Jan Žďánský 11. 2. 2019

Děčínsko mám rád už od mé první návštěvy. Když se naskytne příležitost podniknout rychlý únik ven, většinou mě jako první napadne vlak do Děčína a oblast Labských pískovců. Vždycky je tam co vidět i kam se schovat a panuje tam poněkud uvolněnější atmosféra než v Českém Švýcarsku. Proto, když dozrál čas na první pořádný výlet s packraftem, padla volba automaticky na kaňon Labe.

Děčínsko mám rád už od mé první návštěvy. Když se naskytne příležitost podniknout rychlý únik ven, většinou mě jako první napadne vlak do Děčína a oblast Labských pískovců. Vždycky je tam co vidět i kam se schovat a panuje tam poněkud uvolněnější atmosféra než v Českém Švýcarsku. Proto, když dozrál čas na první pořádný výlet s packraftem, padla volba automaticky na kaňon Labe.

Sice se to nezdá, ale hluboké koryto naší nejmohutnější řeky tvoří na českoněmecké hranici největší pískovcový kaňon Evropy. Přesto, že dolní tok Labe bude pro vodáky patrně tou nejnudnější vodou, byla by škoda na něj úplně zapomenout. Protože to, co ztrácí na zábavnosti samotná řeka, to dalece vynahrazuje pohled na její břehy. Kaňon lemují kolmé pískovcové stěny a jeho hloubka dosahuje až 300m. Navíc leží trochu mimo zájem, protože většina lidí míří rovnou do NP České Švýcarsko a tak je tam i větší klid.

Nejkrásnější pohled na kaňon bývá z horní hrany. Proto jsem jako bikovou část trasy zvolil pravý břeh, na kterém není o vyhlídky nouze. Hned ta první je na Stoličné hoře přímo nad městem. Z Císařského výhledu máte celý Děčín jako na dlani.

Nedávno zrekonstruovaný kamenný altán na Labské stráži shlíží dolů na řeku bezmála 130 let. Zároveň je to poslední vyhlídka v okolí Stoličné hory. Výhledy do kraje jsem si ale kvůli silnému větru moc nevychutnával. Celou ranní cestu do Děčína v rádiu hlásili, že vichřice, která na severu řádila, už slábne, ale realita byla úplně jinde.

Podél Loubského potoka začíná stoupání na Růžový hřeben. To je ta část trasy, kdy se zábavnost propadá o pár stupňů níž. Packraft se zbytkem výbavy přidá k základní bagáži nějakých pět kilo a to už je v kopcích dost znát.

Růžovou vyhlídku nelze vynechat. I když není přímo na trase a z cesty k ní vede krátká odbočka. Tady ale foukalo tak, že jsem musel chodit v podřepu a co chvilku se přidržovat. Proto mě hlavní vyhlídka s lavičkou moc nelákala a hledal jsem trochu netradiční pohled.

Od Růžové vyhlídky už vede značená cesta daleko od skalních srázů. Nechtělo se mi ale věřit, že by nebyla prošlapaná nějaká cestička, která by umožňovala pokračovat po hraně kaňonu. Zkoušel jsem několik odboček i pěšin, ale vždy se stejným výsledkem. Pokaždé mě dovedly na jedno místo, ze kterého jsem se musel vracet. Nicméně určitě stojí za to si podobné cesty prozkoumat, protože na jejich konci určitě nepotkáte nikoho ani v sezóně.

Sestupem dolů k Labi, jsem si pěkně zavařil. Kromě polámaných stromů jsem se musel vypořádat i s pořádně rozvodněným potokem. Třikrát jsem musel brodit ledovou vodu a rozebírat kolo, abych ho zvládl přeházet na druhou stranu. Lehce expediční vložka vždy potěší, ale tohle už začínalo zavánět. Dole u řeky to naopak vypadalo, že se počasí změnilo k lepšímu a čeká mě parádní plavba do Německa.

Opak byl pravdou. V Děčíně se zdál proud opravdu rychlý, což mě naplnilo optimismem, že se mi plánované kilometry podaří bez obtíží upádlovat. V Hřensku to ale vypadalo úplně jinak a rychlost proudu se zdála stěží poloviční. I tak byl začátek pádlovací části pohodovým startem do další etapy. To co následovalo o pár kilometrů dál, se těžko popisuje. To se musí zažít. Sotva jsem opustil domovinu, zvedl se už tak dost silný protivítr, nebe zčernalo, vzduchem začaly létat kroupy a sněhové vločky. Na hladině se zvedaly takřka půlmetrové vlny a ve chvíli, kdy jsem si chtěl vydechnout a přestal pádlovat, mě vítr otočil a tlačil zpátky do Děčína. Skutečně! Vítr hnal ledové krystaly vodorovně s hladinou řeky a bodaly mě do obličeje takovou silou, že jsem nakonec musel přetáhnout šátek přes celý obličej a držet směr podle obrysů, které jsem skrz látku viděl. Tohle ledové inferno nebralo konce a pokračovat kupředu mě stálo obrovské množství sil. Nebe se začalo trhat až před Bad Schandau, kde jsem si mohl dovolit pustit pádlo a vydechnout. Těch osm kilometrů jsem pádloval 2,5 hodiny! K plánovanému cíli mi chybělo 20 kilometrů, které už nepřipadaly v úvahu a bylo na čase improvizovat.

Pro místo na přespání jsem měl v záloze několik variant. Ale vzhledem k tomu, že mi na řece nateklo i pod bundu, rukavice jsem měl plné vody a celkově toho na mě moc suchého nezůstalo, zamířil jsem nejkratší cestou na Zschirnstein Biwak. Stejnou trasou, kterou jsme jeli před rokem, jen s tím rozdílem, že hospoda byla zavřená. Jak jsem stoupal nahoru do Labských pískovců, dostala se teplota vzduchu pod nulu a mé mokré svršky se začínaly měnit v ledový krunýř. Ruce to snášely nejhůř. Stále jsem polemizoval nad nocí pod převisem a sušením u ohně, ale neutichající vítr mě nakonec přesvědčil, že oheň nemá smysl a raději jsem se schoval do boudy.

Cedule na dveřích s nápisem “winterpause” mě při příjezdu vyděsila, ale dveře byly odemčené a tak jsem strávil klidnou noc relativně v teple a pohodlí uzavřené místnosti. Ještě že mám nakoupené Trekingtickets do zásoby!! Zůstat v bivaku byla správná volba. Na zbytku lihu se mi podařilo trochu vysušit rukavice i ponožky a tak jsem ráno mohl podrobit čerstvý prašan náporu tlustým pneumatik mého Pugsleyho.

Obleva byla neúprosná a sníh doslova mizel před očima. Ale i tak jsem si mohl nadšeně užít jízdu po zasněženém lese.  Nicméně zpátky do Děčína jsem dojížděl doslova potokem tající vody. Zima a loď zdánlivě nejdou moc k sobě, ale když se k tomu přidá ještě fatbike, dává to celé dohromady fantastickou porci zábavy, dobrodružství a nezapomenutelných zážitků.

Pokud se Vám článek líbil, podpořte nás jeho sdílením. Díky!

SHARE

support:
inzerce Inzerce