Víkend v Saském Švajcu

Je pátek sedmnáctého listopadu, Den boje za svobodu a demokracii, státní svátek a také pracovní volno. Zabaleno mám už od čtvrtka, místenku na vlak do Děčína mám dokonce už od minulého pátku. Sraz a start našeho víkendového putování je dohodnutý právě v Děčíně. Počasí ráno na Liberecku bohužel vypadá všelijak, jen ne pěkně. Přebaluji podsedlovou brašnu, tahám nepromok kalhoty, bundu a to, v čem jsem chtěl jet původně, zase balím do brašny. Po obědě za vydatného deště vyrážím směr vlakové nádraží. Kolo uložím, sám sebou prásknu na sedačku a začínám mrznout, protože v části pro kola nefunguje topení. Super cesta. Okolo čtvrt na pět vysedám na nádraží Děčín východ, kde již na mě čeká Kuba a Žďáňa. Počasí je zde podstatně příjemnější než v Liberci. Sice obloha zatažená, ale bez přeháněk. Překládáme mé kolo ke klukům do auta a jedeme hledat parkování na nábřeží Labe.

Máme zaparkováno, kola vyložená, probíhá poslední kontrola vybavení a konečně usedáme do sedel a jedeme směr Maxičky. Hned na kraji Děčína nabíráme zpoždění, když jsme nuceni čekat na železničním přejezdu až přejede nákladní vlak, což trvá zhruba patnáct minut. Závora se zvedá a my začínáme stoupat po cyklostezce číslo 23. A stoupáme a stoupáme a stoupáme.

Ačkoliv je teprve krátce po páté hodině odpolední, venku už vládne naprostá tma. S tmou a tělesným přehřátím se dostavuje neodbytná žízeň a tak po ujetí neuvěřitelných dvou a půl kilometrech zastavujeme v Restauraci u Zlaté Lípy na zlatavé osvěžení. Nožky těžce šlapou a kola pomalu ukrajují nekončící kopec před námi. Konečně jsme v Maxičkách. Zde se naposledy občerstvíme českým točeným pivem a Honza kávou s rumem. Nebo to byl rum s kávou?

Civilizace je za námi a před námi pouze a jenom lesy Labských pískovců. Po turistické žluté přijíždíme k rozcestí U Buku a pokračujeme směrem na Českou bránu, kde překračujeme státní hranici a jsme v Saském Švýcarsku. Za státní hranicí odbočujeme na značenou žlutou doleva a hned nacházíme to, co Žďáňa chtěl vidět a o čem se dočetl na internetu. Jsou to veřejně přístupné bivaky a chaty. Tyto bivaky a chaty a především informace o nich najdete na webových stránkách www.trekkinghuetten.de. A je to naprostá paráda. Hned u prvního bivaku nám poklesávají čelisti. Jedná se o dřevěnou boudu, ve které se nacházejí palandy a stůl, venku je posezení a, světe div se, chemické WC. O kus dál nalézáme pro změnu veřejně přístupnou chatku. Je už zazimovaná a tak se můžeme pouze dohadovat, jaké vybavení se v ní ukrývá. Chaty i bivaky jsou zpoplatněné, ale to se není čemu divit a ani se tomu nedivíme. Na první pohled je vidět, že se jedná o pečlivě udržované budovy a to určitě něco stojí. Bohužel jsou chatky otevřené pouze od dubna do října. Bivaky vypadají, že jsou přístupné celoročně.

Pokračujeme po žluté dál až k malému rybníku Taubenteich, kde se nachází další bivak. Zde se toto nocležiště skládá z přístřešku, kde je stůl a dvě lavice a zezadu je kůlna s naštípaným dřevem. Velké ohniště s lavicemi, chemické WC a především dva dřevěné kvádry, ve kterých po odklopení boční stěny nacházíme palandy určené pro přespání. Ani chvíli neváháme a vybalujeme. V každém bivaku se vyspí dva lidé, a pokud jako já chrápete a nikdo s vámi lože sdílet nechce, pak máte místa více než dost. Den zakončujeme výbornou večeří, která se skládá z domácí polévky a klobásek na ohni. Nebe je plné hvězd a teplota začíná prudce padat pod nulu. Přibližně v mínus dva a půl uleháme do spacáků a za chvíli chrníme jako nemluvňata.

Ráno nás vítá modrá obloha a samec, jak má být. Hladinu rybníku pokrývá tenká vrstva ledu, brašny jsou pokryté šedivcem a voda v lahvích je z větší části zmrzlá. Z toho, co z nich vymačkáme, vaříme kávu a čaj, posnídáme, zabalíme a vyrážíme dál na cestu. Během doby, co jsme si připravovali snídani a balili, se opět obloha částečně zatáhla, ale máme kliku jako hrom, opět to na déšť nevypadá. Náš vůdce Honza vybírá směr Národní park Saské Švýcarsko. Letíme podzimně zbarveným lesem, z údolí stoupá mlha a nám cesta krásně ubíhá. Jedeme většinou po štěrku a lesích asfaltkách. Po včerejším neustálém stoupání do kopce je to příjemná změna. Ze žluté přejíždíme na červenou, která nás dopoledne svede do vesnice Hütten. Ještě pře sjezdem se nám otvírá nádherný pohled na pevnost Königstein, která se vypíná právě nad Hüttenem. Máme žízeň, leč nenacházíme vůbec žádnou hospodu a ani krámek. Kubu a mě to trošičku mrzí a vzápětí nás to mrzí ještě víc a to když nás Honza nažene na stoupání k pevnosti. Kousek od pevnosti vyjíždíme u velkého centrálního parkoviště. Königstein je největší vojenská pevnost v Evropě a určitě by stála za návštěvu.

Minimálně procházka po jejích čtyřiceti metrových hradbách nad údolím Labe musí být velkolepá. Nás ale tlačí soumrak, takže si jen chvilku odpočineme a sjíždíme do městečka Thürmsdorf a stále po červené pokračujeme k břehu Labe do obce Pötzscha. Zde se nachází přívoz, který použijeme pro přepravu na druhý břeh do Stad Wehlenu. Na náměstí nacházíme otevřenou kavárnu, kde si konečně dáváme vytoužené pivo a velkou kávu. Cena fakt lidová: tři piva, tři velké kávy=20EUR. No, pro našince to zde moc není.

Jsme odpočatí a příjemně naladěni. Přesně do chvíle, kdy začneme opět stoupat. Naštěstí je náš výstup zpestřen nádhernou přírodní scenerií, protože jsme konečně vjeli do Národního parku. Po Radroute im National park vyjíždíme na skutečnou perlu Saského Švýcarska, vyhlídku Bastei. Jsou zde davy turistů, kteří se valí na vyhlídku z centrálního parkoviště. A to je relativně ošklivo a dávno po sezóně. V létě to tu musí být šílené. Jsou neústupní a neprůjezdní a tak Žďáňa a já zapínáme zvonečky, které alespoň pár turistů upozorní na to, že se něco blíží. Ale stejně moc nereagují. U hotelu slézáme z kol a tlačíme je skrze rusky, čínsky, japonsky a německy mluvící turisty směr vyhlídka. Zůstávám u kol a kluci se odcházejí kochat největší dominantou celého regionu, kterou je více jak 70ti metrový kamený most Basteibrücke. Když se kluci konečně vrátí, začínáme hledat, kudy se dostat do Bad Schandau. Zkoumáme a zkoumáme a schůdnou cestu nenacházíme. V národním parku není radno porušovat pravidla. Nezbývá nám nic jiného, než se vrátit po vlastních stopách zpět do Wehlenu, kde najíždíme na cyklostezku podél Labe.

Potřebujeme do Bad Schandau, protože je zde jediný most přes Labe a my na druhou stranu potřebujeme. Těsně před mostem zastavujeme u místního Penny Marketu a dokupujeme zásoby na večer. U stánku s grilovanými kuřaty zaháníme hlaďák a Honza zběsile shání špunty do uší. Nepochodí a tak se mu rapidně kazí nálada. Milá, česky mluvící prodavačka nám doplňuje vodu do lahví, loučíme se s ní a vzhůru přes most na druhý břeh Labe. Na druhém břehu jsme nuceni jet po hlavní silnici, ze které sjíždíme kousek před obcí Krippen. Zde opět začínáme stoupat do kopce, bohužel stále po asfaltu a to až do městečka Reinhardtsdorf. Začínáme být unavení, u místní hospůdky sesedáme a objednáváme si poslední dnešní pivo. Po občerstvení najíždíme do prudkého kopce, který popravdě řečeno všichni tři vytlačíme. Kuba s Honzou přejmenují bikepacking na biketrekking a Honza hned rozjímá, kam by asi tak přidělal trekkingové hole. Já vůbec nemám sílu se ho zeptat, že i kdyby na krásně vymyslel kam je přidělá, tak mi není jasné, jak by tlačil kolo s hůlkami v rukách. Konečně jsme na kopci a zároveň se ocitáme opět v lesích.

Už za tmy přijíždíme k odbočce na Českou bránu, kterou mineme, abychom po pár set metrech zastavili opět u bivaku (u toho prvního, kolem kterého jsme v pátek v noci jen projeli). Je to nádherné místo s posezením venku, opět se zde nachází chemické WC a jediné, co zde chybí, je ohniště. Samotný bivak je bouda na pilířích o rozměrech zhruba tři a půl metru na dva metry. Vchází se do ní velkými dveřmi, které jsou zajištěné pouze dřevěnou tyčkou. Uvnitř se nachází spodní palanda, stůl, věšák a poličky. Ze spodní části vede nahoru žebřík na další palandu, kde se vyspí i tři lidé. Okna nejsou opatřena skly, nýbrž pouze odsouvacími okenicemi. Parádní, luxusní a asi to nejhezčí, co jsem na svých cestách viděl. Připravujeme si spaní a k večeři dojídáme to, co nám ještě zbylo. Máme za dnešní den v nohách téměř sedmdesát kilometrů a tak brzy lezeme do spacáků.

Ráno je opět polojasno, tak rychle balíme, snídáme a já odcházím testovat WC. Prkénko hřeje! křičím ze záchodu. A je to opravdu tak, protože je vyrobeno z tvrzeného polystyrénu. Co více si po ránu přát. Krátce po deváté jsme na cestě. Směr Maxičky, kde jsme si už v pátek dohodli s hospodským v Dřevěnce oběd a tak se moc těšíme, co nám kluk jeden připravil. V deset usedáme ve vytopené hospodě a objednáváme si kančí guláš s bramboráčky. Po obědě pokračujeme směr Děčín, ale aby to nebylo přeci jenom tak nudné, tak Honza zavelí za Maxičkami odbočit na turistickou žlutou. Je to nádherná kamenitá stezka, která skvěle prověří vaše jezdecké schopnosti. Trailík vás vyplivne u Pstružného rybníku odkud je to jenom kousek na silnici, po které už v pohodě dojíždíme do Děčína. Nakládáme kola a já už v hlavě spřádám plány na zimu, protože by určitě stálo za to, sem zajet na nějaký ten fatbikový víkendový pobyt. Už teď toužebně vyhlížím sníh a těším se na návrat do Saského Švýcarska. Stojí za návštěvu a je škoda, že něco takového neexistuje i u nás. Opravdu škoda.