Z Čech k Severnímu moři

Začal jsem plánovat cestu, zjišťovat, kolik dní by mi to tak mohlo trvat, a po rodinné poradě bylo jasno. Cesta mi musí trvat nejvýše 4 dny tam a pak mám den na cestu vlakem zpět, nejlépe tak, abych byl v sobotu na odpolední kávu doma. Panečku, to je výzva!

Takže jsem začal hledat místo v kalendáři a našel jsem termín v dubnu hned po velikonocích – od úterý do pátku tam, v sobotu brzy ráno vlakem zpět. Jako startovní bod jsem zvolil Děčín, z domova něco přes 2 hodiny autem a vlak zpět z Hamburku jede přes Děčín. Koupil jsem si jízdenku na vlak z Hamburku do Děčína s rezervací pro kolo s odjezdem v sobotu v 6:35 z nádraží Altona a už nešlo couvnout.

Za 4 dny z Děčína v Severnímu moři? Jak je to daleko? Celkem dost, podél Labe něco přes 800 kilometrů. Takže na 4 dny vychází přes 200 kilometrů denně. To se dá zvládnout, ale v sedle budu muset být od brzkého rána až do večera, možná i do tmy. Paráda, každý den bude putování od svítání do soumraku, to mi zní skvěle.

Čas startu mám v úterý velmi brzy ráno, autem z domova vyrážím ve 3:00, v Děčíně parkuji něco po páté hodině ranní, vyndám kolo z auta, upevním brašny, sním snídani a v 5:40 již mířím podél řeky do kaňonu Labe. Chvilku po šesté ráno za svítání opouštím v Dolním Žlebu naši republiku a fotím se již tradičně u historického hraničního sloupu.

Cesta podél Labe pěkně ubíhá, v kaňonu je to opravdu z kopce. Projíždím přes Bad Schandau, Königstein a Oberrathen, na protějším břehu vidím kamenný most Bastei vysoko v pískovcových věžích. Labská cyklostezka je tady v národním parku Saské Švýcarsko velmi dobře upravená, pořád asfaltový povrch. U Stadt Wehlen začíná pršet, oblékám nepromokavou bundu a kalhoty (návleky přes boty už mám od rána kvůli chladu) a trochu zpomaluji, abych nebyl tolik zacákaný od bláta a písku tekoucích na asfalt z lesa. Do Drážďan přijíždím v 9 hodin za vytrvalého deště, odbočuji od řeky do centra na náměstí s kostelem Frauenkirche a hledám nějakou otevřenou kavárnu. Přímo na náměstí nacházím pěknou kavárnu Dresden 1900, kde si dávám jejich sladkou snídani – tři lívance s nutelou a strouhanými jablky, kávu a sklenici džusu.

Z Magdeburku odjíždím v půl sedmé, stále před sebou asi 65 kilometrů. Je mi jasné, že dnes dojedu za tmy a k tomu v dešti. U Magdeburgu Labe opět mění směr na severní až severovýchodní. Po dlouhé lávce se dostávám na pravý břeh a šlapu do pedálů, protože se za chvilku začne stmívat a chtěl bych ještě vidět technickou zajímavost, ocelové koryto středozemního kanálu (Mittellandkanal) křižujícího přes Labe. U kanálu jsem pár minut před západem slunce ještě za světla, je to opravdu monumentální technické dílo. Po břehu Labe podjíždím kanál, vystoupám pár metrů do kopce a pak jedu dlouho podél kanálu až do městečka Burg, kde jsem už za tmy. Pořád prší, pokračuji do Parchau po stezce podél silnice, pak dál mezi poli a po hrázích až do vesnice Derben. Tady se spouští takový liják, v jakém jsem ještě nejel. Naštěstí mě nepromokavé oblečení drží v suchu, mokrou mám jen hlavu a úplně promočené rukavice. Posledních dnešních 10 kilometrů jedu v tom lijáku asi hodinu a konečně jsem v Jerichow. Je tu benzínka, kde jsem si chtěl něco nakoupit, ale nestihl jsem ji otevřenou, přijel jsem až ve 22:15. Vlastní zásoby mi budou muset stačit. Jerichow podjíždím po stezce a už se těším na další dřevěný přístřešek kousek za městečkem. Ale najednou cestu přehrazuje závora, cyklostezka je přerušená, probíhá zde nějaká stavba. Podle mapy to mám asi 300 metrů k přístřešku, tak se nacvakávám do pedálů, objíždím závoru, vjíždím na stavbu a po udusaném mokrém písku se šplhám do kopce na vrchol hráze. Naštěstí je nahoře na hrázi už asfalt a tak jsem za minutku u přístřešku. Je 22:45, přístřešek je luxusní a obrovský, s lavicemi a stolem. Hlavně, že budu v noci v suchu. Rozkládám ležení pod stolem a tvrdě spím až do rána. Po 215 kilometrech většinou v dešti je to zasloužený odpočinek.

Ráno vstávám v 5:30, snídám a balím, dnes asi trochu pomaleji, protože je dost zima, přes noc se vyjasnilo. Odjíždím až v 6:45. Krásnou krajinou s řekou po levé ruce a lesíky po pravé ruce jedu asi hodinu do Klietz, kde chvilku hledám pekárnu. Je malá a útulná, s jediným malým stolečkem, ale hlavně s rozpáleným topením. Hned na topení rozkládám mokré věci ze včerejšího deště – čepici, šátek, rukavice – které mi tu téměř uschnou. Zároveň nabíjím telefon. U kafe a sladké snídaně je mi moc dobře.

Za další hodinu jízdy jsem v Havelberg, městě u soutoku Labe s řekou Havolou (německy Havel). Centrum starého města je na malém ostrově, je tu kavárna nabízející snídaně, takové nabídce nemohu odolat. Za slušnou cenu mám bufetovou snídani s konvicí kávy. Dávám si míchaná vejce, ovocný salát, pár plátků šunky a několik kousků lososa, k tomu nepočítaně sklenic vody a ovocného džusu. A hlavně to kafe. Sice německé a řídké, ale už jsem si zvyknul. Dobíjím zde powerbanku, taky už byla prázdná po nočním nabíjení telefonu a cyklopočítače.

V Havelberg se opět mění směr toku Labe na severozápadní, tento směr řece vydrží až k jejímu ústí do Severního moře.

Ve slunečném počasí pokračuji po hrázích podél blankytně modré řeky. Cesta příjemně ubíhá, vítr nefouká, teplo je akorát pro mně (kolem 12 stupňů). Stezka kousek vede po loukách mezi Labem a Havolou, je tu už naprostá rovina, Severoněmecká nížina. Za chvilku jsem na soutoku Havoly s Labem u propustí, které regulují toky obou řek a zabraňují pronikání vod z Labe proti proudu Havoly. Podél meandrujícího Labe se dostávám do Wittenberge, kde odbočuji od řeky do města a dávám si v pizzerii oběd a samozřejmně kávu.

Z oběda odjíždím už za zatažené oblohy, déšť čekám každou chvíli. Zvedá se trochu vítr, ale díky vlnícímu se toku Labe jedu proti větru jen chvílemi, většinou je to spíš levý zadní nebo levý přední. Krajina je plná mokřadů a starých ramen Labe, míjím několik pozorovatelen ptáků. Jedu asi 50 kilometrů v kuse až do Dömitz, kde si v malé kavárně dávám jablečný koláč, kávu a mirindu.

Po příjemném občerstvení pokračuji po větrném břehu Labe dál a dál. Déšť zatím nepřichází, jsem za to rád, i když fouká pořád. Míjím několik malých osad pod hrázemi, je tady spousta krásných víkendových domů, občas zavřená kavárna, zkrátka v sezóně to tu může být hodně živé, teď v dubnu je klid. V Darchau, kde je dnes přívoz přes řeku, tvořilo Labe hranici mezi západním a východním Německem. Byly zde strážní věže a zadrátovaná hranice. Svačím, mám za sebou dalším 35 kilometrů a pomalu se začíná šeřit.

Po dalších 25 kilometrech jsem v Boizenburgu na Labi, historickém opevněném městě obehnaném vodními příkopy. Je skoro tma a pokračuji po cyklostezce vedoucí lesem podél silnice do Lauenburg. Toto město leží na vysokém pobřežním svahu a má dvě části – dolní a horní. Samozřejmně jedu do kopce do horní části města, kde zastavuji na benzínce, kupuji láhev Coca Coly a nealko pivo a nabírám pitnou vodu. Popíjím kolu a chvíli tady odpočívám, než budu pokračovat dál k přístřešku na spaní, opět předem vyhlédnutému. Kousek za městem odbočuji do lesa, už je úplná tma, je to magické jet temným lesem po mokré písčité a místy bahnité cestě. U přístřešku jsem ve 22:30, v nohách (ale i v hlavě) dnes 212 kilometrů.

Ráno vstávám dříve než obvykle, už před pátou. Snídám a balím za tmy a vyrážím za svítání. Plánoval jsem na poslední den kratší trasu, ale přesto raději začínám dříve, protože se chci ještě večer od moře vrátit vlakem zpět do Hamburku. Jedu lesem po písčité pěšině ve svahu na břehu Labe, po hladině se převaluje mlha, je tu krásně.

Projíždím město Geesthacht a na snídani se zastavuji v pekárně supermarketu. Mám pár minut do otevření a tak provádím údržbu kola. Kromě každodenního čištění a mazání řetězu musím vyměnit zadní brzdové destičky, včera už moc nebrzdily. Snídám obloženou bagetu s vejcem a zeleným salátem a piji kávu.

Kousek za Geesthacht leží přírodní rezervace Kirchwerder Wiesen, úžasná krajina protkaná spoustou kanálů, úzkých odvodňovacích příkopů. Jsou tu mokřady s rozmanitou flórou a faunou. Rostou tady krásné trávy, žije tu velké množství ptáků a hmyzu. Přímo skrz rezervaci vede cyklostezka, takže mám vše přímo před očima. Kanálů je tolik, že nejdou ani počítat. Na jedné podmáčené louce vidím poskakovat malé hnědé zvíře – je to bobr. Za chvilku zastavuji u jednoho z kanálů, kde se dva bobři hašteří. Nemohu se na ně přestat dívat.

Přibližuji se k Hamburku. Již před městem se Labe rozděluje na dvě ramena – jižní a severní. Jedu pod hrází vedoucí podél severního ramene Labe, míjím park Entenwerder, podjíždím dálnici, železnici a najednou jsem v centru Hamburku. Odbočuji doleva do HafenCity a moderní čtvrtí se blížím k budově Labské filharmonie. Hloučky chodců jasně signalizují, když jsem u budovy. Zastavuji a pořizuji foto. Ale musím jet dál, z Hamburku k moři je to ještě 120 kilometrů.

Po stezce stále při břehu Labe se prokousávám městem kolem čtvrtí St. Pauli a Altona, na protější straně řeky už jsou hamburské přístavy s loděmi a jeřáby. V Altoně je rybářský trh, zastavuji u jednoho občerstvení a dávám si fischbrötchen, housku s rybou. Je jedenáct dopoledne a říkám si, že k poslednímu přívozu přes Labe to mám asi 50 kilometrů, mohl bych tam být kolem půl druhé a u moře snad v šest večer. To ještě netuším, co mě čeká…

Jak opouštím město, jedu mezi krásnými domky na pobřeží, u řeky jsou písčité pláže, na kterých teď před polednem piknikuje dost lidí. Najednou je Labská stezka přehrazena, kvůli opravě musím po objížďce, kterou si zkracuji po schodech s kolem v ruce. Ve městě Wedel na chvilku opouštím řeku, musím objet areál elektrárny, ale pak zase pokračuji dál podél hrází. Jsou tady pastviny se spoustou ovcí, které se pasou v trávě nebo polehávají klidně i na cyklostezce. Ovcím je třeba se vyhýbat a dávat na ně pozor. Pastviny jsou oploceny a každou chvíli projíždím brankou, takže zastavit, otevřít, projet branku a znovu se rozjet. Pastviny jsou pěkné, ale ty branky docela zdržují.

Začínám si všímat odboček Labské cyklostezky někam doprava na Elmshorn, ale po břehu stezka pokračuje, jsou tu i modré cedulky stezky, tak jedu dál po hrázích. Na chvilku se zastavuji, svačím a kochám se pohledem na širokou řeku. Pak ale přijíždím k mostu přes řeku Pinnau, most je zavřený a před ním brána zamčená na řetěz. Cedule mluví jasně, most se pro cyklisty otevírá až od 1. května. Takže hledám v mapě, kde řeku překonat, most je až v Elmshorn (proto ty ukazatele), ale vidím v mapě nějaký soukromý přívoz. Bohužel, také funguje až od května. Takže měním trasu a musím na most až do Elmshorn, což je asi 30 kilometrů zajížďka. Jsem chvilku rozladěný, ale pak si děkuji za nápad vyjet dnes dříve. Je mi divně, mám hlad, ale zároveň nemůžu nic sníst, jak mám podrážděný žaludek. Kupuji si v Aldi velkou láhev Coly, asi čtvrtinu vypiju hned a dělá se mi lépe. Z Elmshorn jedu nejkratší cestou do Glückstadt, po cyklostezkách a úzkých silničkách. Zapínám si i navigaci na telefonu a jedu jako střela (asi po té Cole). V Glückstadt u přívozu přes Labe jsem asi v půl čtvrté, o dvě hodiny později, než jsem si ráno myslel. Ve stánku si kupuji housku s rybou, kterou sním při čekání na přívoz. Labe je zde široké 3,5 kilometru, přejet řeku trvá asi 30 minut kvůli kličkování mezi písčitými lavicemi a čekání na protijedoucí přívoz, už je to jak na moři.

Na druhé straně pokračuji podél hrází, přímo po břehu řeky, na které pomalu plují velké lodě mířící buď do Hamburského přístavu nebo na moře. Stezka je tak blízko řeky, že je na pár místech mokrá od říční vody rozstřikující se na pobřežních kamenech. Před ústím řeky Oste odbočuji do vnitrozemí, abych se přes Oste dostal po mostě. Pak se zase vracím k Labi a kolem Ottendorfu se dostávám do Cuxhaven, přístavního města v ústí Labe. Míjím vlakové nádraží a po nábřežní promenádě konečně přijíždím k Severnímu moři. Jsem tady! Fakt za 4 dny! Je těsně před západem slunce, kochám se pohledem na moře, jehož hladina se blýská. Ještě jedu ke Kugelbake, což je historický denní maják v ústí Labe na nejsevernějším místě Dolního Saska.

Asi po čtvrt hodině se obracím a po promenádě jedu zpět k vlakovému nádraží, ještě zastavuji, abych smočil ruku v moři, nakonec mi vlna namočí i pravou botu. Na nádraží si kupuji jízdenku do Hamburku, kousek pizzy na večeři a nějaké pití. Jedu vlakem ve 21 hodin, v Hamburku jsem za hodinu a půl a ještě se víc než hodinu přesouvám nočními přístavními čtvrtěmi a pak starým labským tunelem do čtvrti Altona, kde mám rezervovaný pokoj v hotelu a odkud mi jede ráno vlak zpět do Děčína.

Takže za 4 dny jsem z Děčína do Cuxhaven ujel 829 kilometrů. A jak shrnout Labskou cyklostezku? Je velmi dobře značená, s dobrým až výborným povrchem cest, v sezóně s množstvím občerstvení v kioscích, kavárnách a restauracích, a s mnoha krásnými a zajímavými městy. Příroda a řeka se mění každým kilometrem. A počasí také, duben mi ukázal téměř vše: déšť, vítr, slunce, kroupy, a pořád dokola. Jen poslední den jsem měl celý slunečný.

Podél Labe z Děčína až po ústí do moře jsem se dostal do 7 spolkových zemí Německa. Nejdříve jsem projel Sasko, pak Sasko-Anhaltsko, Braniborsko, Meklenbursko-Pomořansko, Hanzovní město Hamburk, Šlesvicko-Holštýnsko a nakonec Dolní Sasko. Labe často tvoří hranici spolkových zemí, tvořilo i hranici mezi západním a východním Německem.

A co mi cesta dala? Hlavně 4 dny naprosté svobody, kdy jsem se mohl kochat krásou přírody a myšlenky nechat volně a nerušeně plynout. A také potvrzení toho, že hlavní je odhodlání a víra v sebe sama, pak lze dokázat i zdánlivě šílené věci. Moc děkuji mojí ženě, že mi dala jen 4 dny. Díky tomu se z pohodového toulání k moři stal ultracyklistický výkon. A tu sobotní odpolední kávu doma se ženou jsem opravdu stihnul.