SwiftCampout 42,6 °C

Již několik let jsem si říkal, že bych měl někdy vyjet v nejdelší den v roce někam ven pod stan nebo pod širák. A navíc kouzlo této akce spočívá v tom, že každý jede sám. Super. Pro nás introvertní nátury je to ideální způsob socializace. Avšak k mému překvapení jsem pár týdnů před akcí objevil na facebooku, že letos bude sraz opravdový. To mě o to více motivovalo, že letos to tedy opravdu konečně neodložím. Ale jak to, tak bývá, opět mi do toho něco vlezlo. Tentokrát pro změnu práce. Služebka v Brně. Ale jak se říká, kde je vůle, tam je cesta, tak jsem si cestu udělal. Sbalil jsem se již ve středu večer, vyrazil na služebku vlakem a v pátek večer po pracovních povinnostech jsem obul tretry a vyrazil jsem na můj první Swift camp / bikepackingový sraz. Tentokrát nezvykle. …z Brna.

To bylo zhruba půl sedmé a slunce pořád pralo, jak kdyby nevědělo, že má za necelé tři hodiny zapadat.

Cesta z Brna naskýtala ohromné množství možností, jak si cestu zpestřit nevšedními zážitky. Vybral jsem zážitky, pokud možno co nejméně bolestivé. Mapy mi ukázaly cestu na SwiftCampout asi 130 km dlouhou a předpověď počasí byla nadmíru krutá. Celý víkend měly být šílené pařáky. No tak to potěš. Páteční motivace tedy byla jasná. Ujet toho k večeru co nejvíc, abych v sobotu měl cestu co nejkratší. Ještě jsem si před cestou skočil zakoupit krém proti slunci a zásoby jídla a vody a vyrazil jsem. To bylo zhruba půl sedmé a slunce pořád pralo, jak kdyby nevědělo, že má za necelé tři hodiny zapadat.

Druhý plán na ulehčení cesty byl, že pojedu co nejdéle údolím Svratky, čímž naženu rychle kilometry a udělám si náskok na sobotu. Cesta docela odsýpala. Projel jsem Kuřimí, Tišnovem, kolem hradu Pernštejn a přejel jsem do kraje Vysočina. Neboť jsem se rozhodl pro přenocování v hamace, začal jsem hledat místo na spaní. Údolí řeky Svratky je krásné, ostré a plné lesů. A ty stíny v krémově zbarveném údolí zapadajícího letního slunce. To vypadalo nadějně. Avšak jakožto hamakovému zelenáči mi začalo docházet, že spaní v hamace bude mít asi jistá úskalí. Tak třeba přítomnost lesa ani zdaleka neznamená snadný přístup do lesa. Když je kolem louka na přespání pod širákem, tak se letmým pohledem dá odhadnout, kudy se lze na louku dostat. Avšak u lesa člověk musí najít přístupovou cestu, nalézt ji v mapě a nebo prostě podstoupit průnik hustými křovisky v okrajových lesních partiích. Nakonec jsem v sedle před obcí Ujčov nalezl zajímavou cestu směřující do lesa. Byl to pěkný krpál, ale nakonec to stálo zato.

Z dálky vyhlídnutá část lesa mi neprošla, tam se ukázalo, že již někdo kempoval ve stanu. Ale na druhé straně lesa byl klid, a tak jsem zabivakoval. Rychlá večeře, ulehnout a spát. Jo, až na to, že jsem si zapomněl zavřít dveře do obýváku. Zateplení hamaky mám, vzhledem k předpovědi počasí jsem vzal odlehčenou verzi, avšak zapomněl jsem ji stáhnout k hamace. A tak jsem vlastním teplem zatápěl veverkám v korunách stromů. Zase taková zima ale nebyla a nějak jsem to doklepal až do rána. Poučení ale pro příště, zavírat zateplení. Ráno jsem se probudil, otočil se na bok a pozoroval jsem ranní paprsky, jak prochází skrz větve stromů, nádhera. To se člověku pak moc ven nechtělo.

Trochu mě ale již doma při pohledu do mapy zarazilo, kam byl sraz naplánován. Les, to je v pořádku. Bude kde stavět hamaku. Ale co tam dělá ta křižovatka?

V den srazu jsem si znovu uvědomil, jak moc jsem rád, že mě SwitCampout vytáhl ven. Narozdíl od předchozích let, kdy jsem o podobné akci v den letního slunovratu jen uvažoval, ale nakonec z toho nikdy nic nebylo.  Ono vždy se jede lépe na místo, když vím, že tam někdo bude a bude možné s podobně naladěnými nadšenci sdílet své zážitky a dojmy z cykloputování. Celkově to měl být můj již třetí bikepacking sraz. Trochu mě ale již doma při pohledu do mapy zarazilo, kam byl sraz naplánován. Les, to je v pořádku. Bude kde stavět hamaku. Ale co tam dělá ta křižovatka? Pro mě bikepacking vystihuje trochu lépe jeho synonymum a tím je stealth camping. Tedy bivak na divoko, někde se zašít hluboko v lese, nevědět o světě a svět neví o mě. Tentokrát ale bylo místo srazu zvoleno na křížení dvou celkem rušných lesních cest.

Výhoda altánku, který stál hned vedle, by určitě přišla vhod v případě nepříznivého počasí. Ale v den srazu bylo pěkně, až příliš pěkně, a tak v altánku parkovala kola a večerní potlach probíhal posedáváním a postáváním na křížení lesních cest. Tak určitě to mělo také svoje kouzlo, ale přeci jen, nějaký ten táborák mi tam chyběl. Dovezenou klobásu jsem tedy spořádal syrovou. Na druhou stranu jsem musel uznat, že rozdělávat oheň v takových vedrech by bylo velice riskantní, a to je pravidlo, které dodržuje každý bikepacker. Také komáři by asi tak nedotírali, kdybychom měli ohniště a sraz by patrně nekončil kolem jedenácté večer, kdy se všichni odebrali spát, ale proč riskovat požár, že? Nakonec bylo celkem rozumné, že jsme šli spát všichni okolo jedenácté večer. Mnozí z nás to měli v neděli domů dost přes sto kilometrů ve vedru atakujícím čtyřicítky ve stínu. Vyrazit brzy ráno, kdy je stále chládek, tedy určitě dávalo smysl. Já ale preferoval raději se prospat. Přeci jen, nutnost vstávat každý den podle budíku do práce mě úplně nemotivuje, abych to samé provozoval i o víkendu. A tak jsem pokojně spal až do sedmé hodiny.

Každopádně jsem akci ocenil jakožto motivační pro mé další plánování cest. Začal jsem si hrát s myšlenkou, že naložím bikepackingové brašny na svou silničku a zkusím něco delšího než svojí denní klasickou stovku. Také jsem ocenil nové tipy na přichycení brašen na přední vidlici pomocí kovových stahovacích pásků na hadice. Běžně prodávaná plastová uchycení na vidlice bez návarků totiž moc nevydrží. Ostatně během této cesty jsem testoval uchycení 1.5 litrové lahve na přední vidlici pomocí Gorilla cage a jeden plastový pásek mi už po dvou dnech cesty praskl. Raději ani nechci domýšlet, jaké bych s tím měl problémy během třítýdenní dovolené.

Další tip jsem zachytil na nový, pro mě doposud neznámý portál pro plánování cest na kole. Komoot jsem vyzkoušel hned po návratu domů a jeho navigačními funkcemi jsem byl naprosto nadšený. Funkcionality vypadají podobně, jako na mém doposud oblíbeném maps.openrouteservice, ale na Komoot mi přijde, že mají lépe udělané ovládání webu. Jen škoda, že pokročilé funkce Komoot jsou placené. To zase Openrouteservice je zdarma, což je nesporná výhoda. Také by mohli mít na Komoot více zvýrazněné stínování kopců. Stínování docela usnadňuje orientaci v mapě při plánování, a to zejména když chce člověk naplánovat trasu jako logický průjezd krajinou bez nutnosti zbytečných výjezdů do kopců, které se musí za chvíli zase sjíždět zpět dolů do údolí. Určitě je to ale zajímavá aplikace, která stojí za povšimnutí.

Celkově lze tedy říct, že sraz se opět nadmíru vydařil. Inspiroval jsem se novými tipy a triky, poznal jsem nové lidi a jedinou výtku bych měl k volbě místa bez ohniště a hned vedle poměrně exponovaných lesních cest. Pokud bych měl přispět svojí troškou do mlýna, pak mě pro další srazy napadají například lesy Krušných hor nebo Rakovnická pahorkatina nabízí úžasné výhledy do kraje směrem na České středohoří, Brdy a Křivoklátsko. Také by nemusela být špatná celovíkendová akce. Tam by sice mohl být problém s vyrovnáním výkoností různých bikepackerů, ale za úvahu to určitě stojí.

Během tohoto srazu jsme se domluvili s Tomem, že vyrazíme v neděli ráno společně směrem na nádraží v Pardubicích. Původně jsem měl v plánu dojet až do Poděbrad a pak vlakem, ale mírný úžeh z předchozího dne ještě v neděli ráno dozníval, a tak jsem přivítal myšlenku brzkého nasednutí na vlak. Cestou do Pardubic jsem ocenil další aspekt těchto cyklosrazů, a tentokrát právě výše zmíněné cestování s parťákem, kdy člověk trochu zboří svoje roky zažité návyky. Tak třeba já nejsem zrovna cyklista, který by skočil do každého rybníka, podél kterého zrovna projíždí. Vlastně já spíš vlezu tak do moře, když už se k němu po několika dnech dohrabu, v moři si párkrát zaplavu a pak už zase vidím vodu jen rezavou po večerech v půllitru a tu, která na mě padá za deště. Ukázalo se ale, že chladit motor je důležité a koupačka v jezu před Sezemicemi mě doslova nastartovala k raketovému výkonu.

Teplota na tachometru nekompromisně překročila čtyřicítku a snad s každým šlápnutím stoupla o další desetinu.

Ještě motivační zmrzka před Kunětickou horou a pak už jsem byl natolik zpátky ve formě, že jsem nedokázal odolat myšlence na cestu alespoň do bližšího Chlumce nad Cidlinou. Pod Kuňkou jsem se tedy rozloučil s Tomem a po hlavě jsem se vrhl do borových lesů Pardubicka. Jehličí vonělo, cesta ve stínu lesů dobře ubíhala, a navíc jsem brzy narazil na krásný písák, kde jsem se zchladil podruhé. To byla pro neděli koupačka poslední. Pak už jsem musel chladit jen mokrým hadrem na hlavu. I to ale pomáhalo a patrně mě to zachránilo od dalšího úžehu. V jednu chvíli, po výjezdu z lesů, totiž teplota na tachometru nekompromisně překročila čtyřicítku a snad s každým šlápnutím stoupla o další desetinu.

Tomu tempu jsem ani nevěřil. Nebyla to sice teplota ve stínu, ale do značné míry to dobře ilustrovalo vedro, se kterým se člověk musel poprat. Co mě ovšem překvapilo byl pohled na Krkonoše. Ty byly vidět jen v mírném oparu, ale i tak byla snad stále vidět mapa republiky na Studniční hoře. Ten kontrast stále neroztátého sněhu na horách a neskutečné výhně dole v Polabí byl opravdu překvapivý.

Ale je pravda, že možná ne tak překvapivý z hlediska let minulých. Mapa republiky dříve roztávala až začátkem srpna, a tedy její zbytky v půlce června spíše ilustrují letošní solidní sněhovou nadílku. S touto výhní nad hlavou a sněhem v duši jsem po pár kilometrech dorazil před Chlumec. A protože jsem cestou nedopadl jako sedláci u Chlumce, začala mě přepadat myšlenka na další prodloužení trasy. Tentokrát jsem ale vzdal pokračovat po polních a lesních cestách. To bych do nejbližších Poděbrad dorazil až kolem šesté, spíše sedmé večer, a to už mi přišlo pozdě. Jediná varianta tedy byla po silnici. Tam cesta ubíhá vždy rychleji, i přestože není tak pohodová jako přes lesy a polní cesty. Nakonec mě k tomuto plánu přesvědčila cedule Poděbrady 26. No tak když je teď před půl čtvrtou, tak 26 přeci do šesti zvládnu, říkal jsem si. Lehký zádrhel nastal hned po výjezdu z Chlumce, kde byla na mém tahu po silnici č. 11 uzavírka. Naštěstí ji bylo možné snadno objet, a navíc mi přinesla tu výhodu, že na silnici nebyl nijak hustý provoz.

Zlepšení pro příště už může být snad jen ten dojezd domů po vlastní ose. Myslím, že silniční kolo dostane brzy novou výbavu v podobě bikepackingových brašen a pokud příští sraz nebude za devatero bludnými kořeny, kam silnička nedojede bez ztráty opláštění a rovného ráfku, tak se s tím třeba i vypravím na další potlach.

-HK-