Sprint přes Durynský les

Text a foto: Adam Burjan

Vybral jsem si na to jeden víkend s odjezdem vlakem z Lipska v sobotu ráno. Výlet s kolem plánovalo více lidí, místa pro kola byla vyprodaná ve vlacích v rozumnou ranní hodinu. S nadzvednutým obočím jsem si koupil jízdenku s odjezdem v půl šesté ráno. Předpověď počasí neslibovala krásné počasí, pro jistotu jsem si ještě zarezervoval pokoj v hotelu ve městě Arnstadt v polovině cesty. Nebral jsem s sebou věci na spaní venku a nepotřeboval jsem tedy zadní tašku na kole. Už cesta na nádraží byla studená, ale těšil jsem se na cestu vlakem. Cesta vlakem trvala hodinu a půl a vlak za tu dobu urazil přibližně 250 km. Po zastávce v Erfurtu jsme vjeli do Durynského lesa a venku kolem nás stály kopce pokryté jehličnany v mlžném oparu. Neviděl jsem ani jednu mýtinu a přemýšlel jsem, že to vypadá opuštěněji než Šumava.

Neprozradil jsem ještě cílovou stanici, na které budu vystupovat a ze které započne moje cesta na kole. Chtěl jsem vyrazit z města Bamberg. Město mnoha pivovarů, kde člověk za návštěvu deseti hospod může dostat akademický titul. Bamberg leží v bohatém Bavorsku a myslel jsem si, že nádraží bude vypadat trošku lépe než v Sasku. Ohnuté stojany na kola u nádraží symbolizovaly výhru jiného dopravního prostředku v této spolkové zemi.

K správnému začátku výletu patří dobrá snídaně v pekárně. Moje snídaně na cyklovýletech se jmenuje kafe, bageta a buchta. I tady nebyla výjimkou. Nasnídal jsem se na stojáka u jednoho mostu. Ranní projížďka městem byla velmi ospalá. Moc turistů jsem ráno nepotkal. S myšlenkou, že se sem někdy vrátím jako turista chodec, jsem opustil město směrem na sever.

Jako další zastávku jsem naplánoval město Coburg, o kterém jsem věděl jediné, že má ve znaku města mouřenína. Trasu jsem nějak složitě neplánoval. Volil jsem cyklostezku nebo hlavní silnici vedle železnice, po které jsem přijel. Snažím se spíš pozorovat a číst krajinu, než abych měl nějakou pevnou trasu, kudy musím jet.

Například takovou neplánovanou zastávkou byl klášter na kopci, na který jsem se rozhodl vyjet. Nerad si kopce přidávám a většinou nemám moc štěstí. Tady se na mě neusmálo štěstí, ale zamračil se na mě prudký kopec. Tlačil jsem. Klášter hostil svatbu a nevěsta se fotila na dvoře u fontány, možná jsem taky na nějaké fotce.

Před Coburgem, při focení mostů, tunelů a pevné jízdní dráhy, začalo pršet. Naskládal jsem se rychle na kolo a pospíchal jsem do města na oběd. Oběd nebyl nijak velkolepý, obložený chléb s limonádou. Pršelo a musel jsem jet dál. Za deště jsem vystoupal na hrad nad městem. Déšť mi kazil náladu, začínal mě už víc tlačit čas, takže na nádvoří jsem se nepodíval a pokračoval jsem dál.

Držel jsem se stále rychlodráhy. Potkával jsem další a další mosty. Říkal jsem si, že ten déšť nahoře na kopci taky nebude ideální a prochladnu. Po velmi prudké přeháňce, při které se nebylo kam schovat, jsem dorazil k úpatí Durynského lesa. Polní cesta stoupala prudce na hřeben. První kopec mě nepotkal v nejlepší formě. Nahoře jsem měl dost. Před sebou stále ještě celé pohoří a kolo začalo vrzat. Nepůsobil jsem spokojeně, k tomu jsem ještě víc a víc pospíchal.

Naštěstí se mi dařilo najít cestu, která se držela vrstevnice, a neztrácel jsem tak moc výšku. Kvůli nedostatku času jsem vynechal tunely a mosty u přečerpávací elektrárny Goldisthal. Odpočítával jsem každé stoupání, které mě čeká do cíla dne. Sjezd do Ilmenau znamenal, že jsem překonal Durynský les. Město Arnstadt s hotelem bylo už, co by kamenem dohodil. Udělal jsem ještě rychlý nákup v Penny, stačilo jen dojet na hotel.

Celodenní déšť mě ještě potrápil tak, že pořádně nefungoval mobil a volání s recepcí se stalo komplikované. Díky sluchátka. Na pokoji jsem hlavně potřeboval vše usušit. Koukal jsem přitom na televizi, kde bežel souhrn utkání domácího zápasu RB Leipzig. Svítilo zde celý den sluníčko, no nic.

Nedělní ráno bylo chladné. Úkol byl jasný, dojet do Lipska. Všechny vetší řeky mají v Německu cyklostezku podél toku, jen trasování bývá občas dost divoké. Mířil jsem ráno k řece Ilm, která se před Naumburgem vlévá do Sály. Sála vede kolem Lipska, to nemůže být přece tak těžké tam dojet.

Prostředí bylo vesnické, na cyklostezce jsem potkal rodinu s koněm. Cyklostezku střídala silnice, občas jsem jel i po pěšině. Nebylo mi nejtepleji, ale zastavit se mi nechtělo, protože jsem doufal v oteplení. Občas jsem už i značenou cyklostezku odmítal, a jel rychle po silnici, abych neztrácel čas meandrováním spolu s řekou.

Velice nepříjemné místo přišlo po dřevěném krytém mostě, kdy jsem cítil, že se otáčím proti proudu. Stoupání se sklonem 13 procent mi říkalo: Měl jsem jsi jet po silnici místo po cyklostezce. Po této intezivní zkušenosti jsem odmítl další vopičárny, díky tomu jsem už křížil po silnici dálnici A4. To znamenalo jediné, blížil jsem se do Výmaru. Goethe a Schiller se na mě už určitě těšili.

Poté, co jsem projel nekonečným parkem, jsem se ocitl před výmarským zámkem. Město jsem si krátce projel. Byl také čas oběda. K mému překvapení zde nabízeli smažený sýr v housce. Jako velký fanda smaženého sýru jsem se ujal funkce degustátora na cestách. Chuť mi zkazila padající větev ze stromu, pod kterým jsem si chtěl tu lahůdku sníst. Větev srazila vršek housky a sebrala mi tak část skromného oběda. Po vyfocení soch místních básníků jsem město opustil.

Na mapě jsem počítal kolik kilometrů mi ještě chybí. Po cestě mě toho už moc nečeká, ale i tak je to ještě sto kilometrů do cíle. Přemýšlím, jestli se mi ještě chce šlapat na kole až do cíle. Vím, že od Naumburgu začíná domácí dopravní svaz MDV a nemuselo by to být tak drahé. Rozhodnu se až tam. Hledám vodu, překvapivě nalézám volně přístupný kohoutek, i když to tady není žádná Itálie se spousty kohoutků.

Itálii tu připomíná ještě jedna věc, kolem cyklostezky se objevují na jižních svazích vinice. To už jsem na řece Sále, u které se nacházejí nejseverněji položené vinice v Německu. Zralé vinéé hrozny zde konzumují u cesty hlavně Němci na elektrokolech, a že prý to není žádná dřina. (Letos jsem i já neodolal a ochutnal různé odrůdy vinné révy.)

Nejvýznamnější historickou stavbu Naumburgu je dóm sv. Petra a Pavla zapsaný v UNESCO. Kochám se krásou tohoto svatostánku zvenku a koukám přitom do mobilu, kolik stojí lístek vlakem do Lipska. Je to 10 Euro. 9 Euro Ticket už neplatí. Radši ty peníze investuji do dobrého jídla a energie pro jízdu na kole. Objednávám kafe a točenou zmrzlinu ve stánku před dómem. Prodavačka se směje a já jedu dál. Zbývá mi dojet do města Weissenfels, pak doprava, přes dálnici A9 a doleva na cyklostezku do Lipska.

Při křížení dálnice A9 se raduju na celé kolo. Nečekal jsem, že dojedu až sem. Svítí konečně sluníčko. Myšlenky na chladný Duryňský les nechávám za sebou a najíždím už na dělenou cyklostezku směr Lipsko. V hlavě už plánuji, kde se za dokončení váletu odměním. Bum Bo Nam Bo na Karl-Heine-Strasse. Ale nejdřív tam ještě musím dojet. Cyklostezka míří sama skrz pole, je to bývalá železniční trať a po rovnější cestě jsem snad nikdy nejel. Podle mě nejnudnější cyklostezka široko daleko. Domečky kolem mě připomínaly Nizozemsko. Říkal jsem si, že tady to vypadá jako v Utrechtu. Další přirovnání padne ještě za Kalkwitzer See, kde se ocitám v Grünau, předměstí Lipska. Pronáším na místním sídlišti, že to tu vypadá jako na sídlišti Hůrka v Praze.

Bum Bo Nam Bo jsem si náležitě vychutnal a zářil jsem štěstím po takovém víkendovém dobrodružství.