Můj první sraz

Text: Michaela Erbenová

Své cesty nikdy dopodrobna neplánuji, a proto tomu nebylo jinak ani u této cesty. V sobotu ráno jsem si našla vlak z Ostravy do Hranic na Moravě a vyrazila jsem. Po opuštění vlaku jsem celá natěšená vyrazila k mapě na vlakovém nádraží, ale ať koukám jak koukám, nevidím žádný název města, kterým jsem měla projíždět. Nevadí, zadávám tedy cíl do navigace a po chvilce čekání se mi zobrazí trasa 170km + mých 30km, které si vždy najedu díky mému výbornému orientačnímu smyslu a 100% důvěře v navigaci. Zvláštní, večer když jsem se na délku trasy dívala, měla jsem ujet něco kolem 80km. Najednou se podívám na začáteční bod na telefonu a ihned se otočím na název železniční stanice. Konečně jsem vyřešila první problém, měla jsem jet do Zábřehu na Moravě, nikoliv do Hranic na Moravě.

Jdu tedy zpět na peron a zrovna přijíždí žlutý vlak. Navazuji oční kontakt se stevardkou a pokládám otázku, zdali mohu s kolem. Odpověď byla jasná-ať to zkusím, jestli bude místo. Zkusila jsem to tedy a bylo. Konečně vystupuji na správné zastávce a s nadšením nastavuji v hodinkách souřadnice. A jelikož jsem dle souřadnic nikdy nejela, byla to má premiéra. Výpočet proběhl a konečně šlapu do pedálů.

Vyrazila jsem ze Zábřehu na Pivotín a z Pivotína na nějakou dálnici pro traktory, zarazilo mě pouze to neustálé stoupání a po hodině cesty jsem zjistila, proč navigaci hodinkami nevyužívám. Kapacita baterie totiž klesla o 75% a jelikož jsem byla na začátku, přehodnotila jsem to a zapnula pouze sledování aktivity a další průběh cesty jsem svěřila mapám v telefonu. Najedu tedy na Waze, kde se nacházím a volím trasu do Litomyšle. Zajímavé, že cesta mi velí zas čelem vzad. Ne nebylo to tím, že nejsem na silnici, jenom GARMIN mi trasy rád natahuje a vodí mě na místa, kde velice ráda na mých galuzkách s plnou polní jezdím “bokem”. Hodinku stoupání jsem tedy za 5-10 minut sjela a vydala se dle zapamatovaných názvů vesnic a měst do cíle. V půli cesty se hodinky urazily, že jsem nechtěla jet trasou, kterou mi připravily a protestně se vypnuly. Nevadí, mám ještě telefon a na něm asi 20%. Už jsem byla skoro u cíle a telefon v červených číslech. Jsem zachráněna! Zázrak!  Na stromě vidím přibitou cedulku BIKEPACKING. Huráá – jedu tedy dle šipek a už z dálky na mě mává ze zahrádky u malebné hospůdky další cestovatel, sesedám tedy z kola a přisedám ke stolu plného stejných bláznů jako jsem já.

Chvilku před setměním se vydáváme na louku stavět svá obydlí. Našla jsem si krásné místo pod širým nebem. Plán byl takový: Otočit kolo – přehodit přes něho plachtu – zajistit kolíky a vyjde z toho krásný stan. Bohužel to vypadalo takto: Otočit kolo – plachta krátká – plachtu dám tedy jen z jedné strany – díry na kolíky jsou moc úzké – z plachty se tedy stává podložka, na kterou umístím karimatku i spacák a stan si domyslím. Za chvíli slyším volání: Pojď sem, pod strom, tady bude tepleji než na louce a je tu trochu svah, to bude super, budeš mít hlavu nahoře. Jelikož už tam byly dva stany, bude to prima závětří.  Ráda jsem nabídku přijala. 

U ohnistě se rozhořívá oheň a všichni se tam scházíme a těšíme se na strašidelné historky. Také se ukázalo, že mimo cyklo koníčka máme i další společnou činnost a to obhospodařování sadů. Proto každý donesl vlastní ovocnou úrodu na ochutnání. Jelikož se ale jedná o bikepacking a řešíme tedy váhy a prostor, všechno ovoce muselo být redukováno vypálením. Opravdovým trhákem v debatě, pominu-li železo vs titan a jak je karbon na …( s čímž osobně nemohu souhlasit, jelikož na něm jezdím), byla toaletní lopatka a její všechna možná využití, zatím nemá tolik využití jako vedečko, ale není na tom nejhůře. Také se tam probíral zřejmě v Čechách velice rozšířený sport mořské plavby. I když jde třeba zatím jen o přípravu. Až jednou budeme mít i to moře! Byla to prostě nádhera, oheň v přítomnosti suprových lidí je zkrátka zážitek, který se nedá slovy vyjádřit.

Kolem druhé hodiny jsem šla spát. Jen jsem se nasoukala do mého letního spacáku, zjistila jsem, že se stala hrozná věc. Do obou se mnou sousedících stanů vlezl medvěd, sežral osádky stanů a usnul. To však nevadí, roztáčím zadní kolo u mé hlavy a u zvuku příjemného cvakání, které přehlušuje medvědy, usínám. Za chviličku se budím zimou. Zjištuji totiž, že spát na lehkém svahu znamená pomalu sjíždět po karimatce dolů a protože  nechci vypustit ani trochu tepla ze spacáku sunu se jako píďalka k horní straně karimatky. Zima je však čím dál větší, vyprazdňuji tedy útroby mých brašen a vše rvu do spacáku, abych vyplnila všechny mezery a vytvořila větší izolaci. Nakonec přes sebe přehazuji i plachtu a usínám. 

Ráno již bylo luxusní, od zimy mi pomohl gentleman, který mi zapůjčil péřovou bundu a pomohla i teplá káva. Po snídani se začalo balit a uklízet, poté jsme se rozloučili a vydali se všichni svou cestou k domovu. Já se rozhodla díky vydatnému spánku jet pouze do České Třebové a poté již vlakem. Zjistila jsem, že cestování společně s jízdním kolem může být problém a díky tomu jsem musela 4x přestupovat. Ve vlaku mi začalo být líto, že ten krásný adrenalinový zážitek, spojený se setkáním se stejnými nadšenci jako jsem já, byl pouze na takto krátkou dobu a již nyní se těším na další ročník.