Sella Ronda Bike Day 2024

Text a foto: Bikolka

Sella Ronda Bike Day se v Italských Dolomitech koná dvakrát ročně. Organizátor vyhlašuje jeden termín v červnu a druhý v září. Původně jsme s Bikolkou (Bikolka Team Litvínov je pravděpodobně aktuálně jeden z nejdéle působících freestyle bikepackingových týmů v ČR) chtěli vyrazit už v září 2023, nakonec to ale klaplo až o rok později. O co vlastně jde? Sella Ronda je jedna z nejznámějších lyžařských atrakcí v Dolomitech. Vzájemným propojením středisek vznikla možnost objet na lyžích masiv Gruppo del Sella. A kromě sjezdovek tyto střediska dokola spojuje i silnice, která se dvakrát za rok zavře pro dopravu a je k dispozici jen cyklistům.

Jak se blíží termín odjezdu, studuji trasu, plánuji několik variant a kamarádi řeší zapůjčení obytného vozu. Rozhoduji se absolvovat část cesty vlakem a kupuji lístek dva dny před odjezdem obytňáku. Balím a do auta si dávám tašku s náhradním oblečením. Kdyby bylo špatné počasí, přivezou mi kamarádi teplejší cyklo kraťasy, návleky…a také čisté trenky a triko, abych nemusel spát venku před autem.

Volím cestu vlakem z Mostu do Garmisch-Partenkirchenu. Spojení je s více přestupy, ale odveze mě až do podhůří Alp, odkud to nebudu mít na Sella Rondu daleko. Lístek se dá koupit na celou trasu jak u Českých drah (ČD), tak webu na Deutsche Bahn (DB). Ale. U ČD stojí přibližně o dva tisíce korun více, pravděpodobně protože automaticky vybírají tu úplně nejdražší variantu lístku v Německu. A u DB se zase nedá rezervovat kolo na českém úseku. Lístek tedy rozděluji. Na českou část cesty kupuji u ČD až do poslední české stanice a u DB z této stanice do cílové. Na Bayern – Böhmen Ticket od DB lze z ČR cestovat v rámci definovaných úseků bez problémů. Pokud Vás bude strašit neproškolený průvodčí ČD revizorem, nepodlehněte nátlaku a odkažte ho, ať si to prověří u jednoho z dopravců. Připojuji link na detaily a mapu platnosti lístku od DB na území ČR.

https://bahnland-bayern.de/de/ticket/bayern-boehmen-ticket

Dále – v německých regionálních spojích je potřeba pro přepravu kola samostatně koupit jednodenní jízdenku. Rezervaci místa provést nelze, buď se vlezete nebo ne. Jízdenka se jmenuje Fahrratageskarte Nahverkehr a stojí 6,5 Euro.

Fahrradkarten im Nahverkehr (bahn.de)

Cesta vlakem mě celkově vyšla na 1370,- Kč (děkuji Tomovi a Adamovi za rady ohledně spojení v DE).

Na vlak vyrážím v úterý brzy ráno. Se zbytkem týmu mám domluvený sraz ve čtvrtek večer v italské Corvaře. Nebude to dlouhý výlet, ale nevadí, akce v cíli je v tomto případě ten Cíl! Manželka mě s kolem nakonec přiblíží na nádraží v Mostě – co kdybych měl defekt a ujel mi hned první spoj!

V rychlíku do Chebu potkávám partu cyklistů, kteří jedou do Varů na výlet. Do vlaku se nám daří s koly poskládat bez problémů. Asi hlavně protože jim nevadí naskládat kola na přes sebe a ušetřit tak dost místa. Stahuji si na telefon aplikaci DB, kde díky registraci vidím zakoupené jízdenky a aktuální situaci spojů. Doporučuji. Přestupuji v Chebu a hned zase v Marktredwitz na regionální vlak do Mnichova. Šikovná aplikace DB mi hlásí, že přípoj z Mnichova do Garmische nestíhám. Nepanikařím. Je to poslední přestup a jezdí to každou hodinu. Vlak opravdu nestihnu, a tak si v aplikaci DB lístek přebookuji na alternativní spoj. Do cílové stanice nakonec dorážím až kolem 17. hodiny. Po více než desetihodinové cestě jsem docela rozbitý. Sedám na kolo, zadávám do navigace kratší variantu trasy do Corvary o délce cca 280 km a vyrážím. Chci ujet aspoň pár kilometrů někam, kde se zakempuji. Točím těžké nohy, míst vhodných na přespání po cestě moc není a když, nechce se mi ještě stavět. Až za tmy skončím v kempu někde kousek před Innsbruckem.

Hluk z dálnice a na přistání přibližující se letadla mě nenechají dlouho vyspat. Vstávám brzy a s vědomím, že dnes potřebuji „něco“ najet, abych se trochu přiblížil, balím stan. V Innsbrucku si dávám snídani, šplhám přes krpál okolo skokanského můstku nahoru z údolí a pokračuji 40 km do kopce směrem na Brenner. Stoupání to není prudké a jede se docela v pohodě. Místy, kde musím po silnici, nadávám na auta, že nevyužijí dálnici a jedou přes obec jako já. Možná musí, nevím,  provoz je ale fakt hustý. Dávám si oběd na čáře v Brenneru, pokecám se staršími německými cyklisty, kteří jedou na elektrokolech trasu Obersdorf – Řím a pokračuji dál na Vipiteno. Začíná pršet, ale je teplo. Během krátké pauzy si vyhlídnu dnešní cíl – kemp v Brunecku asi na 140 km etapy. Kemp je to docela pěkný, ale  opět přímo u silnice. Stavím stan kousek vedle kluka, který na Sella Rondu jede z Holandska už dva týdny. Kupuji na recepci večeři – housku, špek a sýr. Večer studuji ve stanu mapu, kudy nejlépe přejet do Corvary. Mám dvě varianty. První je hřebenovka přes přírodní park Fanes-Sennes Braies. Druhá by měla být trochu lehčí, kolem hory Monte Cristallo. Pak už Cortina,  jedno těžší stoupání a sjezd do cíle v Corvaře. Manželka volá, že tam, kudy jedu, mají být nějaké vydatné deště. Definitivně škrtám variantu „hřebenovka“.

Ráno utírám stan ručníkem a balení úplně neřeším. Večer budu v kempu, tam mě nabere obytňák. Projíždím krásným úsekem kolem Monte Cristallo do Cortiny d’Ampezzo. Byl by hezčí, kdyby z nebe nepadaly provazy vody. Z Cortiny stoupám na passo Valparola. Na vrcholu si dávám v Rifugio chatě horkou polévku a zkouším z mokrého oblečení vytvořit nějaký cibulový systém. Abych nezmrzl ve sjezdu dolů.

Za stmívání, a ťukání si na čelo místních, montuji přední světlo a vyrážím na posledních 15 km do Corvary. Ve sjezdu se do mě dává nekontrolovatelný třes a mám trochu strach, abych za tmy v té potopě neudělal nějakou hloupou jezdeckou chybu. Zachrání mě mírné 4 km dlouhé stoupání do cíle, kde se trochu zahřeji. Lije. Na silnici plné aut rozrážím a do stran odhazuji hektolitry vody. Konečně přijíždím do cíle, kempu, kde máme domluvený sraz. Nemile mě překvapí, že v kempu není žádný bar, restaurace, prostor, kde se zahřát. Posádka vozu telefonicky hlásí, že jsou asi 30 km daleko. Dělám si na zahřátí polévku a čekám na odvoz. Záchrana dorazí přibližně za půl hodiny, když už mě znovu začíná ovládat nekontrolovatelný pohyb. Takhle jsem mohl promoknout a prochladnout jen díky domluvenému odvozu. Jinak bych nečas musel přečkat někde schovaný nebo si vzít pokoj v hotelu.

Další den s Bikolkou dáváme krátký švih a uprostřed přeháněk studujeme předpověď počasí na den D, kdy Sella Ronda bude jen pro cyklisty. Vracíme se do kempu v Corvaře, který je přímo na trase a je tedy ideálním nástupním místem. V noci nás budí déšť bubnující na střechu obytného vozu. Když ráno vylezu ven, vítá mě ale modrá obloha. Promnu si oči a rozhlížím se kolem. Nechce se mi tomu věřit. Fascinovaně sleduji, jak vycházející slunce a kreslí paprsky po pilířích okolních skal. Je chladno, se startem tak nespěcháme. Vyjíždíme na okruh kolem 9:30. Protože akce nemá žádný oficiální start v bodě X a každý začíná tam, kde spí, trochu se otupí ambice sportovně založených cyklistů závodit. Ten jede rychle, ten pomalu. Jeden na klasické italské žiletce a druhý na elektrocelopéru. Nastupujeme v Corvaře do proudícího karnevalu cyklistické radosti a stoupáme na první passo.

Na okruhu se trháme a zase sjíždíme, až se definitivně rozdělujeme na rychlejší a pomalejší skupinu. Nevidím nikde na trase pítka, vodu musím kupovat balenou. Je mi to jedno. Nádherné počasí, teplo a krásné výhledy mě dostávají do stavu permanentního úsměvu. Protože se jede nahoru – dolů a z toho dvakrát před 2200 mnm, je dobré počasí potřeba. Okruh a krajina jsou naprosto ohromující. Kopců se není třeba bát. Stoupání jsou jezdivá, ani nevím, kde byly ty 15% úseky, které avizoval Komoot. Jezdivé jsou i sjezdy, kde se projevuje, že na akci vyráží i cyklisté bez dostatečných dovedností. Zvlášť opatrně objíždím děti složitě krotící těžká elektrokola. Kuba z Bikolky dává jako horský záchranář první pomoc totálně rozbitému žiletkáři, než si ho převezme doktor. Akce je naštěstí perfektně organizovaná a pomoc není daleko.

Točíme, bavíme se…a najednou je konec. Dojeli jsme zpět na místo startu. Domluva je rychlá, pokračujeme a jedeme to podruhé! Pouštím přes telefon na plné pecky Daft Punk a za rytmu písně „One More Time“ šplháme znovu na první passo. Užíváme si to přesně do doby, než začnou jezdit auta. Pozdní start a čekání na kopcích překlopily den přes 16:00 hodinu, kdy se silnice znovu otevřely pro dopravu. Už to není taková sranda, provoz je hustý a všude stále mraky cyklistů. Na vrcholu prvního kopce to otáčíme a sjíždíme zpět do místa startu. Nadržené auto, které potkávám ve sjezdu čelně v protisměru, mě utvrzuje, že v nejlepším se má končit.

Vítáme se za dunění diskotéky se zbytkem týmu u jednoho z barů, kde pokračuje karneval německy mluvících účastníků okružní jízdy. V kempu se hodíme “do gala” a vyrážíme na večeři. Když se pak  tichem noční městečka vracíme do kempu, už by nikdo nehádal, co se tady odehrálo za parádní cyklo akci. Uvažujete, že by jste jeli? Vyražte! S kým jsem tam mluvil, všichni se tam vrací! Snad se tam vrátí i Bikolka.