Tuscany Trail 2022

Text a foto: Adam Burjan

Tuscany Trail nemá totiž stanovený pevný startovní čas. Člověk mohl vyrazit na trasu od pátku do neděle z parku u města Castagneto Carducci. Vyzvedli jsme si startovní balíček s čapkou, dresem a dalšími pozornostmi od pořadatelů. Vyrazil jsem na trať odpoledne, kdy už vedro lehce polevilo. Trasu jsme dostali od pořadatelů k nahrání do aplikace Komoot, která pak na mě celou cestu mluvila z telefonu.

První den jsem byl plný energie, svítilo sluníčko, ale moc jsem nevěděl, kde budu vlastně spát. Trasa vedla podél moře na sever, ale brzy jsme odbočili na východ a čekal nás první delší kopec. Dostali jsme papírovou mapu s profilem trasy a v hlavě jsem si jednotlivé delší kopce odškrtával.

První delší stoupání nebylo nijak dramatické a stoupalo pomalu lesem po lesní cestě. Někteří už pomalu zastavovali na večeři, ale já chtěl jet dál. Ve stoupání v lese jsem se už koukal kolem sebe, kde bych mohl vlastně spát. Žádné zastávky s přístřešky jsem neviděl.  Následoval náročnější sjezd po kamenech, po kterém jsem narazil na skupinu jezdců. Taky moc nevěděli, kde složit hlavu. Dohodli jsme se, že najdeme nějaké místo venku na spaní a pokračovali jsme dál. Spolu jsme ochutnali první brod. Vjel jsem do něj jako hrdina, v polovině jsem se zasekl a takticky jsem vystoupil do vody, protože koupat jsem se ještě nechtěl. Jiní cyklisté už stavěli stany kolem cesty a já moc nevěděl, jestli se to může. No stejně jsem žádný stan neměl sebou. Pohltila nás tma.  Naše malá skupina se najednou promíchala s jinou skupinou a důsledkem toho bylo, že jsem svoje spolujezdce ztratil. Lehký zmar vystřídal nápad se kousek vrátit a lehnout si v rozhlehlém hledišti Teatro del Silenzio.

Potkal jsem zde dva zkušené cyklisty ze severní Itálie. První den jsme zakončili povídáním nad svařeným vínem, které připravili. V noci se po okolí honily bouřky, blesky rozsvěcovaly oblohu nad městem Volterra, kam jsme mířili. Ráno už po bouřce nebyla ani stopa a pokračoval jsem sám dál.

Po polní cestě se dost prášilo a bylo to vidět i na kole. To přece musí řetěz vydržet a není potřeba mít s sebou olej. Stoupání do Volterry bylo pro všechny výzvou, která mi sedla, podařilo se mi dost lidí v ve stoupání předjet. Ve Volteře se konal turnaj ve střelbě z kuše, při kterém pokračovatelé středověkých obránců stříleli na dost podobně velké terče jako při biatlonu. Projíždějící cyklisté se na turnaj koukali z kavárny a vychutnávali si italskou kávu. Hlad mě netrápil, tak jsem jel dál.

Není nic jednoduššího než se v Itálii občerstvit. Panini, kafíčka, limonády a všude kohoutky na doplnění vody. Teoreticky jsem nemusel na kolo namontovat 4 cyklo láhve. Nebylo tedy potřeba ani plnit je celé.  Za Volterrou kolem mě byly jen kopečky se všemi odstíny zelené, jaké si může člověk představit. Prašná cesta vedla mezi farmami. K jedné farmě vedla šipka, že se tam můžeme občerstvit. Nabízeli čerstvý chléb se šunkou a kafe nebo džus k tomu. Zvláštní bylo, že to bylo jediné místo na celé cestě, kde se na nás místní připravili.

Poledne jsem strávil ve městě San Gimignano, které má středověký střed města. Po polední pauze a prohlídce města jsem sednul na kolo.

Nad Toskánskem se začaly honit mraky a pořadatelé naplánovali trasu hlavně mimo silnice. Nebylo moc možností si odpočinout na hladkém asfaltu. Nejprudší rampa vedla na hrad Monteriggioni. Kolo jsem vytlačil, protože na to jsem neměl převody. Často jsme se drželi poutnické cesty Via Francigena. Po dalším úseku cesty, kde byly jen velký kameny, jsem volal do lesa, že toto nemá nic společného s cyklistikou. Nálada nebyla nejlepší, ale aspoň se už blížila Siena.

Před Sienou se přehnaly první přeháňky. Stačilo jen vytlačit kolo do prudkého kopce, abych se dostal do historického centra. V městě ten večer probíhal výběr žokejů na slavný závod na hlavním náměstí. Centrum bylo dost plné lidí, ale podařilo se mi najít místo v pizzerii. Někteří na trase Tuscany Trailu nikam nespěchali a zarezervovali si zde pokoj, aby si mohli toto italské město vychutnat.

Pokoj jsem zarezervovaný neměl, měl jsem jen starosti o místo na spaní. Zkusil jsem štěstí na okraji města. Narazil jsem na malý sad blízko potoka, kde si dva Italové postavili stan a večeřeli. Přidal jsem se k nim. Jeden z nich pracoval v Decathlonu a řekl si, že vyzkouší cyklistické vybavení, které prodává. Protože jsem spal pod širákem u potoka, tak jsem se stal snadnou obětí komárů a dalšího hmyzu. K tomu začalo ještě pokapávat a já musel zalézt i do bivaku. Probudil jsem se několikrát dost zpocený. Nebyla to ideální noc.

Ráno na mě ale čekaly nejhezčí cesty celého dobrodružství. Abych se probral, tak jsem projel úspěšně blízký brod a v prvním baru jsem objednal kafe a croisant. Dál mě čekaly prašné cesty, kde se každý rok koná Strade Bianche. Tento závod vyhrál Zdeněk Štybar před Gregem Van Avermaetem v roce 2015. Bílá prašná cesta vedla nahoru dolu mezi zelenajícími se poli. Zde jsem si to opravdu užil. Řetěz na kole jsem posledních 250 km nenamazal a dával to už dost hlasitě najevo. Naštěstí jsem si u jedné fontány mohl olej půjčit a řetěz namazat.

Při polední pauze kolem oběda, jsem začal pociťovat, že v powerbance už té energie moc není. Zkoušel jsem to zachránit na obědě v restauraci, ale moc jsem si nepolepšil. Při sušení věcí v parku, jsem se ptal u zaparkovaných obytňáku, zda bych si nemohl dobít powerbanku. Úspěch se dostavil jenom malý, protože nenastartované auto moc nedobijí.  Po usušení věcí jsem polykal další kilometry. Blížili jsme se k nejvyššímu místu trasy. Soustředil jsem se dost na výkon a možná jsem zbytečně spěchal. Pienzou jsem jen proletěl a kopec už jsem viděl před sebou. Pořadatelé ještě umístili stánek s pivem před začátkem stoupání, aby se jezdci posilnili.

Stoupání do Radicofani bylo dlouhé a na konci i prudké, takže jsem bez převodů musel kolo tlačit. Na kopci v podhradí přišla radost, ale problémy s baterkami mě stále tížily. V hospodě jsem nechtěl moc vysedávat a příště bych si raději předem zarezervoval pokoj v půlce cesty. Nakonec jsem našel pokoj na protějším kopci mimo trasu a vyrazil jsem tam. Naštěstí jsem dorazil ještě s funkčním telefonem a check in nebyl problém.

Poslední den na cestě jsem slavil svoje narozeniny, ale musel jsem se nejdřív vrátit na trasu. Zvyklý z Čech, že všude se dá projít, jsem se chtěl napojit kolmo na trasu přes údolí. To byla velká chyba. Na polní cestě jsem potkal dva psy, když jsem musel projít kolem domu. Pak po vystoupání z údolí jsem potkal plot a za ním štěkali další psi. Vrátil jsem se zas dolů do údolí a zkusil jinou polní cestu. V jedenáct dopoledne jsem byl zas konečně na trase. Jen neštěstí mě neopouštělo. Potkal jsem ještě velkého psa ve sjezdu, který se nechtěl uhnout a málem jsme se srazili. Nakonec se přetrhl pásek na rámové tašce a po opravě jsem o tašku zadrhával.

Vrcholem posledního dne byla dvě skalní města Sorano a Pitigliano. Ve druhém jmenovaném jsem si dopřál narozeninový oběd. Do města jsme nedorazili po asfaltu, ale po vychozené cestě horníků a nekonečných schodech, na kterých se kolo neslo. Přece nepojedeme po asfaltu. Teď už stačilo dojet jen k moři do cílového města Orbetello. Z profilu papírové mapy jsem odpočítával poslední kopce a těšil se do cíle. Deset kilometrů před cílem mi ještě odešly brzdové destičky na předním kole. Náhradní jsem měl naštěstí s sebou. Po výměně jsem se zas radoval z posledních kilometrů. V lese na pobřeží jsem se seznámil s Enricem z Německa, který tento dobou jede na kole z Vietnamu do Thajska. Společně jsme překonali cílovou linii a dobrodružství pro nás tak skončilo.

Při cestě do agriturisma jsem ještě potkal jednoho Čecha, který jel z Čech do Říma a o Tuscany Trailu nic nevěděl. Další den jsem vyzvedl Toma v cíli a byli jsme rádi, jak se nám to podařilo odjet. Nebyl to žádný závod, i když někteří jeli skoro bez přestávky a jiní si celé dobrodružství protáhli na celý týden. Navštívili jsme opravdu krásná místa. Minulý a příští ročník se už jede jako uzavřené okruh. Odpadá tak problém s dodatečným přesunem vlakem do místa startu. Před nebo po dobrodružství se dají navštívit i další místa jako již dříve jmenovaná Elba, mramorový lom v Carraře anebo město Grossetto s muzeem Etrusků.