Od Tichého oceánu do Rocky Mountains

Text a foto: Tomáš Tylingr

Dříve jsme zde strávili oba nějaký čas a tuto zemi máme opravdu rádi. Opepřili jsme to měsíčním woofingem a surfováním v místě Gisborn a poté jsme cestovali dva měsíce stopem po obou ostrovech. Tím, že jsme žádali o pracovní víza v Kanadě, která jsme získali, tak byla naše poslední destinace před Kanadou Hawaii, tudíž tři ostrovy, které jsme prosvištěli za 16 dní též s batohem a půjčeným autem. Následně jsme se dostali v únoru 2018 do Kanadského Vancouveru, kde jsme našli práci a začali vydělávat peníze na další cestování. Žili jsme v centru města, což nás vysávalo, ale o volných dnech jsme mohli vystřelit do hor, které jsou hned za městem.

Zdá se, že zde vůbec nic nepíši o bikepackingu, ale nenechte se zaskočit. Na NZ jsme sledovali a inspirovali se bikepackingnomads z Čech, kteří minulý rok dokončili svou neuvěřitelnou cestu z NZ až do ČR. Plán se zrodil celkem rychle. Tím, že máme rádi výzvy, tak se jedna v průběhu našeho cestování na NZ stvořila v hlavě. Pořídíme kola, nějakou tu výbavu a vyrazíme po našich 5 měsících ve Vancouveru do krásných Rocky Mountains.

Peníze v Kanadě jsme naspořili celkem rychle a už po druhé výplatě jsme byli schopní koupit první kolo. Nekupovali jsme nové, ale měli jsme asi trochu štěstí a na místním bazaru craiglist jsme našli kola od značky Surly. Oba dva modely byly z roku 2016 a byly téměř nejeté a cena byla více než báječná. Tudíž jsme pořídili Fatbike Surly Wednesday pro mě a Surly Ecr 29+ pro mojí ženu Lucku. V průběhu 5 měsíců jsme kola postupně osadili kapsami Blackburn a Acepac, které se k nám do Kanady dostaly přes naši kamarádku, které patří velký dík a též velký dík Acepac za dodání.

Proběhlo pár testovacích jízd po městě a jedna dvoudenní na Sunshine Coast, kde jsme ladili mouchy, co se týče bagů. Den odjezdu se pomalu blížil a my jsme museli dobalit, jak věci na cestu na kole, tak věci, které jsme posílali domů po rodičích Lucky. Nechávali jsme si jen to, co jsme potřebovali na cestu, prostě na lehko, jak to máme rádi. 

Večer 26.7.  před odjezdem jsme šli na místní pláž na západ slunce, kde jsme se hezky rozloučili s Vanocuverem a druhý den ráno vstávali v 6:00 na budíka, abychom v 8:00 mohli dát naší poslední kávu  v kavárně, kde pracovala Lucka. Čas odjezdu se nachýlil a my nacpali naše kola do výtahu. Mimo jiné jsem byl mezitím asi 5 krát na záchodě. Byla to pro mě taková nervozita, kterou jsem nezažil ani před tvrdým běžeckým závodem. Šlápli jsme do pedálu a po deseti metrech se svezl Lucky podsedlový bag na kolo. Problém byl na světě a to jsme teprve na začátku. Dojeli jsme do kavárny, kde jsme další dvě hodiny vymýšleli, jak bag upevnit. Byl více naložený a drhnul o kolo. Příšerné. Kvůli tomuhle problému jsme museli párkrát během cesty zastavovat, ale nakonec se nám to podařilo vymyslet a opravit. Místo rychlého kafe jsme odjížděli po dvou hodinách ve velice krásném teplém počasí a mířili z Vancouveru pryč. Byl to zvláštní pocit. Něco nového a zase bez střechy nad hlavou. Nádhera, nervozita a vzrušení. 

Pomalu opouštíme centrum Vancouveru a kopírujeme městské pobřeží. Prvních 30 km známe velice dobře, protože jsme cestu již dvakrát absolvovali kvůli servisu kol. Cesta je celkem hezká, vede nás chvílemi kolem řeky a občas nás sváží i do lesů u Vancouveru. Po cca třiceti kilometrech za Port Moody si dáváme malý snack, který Lucka připravila na náš odjezd. Počasí je opravdu teplé a tak je i šlapání celkem náročné. Dali jsme si za úkol, že se chceme dostat první den cca 80 km od Vancouveru, což se nám i daří po menším bloudění někde u Coqitlamu. Trail je ale zatím celkem dobře značený, vlastně je dobré říci, že jedeme část nejdelšího trailu na světě, který spojuje celou Kanadu a letošní rok je oficiálně otevřen a měl by i být celý doznačen. Do našeho cíle dojíždíme v odpoledních hodinách a i když jsme ušlapali 80 km, jsme stále v okolí Vancouveru. Chceme strávit noc v kempu u řeky Fraser, což se nám i daří po komplikacích s volnou kapacitou kempových míst. Jsou prázdniny a Kanaďané svoji dovolenou tráví po celé Kanadě v kempech jako Češi na Živohošti, akorát s tím rozdílem, že všichni tahají za sebou neuvěřitelné bydlíky s loděmi a všemi dalšími možnými krámy. Noc nám tedy umožňují Rangeři trávit na louce kousek od kempu za nízký poplatek. Je to naše první noc na cestě do Rockies a už musíme řešit odpadky a jídlo. Vše nacpat do nepropustných pytlů, aby vůně našich amarounů nepřilákala nějakého nevítaného hosta. Asi víte jakého a pokud ne, tak prostě chlupatého medvěda, který by rád okusil něco dobrého. Nic takového se v noci nestalo a my jsme vstávali celkem brzo, abychom vyrazili, ještě než bude velké vedro celý den. Tím, že jsme vyšli ze cviku, tak nám první den balení trvá se snídaní skoro dvě hodiny. Všechno má své místo jak v batohu, tak musí mít i všechno své místo v našich bagách  na kole. Nakonec to máme a v osm hodin vyrážíme dále a rádi bychom urazili další pěknou porci km. Vlastně takovou porci, kterou se nám už poté nepodařilo znovu zopakovat. Pokračujeme podél řeky a cesta se pohupuje nahoru a dolu, ale spíše jsme v nížině. Projíždíme různými vesničkami a farmami, někdy jsou to neskutečně dlouhý rovinky, který vypadají, že nikdy neskončí.

sme za městem Abbotsford a náš trail se mění v totální uzavírku, nikde není psáno, že je trail zavřený. Nic nenacházíme ani na internetu a víme, že zde má probíhat nějaký odstřel. Radši tedy otáčíme a sjíždíme zpátky do města, kde si dáváme kávu ve Starbucsku. Googlíme objížďku a  v tu chvíli přijíždí mladý hipster na svém gravel biku. Dáváme se do řeči a říkáme mu o uzavírce. On říká, že jede jen na dva dny a pokud chceme, ať se přidáme k němu. My jsme ale nějací přešlí z té uzavírky. Jsme i dost unavení. Máme v nohách asi 70 km a nějak nevíme co dál. Jsme ztraceni. Nakonec se rozhodujeme, že jedeme dál. Chvíli po silnici a pak se najednou náš uzavřený trail vrací. Jsme zpět a v zádech vidíme Hipstera, který nás dojíždí a nakonec spolu jedeme dalších 30 km. Cestu zná dobře, je to místňák, ale je mnohem lehčí než my. Dojíždíme k jezeru Cultus u Chiliwaku a zjišťujeme, že jsou kempy úplně obsazené. Hipster mizí v dáli a dostává naši samolepku. No nic, taktika obejít kempovací plácky a poptat se lidí, zda bychom mohli náš mikro stan rozložit u nich, se docela vyplácí. Narážíme na jeden pár s dítětem. Jsou to trochu podivíni a tráví víkend u jezera. Pán je pěkně namazanej, ale říká, že problém společně vyřešíme, ale že se nejprve musíme napít jeho domácí pálenky. Your problem, my problem. Tak smočíme rty a řešíme náš problém s noclehem. Nechává nás u něj na plácku, ale to se nelíbí moc jeho přítelkyni. Oba jsou to Rumuni a on je čím dál více opilejší. Ve finále si jde rozdělat oheň do tábořiště. V celém kempu je zákaz ohně a ne jenom v tomto kempu, ale i v celé Britské Kolumbii kvůli hrozícím požárům. V tu chvíli přijíždí Rangeři z kempu a probíhá velká diskuze s Rumunem. Má zaplatit pokutu cca 800 dolarů a nebo okamžitě opustit místo. Trvá to celé dost dlouho. Jsme z toho trošku nesví a navíc je už skoro deset večer a my sedíme stále na zemi. Nakonec to dopadá celé tak zvláštně. Pár opouští s děckem kemp v autě  i když je Rumun pěkně opilý a my po nich zabíráme kempové místo. Zvláštní pocit, ale co, máme kde spát a rozhodujeme se, že tu zůstaneme dva dny na nabrání sil, protože je teplo a my se zase nemusíme nikam tak hnát.

Trávíme zde tedy dva dny a další den vyrážíme směr městečko Hope, kde se natáčel legendární Rambo 1. Volíme proto tedy cestu přímo do Hope, která je částečně  z půlky trailová a pak navazuje silnicí. Kdybychom zvolili druhý trail, tak by nám zabral o dva dny déle. Volíme to z toho důvodu, že se chceme dostat nejpozději do 5. srpna do naší destinace, kde máme domluven sběr třešní na cca 10 dní. Do Hope se dostáváme v odpoledních hodinách a já v sobě už od rána cítím nějaké nachlazení. Bolest v krku a trošku rýma. Klasická pánská rýmička. V Hope se ubytováváme v indiánském větrném kempu, nakupujeme jídlo na další dny a dáváme večerní pivo. Ráno vstáváme opět brzo, protože víme, že nás čeká zatím největší stoupání, kde i kamionům hoří v létě pneumatiky a motory. Všechno máme sbalené a jsme po snídani. Zlepšujeme se, už to trvá cca 1 hod 15 min. Hned za městečkem Hope začíná trail s názvem Kettle valley trail, který nás bude provázet delší dobu. Je to bývalá železnice, která sloužila v dobách zlaté horečky. Kousek za Hope obdivujeme krásné tunely Othello a pokračujeme trailem dál. Začíná v nás menší nervozitka z medvědů, protože se opravdu nacházíme v Bear Country a člověk se musí mít na pozoru. Je jich tu velké množství a my zatím potkáváme buď značky anebo medvědí trus. Trail najednou směřuje k dálnici a je špatně značený, takže musíme jet místy po dálnici. Po cca 10 km se opět napojujeme na trail, který kopíruje dálnici v lesích. Stoupáme prudce do kopce a Lucka se zasekává a s kolem padá jak hruška. Pád vypadá dost ošklivě, ale naštěstí je pouze trošku odřená a nic vážného se neděje. Jedeme dál úzkým lesním trailem, kde se najednou vyskytuje velké množství medvědího trusu. 

Přidáváme na hlase a pouštíme hudbu z repráků. Bear spray máme připravený vždy po ruce. Tahle cesta není úplně hezká, ale po překonání půlky se dostáváme na druhou stranu dálnice, kde to je úplně jiné. Nikde nikdo, jen my a příroda, občas hluk dálnice. Dnešním plánem je dostat se na odpočívadlo, kde máme zjištěno, že má být malé občerstvení a tam se rozhodneme, zda pokračovat ještě dál. Dojíždíme tam pěkně prošití a ten stánek, co jsme si poslední dvě hodiny pouze představovali, se stal skutečností. Doslova odhazujeme kola a doplňujeme energii. Cola, hot dogy, no prostě vše, co mají. Bavíme se s pánem ze stánku a ten nám říká, že potkal jiné cyklisty z protisměru a ty vůbec nedoporučují jet jednu část trailu. Prý tam došlo k nějakým sesuvům a zabere to hodně času. Vše diskutujeme a rozhodujeme se, že budeme spát dnešní noc na odpočívadle. Je kolem páté a jedeme se na doporučení zchladit do místní říčky. Zkoušíme rybařit a pak se vracíme na odpočívadlo, kde večer usínáme v místnosti pro odpočinek. Ráno též vyrážíme brzo, protože bychom rádi dorazili do městečka Tulameen. Dle informací nevyužíváme sesypaný trail, ale jedeme po dálnici. Jedeme v odstavném pruhu cca 30 km na sjezd, který se připojuje zpátky na trail. Máme tam jedno pěkné klesání a musíme se držet při straně v třetím pruhu na dálnici. Není tam odstavný pruh a s celou naší bagáží to valíme 50tkou dolu, docela strach, aby nás někdo nesrazil. Jsme šťastní, že to končí a můžeme zpět na železniční trail. Zastavujeme v první malé vesničce jménem Brookmere, kde jsou hezké památky po železniční zastávce. Dáváme Clif bar a směřujeme to do Tulameen. Tahle cesta je strašně zajímavá, má kouzlo. Projíždíme farmářskými oblastmi a cesta vede pouze rovně. Z levé a pravé strany nám do cesty skákají tisícovky kobylek a do toho se střídá fialová barva květin ze zelenou luční. Skoro to vypadá jak někde v Alpách. Cesta je opravdu jen rovná a má asi 40 km. Místy je rozbitá a Lůca jí nazývá ,,šejkr“, protože strašně drncá až jí to zase povoluje podsedlový bag. Dorážíme do Tulameen, které má nádherné jezero. Občerstvujeme se klasickou kanadskou stravou v místní Trading post – obchod, restaurace, pošta, benzinová pumpa. Kupujeme zásoby a víme, že tu budeme chtít přespat dvě noci a pak dále pokračovat do Okanaganské oblasti. V kempu je naštěstí místo a můžeme zde spát dvě noci. Je krásně a proto využíváme jezero k relaxu a rybaření.  Konečně ryba.

Pod dvou krásných dnech naše cesta pokračuje trailem dál a zase vede rovně. Zjišťujeme, že Lůce vypadl šroub z podsedlového bagu a rádi bychom koupili náhradní v dalším městečku. Zástávka je v městečku Princenton. Jdeme do místního malého OBI, kde chceme koupit šroub, který bohužel nemají, ale za to nám dávají zdarma Donut. Šéfová právě přišla do práce a nese Donuty pro všechny zaměstnance, jak Dexter Morgen z amerického seriálu. Snad to přežijeme. Ještě kafe a dokoupit zásoby a pokračujeme dál. Dnešní noc budeme trávit u krásného malého jezírka a další den odbočíme z trailu na náš směr do Okanaganu. Cesta z Princentonu byla pěkná. Mnoho vysoké zvěře jsme potkali a také mnoho medvědího trusu, který nás vlastně znervózňuje celou dobu našeho cestování na kole. Ale co, musíme si zvyknout. Kemp nacházíme v pohodě a trávíme v něm příjemnou noc s výstrahou, že ráno bude velká zima. A to také je. Ráno jsou 3 stupně a klepeme kosu. Je to zvláštní, ale celý den před tím bylo ke 30 stupňům a teď jsme prostě asi v nějakém ďolíku, kde je chladněji. Balíme vše a vyrážíme směr Peachland. Odpojujeme se z Trailu a mažeme to po forest road až do Peachlandu. Jedeme krásných 15 km sjezdem až do Peachlandu a hledáme kempoviště. Forest road byla široká jak 2 D1. Kemp je totálně přeplněný a s paní se zkoušíme domluvit, jestli by nás tam na 1 noc nechala přespat. To se tak i stává, je strašně milá a nechává nás spát kousek od sprch na trávě u volejbalového hřiště. Dostává naší cestovatelskou samolepku. My jdeme relaxovat do města a popíjíme místní pivko. Asi nejlepší, co jsme v Kanadě zatím pili. Příští den už musíme dojet do našeho nového domova na 14 dní. Kemp Coral Beach. Vstáváme na pohodu, žádnej spěch. Celý den bude ve znamení asfaltu a silnice. Jen pro informaci. Naše kola jsou opravdu více do trailu, kór můj Fatbike, na kterém se některé asfaltové partie zdolávají velice obtížně. Celý den máme na dohled jezero Okanagan a v dáli za ním vidíme doutnající zbytek shořelých lesů z minulých let. Výstraha pro letošek už je asi 3 týdny a požáry se pomalu blíží. Zastavujeme v Kelowně. Celkem hezké městečko, kde si dáváme all you can eat a dále se snažíme dokodrcat do Coral Beach farm. To se nám daří v odpoledních hodinách, registrujeme se a rozkládáme náš stan mezi ostatníma bickerama.

Trávíme zde celkem 14 dní a  z toho asi deset pracovních. Je to tu celkem fajn až na příšerný kemp a začínající požáry. Nějakou korunu vyděláme a po 14 dnech pokračujeme v naší cestě dál. Plán je takový, že v ten den, kdy končíme na třešních, se chceme přesunout jen do kempu v Kelowně a další den se napojit zpátky na Kettle valley trail. V Kelowně trávíme večer u jezera a zakončujeme ho dobrým jídlem v Indické restauraci. Po posledním soustu se nad Kelownou totálně zatáhlo, ale ne tak, jak si myslíte, že z toho bude pršet. Pršelo, ale trochu jinak. Začal totiž padat popel. Toho jsme se obávali, ty nejhorší požáry právě přišly. Ach jo. Ráno se tedy probouzíme do velice těžkého vzduchu a vyrážíme směr Myra creek Canyon. Stoupáme pěkných 1000 výškových metrů, až se napojujeme zpět na Trail. Před námi se začínají otvírat krásné mosty staré železnice. Celé je to zrekonstruované pro cyklisty a my si to náramně užíváme, až na ten kouř. Celá panoramata jsou zahalena do kouře a bohužel to takhle bude pokračovat ještě pár dní. Po překonání Canyonu se potkáváme u jednoho jezera se starším belgickým párem, který jede stejný trail jako my, akorát bez zastávky na sběr ovoce a nezačínali ho z Vancouveru. Dojíždíme tedy společně ke krásnému jezeru Arlington, kde jsme jediné 2 páry. Máme krásné místo na spaní u jezera, které ruší jen totální oblačnost z kouře. Další den nás čeká krásných téměř rovných 80 km do vesničky Rock Creek. Je opravdu teplo a místy je cesta pěkně úzká a všude po zemi se válí čerstvě ulámané větve od chlupatých méďů. Je období bobulí a méďové se pěkně pasou. Naštěstí se nám vyhýbají. Dojíždíme do vesničky a nacházíme super krásný levný kemp se vším. Pereme prádlo a chystáme se do typické kanadské motorkářské restaurace na jídlo. Má neuvěřitelný kouzlo. Všude vypreparovaná zvěř a zajímavé dekorace. Dáváme burger, nějaký pívo na doplnění iontů. Kecáme s majitelem a po dvou hodinkách odcházíme. Zjišťujeme, že je zde nějaký hudební festival a tak si říkáme, že bychom se tam mohli podívat. Jedeme tam stopem 3 km. Je to poslední den festivalu, tak by to mohlo být levné a to jsme se spletli. Chtěli 100 dolarů na poslední 3 hodiny WTF?? Balíme to a jedeme zpátky do kempu. Usínáme a ráno vyrážím stále po Kettle valley trailu do městečka Midway. Je to téměř na hranicích s  Amerikou.

Zde tato část trailu končí a mění se v jiný bývalý železniční trail. My se zde potkáváme s našima známýma z Belgie. Navštěvujeme místní malé muzeum a pak pokračujeme asi po hodince dál. Ještě nás čeká kus cesty a tak si tak šlapeme nahoru a dolů. Je teploučko a díváme se všude kolem, abychom nepřejeli nějakého chřestýše, protože se nacházíme v jejich oblasti. Naštěstí potkáváme jen jiné hady. Po hodince cesty potkáváme jednu paní, která se stará o část trailu. Dává se s námi do hovoru a říká, že jsme ti dva, co byli na třešních. Jsme překvapení, jak nás zná. Je to prosté. Z našich příspěvků na instagramu, opravdu vtipné. Kanada je obrovská země, ale v zásadě i tak malá. Zdržujeme se s ní tak na půl hodinku. Probíráme věci ohledně značení tras, požárů atd. Ptáme se jí na medvědy a ona nám říká, že bude moc ráda, když nějakého uvidíme. Tak se smějeme. Ale spíš si myslím, že náš bear spray použijeme spíše na psy farmářů. Loučíme se a co se nestane? Za půl hodiny potkáváme našeho prvního medvěda. Jako kdyby tam byl připravený přímo od té paní z trailu. Máme ho na naší pravé straně na louce. Není obrovský, řekl bych tak tříletý. Zvláštní pocit. Vidíme ho tak na 80 metrů. Tím, že jsme ho nijak nepřekvapili si jen tak utíká dál, jako by se nás bál. Trošku zvyšuji hlas a méďa mizí v lesíku a my v dáli. Párkrát se ještě otáčím, ale už ho nevidím. Dnešní den dojíždíme do městečka Grand Forks, kde se opět střetáváme s belgickým párem. Spíme společně v kempu, který je zadarmo z důvodu jarních povodní. Nefungují jim sprchy a mají pouze suché záchody. Spí tam ještě jeden sólo bikepacker, který jede z Bostonu až na Vancouver Island. Snad tam dojel. Kemp je situován přímo v centru města. My dokupujeme zásoby a další den pokračujeme k jezeru Christina Lake. Chceme u něj přespat, ale musíme z trailu odbočit. Je to pěknej sešup, ale noc je tam skvělá. Jezero překrásné, jen ten kouř to kazí. Horší zpráva je, že kvůli požárům budeme muset jet další den úsek po silnici a to nebude zadarmo, protože musíme překonat celkem velký stoupání. CCA 30 km stoupání a 1400 výškových metrů po silnici, které nás zavedou do městečka Castlegar. Je to bolavý boj, ale dáváme to. Castlegar je asi nejvíc zahalený v kouři, co jsme doposud viděli. Působí to děsivě. Navštěvujeme informační středisko, dáváme indickou kuchyni a spíme v pohodovém kempu opět s našimi Belgičany. Nejsou moc komunikativní, ale jsou v pohodě. Na další den nás čeká pouze dojezd do Nelsonu, kde bychom rádi strávili dva dny. Chceme se napojit na trail, ale zjišťujeme, že je spíše pro hike a proto volíme rychlejší variantu. Silnice to jistí. Lůca se zlobí, protože nesnáší dopravu kolem ní. Chápu ji. Silnice na fatbiku fakt bolí, ale nedá se nic dělat. Máme první defekt, Lůca píchla. Tak lepíme a měníme duši. Do Nelsonu se dostáváme v odpoledních hodinách, zamluvili jsme si motel na dvě noci. Aaaaaa konečně postel asi pod měsíci. Jsme trošku zklamaní z toho kouře a požáru. Nelson si užíváme, hezké hip městečko. Koukáme i po práci, kdyby náhodou, ale nakonec se stejně rozhodujeme, že budeme pokračovat směr Rockies. Bohužel víme, že teď to bude delší dobu asfalt. Důvodem je hořící Trail v blízkosti Kimberly. Čerpáme tedy energii a za dva dny vyrážíme po asfaltce na trajekt přes jezero Kootenay. Nalodíme se v Balfour a po 40 min vystupujeme na druhém břehu. Pálíme to po silnici do místa Lockhart beach provincial park. Zde se ubytováváme v kempu. Rybaříme a nic nechytáme. Hrůza ten kouř. Těžko se i dýchá, je to jak táborák se špekáčkama.

Další den zase drtíme asfalt a jenom asfalt. Bolí to a to dost. Za deště dojíždíme do motorkářského kempu, kde je po velké víkendové párty a nikdo zde není. Takže parkujeme naše dva Harleye a trávíme deštivou noc. Další den se celkem vyjasňuje a déšť umořil i kouř v oblacích. Lehčí vzduch znamená snadnější jízdu na kole. Sušíme stan a všechny navlhlé věci z noci, pomalu balíme. Vyrážíme na další 70 km porcičku k jezeru Moyie Lake. Dnešní noc je zde. Není moc co psát, protože stále drtička asfaltu. V Kempu ale večer lovíme pstruha na kus tortily. Má okolo 55 cm a pouštíme ho na svobodu. Dalším městečkem se stává městečko Cranbrook na jednu noc. Hezké městečko v podhůří Rockies, které jsou vidět z dálky. Jsme tam dopoledne brzo a je to náš relaxační den. Zastavujeme na I-SITE a zjišťujeme info o přechodu Elk Pass. Večer pivko v pivovaru a ráno baleníčko a konečně zpět do Trailu. Při vjezdu do trailu hned nápis. 14 dní zpět spatřena grizlice s mladýma. Super, tak celý trail nás provází AC DC hodně nahlas. Cesta je pěkná, nádhernej single a pak se to mění v krásnou forest road až k řece, kde spíme v Provincial parku. Ráno je krásně a nás čeká cesta do Fernie. Do Fernie se dostáváme cca v 15 hod. Krásný městečko na začátku Rockies mountains. Je potřeba si orazit a dáváme dvě noci na hostelu. Užíváme městečko, pereme, sušíme, jíme a chillujeme. Z Fernie to vede singlem až do Elkfordu. V půlce musíme singl vzdát, pač je náročnej a jsme dost naložení. Měníme trasu na asfaltík s nádhernejma výhledama. Ve Sparwoodu nakupujeme zásoby na poslední část divočiny a v Elkfordu spíme. 

Ráno trošku omrzáme, balíme a vjíždíme na gravel road. Čeká nás celodenní stoupání. Nahoru a dolu. 70 km a 1500 vejškovejch. Dává nám to pěkně na pr. . . a odpoledne dojíždíme k jezeru Lower Elk lake. Plán je pokračovat další den dál, ale to se nestane, protože je takovej slejvák, že se nedá pořádně vylézt ze stanu. Takže den je ve znamení zewlingu, papání – bacha na zásoby. V celém kempu jsme sami a v okolí někde lítaj brum brum brum. Jídlo patřičně uklízíme na místo určené. Do schránky proti medvědům. Večer usínáme při poslechu mluveného slova z repráčku a o půl desáté nás budí hluk nějakých lidí. Strašně se lekáme. Nemůžeme z toho usnout a ráno zjišťujeme, že to jsou nějací mladí puberťáci na treku. Já čekal nějaký zběsilý lovce. No nic, balíme s hrůzou, že Elk pass bude brutální stoupání, ale v podstatě se z něj stane malý kopeček, který přeletíme skoro jak na koštěti. Je to asi tím, že už se náš cíl blíží. Na vrcholu je psáno na krásné dřevěné bráně ALBERTA. Krásný pocit.

Tak a teď sešup dolu. Rozhlížíme se do Rockies, jedeme po širokém gravelu k naší poslední noci do kempu. Je boží. Spray lake je porno v dobrém slova smyslu a je to první večer, kdy můžeme dělat oheň, protože už nehrozí požáry. Takže jeden večer a druhý ráno, protože v noci je tak mínus 3 stupně a jsme zmrzlí na kost. Naše spacáky už nejsou to, co bývaly. Ráno máme hřejivý pocit z toho, že máme poslední dvacku do Canmore, kde máme rezervované ubytko na tři měsíce. Taková náhoda přes Facebook rent accomodation. Paní řekla, že nám počká, ale pak už s náma nekomunikovala, takže takový pocit nejistoty, že budeme muset do kempu a hledat ubytko dál. Poslední dváca je jen klesání a je to supr pocit. Při vjezdu do Canmore máme strašně hezký pocit. Hřejivý jako je sám hřejivý Canmore v Rockies Mountains. Nádherné horské městečko. Vybíráme kavárnu a píšeme té paní ohledně ubytka znovu. Nic a asi 3 hodiny nic. Trošku depka, tak hledáme další ubytko na netu a ptáme se i zdejších. Najednou přijde zpráva. V 17.00 sraz před barákem. Euforie a radost, že získáváme bydlení na 3 měsíce se vším. Můžeme zase začít od nuly, protože po zaplacení nájmu a kauce máme tak tak peněz, že jsme rádi za kreditku. Další den máme štěstí  a nacházíme hned práci. Dřina začíná, ale dřina dočasná. 

Přes měsíc cesty na kolech utekl jak voda a zažilo se toho spousta. V Canmore to nebyla nuda a cesta kolem světa byla velká dobrota. Kdyby se někdo někdy zeptal, jestli pojedeme znova, tak odpověď zní jasně a to rovnou dokola.

Budeš nám chybět cesto kolem světa.