Swift Campout 2021

S příletem bratra Davida se změnilo počasí, jakoby zpoza velké louže dovezl i slunečné počasí. Už týden před pátečním odjezdem sledujeme předpověď a vše vypadá více než nadějně. Sem tam déšť a bouřka. V úterý, pár dní před odjezdem, začíná předpověď vypadat hrozivě. Do Čech mají přijít tropy. Takže pršet nebude, dobrá, ale teploty mají překročit třicetistupňové hodnoty. Při pohledu na trasu zjišťujeme, že první i druhý den budeme projíždět převážně zemědělskou oblasti, bez lesů a tudíž bez stínu a relativního chládku. No a, nejsme z ledu, tak se nerozpustíme. 

Ve čtvrtek balíme kola, hlavně řešíme dostatečné zásoby vody a v podvečer je vše připraveno k odjezdu. Večer si ještě sedám k počítači a pro jistotu ještě jednou kontroluji trasu a s hrůzou zjišťuji, že v oblasti, kam asi v pátek dojedeme, není vůbec žádné pořádné místo k přespání. Pátrám, hledám, ale nic se mi nalézt nedaří. Protože velice často využíváme služeb webu bezkempu.cz, zkouším hledat v okolí Hořic. Kritérium je jasné, pouze pro stany. Nacházím jedno místo ve vesničce Jeřice. Ubytování je na zahradě bývalé fary a volno zde je. Neváhám a zamlouvám nám dvě místa.

V pátek ráno, v den odjezdu, od brzkých ranních hodin lituji, že jsme se nedohodli s Davidem na brzkém ranním startu. Okolo osmé je již okolo dvaceti pěti a teplota stále stoupá a stoupá. Úderem desáté přijíždí brácha a vyrážíme na první etapu. První kilometry nás vedou dobře známými cestami a tak dobře víme, kde nás co čeká. Hodkovice, Sychrov a jízda do Turnova. Za Turnovem vjíždíme do lesů a pokračujeme v jejich stínu krajinou Českého Ráje. V lese je to v pohodě, ale sotva vyjedeme do otevřené krajiny, což zde naštěstí není tak často, udeří do nás vedro až k zalknutí. Proto dochází na namazání mého sedacího ústrojí krémem. Trochu to s množstvím krému přeženu a mít kožené sedlo, tak mi poděkuje, jak se o něj krásně starám. Šortky už mi tolik neděkují. 

Po příjezdu do Ktové navigace urputně trvá na tom, že nás vezme po hlavní silnici směr Jičín. To se tedy plete. Nejsme sebevrazi, abychom vjeli na takto frekventovanou silnici. To si raději zajedeme. Naštěstí se nám daří najít objízdnou trasu a zajížďka ani není tak dlouhá. Za Újezdem pod Troskami začínáme stoupat do Prachovských skal. Je to doslova očistec. Místy 12% stoupání nám dává zabrat, leje z nás jako z konve a zásoby vody se tenčí. Jako by se voda z bidonů odpařovala. Naštěstí je to stoupání dlouhé pouze tři a půl kilometrů a pak nás čeká sjezd až do Jičína. Při sjezdu nám alespoň částečně usychá naše propocené oblečení a ve stínu stromů, na kraji Jičína hledáme místo, kde doplníme vodu a načerpáme trochu energie. Volba padá na jeden z větších obchodů, ale ještě před tím navštívíme centrum města, třeba potkáme Manku s Rumcajsem. Nepotkáme a zklamaně odjíždíme na nákup. 

David jde nakupovat a já hlídám kola, dám si vynikající točenou zmrzlinu a čekám. Za chvíli je bratr zpět. Vyhodili ho, zapomněl si respirátor. Na druhý pokus již vše proběhne v pořádku, doplníme vodu, zásoby, něco málo sníme a vyrážíme směr Hořice. V otevřené krajině se jede poměrně rychle, ale vzhledem k teplotám je to očistec. Konečně po čtvrté hodině dorážíme do Hořic a hledáme obchod k nákupu jídla k večeři, snídani a nějaké to pivo. Naštěstí zavoláme majitelce pozemku a dozvídáme se, že mají obchod i u nich na vsi a tak opět usedáme na kola a jedeme směr konečná destinace. Kdo by se s tím tahal už z Hořic. V Jeřicích snadno nacházíme malý, ale dobře zásobený obchod (díky za vietnamce), nakupujeme vše potřebné a před šestou jsme na místě. Místo je dokonalé. Rozlehlá zahrada plná vzrostlých stromů poskytuje spoustu stínu. Rozbalujeme spaní, trháme třešně a vaříme si kávu. Majitelka Jitka nám poskytuje k uložení piva a jídla chladnou sklepní místnost, poskytne nám hadici s vodou, kterou okamžitě využíváme k osprchování. Na ohništi si opékáme klobásy, popíjíme pivo, kecáme o tom, co vše se událo za dobu, co jsme se neviděli a okolo půl jedenácté jdeme spát. Ještě pře ulehnutím si dofouknu karimatku a usínám. Vzhledem k tomu, že jsme dnes ve spalujícím vedru ujeli 85 km, usínám velice rychle.

Tři hodiny ráno, probouzím se na zcela prázdné karimatce, nafouknu ji, ulehnu a za patnáct minut je opět prázdná. Opět dofukuji, opět jen na patnáct minut. Vzdávám to, převaluji se na tvrdé zemi a se závistí pozoruji Davida, jak si užívá spánku. Já už usnu vždy jen tak na dvacet minut. V půl páté to vzdávám a jdu si uvařit kafe, snažím se nalézt dírku, ale je to marná snaha. No co, nějak bylo, nějak bude. Před pátou vstává i brácha a okamžitě se rozhodneme pro brzký odjezd. Chceme využít příjemných teplot a ujet v otevřené krajině co nejvíce kilometrů bez zbytečného smažení na slunci. Uklízíme, balíme, doplníme vodu a po šesté opouštíme faru a jedeme směr Kunětická hora. Jediný kopec v oblasti se nám stal místem srazu s bikepackerem Lukášem.

Cesta za nižších teplot rychle ubíhá a tak jsme na kraji Hradce zhruba před osmou hodinou. Voláme Lukášovi a jaké je naše překvapení. Je stále doma, v Náchodě, a ještě nevyrazil. Ne každý je takové ranní ptáče jako bratr a já. Sraz pod Kuňkou platí, ale vzhledem k tomu, jak daleko to má Luky a jak daleko my, rozhodujeme se pro zvolnění tempa a návštěvu historického centra Hradce Králové. Náměstí je liduprázdné. Kupuji si ledovou kávu a sedneme si na lavičky do stínu. Okolí laviček a košů umístěných u nich je přeplněné kelímky od piva, láhvemi od šáňa a vypadá to na bujarý páteční večer přímo v centru Hradce. K doložení tohoto tvrzení přicházejí dvě slečny, které od pohledu vypadají, že pro ně páteční mejdan ještě neskončil. Obě elegantně oblečené, jedna třímající v rukou jogurtové mléko a druhá plechovku orosené plzně. Usedají na lavičku za námi, popíjí, dopíjí, jedna z nich si hlasitě krkne, načež se zvednou a odchází. Nevím, zda si krkla ta s mlékem či ta s pivem. V každém případě by se za takový krkanec nemusel stydět jakýkoliv chlap. 

Opouštíme po cyklostezkách Hradec Králové a opět do nás nemilosrdně pere slunko. Zvažujeme nějaké koupáni, ale kvalita vodních ploch, které míjíme, nenabízí od pohledu žádné osvěžení. Krátce po desáté přijíždíme pod Kuňku. Na parkovišti se čekat nedá, vedro je tam k nesnesení, schováváme se do lesa, ale ani tam to není to pravé ořechové. Modlíme se za brzký příjezd Lukáše a odpočíváme. Kýžený telefonát přichází chvíli před polednem.

“Jsem zde!” zní ze sluchátka. Lukáš dorazil a prý čeká na nějaké louce u stánku s občerstvením. Úderem poledne se setkáváme, společně usedneme pod slunečníky, které chrání akorát před sluncem, ne tak před vedrem. Zakupujeme studenou vodu, nealko pro Lukyho a já s Davidem si dáváme pivo. Probíráme cestu, co nás čeká a já se modlím, aby mnou naplánovaná cesta byla pohodová. Připravil jsem si totiž na závěr překvapení v podobě tří rybníků schovaných v lese a jenom se modlím, aby alespoň v jednom z nich byla voda ke koupání. 

Čeká nás posledních třicet kilometrů a síly rychle docházejí, sebemenší stoupání nám odčerpá další zbytky síly. Při jednom takovém výšlapu do sebe hladově cpu gumové bonbóny, které se vedrem spojily dohromady a zajídám to ještě totálně rozteklou sušenkou. Konečně! Konečně jsme v Horním Jelení. Posledním místě, kde se dají koupit zásoby na večer. Pak už nic není. Jen lesy. Zásoby máme nakoupeny, Lukášův žaludek ale volá po vydatném jídle. Prý je zde i restaurace. Vydáváme se jí hledat a opravdu ji nacházíme. Objednáváme si tři piva a Lukáš si dává k jídlu dva utopence. V nabídce se totiž, krom utopenců, nachází pouze párky a klobása. Po prvním pivu si dáváme ještě jedno do druhé nohy, platíme a mizíme na cestě vedoucí do lesa. Blížíme se k prvnímu rybníku a jaké je naše překvapení, když nacházíme rybník s čistou vodou, která je jen lehce zabarvena do oranžova. Okamžitě se svlékáme a klopýtáme po kamenitém dně vstříc osvěžení. Voda u břehu je více než teplá, ale dál od něj je v nějakých dvaceti centimetrech skoro ledová. Po celodenním pocení a výhni si to více než užíváme. Nakonec nezůstane u jednoho koupání. Trávíme zde skoro hodinu. Dokonce chvíli zvažujeme i možnost zde přespat, ale to by vůči ostatním účastníkům Swift Campout nebylo fér.

Osvěženi vyrážíme na zbývajících pár kilometrů a za chvíli jsem u přístřešku, kde se máme pro dnešní večer sejít s ostatními bikepackery. Jsme zde sami, ale ne na dlouho. S přicházejícím večerem přijíždí další a další jezdci a nakonec je to celkem slušná skupina. Všichni popisujeme, odkud jedeme a jaké to bylo v tomhle počasí. Nejmladšímu účastníkovi je osm let a nejstaršímu…nevím, asi já. S večerem přilétají na návštěvu i komáři. Půjčujeme si navzájem repelent (máme dohromady dva) a někdo nás uklidňuje, že to bude v pohodě, že komáři také chodí spát. Jak hluboce se tento člověk mýlil (já). Nechodí. Před půlnocí se odeberem do spacáků. Lukáš a já spíme v přístřešku a tam je to kupodivu bez komárů. Ale lidé spící venku v lese jsou dožraní až běda.

Vstávám před svítáním, venku již čeká bratr a dokonce má i zabalené kolo. Popisuje noc a při tom si počítá na svém těle štípance. Nepočítaně. Abych mu alespoň trochu zvednul náladu, vařím nám kávu a po chvíli se přidává i Lukáš. Víme, že musíme vyrazit co nejdříve. Dnes nás po včerejší porci 75 km, čeká rekordních 140 km a předpověď neslibuje žádné ochlazení. Naopak, teploty mají opět překonat třicítku. Tudíž se rychle nasnídáme, rozloučíme se se zbývajícími kolegy a hurá na dlouhou cestu domů.

Až do Hradce nás cesta vede lesy a tak jsme alespoň trochu chráněni před sluncem. Na kraji hradeckých městských lesů se loučíme s Lukášem a vjíždíme do města. Asfaltové rozpálené peklo. A to nás čeká celou cestu, až na pár vyjímek v podobě štěrkových cest, až do Jičína. Kde se dá, doplňujeme vodu, protože ta v bidonech neuvěřitelně rychlé teplá a já dokola a dokola vyprávím o cestě po Itálii, kde v každém městečku a vesničce byla kašna s pitnou vodou a jaké to bylo parádní si vše namočit a občerstvit se. V Jičíně se opět stavujeme na dokoupení vody a já opět hltám točenou zmrzlinu velikosti XL. Z Jičína musíme opět vystoupat do Prachovských skal a jestli to bylo v pátek težké, tak dnes je to opravdu pomyslný vrchol dne. Z druhé strany neustále stoupáme na přímém slunci a některé úseky jsou tak prudké, že kličkuji ze strany na stranu, abych se vůbec udržel v sedle a nemusel kolo tlačit. Konečně jsme nahoře. Jsme úplně grogy. Zastavujeme snad každých deset kilometrů a alespoň na deset minut vždy vypneme. Konečně jsme v Turnově. Dáváme si za cíl pro další zastávku benzínovou pumpu v Paceřicích, kde opět doplňujeme vodu, David do sebe leje Birrel a já Coca-Colu. Kupujeme ještě další dvě nealka a jako další zastávku si určujeme úpatí závěrečného stoupání na Záskalí.

Přijíždím pod stoupání a čekám na Davida, příjíždí a pouze zamumlá: “Nestavím, už bych se nerozjel, dojedeš mě.” A pokračuje dál. Nasedám na kolo a náhle zjišťuji, že dojet ho bude nad mé síly, nohy neposlouchají. Zatínám zuby, roztáčím mrtvé nohy a podaří se mi Davida dojet, pověsím se za něj a tam zůstanu až na vrchol. Zastavujeme ve stínu, otevíráme nealka a lačně hltáme chladný mok. Už pouhých pět kilometrů a jsme doma. V nohách 140 km a místy byla teplota na slunci až 40 stupňů, ale dojeli jsme. 

Závěrem bych chtěl poděkovat všem, co se nenechali odradit tropickým počasím a na Swift Campout 2021 dorazili. Opět skvělá parta bezva lidí. A jedno klišé na závěr. 

Tak zase za rok, přátelé.