Se špekounem po jezerech Šumavy

Šumavská ledovcová jezera. Je jich pět. Nejznámější je Černé jezero a je taky první na mé cestě. Po něm následuje Čertovo, jezero Laka, které je nejmenší a nejvýše položené. A taky díky své nevelké hloubce a rozloze bude nejspíš první, které z mapy pomalu zmizí. Další v pořadí je Prášilské jezero, ve kterém se utopil nejeden nešťastník. A jako poslední je v plánu Plešné jezero pod Plechým ze kterého byl v dřívějších dobách zásobován Schwarzenberský plavební kanál. 

Cesta autem na Špičák nebyla krátká, ale západ slunce ji zpříjemnil. Najít místo pro auto, abych nestála v zákazu, byl téměř nadlidský úkol. Ale povedlo se. Vyhodit kolo ven, přibalit pivo, pomodlit se za auto bez botičky a můžu vyrazit. Černé jezero bylo opravdu za rohem. Kromě mladíka, co si z něj nabíral vodu, tam nebyla ani noha (dobře, ještě jeho holka přiběhla z lesa). V tichu jsem se vydala na další jezero a po dvou stech metrech mě zastavil šílený krpál, sníh, kameny a bláto. Ale špekoun naštěstí moc neváží a zapomněla jsem tolik věcí, že ani ty brašny moc nepřidaly. Když jsme se dostali se špekounem na rozcestí, tak mě velmi potěšila asfaltka, co tam vede, a já o ní nevěděla. No, asfalt je pro cukříky, já jedu na fatbiku a ten bláto rád (moje tenisky měly jiný názor).

Na Čertovo jezero vede prý nebezpečná cesta, jak hlásila cedule a sníh. Nakonec z toho byl jen prudší kopec, sníh zmizel hned za první zatáčkou, takže jediné co mi dělalo vrásky, byl zvuk brzd, které, jak se ráno ukázalo, už přesluhovaly. U jezera mě už zdravila tma a já uháněla na Alžbětín, kde jsem zjistila, že tma není jen v lese. Co naplat. Budu spát tady. Takže jsem si našla nejrovnější místečko na louce v kopci s výhledem na nedaleký osvětlený kostel, který byl podle mapy už za hranicemi a zazvonil mi na dobrou noc. Pivo, housky, česneková pomazánka a slaninka k večeři. Hvězdy nad hlavou a pěkný výhled. Co lepšího si první večer přát. Přiznávám se, že jsem moc neřešila noční teploty a můj spacák není úplně do chladnějších nocí, takže mi jako super nápad přišlo vyzkoušet ten skvělý nouzový vak pro horolezce z Decathlonu. Ano, bylo mi řečeno, že ráno bude všude mokro, ale jsou věci, které si člověk prostě musí zkusit sám, aby zjistil, že měli ostatní pravdu (beztak to taky sami vyzkoušeli). Jo. Ráno jsem měla mokrý spacák i merino ponožky. Ale náladu mi to nezkazilo. Kafe s čokorolkou a rozmačkaným banánem k snídani, zkouknutí mapy, fotka a hurá za dalším jezerem.

Na cestování na fatbiku (tzv. špekoun) se mi dost líbí to tempo. Tedy tempo je možná vtipný výraz pro rychlost 10 kilometrů za hodinu, ale když se chci kochat, tak je to ideální. Při delší chůzi mě bolí koleno, na biku, co mám doma prostě takhle pomalu nepojedu, takže fatbike je geniální kochací a posouvací prostředek. Kdykoli jsem si seskočila, fotila, vedla kolo, četla informační tabule, zírala na neskutečné výhledy, aniž bych kolem toho všeho profrčela bez povšimnutí. Takže bývalé sklárny a později kasárny na Debrníku neunikly mé pozornosti. 

K jezeru Laka vede příjemná cesta a o parádní výhledy není nouze. – Že by ten kůrovec k něčemu přeci jen byl? – Samotné jezero je opravdu menší než ostatní, ale to mu neubírá na kráse. Také jsem tu byla poprvé a mám pocit, že sem moc lidí nezavítá a tudíž si zachovává kousek klidu a ticha, co si jiná vyhlášená místa Šumavy dovolit nemohou. Cesta podél hranic byla uzavřena, jelikož tetřev nechce být rušen (chápu a respektuji, taky bych chtěla mít ten kousek krajiny jen pro sebe), tak jsem se vydala směrem k Hůrce a dál na Prášily, kde jsem chvíli obdivovala práci na znovuobnovení zaniklého kostela sv. Prokopa.

Dál mě vedla červená turistická a krásná kamenitá cesta, kde na mě kolemjdoucí zírali, jak kdybych letěla na drakovi. No, stejné pohledy jsem si užila i při vaření oběda od Adventure menu na Prášilském jezeře. Už když jsem tam donesla kolo na zádech (kameny jsou ke konci trošku větší), sklidila jsem pár nechápavých pohledů od slečny v bílých módních teniskách (já na ni koukala asi dosti podobně). Sedla jsem si dostatečně daleko od všech a užívala si. Guláš byl výborný! Ochucené nealko taky a ani voda z jezera nebyla špatná. Snést těch pár budrů (výraz pro hodně velké kameny) mě stálo jen pár sil a už jsem frčela kousek z kopce, načež kupodivu následovalo dlouhé stoupání. To by samo o sobě nic nebylo, ale hromada rozbředlého sněhu, kde ani čtyřpalcové pláště nic nezmohly, mi dala zabrat. Asi 5 km tlačení a propadání se do sněhu stálo za to!

Po pěkné rovince jsem se dostala až na Modravu, kde mě potěšila parta lidí s naloženými koly, co na mě mávala. Přes Filipku jsem jela na Kvildu a tam jsem si sjela sjezdovku, abych si ušetřila průjezd centrem, které je sice prázdné, ale už čeká na davy turistů. Jela jsem na Bučinu. Zase kopec. Další zaniklá obec a úžasné výhledy, sjezd na Knížecí Pláně a focení dokonalého stromu uprostřed louky. Miluju tohle místo. Už jsem tu několikrát byla a pokaždé je jiné. Cestou ke Žďáreckému jezírku jsem potkala kámošku z týmu, co se s milým vracela z túry. Fotka u jezírka a hurá na Nové Údolí. Ještě jsem si ve Strážném dokoupila zásoby na benzínce a přes Cazdov jsem uháněla dál. Zastavilo mě až dokonalé světlo, když jsem projížděla zaniklou osadou Krásná Hora, a donutilo mě odběhnout od kola a nadšeně fotit zbytky domů. Další taková chvilka přišla až na Novém Údolí, kde jsem málem překročila hranice, ale policejní hlídka, co se blížila, nasměrovala mé kroky jinam. Je to zvláštní doba. Tiše jsem poslala všechen obdiv dávným Králům Šumavy.

Západ slunce mě doprovodil až na nouzové nocoviště, které bylo z půlky plné. Na té druhé ležel krásný malamut a o pár chvil později i já se špekounem. Pomazlila jsem se s chlupáčem, který prý smrdí a je špinavý. No co. Já taky. Pak jsem povečeřela ve společnosti fajnové party lidí někde od Brna. Dnes spím bez nouzového pytle (spacák jsem sušila na Knížecích Pláních).

Tři hodiny ráno a zatracená zima! Lovení nouzáku a následný pocit tepla. Co na tom, že bude mokrý. Tenhle usuším a pak si koupím si nový. Už je fakt třeba. Mráz a zpráva od kámošky mě ze spacáku dostaly chvíli po 6. hodině. Nebylo divu, že jsem mrzla. Námraza nepokrývala jen zem, ale i můj spacák. Vem to čert. Vzala jsem foťák, všechno co jsem měla na sebe a šla na louky fotit východ slunce. Trvalo hodinu, než mi rozmrzly prsty u nohou. Ale stálo to za to! Vyfotila jsem duhu bez barev (halový jev). Rozmrzlá jsem naházela věci na kolo a popojela na sluníčko, kde jsem si udělala snídani.

Cesta na Plešné jezero byla poklidná. Kus mě vedl Schwarzenberský plavební kanál a pak už to bylo jen do kopce. Nahoře bylo pár lidí a jeden milý pán mi udělal parádní fotku u posledního jezera na mé cestě. Plešné jezero a více než dvou set metrová kamenná stěna se zbytky sněhu byly dokonalou scenérií.

Podívala jsem se na kamenné moře a frčela na vlak. Teď jsem frčela. Bylo to z kopce a od Černého Kříže po rovince na Soumarský most, kde jsem naskočila do vlaku, ve kterém krom zápachu dezinfekce, mě a dvou lidí nebyla ani noha. Zvláštní to časy. Ale tam nahoře se mě ani jednou nedotkly. Krom jedné roušky ležící na zemi a jednoho páru, co spolu šel krajinou s kusem hadru přes obličej, tam byl opravdu klid.

První přespávání venku tento rok stálo opravdu za to. Cesta za ledovcovými jezery Šumavy byla krásná. Jela jsem cestami známými i neznámými, líbí se mi, že pokaždé člověk objeví něco nového. Hory člověk prostě jen tak nepozná celé. Jsou tak proměnlivé, tak divoké a nespoutané, že se nám lidem o tom jenom sní. Můžeme zde postavit další hotely, ale stejně. Lehněte si sami do noci v horách a pochopíte, jak jsme maličcí. Nic nenahradí hvězdy nad hlavou a houkání sovy na dobrou noc.