Všechny cesty vedou z Říma-2. část

Ráno lépe není. Už je to trapné, ale teploty opět rostou, navíc jsme si trošku pospali, takže když máme konečně zabaleno, opět na slunci atakují čtyřicítku. Tomáš je jak na gumě. Chvíli mu to jede, pak najednou totálně zvadne. Do prdele, jak je mi ho líto, modlím se, aby mě nepotkalo něco podobného, to fakt nechci. Po dvaceti kilometrech jízdy, převážně do kopce, padne rozhodnutí, že takhle to dál nejde. Musíme Tomáše resetovat. Kousek od Vagliagli nacházíme rodinné ubytování, které slibuje bazén a klimatizaci na pokojích a to vše za velice přijatelnou cenu. Ubytování, po chvíli bloudění, nacházíme. Pan majitel nám jde uvařit oběd a my se vrháme do pokojů. Klimatizace tam sice je, ale nejde. Bazén nacházíme prasklý a zmuchlaný u plotu. Naštěstí se klimatizace umoudří a začne fungovat. Oběd je vynikající, domácí víno skvělé, grappa ještě lepší a Hříšný tanec v italštině je zlatý hřeb. Já mizím hned po obědě na vychlazený pokoj a zbytek sedí u televize. Napustím si vanu ledovou vodou, sedím v ní a společně s mým tělem peru i oblečení. Večer máme opět vynikající večeři ve společnosti dalších italsky mluvících hostů a dokonce dojde na místního hudebníka. Tomáš už vypadá lépe, asi mu pomáhá to italské víno a vynikající grilované maso. Zdá se, že restart proběhne na výbornou.

Teplo, polojasno, Tomáš ve skvělé náladě, restart se povedl. Tak vypadá další ráno. Posnídáme, zabalíme, zaplatíme a vyrazíme dál. Je to opět ten starý Tomáš, udává tempo, vtipkuje, nastupuje a já začínám litovat, že jeho krize nepokračuje dál, neb pro změnu mé nohy začínají lehce stávkovat. Aspoň, že ten trn z chodidla vyhnisal a mohu chodit. Dnes je to etapa nahoru dolů. V Radda in Chianti si dáváme dopolední svačinku a valíme dál. Pořád jen kopce a já začínám lehce plápolat. V Panzano in Chianti si dáváme oběd, opět na parkovišti před obchodem. Lehce se mi dobíjejí baterky, aby se mi zase téměř vybily po dojezdu do Greve in Chianti. Tady si dáváme po polední siestu v místním parku, já ale začínám tušit, že jestli se zde rozsedím, tak ztuhnu a dál to nepůjde. Loučím se s ostatními a vydávám se na sólovou jízdu do Florencie. Každou chvíli očekávám, že mě zbytek dojede, ale to se nestane a tak najednou stojím na parkovišti nad Florencií a kochám se výhledem. U místního stánku si kupuji zmrzlinu a seznamuji se s Ahmedem, který mi daruje kolu, potom co se dozví, odkud kam jedeme. Volám zbytku party a dozvídám se, že konečně i Nanuka potkal defekt a to v podobě přetrženého řetězu. Konečně se scházíme, společně se kocháme pohledem na Florencii a na prudkou bouřku ženoucí se směrem k městu. 

To nebude dobrý. Ale bude, těsně před námi se bouře najednou stáčí k severu a nás nesvlaží ani kapka vody. Projíždíme Florencií plnou turistů, jakoby korona ani neexistovala a já konečně kupuji plyšáka pro syna Adama. Je to takový náš rituál, kdy mu z každé cesty dovezu plyšáka, který se mnou jede celou cestu přidělaný na brašně. Konečně ho tedy mám. Je to nádherný divočák a já mu dávám jméno Bivoj. Florencie je za námi a kopce před námi. Řešíme spaní, ale bohužel nic se po cestě nenachází. Předpověď slibuje déšť a tak hledáme nějaký přístřešek. Nakonec najde Tom klášter. Jak jinak než na kopci. Začínám mít nerudnou náladu a nohy vypovídají službu. Poslední úsek k vrcholu už jenom tlačím. Přichází Tomáš, že mi pomůže, ale já se na něj debilně utrhnu, že si to vytlačím sám. Jsem vůl. Jsem bez nálady. Ani jídlo, ani teplé pivo, ani umytí na WC, ani možnost přespání pod mostem nepomůže. Prostě to na mě sedlo. Depka.

Ráno není o moc lepší a tak dochází k tomu, k čemu jsem nechtěl, aby vůbec došlo. Po rozjitřené diskuzi mezi Romanem a Tomem, jsem vystartoval já a najednou sedím na kole a sám uháním pryč od ostatních. Vře to ve mně, jsem naštvaný na sebe, ale i na Toma. Ve své blbé naštvanosti si nevšimnu, že jsem blbě odbočil a rázem bloudím v lesích. Nasranost vystřídá ostražitost, protože to fakt není žádná šotolina, ale kozí stezka plná nástrah. Naštěstí se mi daří najít cestu zpět na trasu a ve zdraví přijíždím do první obce na dnešní trase, San Piero a Sieve. Čekám. Přijíždí ostatní, máme krátkou výměnu názorů s Tomem, ale nakonec vše dobře dopadne. Jsme usmířeni. Přesto ale cítím, že potřebuji být alespoň chvíli o samotě a tak se dohodneme, že se rozdělíme a sejdeme se v Bologni. Ale ještě před tím, než se rozdělíme, nás čeká výjezd na Passo della Futa. Brutální a dlouhé stoupání a mně dochází. Vadnu a na zbytek jenom ztrácím. Při krátké pauze se dohadujeme, že každý pojede své tempo a dáme si sraz v hospodě na vrcholu. OK. Pomalu stoupám, zbytek party v nedohlednu, kolem mě frčí jedno auto za druhým a já se vleču a nadávám na převody svého kola. Náhle je tu vrchol. Vyhlížím hospodu a stále šlapu do kopce, pak najednou jedu z kopce a začínám tušit, že je něco špatně. Do prdele. Přejel jsem to a došlo mi to až po čtyřech kilometrech sjezdu. Volám zbytku a je to tak. Nedá se nic dělat, jedu bez jídla dál a počkám na ně ve vesnici Fratte, kde se naše cesty pro dnešní den rozdělí. Denisa, Nanuk, Roman a Tomáš jedou po trase Divide a já jedu po vlastní trase pro gravel. Sraz v Bologni.

Do Bologne přijíždím totálně vyždímaný a navíc se dá do strašného lijáku. Navléknu na sebe nepromok kalhoty a bundu a upaluju se schovat do blízkého tunelu, kde strávím čekáním na zbytek asi hodinu a půl. Zbytek měl smůlu a liják je chytnul uprostřed trailů, které se během chvilky změnily v bahenní lázně, takže když se konečně potkáváme, vypadají jako sádroví trpaslíci. Už společně dojíždíme na kraj Bologne a hledáme pumpu s myčkou. Další den se totiž chystáme, vzhledem k časové ztrátě, přejet Pádskou rovinu vlakem do Verony a máme strach, že nám kola do vlaku v tomhle stavu nevezmou. Bohužel vše zavřeno. Naštěstí v jednom z parků najdeme tekoucí vodu a pomocí bidonů kola umýváme. Opět hledáme místo na spaní, nacházíme jedno takové na kraji města u soukromé bytové rezidence. Předpověď hlásí polojasno, takže žádný problém. Dáváme i první pizzu, pivo a spokojeni se přesouváme do lesíka za residencí. Denisa s Nanukem ulehají do žďáráků pod stůl a my si usteleme poblíž. Usínám, jak když mě do vody hodí. Doslova a do písmene. V půl druhé ráno se spustí liják. Blesky kmitají oblohou a proudy vody padají z nebe. Cítím, že ve žďáráku začíná být nebezpečně mokro. Roman vedle mě nadává. Zbytek vypadá, že nerušeně spí. Nakonec to nevydržíme, rychle balíme a vyrážíme hledat spaní směr město. V parku to nejde, na nádraží je teplo, ale moc světlo a na ráně. Nakonec nacházíme přístřeší u kancelářské administrativní budovy pod okny, kam, jak se zdá, neprší. Ráno zaspíme a tak balení probíhá za asistence lidí chodících do práce a jednoho potkana, který kolem nás letargicky projde. Jedeme s Romanem do nejbližší kavárny na snídani a kávu. Dozvídáme se, že Tomáš spal celou noc v bazénu a jeho spacák se změnil v nacucanou houbu. Naštěstí kousek od kavárny je prádelna, kde ochotná majitelka slibuje usušení spacáku za šibeniční hodinu.

Roman a já jedeme na hlavní nádraží zakoupit jízdenky na vlak a sraz máme půlhodiny před odjezdem vlaku. Konečně nám to jede. Hurá na perón! Stojíme, čekáme a vlak nikde. Najednou si všimneme, že stojíme na blbém nástupišti, rychle přebíháme na to správné, ale je pozdě. Průvodčí nám s ledovým klidem oznámí, že už je ve vlaku moc kol a že si musíme počkat na další spoj. Hádáme se, zbytečně. Čekají nás dvě hodiny čekání na další vlak. Z nástupiště už neodejdeme a slibujeme, že pokud nás někdo předběhne, tak ho shodíme i s kolem do kolejiště. Konečně sedíme ve vlaku, roušky nás hodinu a půl dusí a k tomu se ještě přidává zápach našich nemytých těl a aby toho nebylo málo, Denisa si zula boty. Rázem je ve vlaku o zábavu postaráno. Pohoršené pohledy, krčící se nosy a utahování roušek nám dává jasně najevo, že zde nejsme vítáni. Naštěstí cesta do Verony trvá jenom hodinu a půl. I když některým Italkám se to mohlo zdát nekonečně dlouhé. Ven z vlaku nás doprovází zamračené pohledy, ale my máme huby roztažené v úsměvu od ucha k uchu.

Okolo čtvrté usedáme opět na kola a valíme podél řeky Adige, směr sever, směr Bolzano. Ujedeme ještě něco málo přes padesát kilometrů a ve vesnici Avio nás Tom nasměruje pod místní hrad na parkoviště, kde najdeme naprosto luxusní ubytování. Ještě před dojetím na parkoviště pod hradem se ze zadního kola Tomáše ozve lupnutí a hle, další defekt je na světě, prasknul drát. Naštěstí jenom jeden. Obloha plná hvězd nad hlavou, osvětlené údolí pod námi, luxusní večeře, olivy, nezbytné teplé pivo a hlavně vlastní káva, neb jsme konečně v Bologni sehnali plynovou kartuši.

Budí nás zvuk kostelních zvonů nesoucí se údolím. Vaříme si konečně svou vlastní kávu, snídáme a opět, jak jinak, balíme. Dnes máme v plánu dojet za Bolzano. Od rána nám to krásně upaluje, ale při střídání si všimneme, že Tomovo zadní kolo čím dál víc hází. Naštěstí v Roveretu najdeme otevřený bikeshop, kde velice ochotný majitel vymění prasklý drát. Nucenou pauzu využíváme k nájezdu na místní kavárnu, kde vykupujeme všechny sladkosti a navrch si objednáváme zapečené toasty se šunkou a sýrem. S doplněnou energií, novým drátem a vodou frčíme dál. Dnes nám to fakt letí. Rychlost nám málokdy klesá pod 25 km/h a v některých úsecích mi dokonce navigace ukazuje rychlost 40 km/h. Prostě stíhací jízda. Prolétneme Trentem a stále dál na sever. V podvečer dojede do Bolzana, kde, jako každý den, hledáme potraviny a pokračujeme dál za město hledat místo k noclehu. Šeří se a dokonce i teplota je podstatně příjemnější, akorát s tím místem na spaní to nijak slavné není. Moje nohy začínají tuhnout a já se modlím, ať už brzy něco najdeme. Štěstí se na nás usmálo a nacházíme krásný dřevěný most, pod kterým duní řeka. Paráda! Aspoň nikdo neuslyší mé chrápání. Umýváme se v blízkém pítku a večeříme jako králové a královna. Brzy uléháme a já už myslím na nadcházející den a osmdesáti kilometrové stoupání na Brenner.

K ranní kávě se cpu sladkým pečivem, vím, že budu potřebovat hodně energie a cítím, že dnes fakt ve formě nejsem. Balíme, doplňujeme bidony čerstvou vodou a brzy vyrážíme. Vůbec nemám představu, jak dlouho mohu jet osmdesát kilometrů do kopce. Hned zpočátku všichni nasazují poměrně dost ostré tempo, které se ještě více vystupňuje, když nás předjedou dva cyklisté na silničních kolech a Tomáš s Romanem se jim zavěsí do háku. Rázem jsem sám a rozestup mezi mnou a zbytkem party se každou chvílí zvyšuje. Nohy, i když je ještě brzy, začínají stávkovat. Vím, že je to vše v hlavě a tak rychle přepínám do módu osamělého jezdce. Na tenhle kopec budu sám a nikdo mi nepomůže, nasazuji sluchátka, chytám rytmus a strojově šlapu. Asi po půl hodině dojíždím parťáky, kteří něco fotí z mostu. Nezastavuj, jeď dál, však oni tě docvaknou, říká vnitřní hlas. Poslechnu a jedu. Hudba duní ze sluchátek a nohy monotónně šlapou. Ordinuji si hodinové časové úseky, dřív si pauzu dávat nechci. Po hodině mám za sebou přes dvacet kilometrů a zbytek mě ještě nedocvakl. Dávám si tyčinku, hrst medvídků a zase jedu dál. Stoupání zhruba kopíruje Brennerskou dálnici a jen občas se od ní vzdálí. Sakra, kde jsou ostatní? Nevím. Jedu dál. Projíždím Brixen, za kterým se stoupání ještě více postaví, doplňuji v potoce vodu, opět polykám sladkou Snickersku a k tomu želatinové bonbóny.

Za Vipitenem kontroluji průměrnou rychlost a držím ji na dvaceti kilometrech za hodinu. To jsem nečekal, spíše jsem očekával tak maximálně patnáct, protože mám pocit, že se neskutečně táhnu. Náhle mě navigace hodí na hlavní silnici a já začínám mít strach. Každý tady jezdí jako závodník a mě dělá problémy se udržet na krajnici. Každou chvíli čekám, kdy mě někdo trefí a toužebně vyhlížím, kdy mi navigace ukáže nějakou odbočku. Konečně odbočka přichází. Je to travnatá stojna a já ji potupně tlačím, jet se to nedá. Naštěstí je to jenom tři sta metrů a dál mě čekají nádherné zatáčky. Doplňuji vodu, umývám se a zase stoupám. A náhle je to tady. Jsem na Brenneru. Sám. Zastavuji v restauraci u cyklostezky, kupuji dvě koly a kávu. Koukám na stezku a čekám na další účastníky zájezdu, ale stále se nemohu dočkat. Když zůstanu, ztuhnu, když pojedu, tak už po zbytek dne sám. Nakonec volím variantu osamělého jezdce. Valím z kopce dolů, občas rovinka, občas krátký výšvih, ale po tak dlouhé jízdě do kopce je to úleva. Jsem tak zahleděný na cestu, že se mi podaří minout odbočku, vracím se na ni a hup, je tu další kopec. Přijíždím do Schönbergu, kde zastavuji a kupuji si svačinu a nezbytnou kolu. Opět doplním vodu a trasa mě přivádí k bezprostřední blízkosti dálnice. Jedu hned vedle kamionů a jsem rychlejší než oni, tlemím se, hubu od ucha k uchu.

Píp..píp…červené světlo na navigaci signalizuje, že je něco špatně, zastavuji a udiveně koukám do mapy. Cože? To mám jet po dálnici? Nevěřícně se vracím do míst, kam mě navigace směruje, odkládám kolo a drápu se směrem k dálnici. Opravdu vede trávou vyšlapaná úzká pěšinka a opravdu pojedu po dálnici. Je to totiž most přes údolí a na kraji dálnice je velice úzká stezka. No, tak to jsem nečekal. Jízda po mostě je napínavá, protože místa na ní je opravdu poskrovnu a řidítka se vejdou jen tak tak. Po necelém kilometru je to za mnou a přes dřevěnou lávku se dostávám do lesa a zase…stoupám, abych následně prudce klesal do Lansu, nacházejícího se těsně před Innsbruckem. Zakotvím u místních potravin, nakupuji si občerstvení a čekám. Po hodině a půl se dočkám a opět jsme pohromadě. Nakupujeme potraviny na večeři a snídani a řešíme dnešní nocleh. Je to poslední společný večer, protože je nám jasné, že do Čech už se nám nepodaří dojet. Ne, že by to fyzicky nešlo, ale je pátek a v pondělí musíme být všichni v práci. Společný odvoz se nám nepodařilo zajistit a tak Tomáš pojede směr Garmisch, kde ho vyzvedne tchýně s tchánem, kteří se vracejí z dovolené v Itálii a my zbývající, dojedeme do Německa, kde nás vyzvedne můj ochotný soused Berta. Poslední společnou noc trávíme v lese nad Innsbruckem, máme k dispozici krásný, studený potok, koncert z města a neodbytné komáry. Popíjíme, večeříme, sdílíme své dojmy, prostě si užíváme poslední společné noci.

Ráno se po sjezdu do údolí loučíme s Tomem a naše cesty se definitivně rozdělují. Naše čtveřice pokračuje směr severovýchod na Kufstein. Jízda po stezce rychle odsýpá a my strojovým tempem předjíždíme jedno elektrokolo za druhým. Takovou koncentraci elektrokol jsme za celou dobu neviděli. Na elektrokolech jezdí všichni. Staří, mladí i děti. 

Kolem poledního dorazíme do města Wörgl, kde v místním Tureckém obchodě nakupujeme jídlo k obědu, které konzumujeme pod stromy hned vedle cyklostezky. Přidává se k nám další bikepacker Thomas, který jede na jednadvacet let starém ocelovém silničním kole z Lipska do Sieny a zpět. Je už sedmnáctý den na cestě a tak společností nepohrdne. My také ne. Tomáš nám chybí a další se nám tedy do party hodí. Střídáme se a letíme, směr Německo. Tempo je vražedné. Jsem na čele balíku, sluchátka v uších a tak neslyším, jak na mě Roman volá. “Dagu…Dagu…zpomal…Dagu…DEBILE!” OK. Zpomalíme na přijatelných dvacet pět kilometrů v hodině a jedeme dál. Odpoledne probíhá poslední nákup na večer v obci Neubeuern a pak loučení s druhým Tomášem na předměstí Rosenheimu, Thomas jede dál a my si jedeme najít spaní k jezeru Simssee. Přijíždíme k jezeru a nestačíme se divit. Pláže praskají ve švech. Kupujeme si ledové pivo, pak druhé a u toho hledáme, kde složit hlavy. Volba padne na druhou stranu jezera, kde to vypadá, že moc lidí není.

 Mírně pod parou, přeci jen po té jízdě s námi dvě piva zamávala, vyrážíme podél jezera. Stezka podél vody je v určitých místech zatopena vodou a to až do výšky téměř čtvrt metru, takže než se dostaneme na opačný břeh, máme všichni dokonale vyprané boty a ponožky. Východní břeh Simssee je sice bez lidí, ale velice obtížně se hledá přístup k vodě, právě z důvodu vylití jezera. Nakonec se k břehu dostaneme, svlékáme se, okamžitě nás obklopují mračna krve chtivých komárů, utíkáme před nimi do vody a konečně se koupeme. Útěk z vody už tak jednoduchý není. Komáři nám nedávají šanci se pořádně osušit a tak s oblečením na vlhkém těle prcháme dál od břehu, kde je situace krapet lepší. K rozložení spaní volíme posečenou louku nad jezerem, která nám poskytuje nádherný výhled do krajiny. Rozbalujeme spaní, abychom u večeře zjistili, že padá večerní rosa. Rychle Tyveky přikrýváme spacáky, do toho se do nás pouštějí opět komáři a my zjišťujeme, že repelent z Itálie nezabírá. A to nám příroda, mocná to čarodějka, ještě pořádně neukázala, co dokáže. Během chvíle jsme napadeni nejen komáry, ale vzlétnou i mračna okřídlených mravenců. Lezou všude, do uší, do nosu i do pusy. Nejvíc se jim líbí naše Tyveky, které jsou v mžiku pokryty neskutečným množstvím mravenců. Nakonec dá příroda další povel k frontálnímu útoku na naše osoby a vybavení. Z vyšší trávy za námi se na nás vyhrne pěší armáda hnědých slimáků. Ač neoplývají závratnou rychlostí, jsou nenápadní a vlezou úplně všude. Nejdřív napadnou naše kola, lezou do brašen, do výpletu, na rám, řidítka, kam se jen dá. Zvedáme se a kola stěhujeme o kus dál opřít o myslivecký posed. Vyklepeme mravence z tyveků, vzdáváme se a jdeme spát. 

Ráno máme slimáky úplně ve všem, co zůstalo na zemi. Ano, Denisa je má i ve vlasech, Roman je má v botách a já je mám v přilbě. Snad jediný Nanuk zůstává ušetřen noční slimáčí diverzní akce. Další černou skvrnou, na jinak slunečném ránu, je síla ranní rosy. Takhle mokré spacáky jsme za celých deset dní neměli ani jednou. Rychle si dáváme poslední snídani, vše mokré balíme, nožem dloubeme slimáky z vybavení a poraženi odjíždíme směr Rosenheimské nádraží. Před zraky udivených Německých důchodců, čekajících na otevření McDonaldu, vybalujeme spacáky a sušíme je přehozené přes zábradlí. Kupujeme si další snídani a trpělivě čekáme na Bertu a potupný odvoz domů. V deset máme naložené auto a jsme na cestě k domovině. Denisa s Nanukem se baví zapínáním vyhřívání sedačky spícímu Romanovi a já usínám. Zdá se mi o naší cestě, probíhá mi celá ve snu před očima a já nevím, jak o ní budu psát, když jsem si za celou dobu udělal jenom jednu jedinou poznámku. A tou je: Den první-Řím-Labaro.