Zvesela krušnými Krušnými horami

Ještě před odjezdem na dovolenou stihnu připravit kola, vyzkoušet brašny a s hrůzou zjistit, že mé kolo se bude podobat nákladní mule a podobně bude i vážit. Na dovolenou si tedy pro jistotu přibaluji běžecké boty, abych se alespoň trochu udržel v kondici. Z dovolené přijíždíme v neděli odpoledne a já se, okamžitě po vybalení bordelu z auta, zavírám do garáže a vše připravuji na cestu. Při pohledu na množství věcí začínám poněkud propadat panice. Kam to vše zabalím? Na gravel se to nevejde ani náhodou a tak tahám expediční Salsu Mukluk, dávám na ní sadu kol 29+, na všechny montážní body umisťuji držáky a hle, vše se mi daří zabalit. Adam má svého lehkého Wooma s 26” koly, ale bohužel se mu na něj ještě nevejde podsedlová brašna. Na jeho gravel by podsedlovka šla, ale zase je o dost těžší a v kopcích by se hodně trápil. Veškeré oblečení tedy povezu já a on si poveze spaní a pár drobností. Vše zabaleno, budík nařízen na sedmou ráno a jde se brzy spát.

Tom doráží a hned kontroluje zadní kolo, vše se jeví být v pořádku, necháváme mu chvilku na vzpamatování a vyrážíme na tří kilometrový výšlap do Adolfova, kde na nás čeká Jirka a syn Vojta. Nakonec vše klapne přesně načas a všichni se scházíme na parkovišti v Adolfově. Děti se vzájemně seznamují a Jiří nám ukazuje, kudy dnes pojedeme. První cíl je Komáří hůrka, kde si plánujeme dát něco k jídlu. Cesta je pohodová, lehce houpavá, až pod samotný výšlap na Komárku. Na úpatí výšlapu přijíždím s Vojtou a Adamem. Vojta prohlásí, že to raději vytlačí a já se mu ani nedivím, i já bych rád tlačil, ale Adam usoudí, že to bude jeho dnešní výzva a vrhne se střemhlav do stoupání. Ve mně se probudí ješita a šlapu tedy také. Prskám a nadávám, upřeně sleduji Adama a v hloubi duše si přeji, aby zastavil a slezl. Ale to on ne. Stále stoupá a stoupá a ještě si udělá čas na zdravení kolemjdoucích turistů. Slez, slez, vysílám k němu své přání. Nevyslyší ho a dojede až na vrchol. Prohlásí “Super” a sedne si do příkopu. Mám hlad jako vlk, jdu okamžitě zakoupit něco k snědku a než se vrátím ke stolu s jídlem a pitím přijíždí i Vojta. Spokojeně dlabeme, pijeme a čekáme na zbytek party.  Zbytek postupně doráží a také podniká hladový nájezd na stánek s občerstvením.

Posilnění a odpočatí vyrážíme dál směr Cínovec. Jedeme po cyklostezce 23. Adam vymetá každou louži na cestě a hned se k němu přidává i Jonáš. Největší atrakcí se ukazuje opuštěný vrak obytného přívěsu, který kluci nutně potřebují prozkoumat. Upozorňujeme je na možnost výskytu podpapírového záškodníka, ale naštěstí se ukazuje, že se zde žádný nenachází. Po příjezdu na Cínovec jdeme dokoupit zásoby na večer, děti se opět občerstvují, tentokrát zmrzlinou a mi dospělí kolou. Nákup nakládáme a vyrážíme hledat nocleh. Tomáš a já se trochu zdržíme, a když konečně vyjedeme, zjišťujeme, že jsme sami a zbytek nikde v dohledu. Šlápneme do pedálů a uháníme po silnici, přeci nemohli jet tak rychle? Zastaví nás až cedule s nápisem “Německo”. Něco je špatně. Voláme Jirku a naštěstí je zde signál. Máme se vrátit, prý jsme zapomněli odbočit. Stoupáme tedy nazpět a za pár minut jsme opět nazpět u benzínky, ze které jsme vyjeli. Nikde nikdo. Ozývá se hlasité pískání a konečně vidíme Jirku, který se pro nás vrátil. Opravdu jsme přehlédli odbočku. Jsme zase pohromadě a už jenom dojíždíme k Dlouhému rybníku, kde pro dnešní den složíme hlavy. Kluci pokládají kola, odhazují oblečení a vrhají se po hlavě do vody.

Zatímco se omladina ochlazuje, my připravujeme spaní. Zajímavé je, že s naším příjezdem se začíná zvedat vítr. Hledáme alespoň trochu závětří, ale moc se nám to nedaří. Jirka a já stavíme stany za nízké břízky, které nás před silným větrem částečně kryjí a za chvíli máme hotovo. Tomáš, tak to je kapitola sama pro sebe. Tomáš je totiž hamakář.

S Jiřím sedíme u stanů, v ruce šálky s kávou a pozorujeme hamakáře zapolícího se stále více sílícím větrem. Nejsme zlomyslní, ale jeho snaha nám vyluzuje úsměv na lících. Takže asi trochu zlomyslní přeci jen jsme. Je to neskutečná zábava pozorovat, jak mu poryvy větru berou z rukou vše, na co sáhne. Hamaku, tarp, zateplení, skoro i jeho. Tarp se zběsile plácá ve větru a Tom pobíhá okolo a snaží se ho nějakým způsobem připevnit. Sakra ta káva je dobrá. Kdy si jí asi dá Tom? Přichází obzvláště silný poryv a od hamak se ozve: “Do prdele! To snad ne!” Vítr se opřel do tarpu a hle: z kovového kroužku je rovný drátek. Po hodině a půl má Tomáš postavený nocleh pro Jonáše. Svůj pelech stěhuje o kus dál a za další hodinu a půl ho má připravený i on. Vyčerpaně si k nám přisedne a začne nám popisovat různé výhody hamakování. Má nezlomného ducha.

Kluci během toho, co otcové připravují večeři, stále někde pobíhají a jsou k neutahání. Dostat je k jídlu a hlavně je udržet v klidu, se jeví jako úkol téměř nemožný, ale daří se. S plnými žaludky se přeci jen poněkud uklidní, ale že by s námi poseděli, to zas ne. My dospělí ale máme alespoň klid na otevření odměny v podobě piva, sedíme, kecáme, plánujeme zítřejší cestu a znepokojeně sledujeme oblohu na západě, která neslibuje nic pěkného.

Západní vítr nepolevuje, ba naopak, stále zesiluje a mračna k nám letí neskutečně rychle. Po půl desáté se objevují první kapky vody a nezbývá nám nic jiného, než zavelet rozchod a odebrat se do stanů, potažmo do hamak. Adam a já máme v péřových spacácích takové teplo, že se svlékáme do trenek. Na tropiko bubnuje déšť a my spokojeně usínáme. Uprostřed noci máme oba dva nucení jít na malou. Pouze ve spodkách vylézáme ze stanu a okamžitě se rozklepeme jako ratlíci zimou. Holá těla nám smáčí studený déšť hnaný silným vichrem, rychle vykonáme potřebu a zpět do stanu. Adam usíná a já začínám přemýšlet nad naší další cestou. Je mi jasné, že pokud se počasí neumoudří, tak asi budeme mít problém. Nakonec to nechávám na ráno a opět v teple usínám. Ještě v polospánku zaznamenám výkřik od Tomášovi hamaky: “To snad ne!”, ale neřeším to a má mysl se propadne do hlubokého spánku.

Téměř o dvacet stupňů, o tolik padla teplota oproti pondělí. Ve stanu to necítím, ale když ráno poprvé vylezu ven, okamžitě se do mě zakousne zima. Opodál nadává Tom, že se mu větrem ohnula jedna z břízek, na kterých má upnutou hamaku a že v podstatě spal na zemi. No vlastně nespal, protože si stlačil zateplení, přišel o loft a mrznul. K tomu ještě v pravidelných intervalech běhal kontrolovat Jonášovo lože, které ale naštěstí bylo v pořádku. Všichni jsme vyspaní do růžova, tedy až na Tomáše, ale snídani si bereme do stanů.

Mrholení nakonec ustává, ne tak vítr a ani teplota nechce vylézt nahoru. Oblékám Adama do všeho oblečení, co pro něj mám a posílám ho ven do zimy. Zatímco on chudák klepe kosu venku, já vše ve stanu balím a děkuji sám sobě, že jsem pro tuto cestu zvolil harnessy a vaky. Takže vše je zabaleno pěkně v suchu. Nakonec sbalím i stan, upnu vše na kola a jsem připravený na další dobrodružství. Jirka je také připraven a natěšen. Do všeho nám háže vidle Tom, který prohlásí: “Vy už máte sbaleno? No, tak to budete na mě čekat dvě hodiny.” Nekecal, čekáme. Zkušebně vysílám Adama na kole proti větru a bez pobavení sleduji jeho marnou snahu jet na západ. Tamtím směrem máme dnes jet. Prostě to nejde. Mezitím, co Tomáš balí, my s Jirkou probíráme další plán. Cesta na západ je nemožná a tak probíráme variantu vracet se na východ, odkud jsme vyjeli, jinou cestou, sestoupit do nížiny a najít spaní tam. Zvažujeme i ukončení našeho putování, ale to při pohledu na zklamané děti zavrhneme.

Tomáš má zabaleno a opět můžeme šlápnout do pedálů. Směr východ. Jedeme po Příhraniční hornické směr Fojtovice. Vítr nám fouká do zad, občas z boku a tudíž je to o poznání veselejší jízda než proti větru. Akorát nás trochu trápí občasné přeháňky, ale není to nic, co by se nedalo přežít. Dojíždíme do Fojtovic, kde se převlékáme komplet do nepromoků a stoupáme směrem k větrným elektrárnám. V okamžiku, kdy je kluci spatří, odbočují na cestu k nim se slovy, že tohle si musí prohlédnout zblízka. Po krátké pauze se vydáváme dál směrem na Adolfov, ano, tady jsme naši cestu začali. Jirka nás ještě instruuje, že po cestě budeme odbočovat doprava ke staré vojenské základně, kde bychom si mohli v závětří udělat čaj a konečně také ranní kávu. Bez kávy jsem nevrlý. Přijíždím s Adamem na základnu jako první, jdeme prozkoumat vnitřek ruiny a čekáme na zbytek parťáků.

Po pár minutách doráží i Vojta s Jirkou, vybalujeme vařiče a něco k svačině a jdeme vařit do vnitřku rozpadlé budovy. Po pár minutách spokojeně srkáme kávu a děti čaj. Jonáš a Tomáš nikde. Jdeme se podívat ven, zda je někde neuvidíme, ale v dohledu nikde nikdo. Vybalujeme stany, které ve větru a, světe div se, ve svitu slunce rychle sušíme. Zkoušíme se dovolat Tomovi, což se nakonec zadaří a dozvídáme se, že odbočku přejeli a jsou již na Adolfově. Prý si dáme sraz v Telnici a tam se dohodneme na dalším postupu. Po našem příjezdu do Adolfova volíme co nejkratší cestu do údolí a klesáme k lyžařskému areálu Zadní Telnice. Po příjezdu zjišťujeme, že je zde otevřená restaurace, čehož okamžitě využíváme a dáváme si pozdní oběd. Po obědě a další nezbytné kávě klesáme do Telnice, kde zjišťujeme, že Tomáš už zde není. Pokračoval s Jonášem do Varvažova na přírodní koupalište Oprám. My tedy dokupujeme v místních potravinách pár drobností na večer a jedeme za ním. Oprám je parádní místo pro nocleh a tak ani chvíli neváháme a rozhodujeme se, že pro dnešní den končíme a budeme zde nocovat. Děti okamžitě vyráží na průzkum okolí a my se pouštíme do stavění obydlí. Vítr nefouká a tak i Tomáš má nocleh poměrně rychle postavený. Teploty sice stále nic moc, ale rozhodně je zde tepleji, než na vršku Krušných hor. Navečer se opět pouštíme do vaření večeře a mezitím, co otcové vaří, děti třikrát obejdou celý Oprám. Adam si k večeři přeje i čaj a to je zázrak. Nikdy na našich cestách čaj pořádně nepil a v Kruškách se ho neustále dožaduje. Jo chlapče, zima je zima a čaj je čaj. Po večeři kluci opět vyráží za svitu čelovek na průzkum a my, dospělí, v poklidu popíjíme pivo a plánujeme středu. Nakonec se dohodneme, že vše necháme na ráno a uvidíme dle počasí. Na všechny pomalu padá únava a jde se spát poměrně brzy. Noc je klidná, tichá a ani Tomáš nic v noci nevykřikuje.

Brzy ráno vstávám, potichu lezu ze stanu a jdu si uvařit kávu. Všichni spí. Nad ránem lehce sprchlo, ale teď je klid a bezvětří. Mraky se honí oblohou a na pěkné počasí to nevypadá. Okolo půl deváté se všichni scházíme u snídaně na válečnou poradu. Padá rozhodnutí, že dnes to zabalíme a vydáme se každý svou cestou. Jirka s Vojtou na kolech domů. Tomáš s Jonášem do Ústí na vlak a Adam a já na Zadní Telnici k autu. Adam je dost zklamaný, že naše cesta končí, protože si s kluky padnul do noty a domů se mu nechce. Slibuji mu, že hned první víkend v září se opět uvidí na dalším bikepackingu a to mu alespoň trochu zlepší náladu. Nikam nespěcháme a tak děti opět vypouštíme, ať si hrají. My si vaříme další kávu, sedíme a užíváme si klidu.

Nakonec přichází konec. Balíme, svoláváme kluky, usedáme na kola, loučíme se a každý vyráží po své ose. My máme před sebou pouhých šest kilometrů, ale zase budeme mít nastoupených tři sta metrů. V půlce stoupání se dává do deště, ale jelikož je nám teplo, bundy netaháme a v tričkách dojíždíme k autu. Nakládáme kola, převlékáme se, vyrážíme směr domov a oba už se těšíme na další společnou cestu. Cíl už máme. Představíme klukům naší oblíbenou destinaci, Ralsko.

Krušné hory mě tak nadchly, že se sem určitě znovu vypravím a v duchu již plánuji jejich přejezd. V každém případě pojedu od západu na východ. Nádherná a liduprázdná příroda mě láká a já se nemohu dočkat, až vyrazím a znovu Krušné hory navštívím.