Všechny cesty vedou z Říma-1. část

Hned druhý den jsem zakoupil letenky a dohodl si schůzku s Tomášem Málkem, který závod už několikrát absolvoval. Zde bych rád poznamenal, že existují dva druhy bikepackerů. První je ten, co jezdí na pohodu, poznává krajinu a užívá si jízdy a každého dne na kole. V pohodě se nají a prostě si užívá, nehledí na čas, dojede, kam dojede. Druhý je závodní jezdec, vytrvalec, chrťák, jehož hlavním cílem je co nejrychleji dorazit do cíle ať to stojí, co to stojí, nekouká na své pohodlí, o jídlo se moc nestará, hlavní je držet vysokou rychlost a do cíle dojet v co nejkratší době. Bacha, je to jen a jen můj názor, aby se to tady nějak blbě nevykládalo. Já patřím, hádejte kam? Do té první skupiny. Tomáš patří kam? No jistě, že do té druhé. A teď se určitě ptáte, zda to jde skloubit dohromady. Jde. Horko těžko, ale jde. Oba se musí přizpůsobit a jak jsem se sám na vlastní kůži přesvědčil, je to náročné. 

Na naší první schůzce se dozvídám, že ještě poletí Roman Bojda (na našem webu psal článek o Tour Divide 2018), kterého znám opravdu pouze letmo a nevím, co od něj mohu očekávat. Ale zpočátku mám strach, že bude podobné nátury jako Tom. Po dalším dnu už nejsme tři, ale pět. Přidává se Tomova švagrová Denisa a její přítel Martin, zvaný Nanuk. Začíná mi docházet, že značně zvyšuji věkový průměr skupiny a tím se i zvyšují obavy z mé fyzické připravenosti. Pozdě bycha honit, letenky už mám a rušit je nebudu. Na společné schůzce, pár dnů před odletem, zjišťuji, že Roman je dosti podobně smýšlející bikepacker a mé obavy jsou rázem o jedno procento nižší. Alespoň tvrdí, že potřebuje hodně jíst a je závislý na kávě stejně jako já. Nanuk prý taky potřebuje jídlo a Denisa prý jezdí celý den na dvě karamelky. Tomáš, ten jíst nepotřebuje vůbec. No, opravdu partička k pohledání.

Ve středu odpoledne, v den odletu, se scházíme na liduprázdném Letišti Václava Havla, pět rozmanitě oblečených jezdců a pět rozmanitých kol, úhledně zabalených v krabicích, čekající na odlet směr Řím. U kol převládá značka Salsa. Tomáš jede Salsa Cutthroat, Roman Salsa Fargo, já Salsa Warbird, Denisa XC Corratec a Nanuk XC Author. Všechna kola jsou vybavena gravel plášti. 

Letadlo odlétá i přistává na čas a tak krátce před půl osmou večerní nás vyplivne na rozpálené římské letiště a přichází teplotní šok. Ač večer, teplota je přes třicet stupňů. Nikde žádná kontrola, nikde žádné měření teploty a nikde žádné odevzdávání vyplněných formulářů vzhledem k probíhající Korona krizi. Roušky strháváme po vzoru ostatních cestujících hned před letištěm a pouštíme se do montáže kol. Po chvíli ze mě leje jako z vola, košile se mi lepí na tělo a mezi půlky mi stékají kapky potu.

V devět usedáme na naložená kola a vyrážíme směr Řím. Hned na začátku nás čeká cesta Appia Antica, což je cesta z kostek, která se občas střídá s kamenitými vložkami. Projíždíme okolo památek ozářených měsíčním světlem a našimi čelovkami a zanedlouho se ocitáme v Římě. Turistů poskrovnu, automobilový provoz také ujde a tak po pár zastávkách u kulturních památek a průjezdu okolo Vatikánu, povinného nákupu potravin na večer a ráno, opouštíme Řím a razíme na sever. Uháníme po cyklostezce podél řeky Tevere, je tma, rytmicky šlapeme a užíváme letní noci. Zhruba po třiceti kilometrech opouštíme řeku, projíždíme spícím městečkem Labaro a začínáme se rozhlížet po možnosti noclehu. Tomáš nám vypráví, jak spal v nějakém olivovém hájku a ejhle, ten se před námi náhle vynoří jako mávnutím kouzelné hůlky. Neváháme, máme ujeto asi padesát kilometrů, je půlnoc a nejvyšší čas zalehnout. Nad hájkem je vyježděná cesta, steleme si na ní a já zjišťují, že jsem si ve tmě položil spaní do mraveniště. Naštěstí jsou i mravenci rozespalí a tak lezou pomalu a nejsou nijak agresivní. Vyklepu spacák, trochu se posunu a mravencům na usmířenou věnuji obal od večeře a zbytek piva v plechovce. Snad mě nechají na pokoji. Z vesnice duní hudba a to skoro až do tří do rána, přesto spím jak dudek a ostatní jakbysmet.

Ráno nás probudí brzký východ slunce a mravenci. Sice jim neležíme na obydlí, za to jim ležíme na jejich síti dálnic, a jelikož jsou to lemry líné a nedělají obchvaty, udělají nové dálnice přes naše spacáky. Snídáme, Romanovi a mně chybí káva, a těšíme se z krásného letního počasí. Před sedmou ranní máme zabaleno a vyrážíme na cestu. Chvíli jedeme po asfaltu a pak odbočujeme na krásnou šotolinovou cestu. Za koly se nám bíle práší, tak jak to na gravelu mám rád. Denisa má první defekt, řešíme to dofouknutím, aby se defekt po pár kilometrech objevil znovu, měníme duši a za neustále stoupajících teplot přijíždíme do vesničky Formello, kde přepadáme v rouškách místní potraviny a jako ti ranní mravenci se vrháme na nákup jídla a pití. Před obchodem, v hromadách odpadků, si připravujeme druhou snídani, lejeme do sebe kolu a já ještě navrch přidávám půl litru plnotučného mléka. A hurá dál.

Ranní příjemné teploty se mění na nepříjemné vysoké teploty, Wahoo navigace ukazuje třicet sedm stupňů Celsia a nám začíná docházet, že právě to vedro bude asi největším nepřítelem na naší cestě. Naštěstí se všude po cestě vyskytuje voda. U jedné takové nádrže zastavujeme, nehledíme na projíždějící auta, svlékáme se do naha a postupně se všichni vykoupeme a chladíme svá rozpálená těla. Po Nanukovi plavou v nádržce mastná oka od opalovacího krému a po Tomášově a mé koupeli zase oka z krému na prdel. Projíždějící Italové se smějí a ukazují nám palce nahoru. Vypereme oblečení, které mokré a příjemně studené oblékáme na svá těla, aby na nich po deseti minutách jízdy zase uschla. Tak to pokračuje celou jízdu. Kdekoliv je voda, vše namočíme, oblékneme a pokračujeme dál. Při jednou z mála sjezdů trefuje Tomáš díru na silnici a vzduchem proletí jeho zánovní čínský telefon, telefon přežil bez újmy, ale na zadním kole se vytvořila krásná osma. Zastavujeme u další nádržky s vodou, Tomáš se snaží vycentrovat kolo a my ostatní se opět chladíme, měníme vodu v bidonech, namáčíme oblečení a plníme svá břicha vodou. Náhle se u nádržky objeví stařenka schvácená vedrem, zapotácí se a shodí Romanovo Fargo na zem. Řekne “Scusi” a začne pít studenou vodu. Roman česko slovensky brblá, zvedá kolo a pak nadává, protože má poškozenou omotávku. Vše opraveno a voda doplněna. Jede se dál. U městečka Vetralla nás překvapí prudký výjezd, Roman přehazuje, řetěz přeletí kazetu a zasekne se za ní. Následná rozborka ukazuje, že stařenka nezpůsobila jenom poškození omotávky, ale že se při pádu ohnula i patka přehazovačky. Kdo zná Frago, tak ví, že to žádná prdel není. Snažíme se ji narovnat kleštěmi, co nejopatrněji, ale pořád to není ono. Nakonec oprava dopadne jakžtakž, ale přeci jen se rozhodneme dojet do Viterba, kde by měl být cyklo obchod a zkusit dohodnout opravu. Máme štěstí. Majitel je ochotný a nejenom, že srovná patku, ale i předělá Denise kola na bezduše. Následuje nákup na večeři (pivo nesmí chybět), konzumace svačiny u obchodu, konflikt s ochrankou, která nás vyhazuje se slovy, že se tam jíst nesmí a pokračuje se dál. Tomáš nás upozorňuje, že nás ještě čeká pořádná stojka a ta opravdu přichází.

A ne jedna. První přejíždíme, druhou také, ve třetí si všimnu, že Tom začíná ztrácet. Čekám na něj, chvíli šlapeme spolu, ale Tomovi dochází a to totálně, za chvíli jsem opět pár metrů před ním. Prásk! A mám prázdné přední kolo. Ve svitu čelovek měníme duši a pak společně tlačíme naprosto brutální kopec do Montefiascone. Konečně je za námi, nasedáme na kola, projedeme zatáčku a mě ztuhnou nohy. Není konec! Před námi tři sta metrů do stojky. Kousnu se a vyjíždím, nohy mě pálí, ale jsem nahoře. Tomáš chvíli po mně dotlačí své kolo na vrchol a přidáváme se ke zbytku naší družiny, která na nás čeká v chládku před bránou do města. Dohadujeme se, co dál. Je devět večer a pohled na Tomáše nám jasně dává najevo, že dál už to dnes nepůjde. Denisa s Nanukem se jedou podívat směrem do údolí, zda by se tam nenašlo něco ke spaní a my čekáme na zprávu, jak dopadli. Tomáš má křeče, je mu zle od žaludku a nedokáže nic sníst. Roman se ptá místních důchodců, kteří piknikují v parku, zda by se tam dalo přespat a prý není problém. Takže když volá Nanuk, že našli místo na spaní, oznamujeme mu, že vzhledem ke stavu Toma dál nejedeme a sejdeme se následující den někde na trase. Najíme se, vypijeme pár piv a jdeme spát. Ve tři ráno mě budí Roman. Tomáš zvrací a zvrací, vše co večer snědl je venku. Modlíme se, aby to ráno bylo lepší.

Ráno to lepší není. Nejenom, že je na tom Tomáš stále špatně, ještě navíc teploty neklesají, naopak stoupají ještě výš, než předchozí den. V centru si dáváme snídani a výbornou kávu, spojíme se s Denisou a Nanukem a dohadujeme se, že si dáme sraz u Lago di Bolsena. Je to jenom čtrnáct kilometrů, tak to snad dáme. Jedeme s kopce a pak po rovině směr jezero, ale Tom odpadá. Navíc píše Nanuk, že jsou u obchodu v Bolsenu. Dojíždíme je, nakupujeme a rozhodneme se přečkat do odpoledne někde u vody. Bivakujeme na břehu jezera, koupeme se, Tomáš pospává, pereme oblečení, nabíjíme přes soláry power banky, odpočíváme. Před čtvrtou hodinou vše balíme a jedeme zpět do Bolsena. Kupujeme si kilo a půl zmrzliny a snažíme se její konzumací ochladit. Radíme se co dál, nakonec padne rozhodnutí, že Tom zůstane přes noc v místním hotelu s klimatizací, dá se do kupy a přijede za námi vlakem do Sieny. Doprovodíme ho na hotel, rozloučíme se a pokračujeme dál. Zhruba třicet kilometrů za Bolsenou jsme našli v mapách menší jezero, tak doufáme, že u něj půjde přespat. V podvečer přijíždíme do Ponte a Rigo, dáváme si výborné točené pivo, kávu a ve volně přístupném cykloservisu provádíme základní údržbu. Od majitele se dozvídáme, že Lago Maddalena je sice soukromé, ale prý tam nikdo nechodí. Riskujeme a risk se vyplácí, odměnou je nám nádherné koupání a ještě lepší spaní.

Jsme už poučeni a vzhledem k tomu, že nás hned ráno čeká deseti kilometrové stoupání do Radicofani, raději vstáváme ještě před svítáním, balíme a ještě jednou se vracíme do Ponte a Rigo na snídani a doplnit vodu. Ranní vstávání se vyplatilo a vysoké teploty nás při stoupání do Radicofani ještě minou. Tedy pokud se dá říct o teplotě dvacet pět, že je nízká, ale nám připadá, že je. V Radicofani kupujeme jídlo, doplňujeme vodu a Denisa s Romanem operují mé chodidlo, ve kterém je zapíchnutý trn. Operace se zdařila, pacient nezemřel, trn zůstal v chodidle. Mažu ránu včelím krémem a pajdám ke kolu. Každý krok bolí. Naštěstí šlapat se dá. Jedeme dál ve stopách Italy Divide, ale po pár kilometrech se Roman a já rozhodujeme, že tohle na svých gravelech jet nechceme. Dohadujeme se s Denisou a Nanukem na rozdělení a na srazu v Sieně. Oni pojedou ve stopě Divide a my dáváme vlastní trasu do Sieny. Loučíme se a já jen doufám, že se ještě shledáme. Pěkně se nám to rozpadá.

Teploty jsou neskutečné. Na slunci je přes padesát pět stupňů, voda v bidonech je po dvaceti minutách vařená a na asfaltových úsecích se od silnice doslova a do písmene pečeme. Střídáme se po kilometru a v každé vesnici měníme vodu, jíme a namáčíme oblečení. A tak to jde celý pekelný den. Přijíždíme do Buonconvento a náhle stojíme. Všude policie, motorky, zátarasy, ulice v obležení cyklistů a tím vším se naštvaně prodíráme my dva a snažíme se dostat na naši trasu. Usuzujeme, že tudy asi pojedou nějací magoři cyklistický závod. Konečně se prodereme k místním potravinám a je nám jasné, že musíme počkat, až ti blázni projedou. Cpeme se zmrzlinou a já vypiji litr mléka (stal se z toho pro mě každodenní rituál), dnes již druhý. Když jsem byl nakupovat, tak prý nějaký peleton projel, říká Roman, prý jich bylo málo, asi nějaký lokální závod. Teprve navečer se dozvídáme, že se jelo Strade Bianche 2020. Čekáme na uvolnění cesty a zároveň se dozvídáme, že se Tomáš, místo jízdy vlakem, pustil do stíhačky za námi. No nazdar, bleskne mi hlavou, v tomhle pekle? Tak to už mu musí být dobře. Super!

Konečně máme volnou cestu a můžeme pokračovat dál. Je to monotónní den, šlapat, péct se, namáčet oblečení, měnit vodu, shánět studenou kolu a tak to jde po celý zbytek dne až do Sieny. Dvacet jedna bidonů, to je má dnešní spotřeba. Do Sieny nás ještě čeká jedna šotolinová stojka a pak hurá sjezd do města. Klasické shánění obchodu, nákup teplého piva na večer, zásoby jídla a hledání místa, kde bychom složili naše hlavy pro dnešní noc. Nacházíme v mapě malé jezírko pár kilometrů za Sienou, dáváme jedno ledové pivo v místní hospůdce, paní majitelka nám ochotně plní bidony ledem a vodou a my, mírně pod parou po jednom pivu, opět stoupáme do kopce. Jezírko nacházíme u malého hřbitova, ale je oplocené a nelze se k němu dostat. Smůla. Steleme si na posečené louce za hřbitovem a u vodovodního kohoutku provádíme akrobatickou očistu našich těl. Ležíme, kecáme, popíjíme teplé pivo, necháme se žrát hmyzem a čekáme na zbytek party. Poslední zprávu máme, že to na Toma opět padlo, ale prý dojedou. Dojeli. Tomáš vtipkuje, ale je vidět, že není ve své kůži. Snad ráno bude líp.

Konec první části.