Veneto Gravel Adventure 2024

Text a foto: Pavel Lederbuch

Pro start jsou určena dvě startovací okna, v pátek 19. dubna od 15 do 19 hodin, v sobotu 20. dubna od 7 do 10 hodin. Chci startovat v pátek hned po třetí hodině odpolední. Akce nemá hromadný start, ale po jednom, takže se pojede jen v malých skupinkách. Moc nemusím jízdu ve velkém balíku, tohle si budu užívat víc. Protože šetřím dovolenou, jedu až v pátek, v den startu, brzy ráno. Vyrážím kolem 4. hodiny ranní, cesta přes Mnichov, Ga-Pa a Brennerský průsmyk do Itálie rychle uběhne, v Trentu sjíždím z dálnice směr Bassano del Grappa. Ještě se zastavuji na oběd, v 11 hodin právě otevírají, fazolový salát a těstoviny považuji za dobrý základ na cyklistickou vyjížďku. Hodinu po poledni jsem na parkovišti v Bassano del Grappa, půl hodiny si pospím, abych se trochu osvěžil po dlouhé cestě autem. Pak vybalim kolo, navěsím brašny, které už mám předem zabalené z domova. Ještě upravuji tlak v pneumatikách, dávám ovocnou a proteinovou svačinku a jedu na start. Mám to asi kilometr, jakmile se blížím k areálu Villa Angaran, přibývá lidí. V parku kolem vily je plno lidí a všude jsou kola, opřená o stromy a ploty, nebo jen položená v trávě. Nechávám kolo v parku a asi 45 minut stojím první frontu na registraci, číslo v první stovce je malou výhodou, mám poslední část fronty kratší. Dostávám startovní balíček – cestovní kartu, startovní číslo k připevnění na kolo, čepici, nějaké sladké tyčinky. Pak se už s kolem v ruce řadím do druhé fronty na vlastní start. Po další půl hodině se blížím ke startovnímu stanu, dostávám první razítko, organizátoři si registrují čas mého startu a jedu. Je pátek 15:45 a vůbec netuším, co mě čeká.

Začátek z Bassano del Grappa je proti proudu řeky Brenta, po místních vedlejších silnicích a stezkách po břehu řeky a podél plotů. Krásné údolí, malé vesničky, skalnaté kopce. Pořád se držím někoho v háku, jede se lépe a nemusím kontrolovat navigaci. V Cismon del Grappa se přejíždí přes řeku po první lávce s volně loženými dřevěnými prkny, která pod koly poskakují a klapají. Trasa opouští údolí řeky Brenta a prudce stoupám po úzké asfaltové cestě k osadě Corlo a stejnojmenné přehradě. Nejprudší kousek jdu pěšky, nechci mít bolavá kolena hned od začátku. Krátkým tunelem sjíždím přímo na přehradní hráz odkud je parádní výhled jak na dlouhé a úzké přehradní jezero, tak na hlubokou soutěsku s vodopádem pod hrází.

Po břehu jezera jedu do malebné vesnice Rocca d’Arsiè, kde po lávce přejíždím na druhou stranu jezera a pak hned zpět. Trasa vede údolím, po obou stranách se zvedají příkré kopce Benátského Předalpí. Projíždím historickým městem Feltre, kde uvažuji o večeři, ale nakonec si dávám jen tyčinku a pokračuji dál, protože je ještě světlo. Dostávám se k řece Piava, která tímto údolím protéká, trasa vede střídavě po obou jejích stranách. Už se začíná stmívat a tak zastavuji u velké restaurace s penzionem na večeři. Cyklistů je tady dost, někteří zde i přenocují. Dávám si malé těstoviny s boloňskou omáčkou, pak kafe. Venku už je tma a ochladilo se, proto zapínám všechna světla a oblékám se. Stále krátké výjezdy a sjezdy, malebné vesničky, trasa mě stále vede po místních silnicích i stezkách, ale vlastně pořád do kopce proti proudu Piavy. Mám několik defektů o trny a ostré kamení, dělám rychlé opravy. Držím se ve větších i menších skupinách cyklistů, pořád stoupáme. Ve městě Belluno je kontrolní bod na kilometru 93, razítko je u cyklistického obchodu. Už je tma, pozdě večer, ale jedu dál. Je jasno, svítí měsíc, takže se jede dobře. Navíc pořád potkávám dvojice nebo trojice cyklistů, snažím se jich držet, abych v noci nejel sám. 

U Ponte nelle Alpi po zvedacím mostě přejíždím Piavu a pokračuji podél vodního kanálu Canale Cellina k jezeru Lago di Santa Croce. Stezka vede po břehu, krátkými tunely, přes fialově osvětlený most. Krásně to odsejpá, kilometry přibývají. Energii průběžně doplňuji želé medvídky, protože se mi nechce zastavovat, abych neztratil skupinku. Objíždím jezero Santa Croce a ve Farra d’Alpago najíždím na silnici stoupající několika tunely k průsmyku Sella di Fadalto. V průsmyku krátká přestávka na rychlou tyčinku. Oblékám vše co mám, je půlnoc a teplota pod nulou. Plánoval jsem zůstat na noc někde okolo průsmyku, ale nízké teploty mě ženou dolů. Rychlý sjezd k Lago Morto, při kterém mi mrzly řasy a oční víčka. Pak půlnoční průjezd městem Vittorio Veneto, kde zastavuji na krátké přespání mezi nákupními vozíky u prodejny Lidl.

Ráno je krásné a slunečné. Trasa vede podél řeky, ale pak se stáčí ke kopcům s vinicemi na svazích. Houpavými cestami přijíždím do historického a vinařského města Conegliano. Prudké stoupání ke hradu na kopci je hodně výživné, ale výhledy na město i vinice jsou odměnou za výjezd. Za městem se trasa napojuje na stezku po protipovodňové hrázi podél řeky Monticano. Potřebuji zalepit duši po včerejších defektech a tak zastavuji u kohoutu s vodou v malé osadě. Přijímám pomoc chlapíka, který pracoval na zahradě a zahlédl mě. Přinesl mi lavor na vodu, abych lépe našel diry v duši (díry byly dvě). Lepení bylo úspěšné, ale zlomil jsem tady šestihranný klíč na povolení pevné osy – od teď nejsem sám schopný duši vyměnit. Tolik defektů jsem neměl několik let, teď nemám ani klíč, abych další defekt opravil. Dochází mi, že při dalším defektu budu potřebovat cizí pomoc, nebo budu muset dokonce skončit. Pod tíhou okolností raději měním trasu na krátkou plážovou 400 km. Dál to nechávám osudu.

Stále pokračuji podél řeky Monticano po místních silničkách, polních cestách a pešinách na protipovodňových hrázích. Zastavuji v městečku Oderzo u náměstí v kavárně Lievito 35, kde svačím výborné panini a sladkou buchtu. Servírka si mně dokonce fotí na Instagram. Dál po hrázích a silnicích do San Stino di Livenza, kde pomalu projíždím trhem s ovocem a zeleninou, ale také přes železniční přejezd, kde u spuštěných závor čekám asi 10 minut. Odtud pokračují vesměs asfaltové cyklostezky až k moři do Caorle. Otevřená krajina a silný vítr od moře, to znamená nelehkou jízdu. A tak je těch 40 kilometrů k moři dost těžkých. V Caorle nejdříve spěchám na oběd v centru, než začne siesta a všude zavřou. Ve velké asijské restauraci si dávám výborné rissoto s mořskými plody. 

Po obědě si projíždím dlážděnou pobřežní promenádu ke kostelíku s ikonickou věží (bohužel zakrytou lešením a plachtami), díky Veneto Gravel mám možnost jet po promenádě legálně na kole, jinak je pouze pro pěší. Po cyklostezce podél silnice jedu do Porto Santa Margherita a mířím do kavárny La Fiesta Bike Caffé, kde je další kontrolní bod. Razítko do cestovní karty a podpis na tabuli účastníků. Nabíjím telefon, cyklopočítač a přední světlo a odpočívám u výborné kávy se sladkým koláčem. Oknem sleduji počasí, už u moře byla vidět přicházející oblačnost a bouřka, teď jsou vidět blesky a slyším hromy. Po chvilce váhání a poradě s meteo radarem ale pokračuji dál a počítám s deštěm. Nakonec bouřku nechávám za sebou, spadlo jen pár kapek. Cyklostezky vedou pobřežními parky a apartmánovými vesničkami, je tu krásně. Po mostě přejíždím přes řeku Piavu těsně před jejím ústím do moře. Dlouhá rovina do Jesolo je ve větru opět výživná. Ale za odměnu následuje úžasná stezka podél Benátské laguny, několik kilometrů krásnou přírodou po přirozeně zarostlém mořském břehu, všude spousta ptactva. Od Benátské laguny trasa pokračuje proti proudu řeky Sile směrem na Treviso. Povrch je opět písčito-kamenitý a tak jedu opatrně. Snažím se předcházet defektu, ale po několika kilometrech cítím měknutí zadní pneumatiky. Dvakrát dofouknu, ale pak už to nejde. Je sobota podvečer, za řekou je městečko, ale asi tam už bude vše zavřeno. Přepadají mně myšlenky na konec. Rozhoduji se ještě zůstat na trase, chvíli jdu pěšky na lepší místo, kde bych případně mohl vyměnit duši. Mávám na projíždějící skupinky účastníků Veneto Gravel a hned z té druhé zastavují dva Němci, kteří mi půjčují šestihran a vyměňuji duši v zadním kole. Duše je poslední, teď musím dojet do kontrolního bodu v Treviso, kde snad nakoupím nějaké náhradní díly.

Štěstí mi chvilku přeje, těch 15 kilometrů do Trevisa dojíždím bez defektu. Po razítku do cestovní karty nakupuji dvě duše, lepení se záplatami a festovní šestihran na pevnou osu. Je osm hodin večer, mám dnes 175 km, jedu do centra města na večeři. V centru je hodně lidí, v sobotu večer jsou restaurace plné, ale nakonec se výborně najím v mexické restauraci. Už za tmy vyjíždím z města a napojuji se na cyklostezku vedoucí lesem v koridoru zrušené železniční trati. Drobně prší, mám před sebou asi 25 kilometrů pořád rovně. Naštěstí to není nuda, les je pěkný, stezka je přerušovaná přejezdy přes silnice, jede se pěkně. Nadobro opouštím klasickou trasu a pokračuji jen krátkou 400 km, mám pocit, že znamení mluví jasně a chci dojet aspoň něco. Před Camposampiero přenocuji na place se stolem a lavicemi. Přes les slyším vzdálenou hudbu, asi nějaký koncert.

Vstávám v půl šesté ráno a za hodinu, po snídani a sbalení ležení, sedím na kole. Ráno je slunečné, ale mrazivé. Postupně se zahřívám, jak jízdou, tak stoupajícím sluncem. V půl osmé už jsem v Piazzola sul Brenta u krásné historické vily Contarini. Takto brzy tu ještě nikdo není, jinak je to turistické místo. Vila a park jsou krásné, ale nejsem tady na obdivování krás. Stáčím se na sever a podél řeky Brenta už mě čeká jen dojet do Bassano. Stezka vede po břehu řeky a lesíky, je to paráda a moc si to užívám. Další defekt mě chvilku zdržuje a jen potvrzuje správnost mého rozhodnutí opustit dlouhou trasu. Ještě zastavuji na kapučíno a croissant v malé vesnické kavárně. 

Trasa opět chvíli vede po protipovodňové hrázi a na jednom místě se snažím vyhnout protijedoucí skupině cyklistů. Ale neuvědomuji si těžký předek, nevytáhnu přední kolo z hluboké koleje a už ležím. Naštěstí padám do měkké trávy do svahu a mně ani kolu se nic nestane. Pokračuji přes most na druhou stranu řeky a najednou houstne provoz cyklistů dojíždějících Veneto Gravel. Posledních 10 kilometrů do Bassano dojíždím ve velké skupině, endorfiny jedou a je mi skvěle. V Bassano si v klidu prohlížím náměstí i starý krytý dřevěný most, který je nutno přejít pěšky. Pár stovek metrů podél řeky k vile Angaran a jsem v cíli. Je neděle 11:01. Poslední razítko do cestovní karty, zápis času příjezdu, cílová fotka. Míchají se ve mě různé pocity – velká úleva a radost z dokončení, ale i trocha zklamání, že jsem nedal klasickou dlouhou trasu. Ale nakonec převládá spokojenost. Ujel jsem krátkou trasu 393 km za 43 hodin a 16 minut, včetně 9 hodin spánku. A kdybych jel od začátku krátkou trasu, mohlo být spánku i méně.

V cíli dostávám výborný oběd s polévkou a zákuskem a dobré točené pivko. Vyzvedávám si balíček s odměnami pro každého účastníka a přesouvám se k autu. Nakládám kolo do auta a jakmile si sednu za volant, spouští se déšť. Podle reportů ostatních účastníků hlavně z dlouhé trasy byl tento déšť se silným větrem příčinou velkého množství odstoupení.

Přejíždím hodinu a půl autem do Trenta a celé odpoledne a noc spím v hotelu. Před cestou domů se musím dospat, vždyť jsem od pátku spal dohromady jen 9 hodin. V pondělí dopoledne cestou domů v Brennerském průsmyku sněží, v kopcích nad Ga-Pa leží nový sníh. Velká změna oproti jarnímu počasí v předchozím týdnu.

A zhodnocení? Pro mě nakonec úspěch a radost z parádní akce. Ale zároveň ihned myšlenky na příští rok, přeci jenom bych chtěl dojet klasickou trasu. Takže příští rok jedu zase.