Dag Raška 6. 11. 2018

Loni byl sraz na Berounsku. Letos to dlouho vypadalo, že se žádné podobné setkání neuskuteční. Na organizaci málo času a práce moc. Ale to by nebyl Žďáňa, aby ho nenapadla spásná myšlenka dát lidem pouze souřadnice, určit datum a nechat na bikepackerech, zda dorazí či nikoliv. A jak to nakonec dopadlo?

Loni byl sraz na Berounsku. Letos to dlouho vypadalo, že se žádné podobné setkání neuskuteční. Na organizaci málo času a práce moc. Ale to by nebyl Žďáňa, aby ho nenapadla spásná myšlenka dát lidem pouze souřadnice, určit datum a nechat na bikepackerech, zda dorazí či nikoliv. A jak to nakonec dopadlo?

Celý pracovní týden před meetingem jsem nervózní a nemohu se dočkat nadcházejícího víkendu. Původně jsem se chtěl přesunout někam poblíž cílové destinace, protože jsem přeci jenom cítil únavu z náročného pracovního týdne, ale nakonec jsem se rozhodl, že nebudu takový srab a pojedu rovnou z domova. V pátek jsem vše v poklidu zabalil na svého Surlíka, potěžkal kolo a usoudil jsem, že to bude makačka. Ono šest plechovek piva přeci jenom něco váží. 

V sobotu vstávám ještě před slepicemi, vařím si vydatnou snídani, dávám si nezbytnou ranní kávu a u toho koukám do navigace, kudy pojedu. Sedmdesát pět kilometrů. Docela slušná porce s takto těžkým kolem. Ale co, vyjedu brzy a pojedu těžce na pohodu.

Venku je sychravo, zatažená obloha vypadá, že by mě mohla každou chvíli pořádně umýt a tak se jenom modlím, ať je počasí za Ještědským hřebenem přívětivější. A ono opravdu je. Díky za ty drobné dary. Náladu mám skvělou, akorát ta navigace mi dokáže komplikovat mou cestu a to hned mezi Javorníkem a Horkou. Prý je tu cesta, ale ta bohužel končí u hromady hnoje a ohradníku. Ani mě nenapadne zkoušet, zda je ohradník pod napětím a raději se vracím a hledám alternativní cestu, která vede po asfaltu. Konečně se mi daří vrátit se na plánovanou trasu, po které v pohodě dojíždím do Osečné. Dal bych si kávu, ale takhle brzy po ránu je místní kavárna ještě zavřená a tak mi nezbývá, než pokračovat dál. Kousek za Osečnou mě navigace opět navede do slepého bodu. Naštvaně se prodírám křovisky, přenáším kolo přes padlé stromy, abych se po půlhodině vynořil celý poškrábaný a propocený na cestě, kterou už poznávám. Jelikož oblast Ralska poměrně dobře znám, rozhoduji se ignorovat pokyny navigace a do obce Ploužnice se dostat po vlastní ose bez rad zrádné kamarádky. 

V Ploužnici zastavuji na kávu u kamaráda Michala, u kterého vždy najdu otevřenou náruč, výborné pohoštění a skvělý pokec. Díky Míšo!

Z Ploužnice se odvážím opět zapnout navigaci a jako kdyby té potvoře vypnutí pomohlo a ona se umoudřila. Začíná fungovat tak jak má a cesta tímto ubíhá na pohodu a pomalu dále. V Jestřebí si na benzínové pumpě pouštím do žil dávku cukru v podobě coca-coly. Plný síly a odhodlání se pouštím na další cestu, která mě zavede na trasu údolím podél Dolského potoka. Jindy asi krásná cesta je totálně zničená po kalamitě a následně od lesáků, kteří odvezli popadané stromy, ale na větve jaksi pozapomněli a tak mi nezbývá nic jiného než tlačit a přenášet. Konečně je tento úsek za mnou a já potkávám další cyklisty, od kterých se dozvídám, že takhle toto údolí vypadá už nějakou dobu a že dříve to byla parádní cesta.

Přijíždím do Dřevčic, kde konečně nacházím otevřenou hospodu. Malebná hospůdka doslova a do písmene praská ve švech a tak si u výčepu objednávám jedno pivo a zelňačku a jdu si sednout ven na terasu. Po chvíli mám obojí na stol, hladově se pouštím do polévky a k tomu v sychravém počasí usrkávám ledové pivo. Po chvíli se na silnici objeví naložený a od prvního pohledu žíznivý bikepacker. Se slovy Bikepacking meeting si přisedá ke mně a také si objednává pivo. Jmenuje se Olda a tak mám po celém dni prvního společníka na cesty.

Dopíjíme pivo a vydáváme se na závěrečný úsek cesty. Okolo půl páté přijíždíme na zadané souřadnice, ze kterých se vyloupne obrovský převis s názvem Tisícový kámen. Ještě před tím, než se před námi převis objeví, cítíme vůni kouře a tak se radujeme, že už někdo přijel a rozdělal oheň místo nás. A opravdu, pod převisem na nás již čekají tři jezdci, kteří sice za námi dorazili, ale bohužel z rodinných důvodů nás brzy opustí. Vařím si kávu, usedám k ohni a čekám, kdopak ještě dorazí. Žďáňa tvrdil, že tam budeme jenom my dva, ale to se hluboce zmýlil. S postupujícím časem přijíždějí další a další bikepackeři a já přestávám mít přehled v jejich jménech.

Já se těším na jeden jediný moment. Tím je pro mě setkání s Bikepacking Nomads, což je Dashka a Kuba, kteří k nám po více jak roční cestě dorazili z Nového Zélandu. Přijíždí a s nimi i Jarda z Moravy.

Všichni se vítáme, objímáme, vybalujeme, usedáme k ohni a za chvíli jsme všichni v družné zábavě. Je to neskutečná pohoda. Celkem se nás schází okolo šestnácti jezdkyň a jezdců. Většina z nás zůstává přes noc a tak se pod převisem kupí karimatky, spacáky, kola a další nezbytnosti patřící k bikepackerovu životu. Večer rychle ubíhá, je plný historek, které se, jak jinak, točí především okolo kol a výbavy. Do toho kolují lahvinky s různými druhy pálenek, opékají se různé druhy uzenin, prostě pohoda.

S postupujícím časem někteří z nás ulehají do svých spacáků a klidnou noc a povídání zbytku osazenstva tak občas vyruší chrápání některých spáčů. Mně to nevadí, jsem zvyklý.

Ostatní jsou tolerantní.

Ráno je vidět tolik druhů vařičů až oči přechází. Za chvíli to pod převisem krásně voní kávou a čajem. Po snídani uklízíme odpadky, balíme a nastává čas loučení. Slibujeme si, že na jaře tuto akci zopakujeme a postupně se rozprcháváme do všech světových stran. Největší skupina jede společně do Dubí, kde proběhne rychlé občerstvení v místní prodejně potravin, další loučení a hurá směrem domů.

Bylo to fantastické setkání a já už se těším na jeho jarní opakování. Však bude co probírat. Nerozhodlo se, jaká je nejlepší přehazovačka, ale rozhodlo se, že nejlepší je WD40.

Tak zase na jaře přátelé.

Vzdálenost
150 km

Obtížnost
3 z 5

Dny
2 dny

SHARE
  • 150 km
  • 3 z 5
  • 2 dny

support:
inzerce Inzerce