Zatni zuby a jeď

Text: Veronika Gregušová, foto: Peggy Marvanová

Peggy, bojíš se během extrémních závodů?

Ano, bojím. Když po celém dni dojedeš do lesa a víš, že 50 km před tebou a za tebou nikdo není, popadne tě strach. Jenže v divočině se nemůžeš vzdát, protože tě tam nikdo nepřijde zachránit. Musíš jít dopředu. Nakonec nějak usneš, ráno se probudíš a jedeš dál. Večer přijedeš a celé se to opakuje.

Takže to není tak, že by si člověk zvykl?

Myslím si, že strach tam vždycky je a s věkem možná i sílí. Na druhou stranu mám vypozorované, že po čtvrtém dnu se v závodě vše zlepší. Tělo si zvykne, že spí 5-6 hodin, že ujede 200 km denně a že přespává v přírodě. Člověk si postupně posouvá hranice. Je normální se bát, ale horší je se strachem nechat unést a nechat ho na sobě vidět.

Měla jsi někdy strach ze smrti?

Měla jsem ho při prvním závodu v Americe, který jsem jela sama. Nevěřím v Boha, ale tehdy jsem se k němu modlila. Mluvila jsem o tom potom s jedním kamarádem. Řekl mi, že kdyby nevěřil na posmrtný život, tak by jeho život neměl smysl. Já věřím na osud. Pokud mě má srazit auto, tak se to může stát. Člověk by si strachem neměl nechat otupit smysly, protože se pak chová ještě hůř.

Je pravda, že se vše ve dvou lépe táhne?

Určitě. První závod byl strop a mnohé momenty bych už nechtěla zažít znovu. Když jsem závod jela podruhé s přítelem, bylo to příjemnější. Samozřejmě i samota má co do sebe. Vše intenzivněji prožíváš.

Došla jsi během cest k nějakému zásadnímu uvědomění?

Přišla jsem na to, že smyslem mého života je dělat radost ostatním lidem. Proto jsem zorganizovala charitativní sbírku pro jednu holčičku a nově chceme s přítelem a kamarádem Richardem Štěpánkem dělat přednášky v dětských domovech. To ticho a samota umožňuje člověku přemýšlet o světě a o sobě. Tělo je sice po 200 km unavené, ale mysl je volná. Chtěla bych žít takto jednoduchý a pomalý život i v civilizaci.

Takže během cest celou dobu filozofuješ?

Ne tak úplně. Část dne přemýšlím o tom, kolik kilometrů mi zbývá do cíle. Další část dne mě pak svírá strach, který nedává prostor jiným myšlenkám. Občas tělo jede automaticky a začneš přemýšlet o budoucnosti a smyslu života. Zřídkakdy se stane, že nepřemýšlíš nad ničím, a v těch momentech jsi úplně osvobozená.

A co bolest?

Je pravda, že závody bolí. Při první Tour Divide mě až na poslední den celou dobu bolelo v kolenou. Stává se, že po rozjetí máš pocit, že se ti celé tělo rozkládá. Ale není to něco, co by nešlo snést. Prostě zatneš zuby a jedeš. Díky tréninku a dobrému nastavení kola už jsem letos bolesti neměla.

Co doporučuješ udělat, když člověka během jízdy něco bolí?

Odpočinout si nebo snížit tempo. Na závodě se nezastavuje, ale během rekreační jízdy nemá cenu nic přehánět. Když jedeš pomalu a delší dobu, tak tělo není unavené a ujedeš toho hodně. Zkus někdy vstát ráno a skončit večer. Až uvidíš tachometr, budeš zírat.

Jak se k extrémnímu závodění staví tvá rodina a kamarádi?

Bojí se, ale jsou pyšní. Postupně jsem je na to navykla. Neřekla jsem jim ze dne na den, že přejedu Ameriku. Co se týká kamarádů, tak u nich slýchám obdiv a podporují mě. Jak se k tomu staví širší okruh lidí, nevím. Věnuji se hlavně svým blízkým a další kontakty neudržuji. Pro mě je důležité se držet svého cíle a jít si za ním.

A co tvůj přítel? To muselo být radosti, když jsi objevila člověka zapáleného do stejné věci.

Jsem úplně nejšťastnější. Občas přemýšlím, jak je možné, že jsme se vůbec potkali. Během závodu 1000 Miles jsem se ho snažila předjet, ale šest dní se mi to nedařilo. Nakonec jsme jeli spolu a poznávali se. Jsme povahově úplně jiní. On mlčí, já mluvím. Kdyby nebylo závodu, asi bychom se nepoznali a nedali dohromady.

Často se říká, že muži se odvážných a silných žen bojí. Jak to vnímáš ty?

Je zvláštní, že je spousta mužů, kteří nedokážou překousnout, že by žena byla fyzicky silnější než oni. Podle mě jsou muži schopnější jet rychleji, ale ženy jedou déle. Ve výsledku mohou být lepší, i když to tak na první pohled nevypadá. Ale Adam tohle vůbec neřeší. Je šťastný, že jsme vyrovnaní a že spolu můžeme být a závodit. Ta chlapská pošetilost je mu cizí.

Jak se podporujete ve chvílích těžkostí?

V krizových situacích je přirozené se chtít s druhým pohádat, zvláště protože je člověk fyzicky a psychicky vysílený. Ale oba s Adamem dobře víme, že by hádka nikam nevedla, a tak se v tu chvíli snažíme namísto provokace druhého motivovat. Kdyby si totiž kupříkladu v laponské buši jeden z nás postavil hlavu a během sněhové bouře odešel, oba bychom mohli zemřít.

Dokážeš zachovat pocity vyrovnanosti i po návratu nebo přepneš do pražského módu?

Přepnu. Je to zvláštní, protože po 27 dnech jsi vděčná, že si můžeš dát vodu z kohoutku a nemusíš ji tři hodiny tavit ze sněhu jako v Laponsku. Po 14 dnech to ale zase bereš jako samozřejmost. Proto se musím vracet.

Jaká je tvoje další mise? Kam se vlastně může člověk posouvat, když už ujel tolik závodů?

Hranice neexistují. Vždy si můžeš uvědomovat více věcí, fyzicky zrychlit nebo třeba jet stejnou rychlostí a cítit se lépe. I kdyby nebylo, kam se posouvat v cyklistice, tak se jde posouvat v jiných oblastech. Další sezónu se chystám jezdit po Evropě a chodit po horách. Chci být v přírodě a nemuset kvůli tomu letět až do Ameriky.

Děkuji ti za nesmírně inspirující a obohacující rozhovor, Peggy. Přeji ti vše dobré.

Copyright: Markéta Peggy Marvanová

Více o Peggy najdete na jejích stránkách.

Tento článek byl zveřejněn se svolením www.pinklich.cz.

Pokud se ti rozhovor líbil, můžeš ho podpořit lajkem na FB stránce Pinklich.