Dag Raška 11. 4. 2018

Jsem Husákovo dítě a jako takové jsem přežil, v poměrně dobrém fyzickém zdraví, dobu svého mládí strávenou převážně na sídlišti. Nemaje mobil, tablet, počítač ani jinou vymoženost dnešní doby, byl jsem odkázán na život mezi kamarády. A to převážně venku mezi paneláky, nebo díky poloze našeho bydlení v blízké přírodě. Přežil jsem lezení po stromech, jedení neumytého kradeného ovoce, pití vody přímo z kohoutku i ne tak časté mytí rukou po návratu domů.

Jsem Husákovo dítě a jako takové jsem přežil, v poměrně dobrém fyzickém zdraví, dobu svého mládí strávenou převážně na sídlišti. Nemaje mobil, tablet, počítač ani jinou vymoženost dnešní doby, byl jsem odkázán na život mezi kamarády. A to převážně venku mezi paneláky, nebo díky poloze našeho bydlení v blízké přírodě. Přežil jsem lezení po stromech, jedení neumytého kradeného ovoce, pití vody přímo z kohoutku i ne tak časté mytí rukou po návratu domů.

Dnes se v podobném duchu snažím vychovávat i svého, dnes osmiletého, syna Adama. Do doby, než nastoupil povinnou školní docházku, bylo vše v pořádku. Víkendy i dny jsme trávili společně na zahradě nebo jinde v přírodě. To vše dostalo bohužel povážlivé trhliny s nástupem do školy. Nedlouho po nástupu do školy se Adam začal zajímat o tablety a další elektroniku. V pořádku, taková je doba, ale když jsem ho přistihl, že začíná sledovat YouTube a seznámil mě s tím, že se stane jůťůberem, tak ve mě hrklo. Velice často jsou u nás jeho spolužáci a musím říct, že tam je situace stejná, v některých případech ještě horší.

Ještě, že máme bikepacking. Adam se mnou jezdí od pěti let. Předloni a loni to byly pouze víkendové, maximálně třídenní cesty. Letos plánujeme už podstatně delší cesty.
Duben nám začal pěkným počasím a tak jsme se minulý víkend rozhodli pro cestu do našeho oblíbeného Ralska. Zatím pouze na jednu noc, protože Adam dostal nové kolo, na kterém toho ještě moc nenajezdil a taky s námi jel spolužák Míša, který dle slov svých rodičů jezdí pouze kolem baráku. Míša se moc těší, z rodičů čiší čistá hrůza. Uklidňuji je, že to zvládneme, ale moc mi nevěří. Doma pro jistotu balím třímetrové psí vodítko. Snad nám v nejhorším případě pomůže.
V sobotu dopoledne vyrážíme do Osečné, kde již klasicky vykládáme kola z aut, balíme, nakupujeme nezbytné klobásy, pečivo a něco málo k snídani. Vzhůru na cestu. Chudák Míša má kolo, které při rozměrech pneumatik 18” váží skoro stejně jako můj ocelák 29+, ale jemu jakoby ta váha a velikost kola vůbec nevadila. V jeho očích je vidět pouze čistá radost. Žádný z kluků nereptá, vzájemně se hecují a popichují a tak nám cesta rychle ubíhá. Máme dohodu, že kdokoliv si chce odpočinout, tak to řekne a my zastavíme. Funguje to skvěle. Až na to, že se pánové trošku napijí vody, natlačí do sebe pár gumových medvídků a začínají se honit a dělat blbosti. Očividně odpočívat nepotřebují. Den nám rychle ubíhá, vodítko taháme z kapsy ve dvou kopcích a funguje to na výbornou. Přivázat za představec, nacvaknout na brašnu a jede se. Ve dvě hodiny jsme v Hamru na Jezeře, čučíme jako telata na tachometr, z něhož na nás svítí údaj 35 km.

A to máme ještě pět před sebou. A kluci? Únava téměř žádná a po polknutí kofoly a pozdního oběda jsou zase nabití energií. Okolo páté přijíždíme na místo noclehu, připravujeme spaní a junioři vyráží tahat dřevo. S kamarádem Petrem zapalujeme oheň, vaříme si kávu a koukáme na kluky, kteří pobíhají po lese, okolo potoka a tropí samé lotroviny. Únava se u nich stále neprojevuje. Když tak na ně koukám, tak v nich vidím sám sebe v jejich věku. Dělal jsem naprosto stejné ptákoviny jako je šermování klackem, házení šišek a hraní na lovce mamutů. A ejhle, tablety jim vůbec nechybí, večer nechtějí koukat na jůťůb, nechtějí hrát hry na mobilu. Prostě jim stačí být spolu, v přírodě a hrát si s tím, co jím zrovna přijde pod ruku. Sakra, zrovna našli sekerku a nůž, ale co, vždyť i s těmito nástroji se musí naučit zacházet a chybami se přeci člověk učí.
Po večeři, která se skládá z opékaných klobásek a chleba, sedí s námi u ohně, do kterého jen tak koukají. Konečně se u nich začínají projevovat první známky únavy a ani moc neprotestují, když vydáme povel k zalezení do spacáků.

V šest ráno jsou opět na nohách a plní sil. Po snídani my dospělí v poklidu balíme a kluci mají šiškovou bitvu. Necháme je ještě vyblbnout a okolo deváté vyrážíme na cestu domů.
Byl to sice krátký bikepacking, ale vždyť nám sezóna teprve začíná a těch víkendů je před námi ještě víc než dost. A co teprve prázdniny. Pokud máte děti, určitě neváhejte vyrazit s nimi na noc do přírody. Odměnou vám za to bude svit radosti v jejich očích a to je k nezaplacení.
P.S.: je pondělí podvečer, já ležím na gauči, na klíně mám notebook a píšu tento článek. Adam má hotové povinnosti do školy, leží unaveně vedle mě a kouká mi přes rameno, co píšu. Po chvíli se na mě podívá a zeptá se “Tati, kam pojedeme na bikepacking další víkend?”

SHARE

support:
inzerce Inzerce