Zábavná nuda na Dunaji

Text a foto: Adam Sárička

Kamarád, se kterým jsme měli něco naplánováno, po Alpách, kvůli klimatizaci v autobuse na cestě zpět, onemocněl… Musel jsem tedy rychle měnit plány a vymýšlet něco neméně zajímavého. Moje žena se tou dobou pracovně nacházela na Vysočině, tak byl průjezdní bod jasný. Ale kde začít? Chtělo by to nějaké zahraničí. A rád bych toho ujel hodně do dálky spíš než nastoupávat nějaké kilometry do výšky, na kterou jsem se úplně tou dobou necítil. Na rozhodování jsem měl asi jeden den, a do toho mě ještě brala migréna. Jestli vyjedu, bude to zázrak, ale nevzdám to.

Jako základ jsem nakonec vybral dunajskou cyklostezku od Lince do Bratislavy. K tomu jsem přidal cestu z Českého Krumlova, a následně přesun na Vysočinu, který budu řešit až podle situace.

Večer, před plánovaným odjezdem, jsem se rychle balil, bolení hlavy neustupovalo, ale co už, makám, makám, ať jdu aspoň o půlnoci spát. Dobře, v jednu hodinu nějak usínám.

Ráno jsem se v 5:00 probral, v 6 mi z Hradce Králové jede vlak. Rychle dobalit nutné, obléct se, dát si povinnou dvojitou kávu a vyrazit směr Praha a Český Krumlov. Cesta ubíhá celkem dobře, až na trable s fakt hodně pomalým obsluhujícím jídelního vozu. Po třech pokusech o objednávku jsem to vzdal, a až před Krumlovem ke mně pan obsluha přišel osobně, jestli jsem něco nechtěl. Tak dobrý, aspoň mě zaregistroval. Kafe jsem stihl. První cíl jakékoliv výpravy splněn.

Do Krumlova jsme dorazili bez zpozděni v poledne, mám tedy relativně čas na stanovenou jízdu, ač tedy mi dnes není vůbec dobře, žaludek bere a doznívající migréna tomu nepřidává. Rozjíždím se ale, kupuju nějaké jídlo a vydávám se na dobrodružství. Přivítají mě krátké, ale zato v mé dnešní situaci fakt nepříjemné kopce, které mají hodně přes 10, většinou spíš až 20 % stoupání. Jedu pomalu, neženu to. Nakonec je nějak zdolám a oddychnu si.

Od hranic následují další kopečky jiného rázu s překrásnými výhledy! Vzdáleně mně to připomíná naši Vysočinu. Nahoru, dolu, ale už ne tak brutálně. Musím zastavovat kvůli focení, výhledy jsou fajn. Z kopce to moc nepouštím, na pláních je dnes poměrně velký boční vítr. Únava se už dostavuje, ale nabíjí mě pohledy do kraje, které ještě neznám a sjezdy mám za odměnu.

Při plánování jsem si do navigace dal sjezd z těchto kopců do Lince s částečnou přítomností hlavní silnice, tou jsem si ale nebyl jistý – nevěděl jsem, kolik aut mě tam čeká. Naštěstí jsem za Habruckem potkal jednoho cyklistu, pozdravili jsme se a jeli nějakou chvíli společně. Thomas je Rakušan, ale má za ženu Češku (taky cyklistku) a bydlí spolu v Praze, odkud jede a míří do Lince za kamarády. Je to sympatický týpek, pěkně mi ujíždí, ale snažím se ho držet. Při zmínce, kudy chci jet, mi poradí lepší trasu po vedlejší, a až k několikakilometrovému sjezdu do zmíněného města jede se mnou. Fičí to nádherně, několikrát atakujeme 70 km/h, vítr už tolik není a já si to fest užívám. Další odměna za to, že jsem se odvážil jet.

V Linci hledám Mc fastfood. Vím, co od něho čekat a dá se relativně dobře zaparkovat i kolo (do chodbičky mezi dvoje prosklené dveře), ač se tedy o něj bojím v zahraničí méně než v ČR. Zhruba hodinové posezení bodlo, doplnil jsem energii a chystal se na zbývajících 55 km do vybraného kempu v obci Grein.

Na mé trase z Lince dál už vede jen cyklostezka podél Dunaje. Chvíli jsem díky zákazové značce s nějakými dodatky hledal, jestli v pruhu pro cyklisty je povoleno jet daným směrem nebo se mám přesunout na druhou stranu silnice, kde se také nějaká stezka nacházela.

Rozjel jsem se, paráda, pojedu o sto šest, pěkně položený v hrazdách. Ale co to? Při pití z bidonu se vzpřímím a ono to jede snad i rychleji! Další odměna, vítr není u řeky boční, jako nahoře v kopcích, nýbrž duje výhradně zezadu. Změnil jsem tedy polohu do vzpřímené a šlapu skoro bez námahy. Bezmála celou cestu až do Greinu mám na rovných úsecích přes třicet, někde 35, aniž bych se měl zadýchat.

Do kempu se tudíž dostávám ještě v rozumný čas. Dopředu jsem jim tam psal dotaz, jestli je možné přijet v pozdější čas, než byl uvedený a v mejlu mi přišla strohá, ale jasná odpověď: „OK! Komm!“ No tak teda, komm.

Recepce již na dálku vypadá zavřená a nemýlím se, nikdo tam není. Jdu tedy do kempu obhlídnout to hlavní, na co se dnes těším – sprchy. Jsou pod kódem, což mě dává naději, že by mi jej mohl někdo
z kempujících prozradit. Najdu si sympatického týpka s kolem a brašnami, ten by mě mohl pochopit. A jasně, je to Francouz, má 6 týdnů na projetí Evropy, ne jako já jen víkend. Ochotně mně hledá kód, ale nemůže ho dohledat, jde ještě zeptat sousedů. Čísla mám zapsaná, můžu se vydat do lázní! Tohle bodlo, jdu si vybalit věci na spaní. Hledám místo, kam se se svým bivakem uvelebím. Místa je poměrně dost, kemp je pěkný, zelený. Našel jsem, rozložím se. Ještě si celkem dlouho povídáme s novým cyklo kolegou o životě, francouzštině, která se mi líbí, ale jemu ne, o cestách po Evropě a vůbec, o všem možném. Rozloučíme se a já se jdu po vyfocení místního hradu pokusit usnout.

Na 20 metrů ode mě slyším češtinu, nějací motorkáři při pivečku povídají docela nahlas a nechce se jim jít spát. To mě jo, ale nějak to nejde. Nejen kvůli tomu, že se dozvím spoustu nepodstatných věcí, ale taky proto, že jsem z kola a sprchy ještě dost rozhicován a je mi ve spacáku s bivakem horko. Když ale sundám jednu vrstvu, říkám si, ráno se probudím s rýmou – to už mám vyzkoušené, zimou se většinou neprobudím. Nějak po hodině usínám.

Ráno, asi po čtyřech hodinách spánku, se probouzím. Už mě bere trochu zima, ale rýmu nemám, ej! V noci nakonec bylo příjemných 15 stupňů, tak se to dalo krásně přečkat. Dál se mi spát nechce, postupně balím, cesta dnes bude dlouhá. Mám naplánovanou Bratislavu, což je z Greinu nějakých 220 km. Takové vzdálenosti mám už najeté, tak to zvládnu, ne?

V kempu mě, z ničeho nic, obdaruje nějaký další dálkový cyklista, s vytuněným vozíkem za kolo, jablkem, popřeje hezký den a zase odchází. Jdu za ním pochválit mu jeho výbavu, vypadá opravdu dobře. Pochází z Mnichova a je čerstvě v důchodu.

Každé ráno, které je bez kávy, je špatné ráno. Hledám, kde se v kolem 6 hod. ráno dá sehnat. Nacházím stánek se zmrzlinou, který není zavřený, ale obsluha nikde. Za chvíli přece jen někdo přijde, otevírají za 10 minut. Na to si rád počkám a těším se na výbornou kávičku při vycházejícím Slunci nad Greinem a místním malým přístavem pro malé loďky na velkém Dunaji. Vizuální zážitek skvělý, kávu bych si z automatu (kdyby tady byl) koupil stejnou, za podstatně menší peníze. No nic, po cestě bude další. Ale je tu krásně, to jo.

Vítr už nefouká mým směrem, jako včera v podvečer, ale naštěstí nefouká žádným směrem. Zhruba v 10 h si sedám v pekárně na pořádnou snídani a plánovaní, jak se dostat na Vysočinu. Nakonec jsem se rozhodl, že na ni pojedu už dnes, ne zítra z Bratislavy. Počasí už nabíralo na teplotě a napovídalo mi, že cíl až na Slovensku není tak úplně nejlepší nápad dne. Zavolal jsem si se ženou, jaké má plány a po usilovném hledání našel cenově rozumný, leč krkolomný spoj. Jak ale jinak se dostat na Vysočinu, než krkolomně? O tom ještě bude řeč.

Snídaně bodla a obsluha byla úžasná, ač jsme se spolu anglicky nedomluvili a německy neumím (stydím se), vše jsme zvládli, včetně mého obligátního požadavku, aby jídlo neobsahovalo vejce, na které mám silnou alergii.

Jedu dál. Tachometr ukazuje 30 stupňů, včerejší vítr v zádech nahradilo Slunce a pálilo fest. Rakousko a jeho městečka jsou fakt nádherná, projíždím jedno za druhým a přijde mi škoda, že nemůžu
v každém na hodinu, dvě, zastavit a pořádně si je projít. Musím pokračovat.

Zastavuji ovšem pravidelněji, než bych dobrovolně chtěl, a to kvůli zmíněnému horku – to mi nechutná. V jednom lokále mi ochotně a zadarmo načepují vodu do dvou bidonů, a ještě mi popřejí příjemnou cestu, překvapeni tím, kam až jedu. V další restauraci si už kupuji limonádu a kávu. První osvěží, druhé nakopne. Další zastávky popisovat nebudu, ale děly se ve stejném duchu.

Kilometry vůbec, ale vůbec neutíkají… Jeden kilometr, druhý… kdy už jich bude aspoň 10? Je tu pořád nádherně, podél vody je na co se koukat, ale cyklostezka je prostě taková cyklodálnice. Pro dlouhé

přejezdy je holt lepší si vybrat něco jiného. Nejlepší vzpruhu jsem zažíval při setkání se s dalším cyklistou, který držel mé tempo a mohl jsem se za něj pověsit. Mockrát se to nestalo, ale potěšilo to.

Po úmorných 155 km jsem se konečně(!) dostal na dohled Vídně a už se těšil na nějaké další pořádné občerstvení. Projet z kraje města až do centra byla jedna velká pohoda. Cyklostezkou jsem se dostal až k dalšímu mekáči a mohl si objednat jídlo. Tady jsem si už venku ponechané kolo hodně kontroloval, ale nic se nestalo. Na předzahrádce jsem si dal pro tento podnik klasické jídlo, ale taky pivo, které po všech sladkých pitíčkách na trase nebývale bodlo.

Mám nějaké tři hodiny před odjezdem autobusu. Odpočívám, vyčerpán jsem solidně, ale je mi vlastně krásně, jsem na cestě, ve městě, které mám rád, a ještě dnes mám před sebou další dobrodružství.

Přemýšlím o tom, co jsem dnes prožil a zažil. Usuzuji, že se na cyklostezku vrátím, ale spíš s rodinou, kterou zrovna čekáme (tedy, v té době, nyní je už dcerka na světě – a má se k světu). Projet si jen kousek cyklostezky a navštívit za jeden den maximálně dvě obce, vše si prohlédnout a přesunout se do dalšího kempu. Ideální stav.

Na Rakousku mám rád, že většinou potkám slušné lidi, kteří si druhých cení a je většina věcí na pohodu. Ač jsem zde jen druhý den, dá se na toto prostředí hodně rychle navyknout, proto dostávám mírný kulturní šok po setkání s českými flixautobusáky (pozor, neberu je jako vzorek české populace, ale…). Ptám se, jestli chtějí vidět občanku – při objednávání lístku bylo zvýrazněné, ať ji určitě mám připravenou. „Ne, nepotřebuju, jsme Češi ne, my to nekontrolujeme…“ Aha…

Druhý šok, no spíš nervozita nastává při nasazovaní kola za autobus. Ptám se, jestli mi na něj dají odraznou desku, jaká je v AT povinná. Ne, nedají, nic takového nemají. Já teda bohužel nic reflexního, co bych mohl dát na kolo, taky nemám, brašna má, ale tu beru do kabiny. Moje nervy! Ono se stmívá a mé černé kolo pojede za busem komplet neviditelné. Grrr!

Objednal jsem si místenku až úplně dozadu, věděl jsem, že to kolo chci kontrolovat. A taky to dělám. Po první hodině se ale vzdávám, protože bych stejně akorát viděl destrukci, kdyby to někdo nedobrzdil a radši po náročném dni usínám. Nastavil jsem si budík před Jihlavou, kde má cesta tímto spojem končí.

Budík mě neprobudí, aha, byly nastaveny jen vibrace, a tak mám co dělat, abych se probral a zjistil, jestli mám vše a můžu vystoupit. Přesouvám se na vlak. Tím se posunu co nejblíže cílové destinaci, stejně mě ale čeká 35 km ve tmě a v 6 stupních – jaká to změna oproti počasí přes den!

Vyjíždím od vlaku ve 23:10 ze Šlapanova a cíl mám před Novým Městem na Moravě. Za Přibyslaví se napojuji na cyklostezku vytvořenou na místě původních kolejí, je to tedy i přes tmu krásný zážitek, jak se ubírám cestou, zakousnutou do krajiny nebo spíše lesů. Chtěl jsem být vzhledem k času i zimě rychle v cíli své cesty, ale poměrně radikálně mě zpomalí zvědavá srnka, způsobně stojící vedle cesty. Bude jich tady asi víc, tak si dávám bacha.

V 1:40 konečně dojíždím do cíle, vítám se s mojí ženou a jdu co nejdřív spát.

Ráno je pomalé, vstávám sice už v 7, ale vyjíždím až v poledne a po cestě se na nějakou dobu zastavím u kamaráda, a taky v Poličce, kde jsem měl nějaký program.

Začal jsem rakouskými kopečky, jako na Vysočině, Vysočinou tedy budu končit. A je to po té dunajské rovině parádní změna! Jedu s radostí do kopce a dolu to vždycky sviští nádherně.

Jede se mi krásně, Vysočinu jsem zdolal v pohodě a cítím se ze všech třech dní nejlépe. Rozhoduji se, jestli dojedu až do Hradce nebo do Pardubic na vlak. Stmívá se a já beru druhou možnost. Má to jen jeden háček, vlak odjíždí 20 min před mým příjezdem. Navigace ale počítá s nějakou průměrkou, kterou si myslím, že hravě překonám, tak to zkouším pořádně natáhnout. Brašny jsem nechal u ženy na Vysočině, jedu už víc na lehko. Hodinovku jsem stáhnul na nějakých 35 minut s průměrkou

30,4 km/h a vlak jsem stihl v pohodě. Poslední dobrodružství zdoláno.

V Hradci se mi, navzdory času (23:00) nechce ještě domů, tak jdu zase do mekáče (dnes jsem ještě nebyl!) a následně se přesunuju domů, kde ještě musím vidět aspoň jeden sestřih etapy TdF.

Byl to výživný víkend. Celkem jsem ujel 447 km a po pět nocí (vč. těch před a po výletu) spal v průměru 3 – 5 h.