Z Labáku do Bolky

Napojuji se na žlutou a šlapu, co terén dovolí. Paprsky prosvěcující les už začínají zlátnout a tak musím pohnout. Odbočuji na neznačenou cestu a snažím se z mapy vytipovat dobré místo na spaní. Takové, ze kterého by byl hezký výhled na západ nebo ráno na východ slunce.

Dostávám se opět na značenou cestu a zelená mě vede z kopce dolů zpět k Labi, což se mi vůbec nelibí. V půlce klesání po nepříjemně kluzkých kamenech zahlédnu vlevo nade mnou skálu trčící z horní hrany hřebene, je jasné, že z ní musí být dokonalý výhled do údolí. Otáčím o 180° a vracím se nahoru. Chvilku bloudím lesem, ale nakonec nacházím to, co jsem hledal. Skalní plošina trčící do údolí poskytuje dostatek pohodlného prostoru na spaní. Nic lepšího jsem si ani nemohl přát.

Po noci plné hvězd nad hlavou zjišťuji fatální chybu, nezabalil jsem si kafe. „Taková kosa a vařič nehučí……no průser!“ ráno s kouřem od pusy je doslova magické. Hluboko v údolí se převaluje poklice husté bílé mlhy a přímo přede mnou vychází na horizontu slunce. Velkolepý začátek nového dne. Ten už má být i o ježdění, proto balím bivak a vracím se na cestu. Zelená značka mě dovádí zpět do Děčína, kde dlouho nemohu najít podnik s libozvučným nápisem „Kavárna“. Když je tragédie šálkem černé drogy zažehnána, vyrážím vstříc novým zážitkům. Po povedené cyklostezce podél Ploučnice jedu na lehce sbaleném kole celkem svižně až do Benešova. Zde se chytám modré turistické a začínám funět. Stoupání na vrch Kohout nebere konce. Co hůř, na jeho konci nečeká žádná sladká odměna v podobě širokého rozhledu do kraje a to ani z rozhledny na vrcholu. Z té jsou k zlosti poutníka vidět jen koruny okolních stromů. Dolu a hned zase nahoru. Kopec za kopcem projíždím Českým středohořím.

U Holanských rybníků se na malou chvíli vracím do dětských let, která jsem zde trávil na skautských táborech. Malá zelená cedule u cesty hlásí, že jsem v CHKO Kokořínsko a po stopách dětských vzpomínek se proplétám mezi skalami hlouběji do lesů. Kokořínsko je vynikající kraj na bikování. Je zde nepřeberné množství úzkých pěšin a cest, po kterých je radost se svézt. Lehké brašny mě nikterak neomezují a tak si plnými doušky dopřávám vše, co mi jízda lesem nabízí.

Studené vodě z lesní studánky nejde odolat, tak nabírám i do zásoby na večer,který se pomalu blíží. Když projíždím Dubou, můj stín už se natahuje daleko přede mne. Mířím na Vysoký vrch. V mapě je na jeho vrcholu značená vyhlídka, z které  by mohl být pěkný výhled. Opět mám štěstí. Vyhlídka ze skály je nasměrována na západ. Jak velkolepě tento den začal, tak i končí. Sedím na karimatce, s porcí teplého guláše v břiše a úsměvem na tváři sleduji, jak se svět kolem mě barví do všech odstínů červené a rudý kotouč pozvolna mizí v moři zeleně. Co víc člověku v takové chvíli chybí.

Domů zbývá jen pár kilometrů, které již po známých cestách zhltnu prakticky k snídani a oběd už jím z talíře a kovovým příborem. Výlet z Děčína domů se vyvedl nejlépe, jak jen mohl. Ať už sám nebo s partou kamarádů, na jednu noc nebo na dvě, to je jedno, nejdůležitější je sebrat se a vyrazit. Prostě vypadnout ven. To je filozofie bikepackingu… A přesně to mě baví.