Three Peaks Bike Race 2023- Krizemi k úspěchu

Text a foto: Tomáš Zaplatílek

Ve Vídni jsem se na registraci potkal s Kubou Kopeckým, který opět děla fotografa závodu, s Dominikem, se kterým jsme dlouho dopředu probírali závodní strategie a taky s Benoiatem, kterého jsem poznal v Grenoblu a s jeho kámošem Flo. Z předzávodního vítacího pivka byly tři, ale aspoň jsem měl motivaci vyjet na kopec, kde jsem měl ubytování.

V klidném spánku se mi trochu snažil zabránit srbský spolubydlící, který dorazil v 11 večer totálně na káry a začal v pokoji hledat kalhoty. Když je nemohl najít, tak mě rozzlobeně budil a zjišťoval, kam jsem je dal. Během půl hodiny byl naštěstí v limbu a já měl půl hodiny na klidný spánek, než dorazil další spolubydlící, který byl sice střízlivý a slušný, ale zase si ještě musel povléct postel. Pak už to bylo jen o tom odignorovat Srbovo ožralé chrápání, což se mi celkem povedlo. Dopoledne pak pohodový přesun z kopce k Schoenbrunu, svačina v oblíbené kavárně Velobis, kde jsem ještě vyfasoval gratis duši. Startuji v první vlně v 11:30. Stíhám se ještě pozdravit s Kubou, Frantíky i Dominikem. A pak už se na semaforu objeví zelená a jedeme!

Úvodní 130 km parcour přinesl brutální vedro, kopce, ale taky nádheru, parádní výhledy a žádný provoz…

V Mariazellu, kde parcour končí, podepisuji ortel a vyrážím na sever. Určitě to není rovina, ale aspoň trochu “pohodovější” než úvod. V noci je i docela příjemně. Při noční návštěvě Salzburku vzpomínám, jak jsme se tady při TPBR 2019 potkali s Alešem Zavoralem.

Krátké nakouknutí do Německa a jsem zpět v Rakousku a zároveň u Innu. Ranní průjezd Innsbrucku lehce hektický, příjemné setkání s jedním dotwatcherem. Kus za Innsbruckem přestává legrace a začíná parcour číslo jedna a stoupání na Timmelsjoch, téměř do 2500 metrů. Vedro, brutální provoz, a hlavně několik sjezdů navíc mě totálně ničí. Několik pasáží tlačím. Fakt… Konečně vrchol a jede se dolů! Sjezd do Moosu mě trochu nabije, a hlavně potom zasloužená pizza dole. Rozhoduji se zkusit s večerem ještě kam vyjedu na Jaufenpassu.

Stmívání, prázdná silnice, ticho, klid, okolo jen hory a mně to jede! Kolem 10 jsem nahoře. Užívám si teplý letní večer pod hvězdami. Nádhera. Tu ve sjezdu trochu zkazí blesky a pak déšť. Nějakou chvíli, jako naschvál, žádný přístřešek. Nakonec se ale vytoužená zastávka objeví dřív, než v triku úplně promoknu. Aspoň jsem sjel dost nízko a navíc zaokrouhlil nájezd prvních dvou dní na 700 km a k tomu téměř 9 km převýšení.

Krásné (skoro) 4 hodiny spánku. Ráno trochu bloudění po parcouru vedeném po cyklostezkách a někdy i solidně v terénu. Konečně stoupání na poslední parcourový vrchol Sella pass. Je to náročné, ale úžasné výhledy okolo dost pomáhají. V protisměru navíc potkávám plno závodníků, kteří zvolili opačný směr.

Sjezd je nejprve fajn, ale potom jej začíná komplikovat jednak protivítr, a také osezeniny mé sedací části. Do toho se přidává pořádné vedro.

Největší krize je za Trentem, kde z mírného kopce proti větru šlapu jak blázen a přitom jedu 18. Zkouším dát 20minutový powernap, ale ve vedru nakonec ani neusínám.

Cesta se pak naštěstí stáčí na západ a slunce pozvolna ztrácí sílu. Průjezd kolem Gardy je tak relativně v pohodě i přes nepříjemné tunely.

A pak začíná noční úmorný přejezd milánské placky. Milánu jako takovému jsem se naštěstí vyhnul, což je dobře i proto, že nad ním zuří parádní bouřka. Já sleduji jen blesky na obzoru a “užívám” si brutální dusno. Dokud mám co pít, je to ok. Pak bohužel nastane situace, kdy asi pět hodin neseženu vodu a je zle. Tělo už je dehydratované z horkého dne a tohle ho dodělá. Najednou se to zasekne a nejde to. Totální slabost, nechutenství, nevolnost. Ucucávám z lahve poslední centilitry ušetřené horké tekutiny. Vždy pak jsem schopen cca 2 km popojet.

Najdu v mapě před sebou “drinking water”. Upínám se k tomu jako ke smilování. Je tam pumpa s ulomenou pákou. Pak dělám zajížďku k nádraží, kde jistě bude automat… Ani náhodou.

A pak konečně padne šestá a já narazím na první otevřený obchod…Pocitově už ani nemám žízeň a trochu se bojím, že tělo pošle vodu ven, ale nakonec ji udrží a ač jsem ještě celé dopoledne takový divný, už nějak funguji.

 To už se blížím k Turínu a pro změnu se zase začíná černat obloha. Ve městě pěkně sprchne. Část deště strávím v Mekáči, který mě konečně docela spraví.

Kopec na hranici jsem si samozřejmě pamatoval menší a bez těch otravných mezisjezdů. Ale nakonec jsem tam a sjíždím k Briançonu. Cestou rovnou bookuji ubytování. Je sice teprve nějakých 8 hodin, ale tohle rozhodnutí se ukáže jako víc než prozíravé.

Když dojíždím do města, začíná pěkný deštík. Tak rychle pod střechu, do sprchy a na pořádnou večeři. Když kolem 9. usínám v pohodlné posteli, venku zuří průtrž mračen. Nějak mě v tu chvíli ani netrápí, kolik závodníků mě zatím předjede…

Tahle rovinatá dvojdenka měřila 650 km a nastoupal jsem necelých 5 km.

Kolem jedné zvoní budík. Vstávat se nechce, ale 4 hodiny musí bohatě stačit a venku je po dešti, takže není co řešit a já po nějakých 20 minutách vyrážím do tmy a chladu. Kopeček mě zahřeje. Col de Lautaret je docela jezdivá záležitost. Hvězdičky svítí, obrysy hor okolo… Prostě paráda a já si to fakt užívám. Horší to je ve sjezdu, kde zjišťuji, že silnice je kvůli sesuvům uzavřena. Nicméně vidím projíždět polskou dodávku, tak snad to půjde. Trochu nepříjemně mě překvapí kamení přes celou šířku silnice. Zabrzdím na poslední chvíli. Tak už raději sjíždím pomalu a opatrně a ještě několikrát jsem za to rád. Pak už nebezpečnou zónu opouštím, silnice se narovnává a vítá mě nový den. S tím přijíždím do mého oblíbeného Grenoblu. Průjezd známými místy si užívám a dopřávám si tu i snídani. Potom pěkná cyklostezka podle řeky a následně dost nepříjemná hlavní. A zase nepříjemný protivítr. Že bych se na to vybodnul…

Všechno se ale zase nějak zvládá, já postupně po pravé straně nechávám Lyon a na trackeru sleduju, jak se od něj napojují závodníci, kteří volili trasu přes Švýcarsko. Kolem osmé večerní přijíždím do většího městečka Briude. Plán je jasný – rychle se navečeřet a pokračovat vstříc druhému parcouru protínajícímu Centrální masiv. Ve městě panuje uvolněná atmosféra, lidi si užívají teplý letní večer a já mám problém sehnat volné místo na jedné ze zahrádek. Když už ho seženu, než se dočkám večeře, je to věčnost… Chvíli poté, co zahajuji parcour, vidím před sebou červenou blikačku. Je to Thomas, první závodník v mém směru, kterého potkávám od úvodního parcouru. Oblažuje mě historkami o bouřkách, které zažili ve Švýcarsku. Po nějaké chvíli společné jízdy usoudíme, že je čas to pro dnešek zalomit a každý si usteleme pod jedním stromem.

Pro mě to dnes bylo 380 km a 4 km převýšení.

Dopřávám si plnohodnotný 4hodinový spánek. Thomas je už dávno pryč. Vyrážím vstříc dalšímu stoupání a následně zvlněného terénu. Jak se blíží ráno, citelně se ochlazuje. V jednom sjezdu mi Wahoo ukazuje pokles ze 7 na 3 stupně. Moc tomu nepomáhá, že mám na celé dopoledne jen jednu malou tyčinku. Nasazuji rukavice a následně nekompromisně i péřovku, o které jsem netušil, že ji použiji. A už vůbec jsem netušil, že v ní pojedu i do kopce. To se mi fakt asi ještě v životě nestalo. Potom konečně slunce definitivně vykoukne a zároveň silnice začíná konstantně stoupat směrem na Puy Mary a já si bundu vážu kolem pasu… Ve stoupání mě dojíždí organizátor Michael s Kubou. V sedle pět minut pokecáme. Michaela dost pobaví, když si vezmu k srdci jeho radu, že odkládat bundu na sjezd není běžné a zase si ji obleču (ne péřovku, ale větrovku). Sjezd je dlouhý a celkem příjemný až na zadek, na kterém už nemůžu obsedět. Plánuji dojet na konec parcouru, a pak hned dát oběd. Na konci parcouru bohužel není nic a než se někam dostanu, jsou skoro dvě hodiny, a to je ve Francii na oběd pozdě. Několikrát si dokonce zajíždím několik km, abych zjistil, že ani tady neseženu nic k jídlu. Situaci nezlepšuje státní svátek. A do toho strašný pařák. A protivítr. Po malých silničkách v kopcích je to úmorné a vůbec se neposouvám. Konečně nacházím otevřenou pekárnu. Nekompromisně kupuji litr a půl koly a tři megakusy pizzy. V příjemné klimatizované místnosti do sebe nacpu 2 a vypiju kolu. Poslední kousek si balím a vyrážím vstříc pařáku.

Teď už po větší silnici, sice pořád z kopce do kopce a vedru, ale aspoň maličko to jede. V jedné vesnici vidím Thomase zničeně ležet na lavičce. Zastavuji taky a v místní pizzerce pořizuji nanuk a hromadu studeného pití. Dostanu to rychle do sebe a opouštím Thomase, který mezitím usnul. Jak se blížím k Toulouse, trasa se narovnává a provoz houstne. Ale kupodivu to zase trochu jede. Když jsem zhruba na úrovni města (které cíleně objíždím), dávám pořádnou nakopávací pizzavečeři a vyrážím. Některé výpadovky jsou dost nepříjemné a necítím se moc bezpečně. Ale jak se od velkoměsta vzdaluji a ponořuji se do noci, je to lepší a lepší. A ve vzduchu už cítím Pyreneje! Ale na ty je potřeba se vyspat. Pro dnešek 365 km a pouhé 3 km převýšení.

Cíl se pomalu blíží, není čas vyspávat, hodinka musí stačit. Pouštím se do třetího, pyrenejského, parcouru. První kopec na Col de la Core si opravdu užívám a je to asi to poslední, co si v průběhu závodu užívám. Už tady začínám cítit, že krk přestává spolupracovat. Do sjezdu ještě pustí celkem v pohodě, ale ve druhém stoupání na Col de Portet D ́Aspet už trpím a psychiku nejvíc sráží sjezdy (a následné výjezdy) navíc, se kterými jsem nepočítal. Třetí vrch (Col de Menthé) je pak už úplný mordor, i když na závěr se trochu zmáčknu a snažím se ze sebe něco vymáčknout. Po sjezdu mě překvapí, že téměř hned překračujeme hranici do Španělska. Tady si dopřávám zasloužený burgeroběd a pivko.

Cítím, že batůžek, který vezu na zádech situaci s krkem ještě zhoršuje, tak jej provizorně přivazuji na hrazdu a namlouvám si, že je to lepší. Cesta vede do kopce, ale světě div se, fouká celkem slušný vítr do zad, a to se musí využít! Nad městem Vielha čeká velké zlo – 5 km tunel s více než 200 metry převýšení. Snaží se zde zvýšit bezpečnost tím, že pro projíždějícího cyklistu uzavřou pravý pruh. Bohužel ne všichni tuto uzávěrů dodržují. Pro mě situaci komplikuje ještě to, že můžu sledovat jen své přední kolo a ani otočení hlavy není moc reálné. Prostě jen šlapat a modlit se, ať už je konec. Konečně! Sjezd by byl super, kdybych se mohl položit do hrazdy a ujíždět. To bohužel nepřichází do úvahy a já naopak volím co nejméně aerodynamické polohy, které krk nějak zkousne. Je to úmorné, opět mám pocit, že se nikam neposouvám. Je to tady samý kopec a já nevím, jestli je to horší nahoru či dolu. Navíc musím dělat časté přestávky. Tak nějak čekám, že se kolem mě teď všichni provalí a mně zůstanou jen oči pro pláč. Kupodivu ani ostatní se nehýbou o mnoho rychleji. Když se setmí, jedu už úplně naslepo s hlavou sklopenou a jen doufám, že prostě do ničeho nevrazím. Nebe začíná ozařovat ohňostroj. Hm, tohle nebude ohňostroj. Blýská se nalevo i napravo, občasný prudký závan větru dává tušit, že se to blíží. Je přede mnou sice posledních 200 km, a to už se přeci nechodí spát, ale v mém stavu to nepřichází v úvahu. Beru zavděk pidipřístřeškem o jehož ochraně před deštěm vážně pochybuji, ale co už. Za dnešní den pouhých 285 km a 5 km převýšení.

Necelá hodinka spánku a nekompromisní budík mě posílá na další galeje. Noční motání po malých silničkách a já zase mám pocit, že tohle nikam nevede. Do toho se přidá celkem slušný liják. Vidím v šeru zastávku a chci na ni na chvíli zajet se schovat. V poslední chvíli zjišťuji, že to není zastávka, ale hluboká díra pod přístřeškem. Nespadnu do ní, ale kolo mi vyklouzne a praští do rantlu. Odnese to trocha laku na rámu a ohnutá patka. Naštěstí jde ohnout zpět tak, že řazení celkem funguje. Ač pomalu, posouvám se stále dopředu. Ráno potkávám na okraji Manresy pěknou nálevnu, kde dávám dvě kafe a dva ztvrdlé croissanty, které už tu určitě ležely aspoň týden. Ale je to energie.

A pak už nahoru na Montserrat, kde začíná závěrečný parcour. Už jsem ho jel dvakrát, a tak bohužel vím, co mě čeká. První houpavé vlny přímo pod Montserratem a následný sjezd jdou kupodivu dobře, pak trápení při přejezdu a do kopce se zase docela hecuji. Peklo přichází, když se převalím přes vrchol a čeká mě nekonečná řada semaforů ve městě Terrassa. Ke každému je potřeba zvednout aspoň trochu hlavu, což pro mě představuje neuvěřitelnou námahu. Několikrát musím zastavit, masírovat si krk a nabírat sil do dalšího utrpení. Potom konečně přichází závěrečné stoupání ke katedrále. První část nějak zvládám, potom přichází krize. Stoupání nemá mnoho přes 10 %, ale já prostě spadnu z kola a posledních 50 metrů tlačím. Povinná fotka katedrály a teď už jen dolů! Ne, je tam ještě minikopeček. Převýšení asi 10 metrů, ale já se cítím podveden a chce se mi brečet. Ale zvládnu to. Provoz je hustý, ale nějak kličkuji. A pak už vidím Vítězný oblouk. Dnes pro mě představuje opravdové vítězství a konec utrpení!

Je neděle, chvíli po druhé odpolední a já už nikam nemusím. V cíli mě kromě Michaela a dalších závodníků vítá Dominik. Sice závod hned v počáteční fázi zabalil, ale přiletěl do Barcelony a vidět ho tady bylo moc příjemné. Finišerské pivko, pak ještě jedno a ještě další. Něco k jídlu a ještě pivko. Potom bylo potřeba se ještě přesunout 5 km na hostel. Bylo to náročné a dost jsem zvažoval, že budu kolo tlačit, ale dojel jsem to. Další dny se nesou ve znamení vítaní dalších a dalších závodníků, společných večerů se starými i novými kamarády v cíli s pivkem a pizzou, doplňování kalorií, toulání se městem, a i na moře došlo…

Už jen pro tuhle zaslouženou atmosféru to celé mělo cenu.

V tomto závodě jsem se toho zase plno naučil především sám o sobě, ale kdybych měl vypíchnout ponaučení, které jsem si během závodu nejednou potvrdil, bylo by to to, že i když člověk má pocit, že vlastně stojí na místě a všichni ostatní se hýbou mnohem rychleji, že to nedává žádný smysl a nejraději by se na to vykašlal, pořád se vyplatí pokračovat a jet, i když pomaličku, vpřed. A nebo aspoň dělat něco jako produktivního. V tomto kontextu se nabízí jídlo a nebo spánek. Ono se to (skoro) vždycky zase zlepší a budete rádi, za každých pár metrů, o které jste se posunuli..

 Vzdálenost: 2 587 km Převýšení: 28 994 m

Čas závodu: 170 h 18 min

Čistý čas na kole: 126 h 50 min (74 % celkového času) Pořadí: 10. (ze 153 startujících jednotlivců)

Počet vypitých piv cestou: 2 (v cíli nepočítaně) Naspaných hodin během závodu: 14 (0+4+0+4+4+1+1)

Three Peaks Bike Race

Bikepackingový závod s pevně daným startem, cílem a průjezdními body / parcoury. Zbytek trasy si závodník plánuje sám. Jde o závod jednotlivců (a dvojic) bez podpory.

Tento rok proběhl šestý ročník závodu. Všech těchto ročníků jsem se účastnil (a kromě jednoho všechny dokončil).

Web závodu s kompletními výsledky a dalšími informacemi:

https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace