Swift Campout 2022

Na oslavu slunovratu se těším každý rok, letos obzvlášť, cest mám letos pomálu, o to víc vyhlížím k termínu 24. června, kdy mám naplánovaný odjezd. Dalším důvodem mého těšení je společník na tuto cestu. Roman se před krátkou chvíli vrátil z více jak měsíční cesty po Arizona Trailu a o vyprávění a historky nebude nouze.

Během týdne si upřesňujeme kudy pojedeme do cílového místa, které bylo pro letošní rok umístěno do Kokořínských lesů, konkrétně pod skalní převis Tisícový kámen. V poklidu balím ve čtvrtek odpoledne, vše pěkně minimalisticky, neboť dostávám k otestování novou sadu brašen Ortlieb. O přední už bylo u nás vše napsáno a já mám tu čest otestovat podsedlovku. 

Počasí je nádherné, teploty jsou vysoké a tak předpovědi nevěnuji pražádnou pozornost. V pátek ráno kolo přebaluji. To co bylo v přední brašně, dávám do zadní a naopak. Přitom vyndávám nepromokavé kalhoty, bundu nechávám. Odjezd do práce a čekání na zprávu od Romana v kolik si dáme sraz. Konečně přichází zpráva: V půl jedné u Slovanu! OK…ty vole, to bude to největší vedro! Ani to mi nemůže zkazit náladu a radost z výletu. V parném poledni vyjíždím a přesně na čas se dostavuji na místo. Roman přijíždí chvíli po mně a vyrážíme na cestu. Směr Německo, neb dnešním naším cílem je altán nad Waltersdorfem. 

Vedro je zničující, ale naštěstí fouká vítr, který pocit tepla poněkud zmírňuje. Z Liberce jedeme po cyklostezce až do Hrádku nad Nisou, kde chvíli váháme zda zde nakoupit a nebo počkat až do Německa. Nakonec se rozhodujeme až pro nákup v Německu a modlíme se, abychom nalezli nějaký otevřený obchod. Projedeme kolem Kristýny a vjíždíme do Německa. Projíždíme okolo Hartau a míříme polními cestami do Olbersdorfu. Když míjíme otevřené Penny, zastavujeme, kontrolujeme v mapách zda je ještě nějaký obchod na naší trase, zjišťujeme, že nikoliv a jde se nakupovat. Pečivo, klobásky, sýr, něco k snídani, nealko a pivo na večer. Cpeme vše do brašen, místa máme víc než dost a pokračuje se dál. Pohodovými cestami přijíždíme do Waltersdorfu, zastavujeme na místním náměstíčku a Roman se vydává do restaurace koupit něco k pití. Za chvíli přináší místní limonádu. Super, berou tady karty, což je paráda, protože jsme oba dva zapomněli vzít nějaká drobná eura. Ale ne, mýlím se, karty neberou, pouze hotovost, ale jaké je to štěstí, že barman je čech a tak v pohodě přijal platbu naší tvrdou měnou. Doplňujeme ještě vodu do bidonů a vydáváme se na zbývající úsek dnešní etapy. A musím říct, že také ten nejtěžší.

Z Waltersdorfu je to totiž jen a pouze do kopce a dochází na tlačení. Mračna nad námi nevěstí nic dobrého, vlhkost dosahuje devadesáti procent, z nás leje jak z volů a také jsou okolo nás mračna much, stejně jako okolo volů. Pot z nás teče proudem, mouchy nám lezou do očí, nosu a otevřených úst, oblečení se dá ždímat. Do toho se začíná ozývat hrom. Jako spása se před námi objevuje přístřešek, kde pro dnešní noc složíme hlavy. Sotva dorazíme začnou na zem dopadat první kapky vody, ale není to nic dramatického. Nejdřív to vypadá, že budeme v přístřešku sami, ale ukazuje se, že přeci jen společnost máme. Vosy. Spoustu vos. Hledáme hnízdo, ale nic nenacházíme. Vosy pouze přilétají, chvíli něco kutí na dřevu, odletí a zase se vrátí. Stále do kola. Naštěstí se drží pouze u vchodu. Kašleme na ně a pouštíme se do přípravy večeře. Roman, jakoby zázrakem, odněkud vytáhne avokádo a za chvíli máme na lavici chleby s avokádem, nakrájenou klobáskou a uleželým sýrem. Vřele vám doporučuji vyzkoušet rychlouležení sýru. Je to jednoduché, vyžaduje to horké počasí a brašnu v černé barvě a za hodinu máte plísňový sýr jak má být. Vaříme si půllitru kávy a pak přichází na řadu nealko a jako šláftruňk dvě alkoholická piva. V deset hodin večer přestanou ptáci zpívat, vosy létat a muchničky kousat a my můžeme jít spát. Tedy jak kdo, já se budím před druhou hodinou a bolí mě kyčel, je otlačená. Chvíli z rozespalosti nechápu co se to děje, přesně do chvíle kdy se na karimatce pohnu a hle, je téměř prázdná. Dofukuji, zachumlám se do spacáku a opět usínám. Ve čtyři celý proces opakuji a v šest ráno to vzdávám a hrabu se ze spacáku. Karimatka poloprázdná, ptáci řvou, vosy opět létají a muchničky koušou. Hledám na karimatce díru, ale je to marné, vzhledem k tomu, že ji trvalo částečné vypuštění tak dlouho, usuzuji, že defekt bude malý a tudíž k nenalezení.

Vařím nám opět půllitru kafe k snídani, Roman se budí přesně ve chvíli, kdy se mi podaří vylít plný hrnec vařící vody. Nadávám, plním znovu hrnec vodou a na druhý pokus je kafe uvařené. Snídáme, popíjíme kávu a u toho si taháme klíšťata, která se do nás s chutí zakousla při včerejším tlačení vysokou trávou. V sedm vyrážíme, obloha je zatažená, neprší, ale vlhkost je skoro stoprocentní. Navíc oblečení přes noc nemělo šanci uschnout a tak nám nezbývá nic jiného, než jet v mokrých hadrech. Sjíždíme na Německo-České hranice a pokračujeme směrem na Cvikov. Po cestě uděláme krátkou odbočku k přehradě Naděje, kde omyjeme naše ulepená a upocená těla. Cvikov je naší další zastávkou. Kupujeme si v pekárně na náměstí občerstvení a odpočíváme, není kam spěchat, do cíle to máme necelých padesát kilometrů a tak nás čas nijak netlačí. Po odpočinku jedeme dál, projíždíme Sloupem v Čechách, kde neuváženě Romana upozorním na místní rozhlednu. Hned navrhuje výlet na vrchol. Tlačíme přes kluzké kameny, kořeny a opět z nás leje pot proudem. Ale stálo to za to. Za odměnu si dáváme jedno točené, posedíme a pokračujeme směr Česká Lípa. Do Lípy přijíždíme krátce po poledni a přichází čas něco zakousnout. Na náměstí usedám na terasu pod temnou oblohou, obsluhou jsme upozorněni, že bude pršet, přesto zůstáváme na terase a objednáváme si svíčkovou. Sotva dojíme, dává se do deště, na kávu prcháme do vnitřku restaurace. S plnými žaludky a kofeinem v žilách vyrážíme dál. Mírně mrholí, ale to nás nemůže zastavit. Zastaví nás, až objevení otevřených potravin v Zahrádkách. Parkujeme kola, vpadneme do obchůdku a nakupujeme zásoby na sobotní večer. Jaké je naše překvapení, když po opuštění krámu zjišťujeme, že mezitím přestalo pršet. Odkládáme nepromoky a po pár kilometrech klidné jízdy konečně vjíždíme do Kokořínských lesů. A opět tu máme kluzké kameny a kořeny, které prověřují naše jízdní schopnosti. Mé tedy určitě.

Zanedlouho jsme na místě. Tisícový kámen, nádherný skalní převis s ohništěm a dokonce i plachtami na kterých se dá rozložit spaní. Jsme zde brzy a tudíž úplně sami. Odtahujeme jednu z plachet co nejdále od ohniště, připravujeme si spaní a na chvíli se natáhneme. Oba dva zabíráme, já na půl hodiny a Roman asi na hodinu. Osvěžující. Dobrá příprava na večer. Blíží se šestá hodina večerní a stále jsme zde sami dva. Náhle slyšíme z lesa lidské hlasy a po chvíli se objevují tři trampové. Zdravíme se a kluci si sedají k ohništi. Po chvíli Roman prohlásí: “Čtyři na jednoho!” Nechápu. Co to blábolí? Vždyť toho piva moc nevypil? Pak trampové promluví a mně je to jasné. Čtyři Slováci na jednoho Čecha a jelikož si z Romana nezřídka utahuji, je mi hned jasné, že s mými nejapnými vtípky na Slováky je pro dnešní večer konec. Hlavně když vidím, že jeden ze Slovenských bratrů tahá od pasu něco mezi Rambo nožem a mačetou. Dnes večer budu mlčet. Začíná se smrákat a z bikepacerů jsme tu stále pouze dva. Asi většinu lidí odradilo počasí a tomu se ani nelze divit. Náhle zazní z lesa cvrkot a mezi stromy se objevuje Tomáš. Tak alespoň někdo. Vítáme se a pouštíme se do vaření večeře a nezbytné kávy. Sedíme sami tři a kecáme o zážitcích z cesty a v tom se vynoří z šera Martin, další cestovatel. A opět je tu vítání. Martin si opéká u ohně buřta, usedá k nám a za chvíli se lesem rozléhá náš smích. Přidávají se k nám i kluci ze Slovenska a co by to bylo za Slováky, kdyby sebou neměli i placatice a ty za chvíli mezi námi kolují. Perfektní, pohodový večer. V půl jedenácté sešlost rozpouštíme a jde se na kutě. Jenže…jenže Roman zahlédne pod převisem skákající myš! Tragédie! Posledně ho (ve snu) tahala liška za prst ze stanu. Dnes to bude krvelačná myš. Balí úplně všechny zásoby jídla, odpadky a vše věší na nedaleký strom. Kokořínská myš je něco jako medvěd. Konečně ulehá, ale očividně není ve své kůži. To zase bude noc. A byla, ale ne kvůli zlé myši, ale kvůli mé karimatce, která se rozhodla, že kvalitní spánek nepotřebuji a nechala se pětkrát za noc dofouknout. Před šestou svůj souboj s ucházející karimatkou opět vzdávám a jdu si uvařit kávu. Za to Roman má hlubokou půlnoc a ani vůně čerstvé kávy ho ze spacáku nevytáhne. Co se dá dělat. Bude si ji muset přihřát až vstane. Fuj!

Konečně se štrachá ze spacáku, snídáme, balíme, nakládáme kola, loučíme se a vyrážíme na cestu domů. Venkovní teplota rychle stoupá a nám začíná být jasné, že těch sedmdesát kilometrů domů nebude dnes žádný med. A není. Ploužíme se vedrem vojenskými lesy k Hradčanskému letišti a dál Ralskem, rozbahněnými cestami, na Stohánek a Hamr na Jezeře. Zde odpadáme a dáváme si rychlé jídlo v místní cukrárně. Roman omeletu a já chlebíčky s pomazánkou a zeleninou. Osvěženi, občerstveni si razíme cestu po rozpáleném asfaltu do Osečné. Odbočujeme na Český Dub a konečně sjíždíme z asfaltu do lesa, kde je alespoň o trochu chladněji. Nacházíme plantáž s černým rybízem, zahazujeme kola a za chvíli se cpeme k prasknutí. Znovu do sedla a vedra. Konečně jsme v Dubu. Odsud se cesta doslova a do písmene vleče. Je po poledni a teploty jsou asi na maximu. Těla se vaří, v hlavách bublá krev a nám dochází voda. Domů už to není daleko, musíme dojet, mně se každý kopec strašně zajídá a nohy odmítají šlapat. Konečně jsme v Hodkovicích, kde se schladíme zmrzlinou a čeká nás poslední stoupání naší cesty. Jsem doma a je mi líto Romana, kterého čeká ještě dalších deset kilometrů. Chudák. Loučíme se a já lezu na terase do stínu, cucám ledové pivo a poté skáču do bazénu. Je to za mnou, ale stálo to za to.