Tour de India 2024

Text a foto: Martin Polesný

Plánuji v Komootu trasu, cca 1550 km z Panaji horami na jih a zpět přibližně podél moře. Vše se snažím naplánovat po co nejmenších silnicích a vyhýbám se dvěma největším parkům, neboť nechci znovu opakovat napadení slonem, které se nám přihodilo na Srí Lance. Hotel, kde složím kolo a nechám box na kolo uschovaný do posledního dne před odletem zamluven, tak hurá do toho.

Den D je tu, let bez problémů, přistáváme v půl třetí v noci v Indii, ale co to, koukám na displej v letadle, že to není očekávané letiště na pobřeží, ksakru, to je úplně jinde. Je to tak, před rokem postavili nové mezinárodní letiště 50 km od Panaji a já vše naplánoval na původní, kam nyní létají domácí lety. To snad není možné, takových zemí za mnou a já udělám takovou hloupou chybu. Při čekání na kolo, které nebere konce, hledám nějaký hotel v blízkosti letiště, který bude mít otevřenou recepci a budu tam moci nechat kolo. Jsou 3 hodiny ráno, konečně mám kolo, hotel v telefonu a jdu se dohodnout s taxikáři, aby mě tam dovezli. První náraz na indickou realitu. Horko těžko se s nimi domlouvám, byť za nesmyslně vysokou cenu, ale jedeme k hotelu. Z hotelu se vyklubal zaplivaný, špinavý hotel, ve kterém budím jakéhosi hlídače, pak další osobu a další a snažím se domluvit noc a uschování boxu.

Nedaří se, není možné nechat box na kolo a po nekonečném domlouvání nechávám hotel za zády a donucuji taxikáře mě odvést k jinému hotelu. Tam se situace opakuje, ale hotel vypadá přece jen lépe a nakonec je přesvědčuji a můžu se na 3 hodiny ubytovat, jelikož potřebuji nejdéle v devět ráno vyrazit. Chci odemknout box, leč můj kódový zámek je nějaký zaseknutý. Nyní si vybavuji nekonečné čekání na letišti a na napadá mě, zdali za tím nestojí nekonečná kontrola z indické strany. Ach jo, to snad není možné… Nakonec se mi podaří sehnat list z pilky na železo a uřezávám zámek, skládám kolo, je půl sedmé ráno, dám sprchu a můžu vyrazit.

Pouštím na Garminu narychlo předělanou trasu z místa hotelu, dnes mě čeká 140 km, cílové městečko v horách Dandeli. Vyjíždím, neskutečné vlhko, horko, smog z hořícího odpadu na každém rohu v kombinaci s nevyspáním není zrovna ideální. Do toho šíleně chaotická doprava, auta, náklaďáky, motorky, všude přítomné krávy, pobíhající psi, úzké silničky vybrané Komootem, prostě Indie se vším všudy. Zhruba po sedmdesáti kilometrech se začínám škrábat do hor, aut ubývá, silnice se střídá s makadamem, dírami, prachem, hledám ideální stopu, abych nemusel pořád brzdit, cpu se banány, liji do sebe litry vody. Je to něco za něco, na druhou stranu všude krásná, zelená, bujná příroda, skákající opice, nekonečná džungle kolem mě, ale i neskutečný bordel podél cesty a špína. Kolem páté hodiny dorážím do homestay v Dandeli, za 200 korun hezké ubytování na kraji města.

Města jsou v této části všechna stejná, jedna silnice, všude prach, smrad, spousty lidí, neustálé troubení, hluk a vše je seskupeno podél silnice, kde naleznete naprosto vše. Od oprav motorek, náhradních dílů, místní restaurace, krámku se vším možným, školou, hinduistickým svatostánkem, malou mešitou nebo křesťanským kostelem. Časem pochopíte uspořádání a víte, kde se najíst, kde koupit vodu, colu, banány anebo papáju, kterou vždy rozpůlím malým nožem a vydlabu lžičkou. Je to pro mě vítaná zastávka, jak si odpočinout. Rád se vždy po celém dni na kole jdu projít, což je tady v Indii dost nereálné, neboť člověk touží po chvilce klidu, kterou tady nenajde.

Ráno vyrážím dál, krásnou džunglí, protínám místní park, kde najdete tygry, slony, medvědy a další místní faunu. Já naštěstí slyším jen kakofonii ptáků a připadám si jako v botanické zahradě. V prvním malém městečku dávám snídani s vynikajícím indickým čajem, který jsem si opravdu zamiloval. Takto jedu dál a dál, džungle střídá políčka, města, městečka, lidé tu žijí své životy, pracují na polích, nakupují či na mě koukají jako na ufouna. Klasická ukázka, pěkně si to šlapu a najednou slyším motorku, zpomaluje a cítím, jak na mě onen dotyčný (někdy čtyřčlenná rodina na jedné motorce) přímo čumí a to kolikrát dlouho. A tak to bylo pořád dokola😊 Dobré ale je, že spousta lidí umí anglicky (alespoň trochu), což v mnohém ledacos usnadňuje a já tak můžu každému donekonečna vysvětlovat, odkud že to jsem. Ne že by někdo věděl, kde ta naše Česká republika je, to ne😊 Někde nepotkám auto, jindy jede jedno za druhým, někde je krásný asfalt, jinde se nedá ani jet, asfalt chybí, kaluže, díry, kameny, až mě začíná bolet levé zápěstí. Ale tak to tu prostě je a tak míjí jeden den za druhým. Snažím se vždy plánovat spaní v nějakém městě, kde se dá najít ucházející ubytování, které hledám na google mapách. Ubytování je tu v porovnání s cenami za jídlo docela drahé. Jsou místa, kde nenajdu nic anebo jen drahé, byť level je dost žalostný. Rovněž se občas trochu potýkám s toulavými psi, kterých je tu opravdu hodně a pro některé je cyklista magnet, za kterým stůj co stůj musí běžet a musí dát holt najevo, kdo je tady pánem. Ale rozhodně je to lepší než v Ekvádoru, kde je to již za hranou. Naštěstí jsem většině psů ukradený a hledí si svého.

11 dní za mnou, 10 dní na kole, jeden prasklý ventilek a jeden flákací den u moře. Nakonec přijíždím do hotelu, kde na mě čeká box na kolo a já rozkládám svého gravela a cpu jej dovnitř. Indie je země, kde je možné snad opravu vše, každý si tu najde, co se mu bude líbit a rovněž naopak. Jeden ji bude milovat, druhý nenávidět. Ještě teď mi pořád houká v uších od nekonečných klaksonů, jako uhni, pozor jedu, přejedu, neuhnu, ale tak to tady chodí. Je to země, jako každá jiná v Asii, jen je toho všeho a všech víc😊 Je to ohromná země, která má jaderné zbraně, svá letadla, svá auta a oni jsou na sebe hrdí. A proč ně, vždyť jich je, co😊 První „bílé“ turisty jsem potkal až sedmý den, kam lidé jezdí k moři. Do té doby to bylo jedno velké dobrodružství…

Zbývá odlet domů, přijíždím na letiště, kde se vše totálně obrátilo proti mně. Box s kolem odbaven, imigrační dalo razítko, opět si mě vyfotili a můžu na poslední security check. No a tady jsem narazil. Měl jsem s sebou, jako vždy, malou cyklonavigaci Garmin Edge 540, podle které cestuji na kole. Voják se mě ptá, co to je? Odpovídám, cyklonavigace. To je gps zařízení? Ano, jako v telefonu, to máme všichni. V Indii je jakékoliv gps zařízení zakázáno, odpovídá voják. Najednou to řeší šest vojáků až po jejich nadřízeného, zle vypadajícího plukovníka. Pořád se snažím argumentovat, nic nepomáhá, prý budu zadržen a musím na policii. Stále jsem si myslel, že se mi to zdá, že to nemůže být pravda. Byla☹ Na policii jsem byl zadržován více než 12 hodin a pak mě pustili s jedním papírem do hotelu s tím, že druhý den se mám dostavit v 10:00 a bude se řešit soud. (Pas mi samozřejmě zabavili, zrušili vízum.) Volal jsem na ambasádu, snaží se poradit, ale nyní nezbývá než počkat na soud.

Na policejní stanici jsem raději přijel o hodinu dříve, neboť tady v Indii je vše neskutečně pomalé a nikdy nevíš, co jak bude. Stále jen čekám a čekám. Sále jen řeší papíry. Dále, musím mít právníka. Jednoho mi našli, složitě se s ním po telefonu domlouvám, samozřejmě otázkou je jeho odměna. (Určitě si jen dohazují kšefty. Dohodli mi taxi ze služebny a zpět, právníka a pak si to vše rozdělí? Vše za mnohem více, než je běžné…) Po více než osmi hodinách jdu od soudu, kde jsem podepsal vinen a zaplatil směšných 1000 rupií (cca 300Kč). Soud byl hodně zajímavá podívaná, ale to by bylo na delší vyprávění. Zato právník chtěl 20.000,- Navigaci mi samozřejmě zabavili a další nemalé peníze stála nová letenka do ČR.

Jedna malá navigace způsobila mnoho. Musím se přiznat, že když jsem na policii seděl na otřískané židli, nic nevěděl, venku noc, letadlo fuč, místnosti jako ze špatného filmu, opravdu mi nebylo hej a každá minuta se vlekla jako hodina…

No nic, je to za mnou. Procestoval jsem celou Asii, ale toto se ti stane jen v Indii😊