Za poslední dva týdny jsem viděl jen práci a všude běsnící lidi v nákupních vřavách. Potřebuji ven, vždyť ono tam není zas tak hrozně. Chci se hýbat. Co na tom, že je mokro, věci pak usuším. Na cestách je bláto, ale to omyju. Ano, vždyť mi nic nebrání, jdu na to. Mám rád kafe, rád jezdím na kole, rád trávím čas na čerstvém vzduchu. Balím vařič, kafe, moka konvičku a už sedím na kole. Dnes si dám svůj odpolední hrnek jinde. Nepotřebuji gauč, mnohem radši posedím na tvrdé zemi. Nepotřebuji radiátor, radši se zahřeji pohybem. V televizi se nic pozitivního stejně nedozvím, radši se podívám do kraje. A když syčící pára hlásí, že kafe je hotové, je jedno, že na mě padají kapky vody a chladná skála mi ubírá z mých tepelných zásob. Jsem jen o deset kilometrů dál, ale úplně jinde. Ano, to je přesně ono. Tohle mě baví.
Je jedno kam, jak daleko, na jak dlouho, na čem a proč. Jsou dny, kdy zkrátka potřebujete vystoupit z komfortní zóny a udělat něco jinak. Sednout na kolo a jet si dát kafe do lesa, povečeřet lunchmeat na kopci nebo se cestou do práce vykoupat v řece. K sakru a proč ne?! Taková drobnost, dokáže rozbít stereotyp všedních dní a připomenout, že tu nejsme jen jako součást stáda. Ale že můžeme taky žít.
Áno, toto „je múj šálek kávy“. Celé moje vnútro s tým súhlasí.
Někdy mám pocit, že jsme zde všichni milovníci kávy.