Ze severu na jarní sraz

Je duben, apríl, a já konečně začínám naplno chápat význam slovního spojení aprílové počasí. Slunce střídá sníh, sníh střídá déšť, déšť střídá vítr a tak to jde stále dokola. S blížícím se termínem srazu stále častěji koukám do aplikace počasí a modlím se, aby to vyšlo. Datum srazu je určeno na 16.4. a já trochu opožděně zjišťuji, že je to Velikonoční víkend. Co se dá dělat, však ono už to nějak dopadne. 

Sám to mám do středu republiky 140 km a z tohoto důvodu budu vyjíždět už v pátek a po cestě se někde potkám s Lukášem, který jede z Náchoda, společně někde přespíme a v sobotu to na místo srazu už nějak dojedeme. V neděli časovka domů, pěkně na jeden zátah. Takový je plán. 

Při plánování pátečního místa přespání zjišťuji, že střed republiky možná nebyl, tak dobrý nápad. Ony se naše cesty vůbec neprotnou. Jak jinak, když jedeme do středu Česka. Dohadujeme se, že se setkáme v místě, které bude zhruba po cestě a abychom to měli oba přibližně stejně daleko. Vychází to na 100 km v pátek. Místem je rybník s romantickým názvem Nadýmač.

Odjezd se kvapem blíží. Celý týden je nádherně. Teploty občas atakují dvacet stupňů a to i u nás na severu. Předpověď slibuje změnu, bohužel k horšímu. Ve čtvrtek balím a i když je celý den slunečný a nebývale teplý, vypadá to, že změna bude dost dramatická. Raději si tedy balím stan, nepromok a nějaký ten kousek teplého oblečení. Nakládám jídlo na tři dny, protože je mi jasné, že ani s nákupem to nebude žádná sláva. Večer začíná v Liberci pršet a prší až do brzkých ranních hodin. Vstávám v šest, kontroluji vybavení, dávám si kávu a chystám se vyrazit. Poslední kontrola a jede se. Venku tři stupně, mlha, ale neprší. Rozhodl jsem se, že se budu snažit udržet stabilní tempo, abych se šetřil na nedělní návrat a na místo dnešního noclehu nepřijel zbytečně brzy. Za Turnovem se otepluje a ve Ktové sundávám návleky na nohy a mikinu a pokračuji směrem na Prachovské skály. Tam dorážím zpocený, hladový a žíznivý. Kupodivu je, vzhledem k brzké hodině, na parkovišti otevřené občerstvení, objednávám kávu a párek v rohlíku. Hledám peníze a…žádné nenacházím, zapomněl jsem je doma a to včetně dokladů. Čert vem doklady, ale peníze, to bude problém. Naštěstí na nákup v bufetu ještě najdu pár drobných a tak občerstvený mohu pokračovat dál. Dlouhý sjezd do Jičína, kterým proletím a v euforii zapomenu navštívit bankomat. Volám Lukymu a ten mě uklidňuje, že on nějaké peníze mít bude. Uf! Bude to v pohodě. Po jedenácté hodině přijíždím do Smidar a při pohledu do mapy mi začíná být jasné, že jsem tempo neudržel, naopak jsem na tempu přidal a z vesnice to mám do cíle už pouhých 35 km. Co tam budu dělat? Zastavuji u otevřených potravin, což mě překvapuje, protože je státní svátek a zatím jsem žádný otevřený obchod neviděl. Házím do nákupního košíku rohlíky, nějakou pomazánku a iontový nápoj v podobě piva. Pokladní mi vše namarkuje, řekne cenu a já řeknu, že platím kartou. Paní mi v klidu odpoví, že kartou neplatím, protože je neberou. Nákup vracím zpět do regálu, vydrápu se zpět na kolo a volným tempem se sunu směr Nový Bydžov.

Ten už neproletím a na náměstí přepadávám bankomat, který se mě na druhý pokus lekne a nějaké peníze mi vydá. Zastavuji na druhý pokus v otevřených potravinách a kupuji si pár piv na dnešní večer. Celý den je počasí obstojné, ani jednou mi nezapršelo, akorát se mi nad hlavou honí mraky a začíná se zvedat vítr. Převážně fouká z boku nebo zezadu, takže úplná pohoda. Mé tempo stále zpomaluji, abych na Lukáše zbytečně dlouho nečekal. Zastavuji v Chodeřicích, volám Lukymu a dozvídám se, že má drobný problém. Nemá na večer pivo, nikde nenašel nic otevřeného a jelikož jsem sobec, který se nebude dělit o své pivo, nabízím mu, že zajedu zpět do Káranic a tam by měl být obchod. Vracím se tedy kousek zpět jen proto, abych zjistil, že je také zavřeno. Nedá se nic dělat, podělím se. Najíždím na původní trasu a opět jsem v Choděřicích a k mému velkému překvapení zde nacházím otevřené potraviny. Kupuji Lukášovi pivečko na večer a spokojen, že se přeci jen dělit nebudu, vesele šlapu dál…směr Nadýmač.

Na místě dnešního noclehu je i malý altánek, na fotkách vypadal větší a zdálo se, že by se dalo přespat na lavicích. Není tomu tak. Je opravdu malinkatý. Vařím si kávu a s šálkem v ruce čekám na kolegu. Sedím pod stromem, nahřívám se na slunku a jsem na sebe pyšný, jak krásně jsem to zvládnul. Zhruba za hodinku přijíždí Lukáš, vítáme se a po prohlídce okolí se shodneme nad vhodností místa k noclehu. Každý si vybíráme svůj plácek pro stavbu stanu. Já si zvolím místo krásně obrostlé ostružiním. Asi to nebude to nejvhodnější, pokud chci stan ještě někdy v budoucnosti používat. Posouvám ložnici a hned se cítím bezpečněji. Máme postaveno, Lukáš bloumá po okolí a tu na mě zavolá: Hele co to tady je? Jdu se podívat…tak to nechcete. Na zemi je příkrm pro zvěř v podobě cukrové řepy. Na první pohled je vidět, že jedním s konzumentů je i prase divoké. Snad budu dnes v noci chrápat a zaplaším veškerou zvěř, včetně hladových prasat. Po večeři sedíme, popíjíme pivo a povídáme si o novinkách, které se přes zimu udály. Teplota klesá, ale obloha je polojasná. Jdeme brzy spát a dohadujeme se, že ráno nikam spěchat nebudeme. Další den to máme asi 57 km do cíle a tak není potřeba chvátat. Noc je klidná, akorát v jednu chvíli nám na každé straně začnou přes stany štěkat lišky. Jako by se dohadovali, která komu co sežere.

Je ráno, chladné a zatažené, stany jsou z venku lehce navlhlé, takže asi i lehce zapršelo. Vaříme si kávu, snídáme a během toho nám stany oschnou. Balíme, mrzneme u toho, zkřehlé prsty nemůžou zapnout přezky na brašnách, takové normální bikepackerské ráno. Máme zabaleno a vyrážíme po krásné lesní cestě od Nadýmače směrem na Břehy a Přelouč. Nikam nespěcháme, loudáme se, času více než dost. A počasí? Typicky aprílové, po včerejších poměrně příjemných teplotách, je dnes o poznání chladněji a jako bychom neustále mraky, slibující pořádnou spršku, stále dojížděli. Za námi prosvítá slunce a stejně tak na východě i západě. Akorát na jihu je to pěkný Mordor a my jedeme do něj. Po poledni se blížíme k Čáslavi a nastává čas hledat místo, kde si nakoupíme na večerní sraz. Dle map máme jednu z posledních možností právě v Čáslavi. Odbočujeme tedy z naší trasy a zajedeme do místního Kauflandu. A ač je sobota, Kaufland praská ve švech, jako kdyby lidé za jeden den státního svátku dokázali vše zkonzumovat a nyní umírají hlady. Luky hlídá kola a já jdu na nákup. Mé promrzlé tělo saje teplo chrámu konzumu a mě ani nevadí fronta u pokladny. Alespoň mi rozmrznou ruce a především nohy, ve kterých již od rána postrádám cit. Je to příjemné. Jenže pak hlídám kola já a zima se do mě opět pouští. Chce mi připomenout, že dnes se mě bude držet jako klíště. Máme nakoupeno, vymotáme se od Kaufu a brzy jsme na opět na naší trase. Od Čáslavi až do cíle stále stoupáme, nejsou to žádné kopce a vlastně nám výškové metry vůbec nevadí, zahřejeme se. Celý den řešíme kdo a zda vůbec někdo v tomhle marastu přijede. Snad tam nebudeme nakonec sami. Konečně se před námi vynoří cedule Číhošť, vlétneme do obce a málem přehlédneme po pravé straně kámen Středu republiky. Jsme zde. Fotíme se a čteme si o Číhošťském zázraku, osudu kněze Josefa Toufara a osudu obce. Slovy klasika: komunisti jsou svině a komunismus je svinstvo. Přečtěte si o jejich osudech. Nás nejvíc zaujalo, že jméno obce bylo na nějakou dobu zcela odstraněno z tehdejších map.

V zamyšlení vyšlapeme ke kostelu, který bohužel není přístupný a tak po chvilce usedáme zpět na biky a vyrážíme na poslední úsek naší cesty. Nezdín, obec o pár domech, kde v lese za obcí je kaple Panny Marie, studánka, altánek, ohniště, vše co člověk potřebuje. A co víc. Svítí slunce. Zázrak. Jsme zde první, stavíme si stany, bereme tyvek, karimatky a jdeme si lehnout na slunce prohřát svá prokřehlá těla. Stále jsme sami. Jako první se přiřítí bikepacking legenda Pavel Kadlíček. Okamžitě je živo. Historky létají jako kulky vzduchem a mi se při vyprávění otřásáme smíchy. Pak se s bikepackery roztrhne pytel. Jana, Líba, Tomáš a další a další. Oheň hoří a ze tmy přijíždějí stále další lidé. Nakonec je nás u ohně zhruba devatenáct. Historka střídá historku a na mě, s postupujícím večerem, padá únava a potřeba jít spát a připravit se na zítřejší cestu. Přeci jen to mám 140 kilometrů. Zalezu do spacáku a v mžiku usínám. Ráno se budím i s Lukášem okolo půl šesté, ve vší tichosti balíme, káva, snídaně, rozloučení a vzhůru na domů. 

S Lukášem se rozloučím v Číhosi, kde se naše cesty rozdělí, on jede směr Náchod a já směr Liberec.

Nasadím sluchátka, pouštím hudbu a mrazivým ránem šlapu vstříc dobrodružství a domovu. A že toho dobrodružství budu mít víc než dost. Jenže to pro tuto chvíli vůbec netuším. A jsem tomu rád. 

Na dnešní cestu jsem se těšil a to především díky tomu, že mě zavede do Kutné Hory. Kde byli všichni, i náš dvanáctiletý syn, jen já ne. Hanba mi. Cesta mi s hudbou příjemně ubíhá a po deváté ranní se škrábu k chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře. Slunce sice svítí, ale ještě nemá sílu a tak jsem za první pořádné stoupání velmi vděčný. U chrámu odkládám kolo a kochám se pohledem na nádhernou stavbu. Chrámová loď je plná lidí, kteří přišli na nedělní bohoslužbu, neruším, beru kolo a vydávám se na další cestu. Těším se, protože podle profilu to vypadá, že až před Český Ráj pojedu většinou po rovině. Kolín, v neděli tichý, sem tam chodec, sem tam auto. Jsem téměř na konci Kolína, když tu mě před světelnou křižovatkou předjede auto a…vybrzdí mě. Musím okamžitě jít na brzdy. Auto se hned rozjede a mizí. Nadávám, projedu křižovatku a něco je špatně. Mám poloprázdné zadní kolo. Zastavuji, kontroluji tlak a vypadá to, že duše jenom ufoukla a bude stačit použít pumpičku. Nic zásadního, zdá se. Kolo napumpuji, ukládám pumpičku a slyším zvuk unikajícího vzduchu. Prohlížím plášť a nacházím díru, která byla dříve ošetřena knotem, ale ten v ní není. Tak tohle už knot neopraví, je to zralé na duši. Na výměnu mezi psími výkaly na kraji chodníku se vůbec netěším, beru kolo do podpaží a plazím se do nedalekého parku.

Po demontáži pláště nevěřícně zírám dovnitř. Tam kde mělo být mlíko, není vůbec nic, ale lautr nic. A to si vzpomínám, že kolo bylo na generálce, kde jsem žádal o výměnu mlíka. No jo, ale plášť je uvnitř suchý. No, alespoň nebudu špinavý jako prase. Beru duši (ze stejného servisu), přifouknu ji před montáží a už na první pohled je něco špatně. Do prdele! Prodali mi silniční duši a ta mi je fakt na h…o. A co teď? Jinou nemám. Obchody zavřené. To je konec cesty. Totálně nasraný a zklamaný beru telefon a volám kamarádovi sousedovi zda by pro mě nepřijel. Mám štěstí, je doma a čas má. Prý hned vyráží. Děkuji mu, usedám na sedačku v parku, poslouchám hudbu a čekám na odvoz. To už je podruhé co se mi stalo, že jsem ze srazu nedorazil. Nasranost mě opouští, vždyť je to jedno, hlavně že jsem v pořádku a že jsem si to užil a potkal spoustu, spoustu zajímavých lidí. Díky vám kolegové a snad v nejbližší době na dalším srazu. Třeba už v létě.