Závod Okolo Čech očima nováčka-1. část

Na jaře mi Filip poslal odkaz na závod Okolo Republiky. Že prej jsem jí objela jednou pomalu, tak že bych teď mohla přidat. Proč ne, říkám si. Proč ne? Ha! Jedu! Prý si dělal jen srandu. Ale mě se to zalíbilo tak, že to naprosto otočilo pohled na moje závodění. No taky tomu trošku pomohl nehezký pád na bradu, ale to je jiná pohádka. Jakmile to šlo, přihlásila jsem se a moje myšlenky od té doby směřovaly k závodu Okolo Republiky, tedy k její kratší verzi. Pro začátek bude stačit závod Okolo Čech. Je to cca 1000 km z Žacléře, přes Lobendavu, Krásnou, Vyšší Brod a zpět do Žacléře. Měsíce těšení, bídné přípravy, koumání jak odlehčit kolo, čištění hlavy a najednou mám zítra sednout do auta, dojet do Písku, přesednout na vlak do Prahy, nasednout k Vláďovi do auta a konečně dojet na start. Jo, ale ještě musím upéci dort kolegům do práce, vyzvednout kolo v servisu, vše zkontrolovat, nabít, zabalit, připravit, oholit si nohy, zatejpovat, doprat poslední pračku, uklidit si na bytě a jít brzy spát. Brnkačka. Kdybych nebyla aspoň tak nervózní. Nedá se svítit musím to stihnout. 

Dopoledne v práci uteklo rychle, cesta do Písku též, jen vlak se trošku přehříval, takže se zpožděním dojíždím do Prahy a nasedám do auta k dalšímu závodníkovi Vláďovi Svobodovi. Vláďa s námi dělal předzávodní rozhovory, takže mi navrhl, že mě z Prahy sveze. Skvěle si pokecáme a já si užívám klimatizaci v autě.

Po dlouhé cestě dojíždíme do Žacléře. Se zvědavostí si prohlížím ty kopečky všude kolem. Jo a tudy se budu polomrtvá vracet do cíle, jede mi hlavou. Za chvíli už stojíme na prezentaci, bavíme se s panem starostou a organizátorem Alešem Vaníčkem. Dostáváme pokyny, pěkné lahve na pití a jdeme si zabrat matrace do tělocvičny. Mezitím dorazí další  blázni a naše společné kroky nevedou jinam než do hospody na pivo a jídlo. Hezky Plzeň a burger. Přeci se musím pořádně najíst před takovým výkonem, ne? Když vidím nějaké to nealko a salátek, tak uvažuji nad tím, že asi vážně nevím, co mě čeká. Za to ostatní ano. Rozhovory se točí jen kolem trasování a zítřejšího deště. Ten mi starosti nedělá, ale proč bych nemohla jet přes Krušné hory? Jelikož chlapi opravdu vypadají, že ví o čem mluví, předělávám svou trasu, která nyní vede pod horami. Mám radost, že vedle mě sedí Ivča, která jede krátkou trasu se Zdeňkem. Stále nechápu, jak to ve dvou může jet, ale tihle dva jsou důkazem toho, že to opravdu může jet. A to dost dobře. Kolem desáté poslušně míříme spát, ale jelikož nervozitka pracuje, tak dáme s Dominikem krátkou procházku. Na start kolem kostela a hurá do spacáků. Asi o hodinu a půl později emigruji z tělocvičny na chodbu. Nedaří se mi zrovna usnout, když se někdo rozhodne řezat dříví a třást celou tělocvičnou.

Ani mě nepřekvapilo, že v 6 ráno už byl všude kolem pohyb. Takže jsem se přidala k všeobecnému šrumu, naposledy zkontrolovala věci a snažila se nepoddat nervozitě. Ta už ale nedorazila. I když snídani jsem do sebe cpala násilím a náladu mi dost zvedal pohled na chlapy sedící na mini židličkách v jídelně školky. To byl pohled! Po snídani zbývalo už jen uplést copánek, zkontrolovat plné lahve s pitím, dát sedlo o trošku níže a odporoučet se na start, kde jsme s Ivčou marně hledaly kafe a o něco úspěšněji toalety, které jsme obě ještě několikrát navštívily. 

Před startem byla ještě trialová show, do které jsme byli s Matějem nedobrovolně zataženi, ale sranda musí být. Přežili jsme. Navzájem jsme si s ostatními popřáli hodně štěstí a tři dva jedna výstřel. 

Měsíce očekávání, měsíce těšení, pár hodin nervozity a je to tady. Teď se uvidí, co moje hlava a tělo dá.

Asi po kilometru jsme se s Matějem, Ivčou a Zdeňkem chytli a pokračovali spolu. Musím poznamenat, že nedržet se v háku a nepřekážet autům je dost náročná disciplína, ale po chvíli jsme se sehráli a v dobré náladě uháněli směr Lobendava. S Ivčou jsme výborně pokecaly a dala mi na ochutnání “moči”. To jsou takové japonské koláčky, co mají docela dost živin, relativně dobře chutnají a co je hlavní, vejdou se do kapes. Ivča říkala, že jich má hromadu a přitom neměla brašny. Takže musí být fakt malé a lehké. Což bych ráda přisoudila jejímu tempu do kopce. No ale asi to nebylo mými brašnami. Takže po padesáti kilometrech jsem z téhle partičky viděla už jen záda. A na jednu stranu jsem byla ráda. Ač to s nimi bylo super, tak jsem se těšila na to dlouhé raníčko s únavou a bolestí, co mě čekalo. A to jsem ještě vážně netušila, co přesně mě čeká. Pro to jsem si taky dovolila delší posezení u oběda s dalším závodníkem. On po meníčku jel, zatímco já jsem si ještě dala kafíčko. 

Kafe, namazat zadek a jede se. Cestu jsem kontrolovala přes mapy.cz (den před tím jsem si narychlo stahovala offline mapy Polska) a mám chuť napsat, že jsem uháněla dál, ale jelikož jsem skoro ani nedojela déšť, tak byla moje rychlost opravdu závratná. Trošku jsem zmokla, ale do Lobendavy jsem dojela suchá. Narozdíl od těch rychlejších, kteří prý přijeli úplně mokří. No mají jezdit pomalu.

Chvíli jsem si odfrkla a jela na benzínku pro džus, magnézku a dvě bagetky na noc. Polévka v hospůdce neklapla. Trošku proto že mi začalo docházet, že závod je závod a taky tam měli nějakou hlasitou hudbu. Můj mozek už přepnul na zpomalené reakce, kdykoli sesednu z kola, takže jsem o hluk nestála. Známou trasou jsem přejížděla Německo a po chvíli jsem narazila na osmnáctku. Nechápejte to špatně, byl to jeden ze závodníků s číslem 18 a já si zaboha nemohla vzpomenout na jméno (promiň Honzo). Po chvilce kochání se západem slunce jsme pokračovali už spolu k Labi. 

Se zapadajícím sluncem jsme zapnuli světla a nocí uháněli dál. No alespoň mě přijde noční jízda tak nějak rychlejší, zda to bylo uhánění nemůžu úplně dobře posoudit. Já do té doby ujela maximálně 146 km v kuse a teď už jsme měli za sebou 200. Takže moje radost nad překonáním osobního rekordu mazala vše ostatní. Podél Labe jsme dojeli do Ústí, kde vedl Honza a jeho navigace. No do těch míst bych sama nešla ani ve dne. Ale hvězdičky tam byly vidět krásně. Honza mě taky seznámil s novou zkratkou KUPRO, což znamená kurev*ký protivítr. Netušila jsem, že to taky na vlastní kůži poznám hned druhý den. 

Kolem 3 hodin ráno se moje kolo začalo trošku motat, jak opilé. Nejspíš to bylo tím, že jsem začala usínat a nevnímala jsem co se kolem mě děje. Musím jít spát. Ještě nejsem ani v půlce, abych ze sebe dostávala maximum. S Honzou jsme dojeli do Oseka, kde byla vyhlídka spaní u kláštera. Ten byl ale obehnaný zdí. No nic, kousek má být lanový park jedu tam. Rozloučili jsme se, popřáli si hodně štěstí, sil a dobrou noc. 

V lanovém parku ale už někdo spal. A závodník to rozhodně nebyl. No co naplat, jedu dál do noci. Sama jsem úplně nebyla, jelikož cestu lemovaly svítící oči koček, srnek, divočáků.. Sakra! Divočáci přes cestu! Asi deset mi jich přeběhlo tiše přes cestu a já leknutím málem spadla z kola. Pokusila jsem se o něco jako je hrůzný řev, aby je nenapadlo mě blíže prozkoumat a přidala na tempu. Asi za dva kilometry jsem potkala další partu. Ti si mé přítomnosti všimli, ale po krátkém očním kontaktu usoudili, že jim za to nestojím. Zase jsem na ně zařvala. Myslím, že jsem byla fakt komická. Už opravdu musím spát. Našla jsem si kemp u Červeného Hrádku v Jirkově. Uvažovala jsem o vloupání za plot, abych byla v bezpečí, ale když jsem byla schopná přemýšlet o tom, že nenafouknu ani karimatku, tak bych na plotě nejspíš zůstala viset. Nakonec jsem ji nafoukla protože na žaludech to opravdu nešlo.

Psi. Štěkají tu psi a něco mě tlačí do oka. Co je? Asi tak vypadaly moje myšlenky po 3 hodinách spánku. Psi opravdu štěkali za plotem, co byl přes nějaký potok a do oka jsem měla vytlačenou eskapásku od helmy, která mi dělala polštář. Super. Krásné ráno, zlatíčko. Během pár minut se můj mozek probral a dokázala jsem v rekordním čase zabalit spaní a jet na nejbližší benzinku. Moc milá paní tam byla. Pochopila, že nejsem magor, zalepila mi náplastí škrábanec, co se nechtěl hojit, poradila mi, jaké si mám vybrat v automatu kafe, a chvíli si se mnou povídala. Kafe s cukrem (brrr) mě dostatečně probralo. Směr byl jasný. Vstávat a hurá na západ, Rodová.

Jak popsat další cestu bez brblání úplně nevím. Po tom, co jsem v noci viděla šíleně osvětlené plynárny (nedivte se, že se divím, to za barákem nemáme) a komíny dolů, mě ráz této krajiny moc nepřekvapil, ale KUPRO teda ano. Zvlněný profil, který nedával moc šancí si odpočinout, spolu s tím super větrem a mým odhodláním jet nebo umřít byla dokonalá kombinace, jak se za těch 130 km do Krásné odrovnat. Po tom, co jsem minula Františkovi Lázně mi přišlo, že už tam musím být, ale to, že je to do Aše ještě něco přes 15 km do kopce proti větru, jsem netušila. Mile mě překvapila moje hlava. Moc neprotestovala. Cestou jsem dostala nějaké ovoce od milé paní a potkala jednoho závodníka v protisměru. Jo, to se mu to usmívá, když jede z kopce.

Krásná. Normálně jsem to tam vyvedla. To nešlo už jet. Check point na OÚ a hurá na jídlo. Zavřeno. Kruciš. Návrat k OÚ, kde už byli další dva kluci od nás. Jeden chvátal a druhý (Míša) řekl, že na mě počká. Takže jsem si nakoupila u vietnamce, připravila na noční jízdu, chvíli odfrkla a hurá jedeme. Byla to sranda. Míša jel svůj první závod v životě. Přišlo (a pořád přijde) mi super, že si vybral zrovna 1000 km na své poprvé. Jako by si řekl: “Tak zkusím něco kratšího.” Dost jsme se nasmáli. Druhá noční jízda a zase jsem nejela sama. Na jednu stranu to bylo prostě super, byla sranda, utíkalo to jak nic, ale ta touha, jet nocí sama, tu stále byla. No uvidíme, co přinesou další dny.

Domluva, že pojedeme do půlnoci a najdeme super místo ke spaní klapla. Myslím že rozhledna je super místo na noc. Kor když si ji zamknete a můžete klidně spát s vidinou ranního výhledu na město a východ slunce. Vylezli jsme nahoru, začali stlát a najednou: “Sakra”! To si Míša nechal mobil dole a každý pohyb navíc hodně bolel. Bez většího reptání si pro něj ale sešel, jelikož usínat bez uložení trasy na Stravu prostě nejde. Když usnul (asi tak za 3 minuty) objevil se tam netopýr a divoce létal dokola těsně nade mnou. Mobil, data, Google, … kouše netopýr? Nekouše. Můžu spát. 

Ráno jsme ani jeden moc neprotestovali. V 5 začal budíček svou každodenní otravnou melodii. No, jen já trošku shodila mobil na schody. Přežil to. Díkybohu.

Kolem šesté už jsme přimrzali ke kolu při sjezdu do Plané a uháněli dál. Za dne bylo daleko těžší jet ve dvou. Abychom nejeli v háku, tak se jeden z nás vždy držel 10 m za tím prvním a pak jsme se neustále dojížděli, abychom mohli kecat. Někde za Planou jsme taky projeli jednu šílenost. Serpentiny z dlažebních kostek. Už jsem se zmínila, že jestli jsem na cestě něco nesnášela byly právě dlažební kostky? Kdykoli jsme po nich musela jet, tak jsem přemýšlela jaký expert tuhle hovadinu vymyslel. Vemte v potaz to, že jsem za sebou měla asi 500 km. Můj zadek, achilovky, svaly, dlaně, hlava, no prostě celá já jsme jakýkoli otřes dost bolestně prožívali. No a achilovky, zejména ta levá, se opravdu začaly ozývat víc než bylo třeba. S nějakou tou mini zastávkou jsme pokračovali s cílem dojet do Vyššího Brodu.

V Klatovech na náměstí nás milý pán podpořil tím, že nám oznámil, že tam prostě dojet nemůžeme. Rozhodně né dnes! Achilovka ho slyšela. Za Klatovama přišlo na řadu řádné tejpování u zavřeného obchodu. Další kopec už jsem nemohla. Strašně to bolelo a musela jsem vést kolo, takže další loučení. Popřáli jsme si hodně štěstí a Míša uháněl dál, zatímco já jsem se pomalu plazila do kopce, kochala se výhledy a přemýšlela, kolik toho taková achillova šlacha může vydržet. Zda povolí prvně ona nebo já. Přiznám se, že tam někde v kopci vylezl strach. Jen na kousek se ukázal a pak se zase schoval, když jsem mu oznámila, že dojedu, i kdyby se svět měl zbořit. Další kilometry jsem trávila s myšlenkou, zda nemám sedlo příliš vysoko (to že jsem ho od oka nastavila ráno před startem ani opakovat nebudu). Nato kolem mě projel pán a halekal, že prej mám sedlo moc vysoko a moc tam vrtím zadkem. Prý by mě pak mohly bolet nohy. No neke, tak mám pravdu, že to nebyla fata morgana, jsem zjistila, když jsem ho potkala podruhé za Sušicí, kde jsem navštívila lékárnu, pořídila obvazy, na radu paní lékárnice ibalginy a uklidňující slova, že to dva dny ještě vydrží. Petr mi napsal taky, že achilovky hodně vydrží. Tak jo. Vydrží!

Ze Sušice jsem jela proti proudu Otavy po známých cestách. Trošku delší stoupání přes Svojše jsem si vyloženě užila (jako opravdu mě to bavilo). Na Zhůří už jsem se smála a přejezd na Kvildu byl pohlazením po duši. Myslím, že má vnitřní pohoda nebyla cítit v restauraci, když jsem se pánovi snažila vysvětlit, že potřebuji nabít hodinky i powerbanku a k tomu hned jíst (polévku a ovocný koláč). Až po chvíli sezení mi došlo, že to, co se odehrává uvnitř mé hlavy, jede v úplně jiném tempu než svět venku. Proto mi nikdo nerozuměl a buď jsem byla za dementa a nebo se se mnou smáli mé neschopnosti mluvit souvisle. Nicméně, jídlo i zásuvky pro mě se našly. V klidu jsem se připravila na noční jízdu a před západem slunce vyrazila přes Bučinu, Knížecí a Žleby k Lipnu.

Padající tma, mlha, neskutečně ohlušující ticho a klid. Tak by se dala popsat cesta za Předníí Zvonkovou. Byla to krása! Ráj na zemi. Dokud… Dokud nepřišel ten kousíček rozbité cesty. No dobře, pořádný kus, když vás bolí i kamínek pod kolem. S křečí místo úsměvu, který někam zmizel jsem se posouvala trošku pomaleji dál. Po najetí na normální cestu začal můj mozek vymýšlet nějakou super píseň, která mi vydržela až do Vyššího Brodu. Mobil nevydržel a tak jsem jela po paměti (nic těžkého, není tam kam uhnout) až k chatce, ve které se svítilo a za sklem stála hromada kol s lahvemi Okolo Republiky.

Konec první části.