidenci z jeho pobytu v koncentračním táboře a ještě se dozvídáme, že když dědu v prosinci roku 1942 propouštěli, tak se s ním na bránu přišel Dag rozloučit a dohodli se, že pokud válku přežijí a budou mít syny, dají jim jméno po tom druhém. Dostáváme emailovou adresu na norský spolek, který eviduje všechny vězně a jejich poválečné osudy. Další krok je tedy jasný. Musím kontaktovat Nory a pokusit se zjistit, zda žijí nějací příbuzní Dagfinna. Je to víc, než jsem vůbec čekal. Konečně vím, po kom mám své jméno.

Tady by tento, už tak dost dlouhý článek mohl končit, ale nekončí.

Jsme pozváni na prohlídku koncentračním táborem. Je to krušná a smutná prohlídka. 388 hektarů plných utrpení, bolesti a smrti. Taková byla celková velikost KT Sachsenhausen. Dnes je navštěvován pouze hlavní tábor. Zachovaly se pouze dvě ubikace, lazaret, budova s pitevnou a pár dalších budov. 

Při návštěvě baráku revíru a při prohlídce sklepení se mi okamžitě vybaví hledání těla Karla Kouřila a já prostě musím vypadnout ven. Je to nad moje síly.

Neméně hrozná je návštěva budovy (zbyly z ní pouze základy a části kremačních pecí), které já osobně budu říkat továrna na smrt. Zde bylo během deseti dnů popraveno 10.000 ruských zajatců. Budova má tvar písmene U. Vězně přivedli do místnosti, postavili ho ke zdi, na které byl nakreslen metr a na druhé straně byla písmena na zkoušku zraku, esesák v bílém plášti měl působit jako doktor. Když vězně pod záminkou měření a zkoušky zraku postavil ke zdi, tak si odsouzený ani neměl čas všimnout, že ve zdi s metrem je mezera do druhé místnosti. V té stál další esesák, který ve chvíli vězně zastřelil ranou do týla. K tomu všemu hrála pochodová hudba, aby čekající vězni neslyšeli výstřely. Po té bylo tělo odvlečeno do další místnosti, svlečeno, zlaté zuby vytrhány a po té odvlečeno ke kremačním pecím. Deset tisíc lidí za deset dní.

Ze zbylých baráků zbyly pouze základy a na každém je číslo. Anna nás vede přímo k baráku 50, kde byl vězněn děda. Je to silný pocit jít místy, kde chodil můj děda. Nohy se mi jakoby lepí, srdce se svírá a do očí se derou slzy. Víc nemám sílu vám o tom psát. Ale pokud náhodou budete mít cestu do Berlína, zvažte i návštěvu památníku Sachsenhausen. Omlouvám se vám za tak dlouhý článek a pokud jste dočetli až sem, děkuji. Mé pátrání pokračuje.

Vzdálenost
338 km

Obtížnost
3 z 5

Dny
3 dny

SHARE
  • 338 km
  • 3 z 5
  • 3 dny

support:
inzerce Inzerce