Zimní Hardangervidda

Nápad zkusit přejet Hardangerviddu na fatbiku byl dílem náhody. Když mi kamarád oznámil, že v zimě pojedou na lyže do Norska, hned ve mě svitla myšlenka, že Pugsley by se do dodávky určitě taky vešel. Možnost rozdělit cestovní náklady do více lidí byl dostatečný impuls k tomu, abych se začal po večerech hrabat v mapách a vyhledávat informace. To mělo jeden zásadní háček, který mě ale motivoval ještě víc. Žádné informace o fatbikingu na Hardangerviddě jsem nedohledal. Z fotek tradičních zimních tras jsem ale usoudil, že když budu mít štěstí na podmínky, tak to půjde. O tom, jak jsem před cestou řešil vybavení a jídlo, jsem už psal. Teď je tedy na čase podělit se o zážitky z cesty.

Samotná 24hodinová cesta na místo je celkem vyčerpávající záležitost. Když jsme v noci konečně dorazili do Eidfjordu, hned po večeři jsme upadli do spacáků a ani jsme se nestihli těšit na následující den D. Probuzení do chladného rána na břehu Hardangerfjordu už dávalo tušit, oč v následujících dnech poběží. Pár minut cesty skrz tunely a ocitáme se v úplně jiném světě. Kam jen oko dohlédne, leží hromady sněhu a teplota letí nezadržitelně dolů. V první osadě Garen  začíná má cesta. Nasedám na obtěžkaný fatbike a se slovy, “nashledanou blahorodí, uvidíme se za pár dní”, vyrážím k začátku zimního trailu. Síť těchto zimních tras křižuje prakticky celé Norsko. Nevím jak jinde, ale na Hardangerviddě se vyznačují až v březnu. Proto jsme odjezd odložili na konec března, kdy je větší pravděpodobnost stabilního počasí a trasy jsou již projeté a značené. Pro mě to totiž byla jediná šance, jak se po plošině pohybovat. Doufal jsem, že trasy budou natolik uježděné od skútrů a lyžařů, aby mě bez problémů unesly. Rozcestník nacházím na začátku upravené běžkařské trati. Najíždím na vyžehlený manšestr a pouštím se do prvního stoupání. Na kole mám nabaleno vše na šest dní, takže jízda do kopce jde dost ztuha. Jakže to říkal ten medvídek Pú? Když sníme všechno hned, nebude ten náklad tak těžký? Tahle taktika se mi začíná líbit čím dál víc.

Na začátku trasy potkávám spoustu lidí, ale jak se přehoupnu přes první kopec a začínám se nořit hlouběji do volného terénu, lyžařů ubývá. Cesta je ve skvělém stavu. Doslova zírám, jak jsem schopný upalovat. Nadšení trochu opadá, když najíždím na šikmou cestu v úbočí, po kterém se dolů žene vítr, kterému nedělá problém mě z kola shodit. Navíc moje pláště jsou sice rychlé, ale boční vedení v měkkém sněhu mají mizerné, takže co chvíli musím zachraňovat situaci před pádem. To se mi ale nedaří tak úspěšně, jak bych si přál. Prudký výšvih do dalšího údolí lezu takřka po čtyřech. Na druhé straně se situace opět mění. V bezvětří a snadném terénu nechávám definitivně všechny lidi za sebou a zcela sám pokračuji pohádkovou krajinou. Chatu Hedlo míjím bez zastávky. Nemůžu se nabažit horské scenérie a dupu stále dál. Občas se snažím si připomínat, že v žádném případě nesmím přepálit začátek, ale okolní krajina mě žene stále kupředu. Ještě nejsem nahoře na plošině, takže terén je celkem členitý a je na co koukat. Je impozantní, jak se situace dokáže během mžiku změnit. V odpoledních hodinách projíždím táhlé údolí se strmými srázy po levé ruce. Asi jsem na vodě, protože cesta je dokonale rovná. Sundávám bundu, rozepínám kalhoty, kam až to jde, vyndávám zpocené ruce z pogies a nechápu, co je to za dokonalý svět. Deset minut si užívám fatbikového nebe na zemi. Jak dojíždím ke konci údolí, potkávám v protisměru partu lyžařů, kteří jsou zabaleni jak ve skafandru. Kroutím nad nimi hlavou, proč se dobrovolně paří v těch hadrech. Stáčím se vlevo do přilehlého údolí a prásk. Poryv větru mě sundává z kola. Rychle vstávám, beru bundu a musím se smát. Pět metrů zpátky skoro nefouká. Tady stojím ve větrném tunelu. Samozřejmě musím jet proti. Zpočátku bojuju statečně. Cesta je tvrdá a tak se peru jen s protivětrem. Fučí tak, že co sto metrů musím zastavit. Kolem hlavy to hučí, jako by mě míjel vlak. Ano, ano, to je ten ráj snowkiterů. Jak začíná přibývat navátého sněhu, slézám z kola a vrhám se do tlačení. Po cca čtyřech kilometrech docházím k chatě a rozcestníku. Z chaty ke mně přichází Nor. Nechápe, co tam dělám a ptá se, jestli je všechno v pohodě. Samozřejmě dělám hrdinu a dokonce odmítám nocleh na chatě. “Mám stan i jídlo, nemusíš se bát, budu ok” křičím sebevědomě na metr vzdáleného chlapíka. Vítr hučí tak silně, že se není bez křiku slyšet. Na rozcestí uhýbám vlevo na chatu Sandhaug. Rovně pokračuje cesta na Litlos. Vím, že jsem na nejtěžším místě dneška. Tady začíná poslední stoupání nahoru na plošinu. Idylické místo s chatou uprostřed ničeho nechávám pomalu za sebou a s kolem po boku začínám pozvolna stoupat. Po svahu dolů se ženou obrovskou rychlostí oblaka sněhu. Oranžové brýle dokreslují dramatickou scénu k dokonalosti. Ani neuvažuji, že bych zkusil nasednout. Vyčerpaně dupu vedle kola. Dvacet kroků, pauza, zase dvacet kroků. Asi v půlce stoupání rezignuji a bez váhání využívám jediného slušného místa pro stan. Za obrovským balvanem je celkem závětří a malá plocha pro stan. Chtěl jsem pokračovat až do soumraku, ale úplně bych se odrovnal. Navíc mě trochu nahlodávaly obavy z toho, jak musí foukat nahoře. Takže když jsem zahlédl místo, kde budu před větrem jakž takž chráněný, nebylo o čem přemýšlet.

Největší nevýhoda toho, že jedu sám, je fakt, že se o všechno musím postarat také sám. Postavit stan, rozestlat, uvařit, všechno trvá strašně dlouho. Poctivě uložit vybavení, něco do spacáku, něco do dry bagu, něco můžu nechat venku, ale všechno má své místo a nevyplácí se na to zapomínat. Pořádně zakotvit stan je v tom vichru pro jednoho dřina, ale naprostá nutnost. Bez lopaty si neškrtnete. Když mám celé tohle martýrium za sebou, je slunce stále nad obzorem, ale jsem rád, že už sedím v “teple”. Vítr neutichá ani na vteřinu. Jak cloumá plachtou stanu, veškerou námrazu sklepává na mě. Ráno se probouzím zasypaný sněhem. Tohle nesnáším. Samozřejmě jak se hýbu, dostává se sníh i pode mě a začíná tát….. Trvá dvě hodiny, než jsem od probuzení připravený pokračovat dál. Bourání a vykopávání stanu je snad ještě horší než stavění. Proč jen jsem ty kotvy zakopával tak hluboko? Jak přes noc přimrzly, drží jako v betonu. Na vrcholu stoupání jsem rád, že jsem včera zůstal dole. Tady bych se nikam neschoval. Přede mnou je mělká pánev s řadou klacků uprostřed. Ty se ztrácejí z dohledu až na konci na hraně pánve. Nasedám na kolo a zkouším, jestli to neušlápnu. Po sto metrech mě protivítr nutí slézt a tlačit. Frustrující začátek dne.  Na horní okraj pánve je to asi kilometr, možná víc. Můj postup je zoufalý. Nechápu jak je to možné, ale když se konečně dostávám nahoru na plošinu, vítr utichá. Je naprostý klid. Obloha je vymetená a kam jen oko dohlédne je zmrzlá pustina. Stopa je celkem vyfoukaná, takže konečně zvládám jet na kole. Z přívalu štěstí mě vytrhává další odbočka. Vyjetá stopa se stáčí na sever k hlavní silnici. Moje trasa ale vede rovně na východ. Zírám na nedotčenou planinu, ze které jen trčí zástup klacků značící směr. Panenský sníh není pro fatbike dobrý terén. Vyfukuji tzv. až na ráfky a zkouším, jestli mě krusta unese. Marně. Přes další kopec se brodím sněhem. V těchto těžkých pasážích vyvstává problém s regulací teploty. Na těle má vestu s vodním rezervoárem, pod kterou se potím mnohem víc než je zdrávo. Toto řešení a mnoho výhod, ale pocení je jeho největší nevýhoda. Na druhé straně se mi alespoň daří dlouhý sjezd k opuštěné chatě, kde dávám oběd. Touhle cestou očividně moc lidí nejezdí ale náznak stopy vedle značení je. Když se dostávám na pevnější povrch, zjišťuji, že proti větru už šlapat nezvládám. Předešlé kilometry se na mých nohách podepsaly tak, že nezbývá než tlačit dál a dál. Poslední úsek po jezeru k chatě Sandhaug je nekonečný. Na konci té obrovské rovné plochy vidím velkou chatu, ale jakoby se nepřibližovala. Kdykoliv zvednu hlavu, tak je stejně daleko jako před chvílí. Tohle je peklo. Od rána jsem natlačil skoro 25 kilometrů, než jsem se na chatu dostal.

U topení se dávám dohromady a od příchozích zjišťuji situaci na trasách. Mimo jiné se dozvídám, že v noci tu bylo -25°C. Ještě že jsem spal pod kopcem. K mému velkému zklamaní je jediná opravdu dobrá trasa jen zásobovací cesta na sever k hlavní silnici. Jsem tu proto, abych jezdil, takže ještě než mi nohy v teple a pohodlí úplně vypoví službu, vyrážím na sever po zásobovací “dálnici”. Tohle je úplně jiná liga. Cesta je tvrdá jak beton. Před pár hodinami jsem se sotva sunul, teď řadím i rychlé převody. Je pořádná zima, ale nefouká. Zastavuji opět dříve, než bylo v plánu. Nohy mají dost a potkal jsem krásné místo pro stan. Jako první úkon vytahuji spacák a dokud svítí nechávám ho na slunci. Hned po té sundávám vestu aby mi během stavění stanu uschlo oblečení. Beru lopatu a vrhám se do práce. Ve stínu už je pořádná kosa, ale po větru ani památky a tak vařím venku, abych eliminoval námrazu ve stanu. Každá chyba se v zimě ihned trestá. Když jsem si sundal vestu, tak jsem jí měl dát hned do spacáku, ale nechal jsem jí položenou na kole. Zamrzla mi hadička od camelbagu, tak do něj ještě liji horkou vodu a házím ho do spacáku. Velká výhoda proti termosce. Nad ránem mně probouzí zima. Noc byla naprosto klidná, vůbec nefoukalo, ale proč mi je v kile peří zima? Jasně, musí být pod -20, to by odpovídalo limitu. Jestli bylo včera -25°C tak dnes asi není důvod pro změnu. Soukám do spacáku péřovku a ještě se dospávám.

Ráno je fakt hrozná kosa. Vůbec se mi nechce hýbat, ale jinak to samozřejmě nejde. Cesta mě během dopoledne dovádí až k silnici k chatě Dyranut. Kamarádi mi psali, že odtud šli na sever na Finse a že by mi to mělo jít. Přejíždím tedy silnici a vyrážím za nimi. Bohužel opět marně. Necelých deset kilometrů se zkouším prát s terénem, než usuzuji, že tohle je opravdu zbytečné. Prostě nemám štěstí na podmínky. Vracím se zpátky k silnici a vytahuji ze zálohy plán B.

Ve skrytu duše jsem počítal i s tím, že mohou být špatné podmínky a průjezdnost na Hardě bude mizerná. Proto jsem měl záložní plán, že se přesunu do nedalekého Geila a udělám nějaké výlety po tamních špičkově upravených trasách. O tom už se tu nebudu rozepisovat, jen dodám, že to byl sakra dobrý plán a tak skvělou jízdu jsem do té doby nezažil. Zimní trasy tady na severu jsou proti tomu co známe z domova úplně jiná dimenze.