Zasněžený Three Peaks 2021

Den první, z Vídně na jih

Mám kliku, že se do Vídně dostanu vlakem, bez přesedání, s komplet připraveným a naloženým kolem. Poslední noc před startem ve vlastní posteli, snídaně a kafe v klidu, pak projížďka na nádraží v Salzburgu. Ve Vídni nemůžu vynechat Swing Kitchen a jejich skvělý vegan burgery, to je pořádný palivo před dlouhou cestou na kole. Dokonce i Bert si pochutnává, a to má ke kytkožroutovi daleko.

Před Schönbrunnem potkáváme ještě Toma Zaplatílka. A na poslední chvíli dojíždí i Kuba Dvořák. To by nebylo nic znepokojujícího, kdyby u sebe neměl můj GPS tracker, kterej mi vyzvedával. Asi tak 2 minuty do startu mám svůj tracker (nebo alespoň jeden ze dvou na jméno Dvořák) a můžem jet.

Naše skupinka startuje ve 12:30. Rozjíždíme se, všichni to točí doleva, jen já a Kuba doprava. Brzo vidíme proč – tohle je takovej ten dálniční typ silnice. Několik proudů, hustá doprava, horko jak v pekle, semafory co 200m. Pak se to trochu rozjíždí, nabírám tempo a ztrácím Kubu. Ten si jede bloudit někam bokem, kdo jinej by se měl ztratit na výjezdu z Vídně, než Vídeňák, žejo? Moje trasa je trochu adrenalinová, ale děsně rychlá. Za chvíli jsem venku z Vídně, za další na cyklostezce podél kanálu, směr jih.

Je horko, ale cesta dost odsejpá. Na Semmeringu doháním Toma Zaplatílka, kterýmu vrže pod nohama kolo jak stará skládačka (což neznamená nic, jak se v průběhu závodu ukáže, protože jede jako ďábel). Spolu se pak nějakou dobu střídavě potkáváme na dalších desítkách kilometrů.

Mířím do Lavanttalu, kde to znám, mám rád a napůl tam už vlastně bydlím. Za šera přejíždím poslední větší stoupání dne a tmou klesám do Wolfsbergu. Najíždím na cyklostezku, kterou bych mohl mohl jet už i poslepu. Jenže u našeho mikrodomku zastavit nesmím a raději tak ujíždím včas mimo, na Klagenfurt. Po půlnoci mě dojíždí policie, z okýnka se za jízdy ptají, co jsme zač a kam na těch kolech jedeme. Říkám, že do Španělska. Smějou se, asi se mi povedl vtip.

Blíží se jedna ráno, v nohách mám 285km a před sebou půl kontinentu. Jsem utahanej a jdu spát. Třeba tady, na parkoviště za OBI, na ten travnatej plácek. Jednou jsem tu koupil předražený panty na dveře, teď si to vyberu zpátky!

Den druhý, na Mangart přes Wurzenpass

Je pět ráno, jsem po snídani, spacák sbalenej. Jedu na Klagenfurt. Město je prázdný, tichý, jedu kolem kanálu z centra, po cyklostezce směr Wörthersee. Nebudu lhát, je to tu krásný. Tak co bych se nezastavil a nevykoupal, žejo. 18h na cestě a už se meju, strašnej zlozvyk.

Wurzenpass, první průsmyk dne, je děsnej drtič morálky. Rampy ke 20% stoupání je snazší jít pěšky. Ale jsem cyklista, tak jedu. Je to sice pomalejší, zato namáhavější. Na hranicích nikoho nezajímám. Rychlej sjezd do Kranjska Gora a už zas stoupám, tentokrát na Vršič. Chce se mi hodně spát a je trochu horko, ale nezbejvá, než stoupat. 25 zatáček nahoru, 25 dolů do údolí Soči.

Na Bovec ani nezajíždím a stoupám rovnou na Predel. V obci Strmec (to jméno sedí!) mě dohání déšť. Chvíli se připosraně schovávám ve vjezdu do garáže a svačím, že to přejde. Všichni ale pokračujou, tak jedu taky. Při stoupání na Mangart déšť skutečně ustává. Proti mě jezdí spousta kolegů. Za to může moje spaní první noc, luxus, kterej si moc lidí nedopřává.

Poslední kilometr stoupání je zavřenej kvůli padajícímu kamení. Ani se moc nezlobím, žertuju s klukama fotografama, navlíkám nepromokavý hadry a otáčím to dolů, do Itálie. Rychlý espresso hned dole u jezera, dojíždím Berta, chvíli žvaníme a pak se trhám dál. Je brzo večer a já bych rád ujel ještě tak stovku. Kousek sleduju Alpe-Adria cyklostezku, pak už dál po malých silnicích. Jede se krásně, mám radost, že jsem zas v Itálii.

Moje trasa mě vede pod Alpama, italskýma nížinama. Je to asi tak 700 km rovinek, slibuju si od nich rychlej přejezd do Švýcarska, bez vracení se skrz Rakousko nebo italský hory.

K půlnoci se dostávám do větších měst. Všude je živo, Italové sledujou nějakej sport a každej bar má otevřeno. To trochu komplikuje hledání místa na spaní. Nakonec ulehám v nějakým parčíku u školy. Stromy stíní veřejný osvětlení, je tu pítko na trochu tý hygieny a měkkej trávník. Po 307 km v tvrdým sedle je to víc luxusu, než by bylo nutný. Už ležím ve spacáku, když se ozve děsnej řev, troubení, hulákání, auta. Italové vyhráli – hokej nebo fotbal asi. A řádně slaví. Ještě, že už ležim, v tomhle nočním bláznovství bych nechtěl jet po silnici.

Den třetí, koupačka na Gardě

Ráno vstávám po čtvrtý, sundavám slimáky z karimatky i spacáku, meju zuby a valím dál. Hladovej, pač jsem si k snídani ušetřil jen jednu tyčinku a nic víc. Než najdu první otevřenou kavárnu, mám za sebou asi 70km nalačno. Espresso a něco k němu, říkám sobě i obsluze. Pět minut hledáme to něco k němu – italský kavárny nejsou zrovna veganskej ráj. Nakonec chroupu balíček suchejch grissini, nic jinýho jsme nenašli. Mám hlad, jsem rád i za ně.

Vicenza je blázinec, velký silnice, provoz jak hrom, trasa mě táhne přímo skrz, zas to vypadá jak dálnice. V devět už je horko, první stovka za mnou, ve stínu Lidlu bouchám druhou snídani. Další skoro-dálnice a jsem z toho venku, na venkově. Myslím jen na koupačku na Gardě, která už je skoro za rohem, žejo. Ten roh obnáší asi tak 4h jízdy v horku, beze stínu, průjezd Veronou a ještě víc horka. Kdo dovede držet tempo se skůtrama, projíždí italský města docela v pohodě. Je to dřina ale sranda. Baví mě jezdit Itálií. Doprava vypadá šíleně, ale všichni jedou dost opatrně, nechtěj mě zabít a na to se dá zvyknout.

Konečně Garda. Obnažuju se na narvaný pláži, zpocený a prosolený oblečení dávám přes kolo (lepší než silnej řetěz) a mažu do vody. Celá procedura trvá asi tak 10 minut, než mě zas začne hlodat svědomí, že bych měl upalovat dál. Slunečný odpoledne v půlce léta, rozbitý silnice, provoz jak hrom, motivace dřít mizivá. Ale co naplat, je to závod, nějak se tím protluču.

Večer projíždím Bergamo a pokračuju na Como. Předpověď říká, že má v noci začít pršet. Tak abych našel nějakou stříšku na spaní. Fotbalový hřiště takový mívaj. Objel jsem jich několik – a nemělo ani jedno. V jednu chvíli jsem byl kdesi uprostřed lesa, těsně před hranicí se Švýcarskem. Půlnoc, vedle mě hřbitov, na mapě hřiště. Stříška žádná. Vzdávám to a jedu na hranici, nějak to dopadne. Celník mě mávnutím posílá dál, ani nezastavuju. Cyklisti jsou všem šumák. Chvíli se protloukám po silnici. Pak míjím dětský hřiště a ulehám. Má stříšku, ale jen z takový tý bambusový rohože. Vstanu, až mě vzbudí budík nebo déšť, co přijde dřív. Dalších 343 km z trasy ukrojeno, Itálii jsem přejel za jeden večer a jeden celej den. To by šlo.

Den čtvrtý, zas to zatracený Švýcarsko

V půl pátý mě budí budík. Stihnu akorát sbalit kolo a už prší. Internet v mobilu už není (nejsem milionář). V Lugano usínám ještě na 15 minut na lavičce u jezera. Prší na mě, ale to neva. Pak už stoupám kamsi. Sotva se děsně rozprší, míjím ALDI. Ha, snídaně a střecha nad hlavou, dokonce i wifi má. Od tý doby už prší pořád. Sjíždím zas dolů. Vedle silnice leží hromady krup a polámaný větve. Přede mnou v půli silnice rozmlácený auto, na který padl strom. Strhaný vedení podél cesty.

Moc si nevím rady, co dál. Přede mnou leží Nufenenpass ve 2500m. A přitom je to už v 500 nad mořem peklo. Nakupuju zásoby jídla (kdoví, co mě čeká) a pokračuju dál. Silnice stoupá, všude se valí voda, dřu proti větru a dešti. Místama už jedu jen 5kmh, s vypětím všech sil. Takhle dojedu do háje a ne do průsmyku. Stavím na kafe v kempu, asi 20km před Airolo.

Jsou dvě odpoledne, venku zuří liják, vítr lomcuje stromama. Zapínám wifi a zírám. Průsmyky zavřený, nahoře sněží, nikdo už dneska přes hory neprojede.

Můžu buď zůstat tady a vzít si pokoj za 50 CHF nebo se v dešti dřít o dalších pár kiláků dál a hledat ubytování tam. Zůstávám. Přes Whatsapp se ptám v naší český skupince, jestli se někdo přidá. Brácha Kuba je v údolí pode mnou. Ptám se, jestli maj volnej pokoj i pro něj. Maj, tak jede nahoru. Jsou čtyři odpoledne, mám za sebou sprchu, všechno vypraný, elektroniku na dobíječkách, stihnul jsem si zdřímnout a najíst se. Kuba přijíždí a hned objednává piva. To bude veselý večer. Nestává se často, že by si člověk uprostřed nonstop závodů užil klidnej večer u chipsů a piva. Čert vem to, že jsem dneska neujel ani celou stovku.

Den pátý, Švýcarský Alpy na jeden zátah

Odtud stoupám malou silničkou na Grindelwald, přes Grosse Scheidegg. Prší víc a víc, do toho vítr a šest nad nulou. Nahoru to jde, člověk se zahřeje. U chaty nabaluju zas všechno, co mám. Tady začíná parcour k druhýmu vrcholu, Männlichen. Tak mám půlku za sebou, utěšuju sám sebe. Na sjezdu nasakuju vodu jako houba. Mokrý rukavice, mokrá mikina, mokro v botách… V Grindelwald ani nezastavuju, honem pryč z týhle díry. Zbejvá vyjet nahoru na Männlichen. To ale neni zadara. Silnička se nekonečně dlouho motá mezi statkama, prší, šeří se, vrchol v nedohlednu. Pak už člověk vidí lanovku, zajásá a další hodinu k ní stoupá, zatímco se mu horní stanice vysmívá do ksichtu. Nahoře jsem těsně před setměním, fotím kolo, CP2 done! Jsou tři stupně nad nulou, nemám už nic suchýho ani teplýho na sebe. V dešti a skoro za tmy sjíždím z 2343m zpět do údolí.

Necítím prsty na rukou ani nohou, doufám, že furt ještě ruce fungujou a dole to ubrzdím. Jestli tohle není ten cyklistickej masochismus. Konečně vlaková zastávka. Zašívám se do čekárny, klepu se zimou, žvejkam suchou housku a kousek čokolády, co vezu už z Itálie. Přemýšlím, co dál. Je teprve deset večer, nemůžu tu zůstat, musím dál. Plán, potřebuju plán. Pojedu další dvě až tři hodiny, trasa vede podél dráhy. Nad ránem pak najdu další takovouhle krásnou vlakovou zastávku a tam přespím.

Leje jako z konve. Nevidím pořádně na navigaci, voda lítá do obličeje, všechno mokrý. Ale je 13st a v tom se dá jet i bez rukavic. Po půl jedný ráno opravdu nacházím další vlakovou zastávku s vnitřní čekárnou. Poslední vlak akorát odjíždí, než přijede první ranní, budu už pryč. Na záchodcích rozvěšuju oblečení na topení, rozbaluju spacák na laviččce a usínám. Dneska to bylo jen 202 kiláků, ale zas skoro 5800m nastoupáno v mizerným počasí. Doufám, že ráno už bude po dešti a já vypadnu z týhle prokletý země.

Den šestý, povodně ty vole

Budík, tma, za dveřma pořád leje. Balím spacák, bouchám ty drahý sušenky a čaj z automatu. Zas do deště. Zadní světla jsem utopil, jedno nečekaně za jízdy vypíná a já tak jedu ještě v noci, po tmě, než si toho všimnu. Uhni vpravo, buzeruje mě navigace. Silnice stoupá do kopců, pak se mění v potok. Furt leje, zima je, během chvíle nasáklo všechno, co stihlo přes noc trochu proschnout. Jsem kdesi v 1500m v Jaunpassu, mrznu a moknu, už třetí den v kuse. Sjezd je svinsky studenej. Míjim kavárnu, kam se zrovna chystá kolega cyklista. Zdravím a jedu dál, k nejbližšímu supermarketu, pro snídani. Pak se vracím do kavárny a chvíli tam sedíme a probíráme plány. Zkouším oveřenou strategii z Polska – rezervuju si ubytování 200km daleko, ve Francii. To abych se měl na co těšit a co mě potáhne celej den deštěm.

Musím upravit trasu, moje stezka je zavřená kvůli povodním. Chvíli jedeme ve dvou po hlavní silnici, pak se trhám zpět na svou trasu. V polích stojí voda. Zkouším to projet, ani ne ve třetině mi je jasný, že tohle nedopadne. Sestupuju do toho jezera a jdu pěšky zpět, do půlky lejtek voda, už je to vlastně jedno. Táhne mě myšlenka na kafe a hranolky v Lausanne a tak makám deštěm dál. Třetí den mokrý nohy jsou hnus, věříte?

V Lausanne dojíždím k mekáči, zamykám kolo a jdu dovnitř. Nutí mě zas k nějaký registraci v jejich aplikaci. Odmítám, už nechci nic stahovat, instalovat, vyplňovat, chci jen kafe a hranolky. Měním objednávku na TO GO. Vyhazujou mě čekat ven, do toho mizernýho počasí. Žádnej internet, žádný teplo, vem to tu čert.

Valím na Ženevu, plný zuby deště, plný zuby Švýcarska, těch jejich přerostlejch aut, mizerný cyklistický infrastruktury, agresivních řidičů, předraženýho jídla. Honem do Francie. Ženevu projíždím bez zastavení a mířím k hranici. Francie vyžaduje PCR test pro vjezd, to by mi tak ještě chybělo, řešit v tomhle blázinci test, říkám si. A točím kolo k řece, na zabahněnou pěšinu. Přejíždím hranici tam, mezi lesem a řekou, bahnem a vodou, na pašeráka.

Sláva, jsem venku, zpět v civilizaci. Mám zas internet a takovou radost, že stornuju ubytování a rezervuju další, jižněji, dál po trase. Cestou nakupuju jídlo – za pár šupů takových lahůdek, co jen uvezu. Bageta, olivy, zeleninový saláty, tofu, ovoce. S tímhle nákladem je to asi 30km do ubytování. Chvíli trvá, než ten dům najdu. A pak zírám. Za 50€ mám luxusní podkroví, topení běží, horká sprcha, obří postel. Jsem v ráji. Dalších 236km dneska za mnou, sakra těžkých kilometrů. Zítra bude líp.

Den sedmý, Vive la France!

Ráno je opravdu líp, už neprší. Během dopoledne se trhají mraky. A během chvíle přecházím z pocitu “už aby svítilo slunce” do “tyvole to pálí”. Jedu s větrem v zádech a mám pocit, že to jede samo. Na rovinkách v pohodě držím přes 40kmh. Hlavně, ať se vítr neotočí, opakuju si. Na silnicích je dost provoz, ale je cítit, že ve Francii mají k cyklistům respekt. Objíždí mě opatrně a s velkým odstupem. Odpoledne už projíždím krásný kamenný vesničky, všude pole, louky, lány levandule, atomový elektrárny.

Nalajnoval jsem si trasu až k moři, pod Montpellier, na takovej úzkej pruh země mezi mořem a lagunou. Na mapě to vypadalo zajímavě. Montpellier projíždím už v noci, všude samá párty, skupinky lidí se motaj po stezkách. A voda furt v nedohlednu. Vypadá to spíš na dálnici než na pláž. Až za Séte vidím moře. Je tak pozdě, že se mi zavíraj oči. Budu spát na pláži, napadá mě. Pak se mozek naposled chytá a říká, že písek ve spacáku i kraťasech nezní moc cool. Míjím práznej plážovej bar, město je už daleko, nikde nikdo. Lehám si na jedno z dřevěných lehátek a ihned spím.

Hey! hey! nějaký-francouzský-žbrblání. I don’t understand you, povídám. Nemůžeš tady spát, šéf se bude zlobit! Říká mi noční hlídač a svítí mi baterkou do obličeje. Rezignovaně balím spacák, obouvám boty a tlačím kolo pryč. O 200m a dvě minuty později ulehám na pláž, do písku. Je mi to jedno. Dneska mám v nohách 367km, trocha písku mě přece nerozhází.

Den osmý, den mohutnýho protivětru

Vstávám těsně před svítáním. Snídám na pláži a nad mořem vychází slunce. Tohle je paráda! Další na programu je obhlídka écluses de Fonseranes, devíti plavebních komor na kanálu du Midi. Když už jsem tu, rád bych něco viděl, ne se jen hnal na kole.

Od rána docela fouká, naneštěstí proti mě. Když se dostávám na hlavní silnici směr Carcassonne, mám už co dělat udržet pohyb vpřed, proti tomuhle větru. Jedu po rovince, na malej tác, dřu, co mi síly stačí a pohybuju se rychlostí dvanáct! kilometrů v hodině. Těch 50km do Carcassonne mě stojí čtyři hodiny dřiny a spoustu sil.

Hrad tu mají krásnej, obdivuju ho z dálky, zatímco bouchám oběd, velikostí přiměřenej k tomu hradu. Dál už se naštěstí cesta víc motá, vítr jde občas bokem, často mě krejou aleje a kopce. V tomhle už se dá trochu jet, i když je horko na padnutí.

K večeru se dostávám na venkov. Žádný města, žádný lidi, jen louky, pole, statky a zámky! Několikrát míjím sídlo jak pro střihorukýho Edwarda.

Den devátý, na Tourmalet!

Včera jsem trochu počítal a dospěl k tomu, že když hnu kostrou, mohl bych dnes přejet Pyreneje a vjet do Španělska. Pak by zbýval jeden dlouhej den a budu v cíli v Barceloně. To by bylo tak akorát, abych mohl závodit s Ivetou, kdo bude u oblouku v Barceloně dřív – ona na cestě vlakem a letadlem, nebo já, v sedle kola. A tak od rána makám, honem nahoru na Col du Tourmalet. Zabere to ještě asi tak 70 ranních kiláků, než se dostanu do poslední obce před stoupáním nahoru.

Dokupuju bagetu a banány, pixlu koly (už piju všechno, co teče, má cukr a kofein). Stoupání je mírný. Nebejt toho, že se mi chce hrozně spát, bylo by to moc fajn. Bojuju s tím, snažím se neusínat a šlapat. U první cedule Cafe ale zastavuju. Je to vlastně jen taková bouda. Děda na mě vykoukne z koupelny, tvář plnou pěny na holení. Než se stihne oholit, vaří mi jedno kafe a zubí se u toho 🙂 Tohle kafe (s koňskou dávkou cukru) je to, co jsem potřeboval. Už jsem zas svěží, můžu dál, allez, allez!

Pod vrcholem mě dojíždí Kilian. Jak tak žvaníme, ani si nevšimnu, že už je vrchol za zatáčkou. Fotograf Kuba seká fotky, povídáme si, bouchám banány a bagetu. Až jsem zapomněl udělat fotku s tim stříbrným cyklistou, co ho fotí každěj. CP3 done, i bez vrcholový fotky.

Sjezd je super, rychlej, dlouhej, hladkej asfalt, nádhera. Má to háček. Za sjezdem to zas dobře stoupá. Col d’Aspin je ke konci docela drtič kolen. V horku dřu lesem, leje ze mě. Na vrcholu na mě čeká Kilian a spolu pokračujem. Následuje nádhernej sjezd, ten nejhezčí, co jsem kdy jel. Skvělý serpentiny, bezchybnej asfalt, super výhledy, cyklistickej ráj. Dole si dáváme kafe, já ale spěchám. Jestli to chci stihnout zítra do večera, musím dál. Další průsmyk, další stoupání, Col de Peyresourde. Dole je poslední obec ve Francii. Šance na večeři a nákup, než znova začnu stoupat na hranice se Španělskem. S plným pupkem i taškama zas dřu do kopce, čtvrtýho dneska, na Col du Portillon. 

Oficiálně je přechod zavřenej. Cyklista ale projede všechno, že? Nahoře přelejzam zátarasy a hromady štěrku. ¡Hola! Jsem ve Španělsku, poslední zemi na týhle bláznivý pouti.

Váhám, kudy pojedu dál. Původně jsem si naplánoval přejezd Port de la Bonaigua ve 2072m. Ale rychle se stmívá, padá mlha a tahle trasa je delší než tunel, kterým jedou všichni ostatní. Moc se mi tunelem nechce, ale bude to rychlejší a dostanu se za hory ještě dneska večer, říkám si. A tak z Vielha stoupám nahoru, ke spodnímu portálu tunelu v 1600m. Po druhý světový válce to býval nejdelší silniční tunel na světě. Čeká mě přes 5km pod zemí, většinu cesty do kopce. Silnice připomíná spíš dálnici, nájezdy a sjezdy, obří parkoviště, světelná navigace, tři proudy, děsivá věc na kole!

Když vjíždím k tunelu, pravej ze dvou silničních proudů přepne signalizaci na zavřeno. Asi stavba, říkám si. Připosraně vjedu na chodníček vedle silnice a držím se na těch 50cm zuby nehty, dolů do vozovky mě nic nedostane. Nejedu ani pět minut a zezadu se řítí auto s houkačkou a majákama. Teď jsem v prdeli! “Hola, lo siento”, povídám a omluvně se usmívám. Všechno OK, povídá řidič. Jen jeď v tomhle pruhu, my ho zavřeli pro tebe, máš ho celej vyhraženej. Sjíždím z chodníčku a jedu prostředkem pruhu, v doprovodu auta s majákem. Celých 5km do kopce tunelem makám, co to jde, nechci zdržovat. Obsluha tunelu mě vyvede až ven, zamává, zatroubí, otočí auto přes pruhy a vrací se dovnitř. Nejspíš tohle dělá celej den a noc, tak, jak se jeden po druhým tunelem trousíme. Klobouk dolů, takový péče o cyklisty!

Z tunelu vede snad 30 km sjezd, zas taková dálnice. Ale nejezdí žádný auta, je tu tma a prázdno, a tak valím dál, do první obce. Zmoženej takovou dávkou emocí sedám na lavičku, chci sníst trochu chipsů a něco vypít. Je před půlnocí. Prázdnou ulicí prochází tatínek se synkem, ptají se, jestli jsem OK a nepotřebuju pomoct, najíst nebo napít. Asi vypadám bídně.

Točím to ještě pár kilometrů. V Barceloně je teď nově mezi 1 a 5 ranní zákaz vycházení. Nevím, jestli to platí pro celou oblast nebo jen město, ale vlastně mi to sedne do toho, jak letos jedu. Těsně před jednou ulehám kdesi na poli, kolo opřený o balík slámy, sláma pod spacákem, komáři všude kolem. Je to gut, přežil jsem tunel i dnešních 243km a 5600 vejškových, zítra to dotáhnu do cíle.

Den desátý, vidím město veliké

V pět přesně vyrážím dál, po tmě stoupám někam do dalšího průsmyku. Nahoře svítá, snídám müsli tyčinku a užívám si výhled do krajiny. Až je mi líto, že to dneska bude za mnou. Sjíždím na Tremp a statečně hraju hru na hladovku – nakoupím, až bude obchod hned na trase, nebudu bloudit městem. Jasně, že žádnej není. A tak o hladu jedu dál.

Další šance je na jídlo až v Ponts, kilometr 110. Tady už nemachruju, jedu hned k první knajpě, objednávám falafel, hranolky, kafe, ledovou tříšť, všechno naráz a rychle!

Následujou nekonečný rovinky bez stínu. Teplota šplhá k 45st, pítka žádný…Za Calaf se naštěstí trasa láme pod dálnici a dlouho sjíždím z kopce. Do finish parcouru zbývá už jen pár kiláků. Na benzínce nakupuju sušenky, ledový nealko a ve stínu to hltám. Dojíždí mě Thomas, Němec, kterej se mnou stoupal už na španělský hranice. Vylejvá z tašky rozpuštěnou čokoládu. Domlouváme se, že vyrazím napřed a on mě dojede. Pod Tourmaletem ztratil GPS tracker a asi by rád nějakýho svědka, že si cílovej parcour odjel poctivě celej. Jsem pro, společnost se vždycky hodí.

Před Montserratem se mnou rumpluje vítr. Zas dřu proti němu. A dneska má sílu. Když na pár sjezdech zafouká bokem, mám co dělat zůstat na vozovce. Hory jsou krásný, tohle musí být nádherná jednodenní vyjížďka, když člověk nemá v nohách přes týden šlapání. Z Montserrat sjíždíme dolu do města, dojíždí mě Thomas. Odteď jedem spolu až do cíle. Cílovej parcour má nějakých 80km a 1600 výškových, rozdělených na tři vrcholy. Právě jsme ujeli první. Druhej je jakýsi motání okrajem města a pak borovýma lesama. Uprostřed lesa jsme na druhým vršku, už mám pocit, že jsme skoro v cíli. Ale pořád zbývá 50 kilometrů!

Tak zas z kopce a do města. Večerní Terrassa je zmatek. Mraky lidí, aut, motorek, kol. Nekonečně dlouho se motáme městem. A třetí peak v nedohlednu, alespoň doufám. Protože na horizontu se ukazuje pořádnej kopec s vysílačem na vrchu. Snad to není on, pěkně prosím. Thomas to drtí, mám co dělat držet se z kopců. Ze směru, kterým nás navigace táhnou, je to jasný. Bude vysílač. Poslední vrchol je Tibidabo. Zbývá asi tak 300 výškových a pak už jen sjezd. Pod vrchem už oba sprintujem ze sedla, předjíždíme normální závodkáře. Jsou to poslední nastoupaný metry, tak proč do toho nedat všechno. Společná fotka nahoře (oba vypadáme děsně zrychtovaně) a pouštíme to dolů do města. Milion semaforů a přechodů. Rychle kontroluju SMSky, Iveta vypadá, že sprintuje do cíle taky, od letištního busu. Kdo s koho?

Poslední křižovatka, oba se snažíme jet kultivovaně a nepředjet toho druhýho. Dojíždíme zároveň. Tom Zaplatílek mi dává pivo, Iveta pusu, ještě, že to nepopletli. Protože já mám vymleto, dnešní den byl 276km dlouhej, pekelně horkej a namáhavej. Zas mám ten zvláštní pocit, jako loni. Jsem v cíli, rád, že už nemusím makat dál. Ale ten pocit vítězství nad sebou samotným to ještě není, ten teprv dojede. Do toho trocha smutku, že je tohle dobrodružství u konce.

Z Vídně do Barcelony mi cesta zabrala 9 dní, 9 hodin a 20 minut. Jestli je to hodně nebo málo na 2656km a 31879m nastoupaných, to ponechám na laskavém čtenáři.

V Barceloně zůstáváme ještě pár dní. Část z toho v cíli, vítáme dojíždějící závodníky, Berta i Kubu. Na programu je krom toho koupání a pivo, pivo a pizza, pizza a pivo… Je třeba doplnit tekutiny i kalorie.

Pak už jen sbalit kolo do krabice, dovléct na letiště, do vlaku, do autobusu, domů. To byla snad větší dřina, než to dojet zpět na kole.

Láká vás takový dobrodružství? Registrace na TPBR2022 je už otevřená: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace/