Ze Žiliny do Valašského Meziříčí

Text: Jarda Levek

Foto: Petr Trávníček

Proč „zase“ na Žilinu? To bylo tak. Jedné krásné prázdninové soboty jsem se potřeboval dostat vlakem do Frýdku-Místku a odtud pak na Bumbálku. Spojení do F-M nebylo ideální, tak jsem hledal dál a objevil Ex122 Hradčany, přímý vlak z Olomouce do Žiliny. Tři hodiny jízdy malebnou krajinou a jste tam. Odtud jsem pokračoval na Bumbálku přes Chatu Kmínek na československé hranici. Druhý den jsem se na Bumbálce potkal s kolegy z práce a pokračovali jsme zpět do Olomouce, ale to je jiný příběh. To byla Žilina poprvé. Petrovi se tato moje trasa moc líbila, a tak se rozhodl, že na konci prázdnin vezme svoji ženu a pojedou po mých stopách. To byla Žilina po druhé. A o Žilině po třetí se více dozvíte, pokud se rozhodnete článek dočíst až do konce.

Den první

Jak jistě tušíte, sraz byl na nádraží v Olomouci chvilku před odjezdem vlaku Ex 122 Hradčany. Množství lidí na nástupišti nás mělo varovat, že nástup do vlaku s naloženými koly nebude jen tak. Jízdenky máme, místenky pro nás a kola také, takže pohoda, uklidňujeme se. Vlak dorazil výjimečně na čas, ale také plný lidí. Místenky jsme měli do vagónu, kde je prostor pro kola uprostřed. Tento prostor má na každé straně velké dveře, kterými musí být nástup do vlaku velmi pohodlný. Ale to nám nebylo umožněno, prý se tyto dveře otvírají jen pro invalidy na vozíku, a to my nejsme. Byli jsme nuceni naložit kola normálními dveřmi a protlačit je uličkou kolem kupé do prostoru pro kola. Vlak byl tak plný, že všichni, co stáli v uličce, museli vystoupit, abychom mohli kola naložit. Po chvilce se nám to podařilo a ani jsme nezpůsobili velké zpoždění vlaku. Možná příště udělám rezervaci jen pro 3 kola a jeden invalidní vozík, snad nám pak ty dveře otevřou. To jsme ovšem ještě netušili, co nás čeká při nakládce kol cestou zpět.

Cestu jsme si zpříjemnili využitím pestré nabídky jídelního vozu. Krátce před 11 hodinou jsme se vylodili v Žilině. Kávička na náměstí a hurá na trasu. Pokud budete někdy začínat v Žilině, náměstí určitě nesmíte vynechat, stojí za prohlídku. Město opouštíme po cyklotrase 2405, která nás dovede a na sedlo Pod Melišovcami, kde se napojujeme na trasu č. 8455, která nás dovede do obce Lituše, část Sýkorovci kde se napojíme na trasu 2424 a podél toku Radostky pokračujeme k soutoku s řekou Bystrica. Zde pokračujeme po trase č. 005 přes Krásno nad Kysucou až do obce Rovné, kde odbočíme na trasu č. 2408, po které pokračujeme k vrcholu Liesková až do našeho dnešního cíle v obci Skalité. Tato poslední část dnešní trasy je velmi příjemná. Začínají kopečky, na kterých nás čekají nádherné výhledy po okolní krajině. Ubytování máme zajištěno v hotelu Koloniál, kde jsme byli velmi mile překvapeni kvalitou ubytování a výbornou kuchyní. A co hlavně, měli výtečné pivo Krušovice. Tlačené vzduchem, což tomuto pivu náramně prospělo a pilo se jedna báseň. Chtěli jsme ochutnat nějaké to místní pivo, což se nám zatím nepodařilo. Chvilku sedíme a hodnotíme dnešní trasu a kolem 21 hodiny uléháme a těšíme na další den.

Den druhý

Snídani máme domluvenou na 8 hodinu ranní, tak vše balíme a jdeme na snídani. Restaurace je ale zavřená. Co teď? Dáme bílou na sluníčko? Dobrý nápad, to se bude dnes hodit. Má být nejhorší den tohoto víkendu. Dopíjíme a v tom přijíždí servírka a otvírá nám. Super, jdeme se schovat do tepla. Objednáváme snídani, pijeme ranní kávu a pomalu se těšíme na to, co nás dnes čeká. Sedí se nám velmi dobře a moc se nám do chladného dne nechce, ale je čas vyrazit. Doufáme, že dnes nebude pršet. Balíme, platíme, loučíme se s příjemným personálem a konečně i vyrážíme. Trasa začíná jízdou z kopce po trase č.005 do obce Čierne-Polesie, kde odbočujeme na žlutou TZ, musíme podjet dálnici, která vede někam do Polska. Kousek za dálnicí odbočujeme na modrou TZ a míříme na kopec Valy, kde jsme se trochu zamotali a nemohli najít cestu na Trojmezí. Motáme se lesem, přenášíme kola mezi spadlými stromy, až se konečně dostáváme na Trojmezí. Místo kde se potkávají 3 státy, CZ, SK a PL. Krásné místo, jako stvořené na druhou ranní kávu. Jak začínám vařit, vidím, jak ostatní mluví s nějakou paní. Jdu blíž, abych se také něco dozvěděl. Paní má chatu nedaleko a ptá se nás odkud jsme. Z Olomouce, odpovídáme a ona na to, že bydlí ve Slatinicích. My se opravujeme, že jsme z Náměště na Hané. Což je cca 4 km od Slatinic. Taková náhoda, potkáme téměř sousedku.

K obědu má králíka, ale s díky odmítáme, že se nemůžeme tak dlouho zdržovat. Ještě nám poradila ať jedeme přes Hrčavu, že tam jsou pivní slavnosti. No, nějaké to zdržení asi zvládneme. Po instruktáži kudy tam, vyrážíme. Hrčava je teda na pěkném kopci, ale vidina pivních slavností nám pomáhá kopec překonat. Posilněni místním pivem a několika krajíci chleba se škvarkovou pomazánkou, jsme se donutili pokračovat dál. Měli jsme zatím ujeto jen 8 km a už bylo kolem poledne. Z obce Hrčava po trase č.561 až na rozcestí Za Kempou, kde odbočujeme na zelenou TZ. U rozcestí Rašeliniště – rezervace si odskakujeme na Nejvýchodnější bod České republiky. Pár fotek a vracíme se zpět na zelenou TZ, po které jedeme až do Bukovce, což je hraniční přechod CZ/PL. Pokračujeme po trase č.56 do Jablunkova. V Bocanovicích odbočujeme na trasu č.6081 a poté na 6082. Cesta vede pěkným údolím kolem říčky Lomná až k rozcestníku Horní Lomná- zot. Doubrava, kde trasa začíná stoupat do místních kopců. Jedeme na rozcestí Kalužný, nejvyšší bod dnešní trasy. Teplota na vrcholu byla kolem 2st., tak při sjezdu volíme kratší variantu a po trase č. 6201 dojíždíme do obce Tyra, cíle naší dnešní trasy. Zde máme ubytování v penzionu Tyra, kde se nevaří. Byl nám doporučen penzion U Lojzka, paní zde prý výborně vaří. Jídlo nebylo špatné, pivo výtečné. Po naplnění našich žaludků se vracíme do našeho penzionu, kde ještě chvíli sedíme v místní restauraci a probíráme dnešní den. Kolem 22 hodiny jdeme spát, ráno nás čeká poslední den a největší porce kilometrů.

Den třetí

Ráno je slunečné, ale velmi chladné. Snídáme zbytky vlastních zásob. Káva nemůže chybět. Na co ale nesmíme zapomenout, je bílá na sluníčko. Kdo si nedá, může za špatné počasí. Dnes nikdo nevynechal, jistě bude hezké počasí. Kolem 8 se vydáváme na cestu. Začátek je velmi příjemný, jedeme z kopce po trase č.6201 do obce Podgruň, kde se napojujeme na trasu č.56, která se vine malebným podhůřím Beskyd až do Smilovic. Cesta pěkně ubíhá, na levé straně Beskydy a na pravé jsou vidět panoramata měst jako je Třinec, Český Těšín a Frýdek-Místek. Ze Smilovic jedeme po trase č.46 přes Komorní Lhotku a kolem Malé Prašivé až k minipivovaru Kohutka. Zde jsme se chtěli zastavit a ochutnat místní speciality. Jsme tu ale moc brzy, otvírají až za půl hodiny. U dveří potkáváme obsluhu, tak zkoušíme, zda nám uvaří kávu a odpověď je kladná. Nezůstalo jen u kávy, i pivko nám paní natočila. Sice jen 10°, ale i tak dobré, vzhledem k tomu, že bylo zavřeno. Za necelou půlhodinku již pokračujeme po trase č.46 přes Lubno až do Frýdlantu. Cesta příjemně plyne a výhledy na Lysou horu jsou nádherné. Pomalu začínáme mít hlad, tak zkoušíme najít nějakou restauraci ve Frýdlantu, ale bez úspěchu. Pokračujeme tedy dál. Za nedlouho potkáváme Valašský pivovar v Kozlovicích. Pivovar je v prostorách starých stájí, pěkně stylově zařízený. Pivečko i jídlo je zde vynikající. Posilněni, jsme připraveni na další cestu. Z Kozlovic pokračujeme přes obec Tichá do Frenštátu pod Radhoštěm. Po dobrém jídle by se hodila dobrá káva, vařit se nám už nechce, tak zastavujeme v místní cukrárně na zákusek a kávu. Je třeba doplnit cukry, protože nás čeká ještě pár kopečků. Z Frenštátu jedeme po trase č.6016 kolem skokanského areálu, podjíždíme Velký Javorník s rozhlednou. Bohužel, nemáme dost čas dojet až na vrchol.

Musíme stihnou odjezd vlaku z ValMezu. Tak pokračujeme dál po trase, která nás vyplivne na hlavní silnici z Nového Jičína. Po hlavní silnici musíme cca 2 km a jsou to ty nejhorší kilometry celého víkendu. Jezdí tam samé hovada, co neumí předjíždět cyklisty. Naštěstí uhýbáme na trasu č.6217 a pomalu vjíždíme do ValMezu. Jsme tu dost brzo, tak hledáme kavárnu, kde bychom mohli počkat na odjezd vlaku. Na náměstí objevujeme velice příjemnou kavárnu s čítárnou Tucan café. Až budete někdy ve ValMezu, doporučujeme se zde zastavit. Zde strávíme zbytek času do odjezdu vlaku směr Olomouc. Půl hodiny před odjezdem vlaku se vydáváme na nádraží. Dotlačíme kola na nástupiště plné lidí. Je neděle odpoledne a dalo se očekávat, že bude vlak k prasknutí. My jsme však klidní, máme přece místenky! Vlak přijel asi s 10 minutovým zpožděním a davy lidí se začali cpát do vlaku. Po dotázání průvodčího, zda nám uvolní místo se zakoupenou místenkou nám sdělil, že máme jít do jiného vagónu, že se tam již bohužel nevlezeme, že jsou tam již 3 kočárky. Petr a Vlaďka se nějak vecpali na svoje místa a Já s Monikou jsme hledali dál nějaké místo pro kola. To, že naše místenky jsou nám k ničemu už bylo jasné. Nakonec jsme museli zaútočit na dav lidí v jiném vagónu, donutit je vystoupit, pověsit na háky svoje kola a cestu do Olomouce strávit ve stoje. Neochota průvodčího tuto situaci řešit způsobila vlaku dalších 10 minut zpoždění. Jízdenky posílám Petrovi přes Whatsapp, ale zbytečně, protože se náš milý průvodčí raději už neobjevil. Konečně jsme v Olomouci, kde naše třídenní cesta končí. 

Byl to prodloužený víkend plný zážitků, který jsme si báječně užili. Technické problémy se nám vyhnuly obloukem a počasí jsme si zajistili naším ranním rituálem. Celkem jsme ujeli 193 nádherných km a nastoupali téměř 3500 m.