Ze severu do Berlína

Text a foto: Adam Burjan

Ptal jsem se, kde se nachází zbytek kajaku, který zlomila Freya Hofmeister na cestě kolem Aljašky. Zlomený kajak visí ze stropu v cukrárně v malém městě Husum nedaleko od ostrova Sylt. Můj cíl bylo pak dojet z Husum až na Berlínskou hvězdicovou cyklojízdu. Na výlet jsem měl celkem pět dní.

Vyrazil jsem už v úterý vlakem do Hamburgu přes Berlín. Vlak měl zpoždění jednu hodinu, s čím jsem počítal a zamluvil jsem si už předem hotel v Hamburgu. Až ráno jsem pak dojel vlakem až do města Husum. Večer jsem si prohlédl ještě rychle Hamburg. Viděl jsem zlepšení cykloinfrastruktury a taky jsem zavítal na Reeperbahn, Posledně jsem tady byl kolem desáté dopolední, kdy i uklízečky ještě spaly. Ted jsem tady byl kolem desáté večer a hodně žen se mě tam ptalo na mé jazykové znalosti otázkou: Sprichst du Deutsch? Odpovídal jsem mlčením a zrychlením kroku.

Ranní vlak jsem stihnul v pohodě. Počasí nebylo nejlepší a pro jistotu jsem si koupil jízdenku pro kolo na celý den, kdybych se musel schovat ve vlaku před deštěm. Po dvou hodinách jsem se ocitl v Husum. Cukrárnu i s lodí jsem našel. Abych si loď mohl vyfotit, objednal jsem si palačinku. Nafotil jsem centrum s rybářskými loděmi a vyrazil směrem k dánským hranicím. Projel jsem hodně přeháněk, ale dostal jsem se až do Dánska. Pak jsem se otočil a jel jsem na Flensburg. Ve městě Flensburg se zapisují přestupky německých řidičů. Mě to tam připadalo jako bývalé pirátské město. Těšil jsem se na Bismarcka v housce, ale nenašel jsem žádný místní stánek a chuť na ryby jsem …. v řetězci Nordsee. Při prozkoumávaní Flensburgu mě potkala další silná přeháňka a bylo tak rozhodnuto, že se posunu dál vlakem do Schleswigu.

Ve Schleswigu jsem se musel ohřát v kavárně, protože počasí se nelepšilo. Schleswig mi připomínal u katedrály Belgii a malé uličky v Bruggách. Na mapě jsem za městem našel kopeček s traily, který jsem chtěl prozkoumat. Slunce sice už konečně trošku svítilo, ale v lese bylo dost bahno. Vyrazil jsem po zpevněnější cestě skrz les. Našel jsem oku lahodící jezero s přístřeškem. Při výjezdu z lesa jsem píchnul. V plášti jsem našel 2 mm velký kamínek. Nebyl jsem rád, na horizontu jsem viděl další černý mrak, a už jsem chtěl být pod střechou. Stihnul jsem to tak tak. Projel jsem místem, kde jsem měl v plánu spát, a dojel jsem si ještě pro něco k jídlu. Ve Schleswig-Holstein by se nemělo spát jen tak venku. Spal jsem v přístřešku u zemědělského dvora Kolonistenhof, který byl v seznamu míst ke spaní. Pro hosty byla připravena i koupelna v malém domku a poplatek byl dobrovolný. Sice jsem měl s sebou stan, ale ten jsem stavět nechtěl. Vyspal jsem se již v postaveném pártystanu.

Ráno jsem mířil na další cíl výletu. Kanál spojující Baltské a Severní moře. Vlak překonává tento kanál pomocí vysokého mostu. Já jako cyklista a chodec jsem musel tunelem. Dolu to šlo výtahem, na druhém straně na mě čekaly eskalátory, protože výtah byl rozbitý. Most jsem si s radostí nafotil a zastavil jsem pak na snídani v Lidlu. Klidnou snídani narušil řidič dodávky, který to píchnul na blikačky před vchod, nevypnul motor a vyrušil mě od snídaně. Gumy ta dodávka měla tak sjeté, že by s ní mohli závodit na okruhu, ale asi spíš závodili s časem na silnicích.

Do Kielu jsem jel podél kanálu. Krajina se stále nečekaně vlnila a já překonával malé kopečky. Předměstí Kielu mě nijak nenaplňovalo. Jenom jsem řešil, kdy už budu u vody a v centru. Měl jsem chuť na ryby v housce, které jsem stále ještě cestou neochutnal. Proběhnul jsem celé centrum, a až úplně nakonec jsem našel fisch Max. Dal jsem si rovnou dvě dobroty. Bismarck a Backfisch v housce. Do sbírky fotek nádraží zamířilo i to v Kielu. Dvě výletnice před nádražím, mířící na plavbu svých snů, si mysleli, že chci fotit je. Při opouštění města jsem ještě viděl továrny na lodě a nemalé kolejové rámové jeřáby.

Do Lübecku mi zbývalo asi tak 60 km. Jel jsem přes malá města Preetz, Plön a Eutin, upravená a se zachovalými historickými centry, Plön má dokonce zámek nad vodní plochou. Já se moc nezdržoval a mířil jsem k trase budoucí rychlodráhy do Dánska přes poloostrov Fehmarn. Blízko budoucích kolejí jsem dojel až na předměstí Lübecku, kde jsem zase viděl, jak to vypadá každodenní dojíždění. Na Lübeck jsem se těšil, ale stále jsem byl připraven, že můžu být zklamán. Zarezervoval jsem si hotel, který měl hodnocení 4,7, avšak z deseti. Kvalita tomu odpovídala. Recepční měl nohy na stole, televize zrnila a vybavení pokoje pamatuje ještě Schimanského z Místa činu. Hotel měl naštěstí slušnou garáž pro kola. V předvečer mých narozenin jsem začal už pomalu slavit. Zašel jsem na nejlepší hamburger ve městě. Psali to na jejich stránkách a jiný jsem nevyzkoušel, takže je to pravda. Lübeck nebyl srovnán se zemí během Druhé světové války, takže v centru města stojí dost starých budov, hlavně z cihel. Připomínalo mi to hodně Belgii.

V den svých narozenin jsem posnídal v pekárně a nebál jsem se kombinace makového koláče s lososovou houskou. Vynikající. V plánu bylo překonat bývalou železnou oponu a pokračovat novými spolkovými zeměmi. Poté, co jsem minul muzeum s trabantem a hraničními sloupky, věděl jsem, že jsem už v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Taky jsem byl naposled u moře při této cestě. Nevypadalo to tam jako v Itálii v létě, ale písku tam bylo jak v Bibione.

Malé kopečky mi stále stály v cestě a trošku mě trápily. Od Kielu mě bolí kotník a nejede se mi tak, jak bych si přál. Vykupuji místní obchod, hodně zralé banány, houska a hroznový cukr. Snad se to nějak poddá.

Wismar mě vítá značkou varující před klesáním celých pět procent. No snad to dám. Město kdysi patřilo ke Švédsku, které se vzdalo nároku na něj až na začátku 20.století. Na náměstí stojí restaurace Alter Schwede. Čtvercové náměstí mi připomínalo České Budějovice, avšak tam nemají prasátka na Prasečím mostě. 

Dokoupil jsem zásoby a vyrazil na jih. Dostal jsem se do takové průtrže mračen, při které se ulicí valilo spoustu vody. Na poslední chvíli jsem našel zastávku s přístřeškem. Mokrý zážitek a bolavej kotník mě donutily si objednat hotel. Původní velmi ambiciózní plán počítal se spaním venku. Turistický přístřešek byl ale velmi daleko.

Hotel jsem měl naproti nádraží ve Schwerinu. Stále jsem si užíval narozeninový den, takže mi vlastně hotel nevadil. Schwerin je město u jezera. Vysoký dóm je vidět z daleka, ale hlavní atrakcí pro mě byl zemský parlament. Zemský parlament se nachází na zámku. Lehce mi zkazilo náladu, že ten zámek byl postaven ve stejné době jako Neuschwanschstein. I tak jsem byl ohromen. Nejvíc mě dostala zahrada u jezera. Potkal jsem tam dost lidí stejně nadšených jako já. Večer jsem chtěl zapít pivem, ale Späti, Kiosk ani Trinkhalle jsem nikde nepotkal. Škoda.

Po jasně slunečném večeru přišlo chladné ráno. Mně se na kolo moc nechtělo a ztrácel jsem pár kilometrů na původní plán. Nasedl jsem do vlaku a posunul se do Wittenberge. Neplést s Lutherstadt Wittenberg, Wittenberge není tak historicky zajímavé. Nádraží je důležitým železničním uzlem na trati mezi Berlínem a Hamburgem. Obě tato města ale se nachází na Labi. Podél Labe proti proudu jsem šlapal dál. Napravo voda, pode mnou val, nalevo ovce a krávy. Krajina se točila kolem toku Labe a zmizely kopečky. Takhle jsem si představoval pobřeží Baltského moře, které jsem našel až v Braniborsku.

Potkával jsem lidi na elektrokolech, ale množství odpovídalo místním poměrům. Dost lidí odešlo na západ anebo do Berlína, takže to tu moc nežije. Ve městě Havelberg taky nikdo nebyl. V kostele jsem narazil na zkoušející sbor. Po pár dalších kilometrech jsem se rozloučil i s Labem a zajel do typických jehličnatých lesů kolem Berlína. Míjel jsem i vojenský prostor, ale tam taky jen jehličnany. Potřeboval jsem využít poslední kapky z plynové bomby. Chtěl jsem si uvařit instantní nudle. Najít klidné místo nebylo tak jednoduché. Turistické přístřešky se nacházely daleko Komáři se tam nacházely taky. Kolem silnice to nebyla žádná výhra. Nakonec jsem dojel až k přístřeškům, o kterých jsem uvažoval jako místo na spaní. Uvařil jsem vodu a zalil nudle i čaj. Bombu jsem tak vyprázdnil. Už to bylo, co by kamenem dohodil do Brandenburgu. Kvůli nedělnímu programu jsem si už předem zarezervoval kemp blízko nádraží. Kemp ušel, spal jsem venku, stan jsem nestavěl, protože nedělní program začínal velmi brzy.

V neděli se sluníčko neukázalo hned ráno. Těšil jsem se i tak na Hvězdicovou berlínskou cyklojízdu. Na nádraží se nás sešlo asi 30 lidí a další postupně přibývali cestou k Berlínu. V Postupimi jsme se střetli s dalšími proudy cyklistů. Během pauzy jsem si doběhl pro nudle k obědu a posilněn jsme pokračovali dál. Ještě nás trošku zpomalila přeháňka, která ale nebyla tak hrozná. Blížili jsme se k vrcholu cyklojízdy. Na nájezdu na městkou dálníci A115 už nás bylo opravdu hodně. Dálnice byla jen pro nás cyklisty, stejně tak jako kdysi sloužila jen závodním autům při závodech na okruhu Avus. U veletrhů jsme najeli na městský bulvár a mířili do finiše pod Vítězný sloup a na kruhový objezd pro čestná kolečka.

Cyklojízdu jsem nechal cyklojízdou, podíval jsem se ještě na fanzónu u Braniborské brány před nadcházejícím Eurem. Výlet jsem zakončil Currywurstem na Wittenbergplatzu a zbývalo mi už jen nasednout na vlak zpět.