Ukrajinské Karpaty necestou

Text a foto: Ondřej Neuman

Tenhle článek by se měl publikovat spíš na serveru Bier-packing, než Bike-….. Modus operandi týhle akce se prostě netočí úplně kolem kilometrů, převodů nebo bagáže…  

PÁTEK. Cesta vlakem a pak už po vlastní ose cirka stokilákový přejezd z Košic na Ukrajinu. Den, který   se původně jevil jako nevinná předehra, byl Prolog s velkým P. P-ořádná jízda. Nebo spíš P-..ůser ?   První den prostě narýsoval křivku celýho zájezdu. V pátek se, jakoby po Ose zla, sjíždíme na nádro do Pardubek. První kusy pivka plus litráž  do vlaku. Pocit euforie ze shledání a až dětská radost z toho, že všichni furt ještě dokážeme dorazit včas na vlak.  Přátelé pokračují v konzumaci. Jen za náma zaklapnou vrata vagónu,  Pepan už porušuje Smluvní přepravní podmínky, a sice  „Zákaz konzumace vlastních alkoholických nápojů“.  Chudák vyšampónovaná letuška, jak chodí okolo, tak jen pokaždý zaslzí z těch výparů, slivovice starýho Šolka, která má jako vždycky blízko k 60%. Inu, tenhle odbržděnej vlak už se dneska nikdo neodváží zastavit.  Takže  cesta svižně ubíhá, až po pár hodinách, někde za Ostravou nám kdosi otočil vypínačem asi v zátylku  a  z absolutní hibernace se probíráme až na konečný v Košicích.

SOBOTA. Konečně v sedlech. Krájíme kiláky  na východ. Ráno pohoda a klid.  Nebo spíš takový to zlověstný ticho před bouří. Já píchnu, lepím, a hned kluci využívají přestávku a naladí si hladinku. Kolem oběda už koukají na dno naší rezervní flašky žitný. Fajn krajina Slanských vrchů, malebný kopce, pole, lesy, hutnej asfalt středoevropský kvality a obskurní cikánský osady pulzující životem. Dokroutíme to do Vranova, sedneme na oběd do nádražky a otevíráme srdce. V  minutě nám ke stolu přiletí normální atomovka: IGOR !  „Chlapci, Češi moji…. do boha! …. veď já som bol na vojně v Žatci. Tak brat môj…. choď a  zapýtaj borovičku..ja milujem to vaše Tý volé…“

Střih. O tři hodiny později. Báboš vypnutej. Pepan v hibernaci. Já celkem dobrej, nějak jsem vystoupil z vlastního těla a sleduju situaci  z nadhledu, jak píše klasik Moody. Jen zatím nevidím to světlo na konci tunelu. Střih. Nádraží. Řeším to operativně. Naložím tenhle deaktivovanej dream-team aspoň  na vlak na  Humenné, kupuju lístky, chladnoucí těla vzpříčím proti sobě v rohu vagónu. Střih. Vzkříšení. Kus se i šlapalo. Už je tma. Hranice, zelený mozci, buzerace s pasama a bumážkama, a vůbec kokoti ouřednický důležitý…zlatej „náš“ Schengen.  

A jsme tady. Ukrajinský silnice jsou děsivej tankodrom. Nějak se ale snažíme s našima chcípáckejma čelovkama dojet za tmy ještě kus od hranic. Ale!…najednou rána jako z děla, vletím do rygolu, kotoul přes berany, taaaaaakovej to byl kráter, hlubokej až po náboj, black hawk down, ještě že jsem dneska furt trochu gumovej. Prasklej rám, jinak dobrý, takže tenhle vejlet pro mě končí trochu dřív. No nic, drbeme to do nejbližšího města. Temnotou se potácí místňáci, nasáklý jak houby. Celkem zapadáme. Pár lahváčů na zklidnění nervů a zaparkujeme se na na neplánovanej komerční nocleh. Bilance dne: 90km, tři klinický smrti, á 7 piv, á 10 panáků, 1 ks jebnutej rám.

NEDĚLE. Pěrečin. Optikou včerejšího dojezdu je atmoška našeho šlágr tria na bodu mrazu. Chčije. Já si říkám, že to přeci jen na tom svým prásknutým Scoťťákovi zkusím dál.  Snídaně na stojáka v sámošce a  pochmurným mrholením vyrážíme směr Polonina Runa (1480 m n.m.).

Na vrchol týhle poloniny se dá vyjet na kole, po jakž takž slušný panelový cestě. Parádní výjezd, parádní rozhledy. Sjezd na druhou stranu, tak ten má fakt koule, jen škoda že to chrastíme na gravelech. Povrch je to spíš fatbikovej, což pro nás znamená úseky se stroji na zádech. Ale nějak to sdrtíme až do údolí. Za šera se dokodrcáme do malý večerky ve Ždenijevu. Majitel, stejně jako většina karpatských ukrajinců, éto seriózno, makal v Čechách. Má tady i naraženej sud, takže za chvíli  už zase začínáme  látat díry v časoprostoru. V noci tuhneme přímo na terase před krámem. Shrnutí dne: jen 60-70km, zato převýšení slušný, lesy co trhaj plíce, endorfinovej sjezd a poctivě naklepaný kejty. 

PONDĚLÍ. Po snídami popojedeme do další vsi omrknout podzemní bunkr z komplexu opevnění Linia Arpada,  jde o velkou síť opevnění, kterou tady stavěli v letech 1941-44 Maďaři jako obranu proti Stalinovi, kdyby to na něj přišlo. Nakonec to tehdy dopadlo trochu  jinak.  Tenhle bunkr je v nedaleké vesničce Verchnija Hrabivnytsa.

Dál valíme na severozápad po mini silničce, ale překvapivě slušný kvality, přes Klymets do Tukholky.

Odtud to už ale nepůjde plánovaným směrem, tu hrůzu který říkají cesta, tu bysme prostě neprojeli. Rozježděná polňačka by byla úplně zlatá, ale místní inženýři ty okrsky „zpevňují“ říčníma valounama, takže to je jak ródeo po betonovejch pinpongáčích, peklíčko. Trochu improvizujeme a zamíříme směr Lavochne, nefalšovaným gravel (spíš ale boulder) terénem. Poločas rozpadu je ale neúprosnej. Ranní předsevzetí na téma „nealko pondělí“ bere za svý hned na prahu první sámošky, kde se už jen poddáme osudu. Definitní nůž do jater přijde od novýho kámoše,  Vasila, ten tady káže vlastní víru a křtí vodkou, co trhne páteří, „molodci, za bratstvo!“

Neni bratstvo jako bratstvo, ještě před setměním Nataly stáhuje roletu krámu, otočí klíčem a že prej da svidania, kua co se to děje? Takže jsme zase sirotci a musíme s tím přeci jen cuknout dál.  Já na těch šutrech definitivně odpravím kolo, dolní rámová trubka je  vejpůl. Fertig, kaniec filmov.  Se staženou prdelí, krokem, dojíždím v totální tmě kluky na nádru v Lavochne a po krátký poradě zasquatujeme na peróně, s tím že se zítra přesuneme električkou do Mukačeva, kde bych snad sehnal svarščika. Zatracenej hliník, shánět zrovna tady svářeče s argonem!  Dneska teda sečteno podtrženo: 80km, slušný převýšení, definitivně odstřelený kolo, á 5 pivek, á 7 vodek, něco koňaku.

ÚTERÝ. Vlakem Mukačevo. Ráno míříme do restaurace načrtnout scénář, a štěstí přeje připraveným. Přifaří se k nám  borec, taky Vasil, takovej jinej, osvícenej ukrajinec, pomáhá mi zjistit kdo by mohl dělat s argonem, domlouvá mi tam tágo, domlouvá svarščika a i když tvrdí že sám je abstinent, tlačí do sebe jedno pivko za druhým. Ale zaplaťpánbůh za něj: Vasil, fakt díky!

Z Mukačeva se odjebeme električkou zpátky do hor, Volovec, a po ose ještě pokračujeme přes fajn sedlo a hezký vesnice na Polypěts. Večer jsme dostali takovej nášup, jakej jsme si zasloužili. Kaltnu  z nás vyhání horká gulášovka od oběda a čaje zbustřený vodkou, kterou byla paní Valeria ochotná nosit až do půlnoci. Zajímavost:  jsme tu už 4 dny a teprve teď jsme se na nádraží dozvěděli že je tady oproti Česku o hodinu posunutej čas. Pěkný, moc sympatický uvědomění si toho, že na vopravdickým výletě si prostě zrovna s hodinkama nehrajeme, čas funguje ňák sám od sebe.

STŘEDA. Ranní snídaňovej set a už to mastíme podél řeky na východ. Trasa na jistotu. Mizhiria a dál do kopců přes Syněvirské sedlo (Syněvirskyj pěrěval). Tady doporučuju nesjíždět ze sedla hned dolů do Syněviru po hlavní, okrsce, ale odbočit na štěrkovou polnačku po hřebeni podél té hlavní. Krutopřísná koulervoucí krajina, horizontála, vertikála…. prostě to cejtíš, genius loci stříká z každýho šutru, tady a teď, ber dokud dávám.

Zbytek dne spíš jalovej. Turistama-fotříkama nasáklý Syněvyrský jezero, dokonce vstupný (!). Kluci omrknou jakousi rezervaci vysloužilejch cirkusovej medvědů, chlupatý pazoury, řemeny, náhubky, prostě bizzar v kůži a oceli jak ho tihle dva mají rádi.  Valíme dál, Koločava, fajn ves ale už taky smrdí komercí.  Dlouhej a Širokej chtějí chrápat zase někde u hospody, Krátkozrakej to píchá, prostě dycky Mirek Dušín, modrej život, prostě ten dech dějin všude kolem a jet na noc někam nahoru do kopců. Tam co spával Nikola Šuhaj.  No dobrý, nakonec se hecne celá posádka, nalodíme tři flašky koňaku, a zamíříme na sedlo Prislip, 915m. Stiháme to vyfunět tak akorát do tmy. Na kopci parádní altán, jak dělanej pro naši večerní autodestrukční sekvenci. Místní mlaďoši tady taky ladí formu před disco jízdou, a jak dorazej láhev tak to v osmi lidech v jediným žigulu napálí tím tankodromem dolů do Koločavy a kulturou. Tohle v Baladě pro banditu ňák chybělo. Oukej, bilance dne, my: hezkých 120km, slušný hohemetry, přes den relativně suchá žíla (jiskřička naděje?), k půlnoci nicméně á tradiční 2 promile a teda 3 knockouty, bohužel.

ČTVRTEK. Další z punkovej sjezdů, ani se nedivím že mi můj lehkej polozávodní speciál zase vráží koleno do slabin.  Sviňa, prdla, ve sváru. Takže dnes budu dělat to, co mě baví nejvíc – nechávám jet kluky napřed a v každý vesnici se ptám na svářeče. Sraz si dáme někdy odpoledne až na jihu u rumunských hranic,  ve Velikym Buchkvivu. Borce s argonem vyštrachám z garáže asi na půlce trasy, Sergej, emigrant z Doněcka, a já konečně prodávám tu svou vydřenou ruštinu, ale hlavně, doboha!, je to zase spravený.  Dojíždím kluky a  shodujeme se, že to dneska všem jede na pičku. Krajina už spíš hnusná, rovina je hnusná, cesta je hnusná, vedro je hnusný. Cukneme kus vlakem. Večer chrápačka v Čopu, na hotelu u místní  bordelmamá, nóbl kvartýr za pětikilo pro tři,  se sprchou a televizí, jó páni inženýři ti uměj žít, přijela honorace.

PÁTEK. Letzter Schuss a šlus. Po týdnu píchání Ukrajiny, potocích piva a destilátů, kýblech potu a srandy. S vopruzenýma zadkama míříme zpátky do západního sektoru. Z Čopu mastíme přes hraniční přechod Maly Selmentsi.  Klasický vofuky na hranici, plus šacovačka dutin, jestli nevezeme nějakej nekalej paš.  A ten dojezd po Slovensku bude už jen taková šoulačka…Michalovce, Zemplínská Šírava, Morské oko. Chceme si to dát přes Vihorlata. Ve Vyšných Remétech tradiční večerní hybernace pivem a borovičkou.  Bivakujeme rovnou před hospodou, jak už to tak bývá. 

Chudáka totálně přejetýho Pepana, Najebuse, v noci pokouše Liška Bystrouška, holt neměl nechávat ruce vystrčený ze spacáku, vocas jeden. Po návratu si za odměnu střihne pár dní na Bulovce i s protivzteklinovejma injekcema, šťastlivec, co si umí natáhnout dovolenou.

SOBOTA. Vihorlata, Morské oko, fajn jezero. Pak Humenné, Vranov, Košice. Vyhledán místní degustační dvůr, s nabídkou 15 druhů piv. Takže na to jdeme vědeckou metodou – tabulka, strukturovaná ochutnávka, od každýho malý, a korelace permutace hybernace… písemný bodový hodnocení. Pěkně do nás naprali všechno co měli. Po krátkým schrápnutí na kolejích už jen nalodění do „Leoše“ a v Pardubkách loučení, zamáčknout slzu v oku, a čestný pionýrský že s touhle agroturistikou už je konec. Zlatý voči. No nic, přes neděli už jen po ose domů, Dlouhej zamíří na Louny, ten je pokousanej má na to, Širokej na Jičín a Krátkozrakej na Liberec. Biky zralý na generálku, zadky v jednom ohni, třesoucí se ruce, jeden se vzteklinou, inu …sakra dobrej zájezd to byl.

Pár praktických rad:

• Hranici SK/UK nepřekračovat na Užhorod, tam dělají největší pakárnu – lepší jsou malý přechody (severně je Ubla, jižně Veľké Slemence)
• Vlaky – preferovat električky (cenovka okolo 50kč/100km, kolo grátis), dálkový spoje jsou třikrát dražší ale hlavně kupéčkové, je složitější se domluvit na kolo, je nutný mít jízdenkku ale není jistý že tě do vlaku s kolem vezmou. Bývá tam 1-2 vagóny kde to je volně ložený, ale musí tě vzít oficír toho vagónu – vložit nenapádně stovečku do ruky a je to.
• Cenovky – jídlo cca jako u nás, vesměs tak o 20-30% levnější, to platí i o hospodách
• Pivko  – asi jako u nás, někde levnější; lahváče jsou spíš dražší, flašky se nevrací, vyhazují se – tumáš EU recyklace! Kořka – levnější jak u nás, klidně o půlku, fakt dobrá vodka, a luxusní koňaky za dost dobrej peníz.
• Ubytko – většinou jsme to zapíchli u nějaký večerky nebo hospody a v poslední vlně konzumace si domluvili spaní přímo před provozovnou. Až na tu lišku ve Vyšných Remétách to bylo úplně v pohodě.