Závod Okolo Čech očima nováčka-2. část

Znáte ten pocit, když zaspíte a šíleně vám buší srdce, víte že je to v háji a nadáváte si? Jo, tak tohle jsem měla v úterý ráno. No ráno. Bylo 9 hodin a vodáci v kempu už byli vzhůru, chatka prázdná a já tam stála naštvaná a vyspaná. Sedm hodin při závodě. No potěš! Jak jsem se balila, čistila zuby, dělala kafe, jedla banán a tak nějak zmateně pobíhala (silné slovo, plazení by bylo přesnější) po chatce, tak se vzbudila i Elen (dcera pana pořadatele) a udělala mi pár pěkných fotek. Chvíli jsme spolu povídaly o tom, jaká je tu super věc tenhle závod, já pak vyskočila na kolo a jela. Nesmím zapomenout napsat, že z toho mála, co jsem si podle sebe vezla, jsem docela dost věcí nechala v balíčku ve Vyšáku. Možná to bylo tím a nebo taky možná odhodláním jet nonstop, dokud nebudu před 10. hodinou ve středu ráno v Žacléři, ale jelo se mi hezky a lehce. Dag mi vlastně psal něco o tom, že si tělo najde rytmus.

Pro změnu známá krajina, která mě doprovázela až nad Tábor. Cestou jsem chvilku po telefonu mluvila s bráchou, a když začal rozumovat o tom, co je a není možné, prostě jsem drze telefon odtáhla od ucha, tudíž nevím, co není možné. Ale tohle možné je a basta! Dojedu to. Za 4 dny to prostě musí jít, když už je dost lidí v cíli. Na GPS jsem viděla, že Míša je někde přede mnou a dle SMSek, co byly zveřejněné na webu závodu i Honza (18). Nad Táborem jsem už jela trošku bezmyšlenkovitě. Čas od času jsem si zanotovala “Dej mi bombu pod můj kadilak” a jinak jsem jen šlapala a jedla z brašničky. Tu jsem naplnila sušeným ovocem, ořechy a zbytky sušenek. Přenos jídla z brašny do pusy byl tak o něco snazší. Nabrala jsem hrst, otevřela pusu, vysypala a pak už jsem setrvačně žvýkala, zapila a stále jela.

Západ slunce byl skvostný. Blaník na dosah, dost kilometrů za mnou (i přede mnou) a poslední paprsky vybarvily krajinu do zlatova. Takže kofeinová tabletka, ibalgin a noční jízda začíná. Helenka i Kája by jistě žasli nad mým nápěvkem “Dlouhá noc”. Takový výkřik do tmy to byl!

Abych nebyla jen umíněná, tak jsem si řekla, že pokud se mi do půlnoci bude chtít spát, tak půjdu, ale tabletka a nadšení tyhle myšlenky dost rychle zahnaly, já si v hospodě doplnila džus a vodu do bidonů a na benzínce u kapličky, tuším že ve Zruči nad Sázavou , se přioblékla, zapojila nabíjení mobilu, vyměnila baterku v čelovce, chvíli se protáhla a prošla (asi tak 15 m). 
Začala mi trošku téct krev z nosu. Ne, že by to bylo moc, ale bylo to otravné. Kousek smotaného kapesníčku byl dokonalé řešení.  A když pak začala téct z druhé, tak jsem to prostě střídala, abych aspoň jednou mohla dýchat. Tou dobou mi už punkáči hráli konstantně. Moje výkřiky do tmy, které bych ráda nazvala zpěvem, byly dosti nudné a já potřebovala nějakou akci, aby mozek zapínal. Co se týká řízení kola a vnímání aut (od půlnoci jsem jich potkala asi 5) tak jel na plné obrátky, ale vše ostatní holt šlo stranou. Na jedné zastávce proběhla kontrola stavu závodu a ejhle Míša šel spát. Někde nad Hořicemi. Jelikož za tu chvíli, co jsme se znali jsem dokázala uhodnout, kde asi bude spát, plán byl jasný. Jedu za ním (stejně to bylo cestou) a dojedeme spolu. Tahle myšlenka mě nakopla a myslím, že se moje rychlost zvýšila o kilometr na hodinu. Sice už mi začal docházet Piknik, za který bych objela svět, ale nový impuls mě vážně probral. Paní na benzínce v Hořicích měla jiný názor. Dost jí pobavila moje pomalá mluva. “Vy jedete taky To”? Jo jedu! On tu někdo byl? Informovala mě, že někdo kdo vypadal lépe než já a asi tak jako Honza tu byl před hodinou. No super! Jedu.

Díky Stravě jsme se s Míšou našli. Dojela jsem na jeho místečko přesně když vstával, takže jsem počkala na nějaké vyhlídce s koněm kousek nad jeho přístřeškem a před půl šestou ráno jsme zase jeli vedle sebe.

Posledních 50 km. Měla jsem radost. Krásný východ slunce za zády a cíl před sebou. Čas od času jsem musela slézt z kola a vést ho. Z kopce to začalo trošku bolet. Můj noční pocit nesmrtelnosti začal mizet. Jau! Rozbitá silnice. Jau! Kamínek. Jau! Kopec. Proboha, proč jsme si sundali všechny teplé vrstvy, když jedeme do Krkonoš, je zima a ráno? Další důkaz toho, že ani dva unavené mozky toho moc nevymyslí. 24 km do cíle. A to bolí. Zoufale a šťastně jsme se smáli. Připomněli jsme si Míšovu hlášku o Bioodpadu. Prý kdyby do mě strčil, tak budu taky Bioodpad. No možná i jo. Ale pořád mě ten cíl táhl víc než zem.

“Hele támhle někdo jede se žlutýma brašnami”. Jo jasně. Máš halušky chlapče. A zase. “Teď zmizel za zatáčkou, a teď za stromy”. Já nic neviděla. Na dálku možná poznám slona, ale cyklistu? Nevím, kolikrát Míša hlásil dalšího závodníka před námi, ale začala jsem ho nahlas podezřívat, že ze mě chce dostat větší rychlost, ale to prostě nešlo. Chci dojet a pak až umřít. Hele! On fakt nekecá, tam někdo je. Zarvala jsem za to a společně jsme toho neznámého dojeli. Věřte nebo ne, byl to Honza.

Oba “moji” kluci a oba se mnou dojedou do cíle. To bylo strašně super. Sdílet tenhle zážitek s někým, kdo je na tom dost podobně, tomu dodává něco navíc, jakousi korunku. Chvíli jsme se smáli, pak by na nás každý poznal, že už máme dost a zase jsme se smáli. Jeden z posledních kopců jsme vyjeli v tichosti. Každý sám za sebe, se sebou. O sjezdu ani mluvit nebudu, protože ta rozbitá silnice mi dala dost na … no na to místo, co jsem pravidelně mazala. U cedule Žacléře nám sice chyběly asi ještě 3 km, ale stručně. Radost! Štěstí! Euforie!

Nějak jsme dojeli do cíle. Kluci mě nechali čipnout jako první a tím jsme v 9.18 dokončili závod Okolo Čech.

Jedu zas, jedu dál, musím jet rychleji.. Tělo brní a možná se sesunu k zemi. Mám hlad. Nebo ne? Bože, já to dala! No kdybych mezi tyhle věty dala dlouhé mezery, tak asi něco takového se mi honilo hlavou. No spíš se to tam loudalo. Jen ten pocit nemůžu a možná ani nechci popsat. Něco, co se jen tak nezažije, co bez ukrutné námahy nemůže zažít. A taky něco, co člověku nikdo nemůže vzít. To se uložilo hluboko do mé hlavy a vždycky mi to vykouzlí úsměv na tváři a pomůže překonat další nemožnosti.

Vím, že tam byla paní a dělala se mnou rozhovor. Měla jsem problém říci i vlastní jméno, ale smála jsem se. Pak jsem volala domů, že jsem v cíli, nechala jsem se vyfotit s kolem nad hlavou (ještě tam nějaká síla zbyla), umyla se a pak jsme šli na jídlo. Pivo, česnečku a burger. V půlce burgeru jsem usnula. Kluci se smáli a já byla zoufale ospalá. Takže jsme dojedli, rozloučili se s Míšou, kterému jel autobus a šli zpět do cíle a spát. Tříhodinové kóma a už tu byl taťka. Rozloučení s organizátory, Honzou a hurá domů. Pak už jsem jen spala…

Bylo to 1024 km za 96 hodin, 9951 nastoupaných metrů, 14 hodin spánku a nespočet zážitků. Možná to byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy udělala, ale určitě to byla nejtěžší věc, která mi přinesla tolik radosti. Díky organizátorům a všem co to jeli taky, atmosféra byla úžasná a těším se na další ročník!