Velikonoční expedice do Beskyd

Text a foto: Jaroslav Levek

Postupem času se naše skupina rozrostla až do počtu deseti bikerů. A mě bylo v tu chvíli jasné, že doprava vlakem do Ostravy nebude jen tak. Nakonec bylo potřeba zajistit vlak pouze pro osm cyklistů, 2 se rozhodli, že do Ostravy dorazí autem a poté se vrátí zpět pro auto. ČD neumožňují objednání jízdenky pro skupinu větší jak 5 osob přímo, ale je nutné tuto přepravu objednat. To jsem učinil hned, jak to bylo možné, tedy dva měsíce před plánovaným termínem odjezdu. Po celou tu dobu ČD intenzivně pracovaly na mojí žádosti. Po několika urgencích jsem teprve čtyři dny před odjezdem konečně obdržel email se schválením naší přepravy. Super zpráva, že vůbec odjedeme. Jelikož rána byla ještě chladná a naše skupina byla včetně našich milovaných žen a dětí, měli jsme ubytování domluvené předem v horských chatách a penzionech. No, aby toho nebylo málo tak Petr, při plánování zpáteční cesty z Valašského Meziříčí zjistil, že jsou již všechny vlaky vyprodané a nemají se jak dostat zpět do Olomouce. Nakonec to dopadlo tak, že první skupina jela vlakem z Olomouce, druhá skupina se připojila v Hranicích a s třetí jsme se potkali v Ostravě. Přeprava deseti cyklistů vlakem ČD je opravdu adrenalinový zážitek. 

Den 1.

S velkou slávou jsme se všichni potkali v Ostravě na nádraží a po nezbytných nákupech něčeho malého k snědku jsme mohli pomalu vyrazit. Bylo jasné, že začátek dnešní cesty nebude nijak zajímavý. Bylo potřeba se vymotat z Ostravy přes Šenov, Havířov do Českého Těšína, kde jsme měli vjíždět do Polska. Cesta rychle ubíhala a za obcí Puncow jsme se napojili na cyklotrasu 260N a pokračovali až do Leszna Gorna kde jsme pokračovali po cyklotrase 256Y asi 4 km. U vyhlídky na pěkném kopci jsme odbočili na Szlak Partyzancky (Partyzánská stezka) a pokračovali až na hranici s ČR Nýdek/Cisownica. Pokračovali jsme po cyklotrase 6086 až k rozcestníku Dziol, kde jsme odbočili na NS Rytířská. Tento úsek měl být nejnáročnější část dnešní cesty, na 2,5 km jsme museli překonat převýšení 350m. Někde se stala chyba při přenosech trasy do Garmina a skupina vedená Petrem již někde dříve odbočila a pokoušela se o výstup na hřeben jinou, jak jsem se později dozvěděl, velice atraktivní cestou. Tady jsem poprosil Petra, aby napsal pár řádků o tomto dobývání vrcholu. Ale prý to bylo tak strašné, že to již vytěsnil z hlavy. Tak vám to třeba řekne osobně až se někdy potkáme na nějakém tom BP meetingu. Jak jíž víte, byli jsme rozděleni na 2 skupiny. Druhá, pod mým vedením, vyrazila dobývat vrchol Velká Čantoryje po lesní šotolinové cestě. Kopec to byl jako prase, kola se místy ani tlačit nedala. Ale vše jsme zvládli a na Chatě na Čantoryji jsme se všichni opět potkali. Chata byla otevřená, tak zde proběhlo velice nutné občerstvení. Všichni si ho zasloužili, výstup na vrchol byl opravdu velmi náročný. Před chatou seděla skupinka turistů. Po Petrově dotazu, jak vypadá cesta dál po hřebenu, se skupinka jen pomodlila a dál mlčela. Vypadalo to, že se máme na co těšit, což se nám záhy potvrdilo. Pomalu se začínalo smrákat. Cesta od chaty vedla po hřebenu a statní hranicí mezi PL a CZ a zpočátku vypadala pěkně. U rozhledny Velká Čantoryje (995mnm) jsme rychle pochopili, proč na nás turisté koukali jak na blázny. Začal prudký sjezd, který byl zpočátku s velkou opatrností sjízdný, ale po chvíli nastoupily velké kameny, takže bylo nutné kola snést z kopce dolů až na Beskydské sedlo.

Odtud již byla cesta víceméně sjízdná a my mohli pokračovat dál, po dlouhé době konečně v sedle, směrem na chatu Shronisko na Soszowie. Kousek před chatou na nás vykoukl krásný kulatý měsíc, který nám byl společníkem až do cíle naší dnešní cesty. Na chatu jsme opravdu po velmi náročné trase dorazili kolem osmé hodiny večer. K večeři měli sice už jen polévku, ale chlapci byli spokojeni, že mají alespoň nějaké to polské pivo. Spát jsme šli kolem desáté, plní očekávání, co nás v tomto zajímavém kraji čeká zítra.

Den 2.

Ráno nás sluníčko vyhnalo z postelí poměrně brzo, byl ideální čas na obhlídku okolí chaty, kterou jsme večer po dojezdu nestihli. Chata je celá dřevěná z roku 1932. Jedinou nevýhodou byla absence zásuvek na pokojích, takže byl po ránu velký boj o zdroj elektrické energie u jediné zásuvky ve vstupní hale. V okolí chaty se nachází celkem velká sjezdovka a nádherné výhledy. V zimním období zde musí být velice rušno. Nyní tady byl absolutní klid, nikde nikdo, jen 2 veverky skotačili na české straně Beskyd. Ranní rituál „bílá na sluníčko“ jsme opět nemohli vynechat, přece nedopustíme, aby se nám tak krásné počasí pokazilo. Po vydatné snídani proběhlo balení, příprava kol a nezbytná skupinová dokumentace. Kolem deváté hodiny jsme byli připraveni vyrazit. Naše cesta pokračovala dál po hřebenu až do obce Istebna. Hned z kraje trasy byl pěkný, ale krátký výjezd na vrchol Velký Šošov (886mnm), pak sjezd a zase výjezd na vrchol Česlar (921mnm). 

Následoval pěkný sjezd k občerstvení Cieslarówka, kde bylo příjemné posezení s nádherným výhledem po okolí. Po tom co jsme se namlsali pěkným sjezdem, přišlo to, co nikdo něčekal. Tlačení kol přes kořeny, kde na 500 m bylo nutné překonat 120m výškových. To jsme si mysleli, že nás už nic horšího nemůže potkat. Ale to byla chyba, cestou dál nás ještě čekalo několik úseků, kde jsme se místy bořili i po kolena do sněhu. Takto naše cesta pokračovala až na nejvyšší místo naší dnešní etapy na vrchol Kyčera (981mnm). Zde jsme si udělali velký piknik a nemohla chybět ani lahodná káva. Pro pány se podávala „bílá“ a pro dámy medovina, kterou pro naše ženy s láskou vezl Petr. Po chvíli lenošení na příjemném jarním slunci jsme se vydali dál a doufali, že již bude cesta příjemně ubíhat. No, nebylo to nejhorší, ale občas se k úsekům se sněhem přidali ještě popadané stromy po nějaké nedávné vichřici. V jednom takovém úseku jsem nezvládl svůj plně naložený stroj a vyválel se v polském borůvčí. Naštěstí jen drobná odřenina, jinak nic. Cestou necestou jsme se pomalu začali dostávat zase zpět do civilizace. V osadě Dupne jsme se konečně dostali na normální cestu a pokračovali krásným sjezdem až do Města Istebna. Tam jsme doplnili v místním supermarketu Biedronka vše, co bylo potřeba. Odtud již po silnici do obce Jaworzynka, což už je jen malý kousek na Trojmezí, kde se potkávají tři státy (CZ,PL,SK). Po krátké prohlídce tohoto zajímavého místa, jsme pokračovali do obce Hrčava, na kterou máme krásné vzpomínky. Když jsme tudy projížděli loni na podzim, konali se v této krásné horské vesničce slavnosti s místními specialitami (Hrčavské pivo, škvarková pomazánka, trubičky). Nyní se bohužel nic nekonalo, ale nenechali jsme si ujít návštěvu místní pražírny s kavárnou s terasou, odkud byly nádherné výhledy po okolí. Jelikož už bylo kolem 14:30 a my měli za sebou teprve něco málo přes 20 km, bylo nám jasné, že dnešní trasu nezvládneme tak, jak byla naplánovaná. Což se většině skupiny náramně líbilo. Změna byla tedy nevyhnutelná. Nový plán byl sjet z Hrčavy do Jablunkova a odtud nejkratší cestou do Tyry, cíle naší dnešní cesty. Z Hrčavy jsme pokračovali po cyklotrase 561 Radegast-Trojmezí až do obce Písek. Odtud jsme pokračovali po silnici  do Jablunkova. Po krátkém odpočinku a doplnění tekutin i kalorií v restauraci Hotel Bulawa bylo již potřeba vyrazit. Z Jablunkova jsme pokračovali po cyklotrase 56 přes Milíkov až do obce Podgruň, odkud to jsou už jen 2 km do Tyry. Penzion Gospoda u Lojzka v Tyře rozhodně z venku nevypadá jako docela příjemné místo k ubytování. Neudržovaná budova z dob komunismu s interiérem se zlehka započatou rekonstrukcí klame tělem. Majitelé jsou velice příjemní důchodci a navíc paní domácí velmi dobře vaří, což je po velkém výkonu k nezaplacení. K večeři se podával vývar, hovězí guláš a pečená kachna se zelím za cenu skoro jako za minulého režimu. Co více jsme si po náročném dni mohli přát. Po vydatné večeři a krátkém posezení jsme se ubytovali a šli načerpat síly na další náročný den…

Den 3.

Po výborné vydatné snídani, prohlídce okolí chaty (rozpadlá koupací nádrž) a tradičním krátkém zhodnocení předpovědi počasí jsme mohli kolem půl deváté ráno vyrazit. Tyra je zasazena do údolí, takže výhledy jsou pouze na okolní vysoké zalesněné kopce. Pro část skupiny je to již poslední den s nejdelším úsekem. Vyrazili jsme směr Podgruň, kde jsme se napojili na cyklotrasu 56, která se za obcí Smilovice mění na 46. Pokračovali jsme stále po stejné cyklotrase až do Minipivovaru Kohutka, naší první zastávky. Někteří jsme zde nebyli poprvé, tuto zastávku jsme si velmi oblíbili, mají zde výborné domácí pivo a vynikající kávu. Vloni nám ji ochotně uvařili, i když měli ještě zavřeno. Při krátkém občerstvení začaly mé milované dcery rebelovat, že by chtěly jet domů také už dnes, jako ostatní. Moje odpověď zněla: „Tak si to zařiďte“. Děvčata nelenila a volala dědečkovi s prosbou, jestli je neodveze z Valašského Meziříčí domů. Jak to tak bývá, děda souhlasil. Co by pro své milované vnučky neudělal, že? Já trochu rozladěn, ony nadmíru spokojeny, pokračovali jsme dál do obce Vyšní Lhoty. Zde nás opustil Vlastík, který pokračoval ke svému autu do Ostravy. Proběhlo loučení, přání šťastné cesty a valili jsme dál ještě kousek po trase 46 do Raškovic, kde jsme změnili směr a pokračovali po trase Greenway K-M-W. Cesta byla houpavá, sjezdy střídaly výjezdy a po levé straně se nám ukázala Lysá hora se zbytky sněhu. Poté průjezd Frýdlantem nad Ostravicí a zanedlouho nás zlákala další zastávka na trase – Valašský pivovar v Kozlovicích. Někteří z nás zde byli již po druhé. Výtečná kuchyně a výborné místní pivo. Pokud budete někdy v okolí, určitě se zde zastavte, stojí to za to. Po celkem dlouhém zdržení a s plnými břichy jsme vyrazili dál. Cesta pomalu plynula nahoru a dolů a pomalu se nám začínaly odkrývat výhledy na Frenštát pod Radhoštěm a také Velký Javorník. Projeli jsme Frenštátem bez zastavení a kolem skokanských můstků jsme pomalu začali stoupat do kopců. Dojeli jsme k rozcestníku Nad Horečkami, pokochali se pohledem na rozhlednu Velký Javorník, a po krátkém spočinutí jsme pokračovali cestou houpavou dále. U rozcestníku Veřovice byl stánek s kávou, někteří rychle ochutnali, ale zbytek prchal před hlučným agregátem dál po cyklotrase 6016. Ta nás dovedla až k vlakové zastávce Hostašovice, kde jsme přejeli rušnou hlavní silnici z V. Meziříčí do Nového Jičína.

Po poslední zkušenosti s touto silnicí jsme se jí raději vyhli a do Valašského Meziříčí pokračovali stále po trase 6016. Pod kopcem Obilná jsme odbočili na trasu 6217, která nás dovedla až do Valašského Meziříčí. Před Tescem jsme se rozloučili se zbytkem skupiny, kteří pokračovali až do Hranic, kde měli zaparkovaná svá auta. Já a moje žena Monika jsme odevzdali děti dědovi, který je ochotně odvezl k vytouženému domovu. Abych však nebyl nespravedlivý, musím je pochválit, že celé tři dny šlapaly a přes nelehký terén náš výlet zvládly. Se ženou jsme nakoupili proviant na přípravu večeře a pokračovali jsme dál do místa noclehu. Museli jsme se kousek vrátit po trase 6217 až před obec Hodslavice, kde jsme objevili příjemné občerstvení u Zrzávky, pojmenované podle nedaleké studánky. Chvíli jsme zde spočinuli a poté pokračovali po trase 6271 do Hodslavic, kde je mimo jiné také rodný dům Františka Palackého. Ubytování jsme měli v penzionu Kuželna. Příjemné místo a úplně prázdný penzion, kde jsme byli jen my dva. K dispozici byla i vybavená kuchyňka, kde jsme si uvařili večeři a šli brzo spát. Přeci jen únava již byla znát a další den nás čekalo 100 km domů.

Den 4.

Ráno opět jako malované. Při pohledu z okna, při psaní tohoto článku, musím konstatovat, že bylo snad objednané. Na cestu jsme si nachystali svačinu, protože ve svátek byly obchody zavřené. Připravili jsme kola a kolem osmé hodiny jsme vyrazili. Čekalo nás jen pár kopečků na začátku trasy, než se dostali na cyklotrasu kolem Bečvy. Z Hodslavic jsme jeli přes Hostašovice do Lešné, kde jsme přejeli hlavní silnici do Hranic a záhy se napojili na cyklotrasu Bečva. První zastávku s kávou a svačinkou jsme si udělali v Miloticích nad Bečvou. Cesta příjemně ubíhala, jen začal foukat studený vítr, který nebyl naštěstí přímo proti nám. Projeli jsme Teplice nad Bečvou, kde jsme se zastavili nabrat vodu z místních léčivých pramenů a nakoupit lázeňské oplatky – dary domů. Valili jsme dál podél Bečvy až k Oseckému jezu, kde jsme dali druhou kávovo – svačinovou zastávku. Projeli jsme Přerovem, který se mi nezdál tak hrozný, jak si ho pamatuji z mládí. Spousta parků, hodně zeleně, celkem příjemné město. Pokračovali jsme dál přes Dluhonice po trase 5042 až do Věrovan, kde jsme se napojili na trasu 4. Tu jsme opustili v obci Charváty, odbočili na Blatec a odtud už to byl jen kousek do Náměště na Hané, tedy domů. Nemohla také chybět tradiční zastávka v místním pivovaru Jadrníček, kde končí všechny naše cesty.

Co říci závěrem, možná trochu statistiky. Ujeli jsme 326km a nastoupali 4335m. Celé 4 dny bylo nádherné počasí, všechno klaplo na výbornou. Nějaké pády nás potkali, ale jen do mechu a kapradí. Děkuji všem za účast a doufám, že jste si to tlačení báječně užili.