s KOLEM hranic III

Spokojená, najedená a suchá jsem vjela do Českého lesa. Teda spíš na jeho hranice, kde byl úžasný klid. Ten mě doprovázel až k přístřešku kousek za Bělou pod Radbuzou. Ideální místo k přespání z něj udělala pěkná studánka jen pár kroků od něj a všudypřítomný klid.

Z Nové Pece byl jasný směr na Zadní Zvonkovou. Ještě se přiblížit hranicím, než budu doma. Zadní strana Lipna byla téměř liduprázdná, dokud jsem nenarazila na rodinku na kolech. Moje naložené kolo velmi zaujalo muže všech generací. Synka, taťku i dědu. Jen maminka nebyla z jejich nového zájmu nadšená a když zjistila, že tatínek místo tlačení její maličkosti do kopce rozpráví s tou mladou buchtou, tak vzteky vyšlapala celý kopec sama. Pak už jsme jeli jen s dědou. Ten byl babičce buřt. Takže mi předvedl, jak se předjíždí na elektrokole i jak zařídit převoz celé rodiny přes Lipno. Šikovný děda. Zřejmě věděl o “lásce” snachy ke kolům a chtěl udržet jejich manželství při životě i na cyklistické dovolené. Moudrý to muž!

Byla přede mnou poslední noc a já ji chtěla strávit ve Vyšším Brodě v kempu s vodáky. Takže jsem zaplatila za složení hlavy i kola na louce u vody 90,- a poslední drobné dala za pivo, abych posléze zjistila, že bez drobných si nedám sprchu a mluva takzvaných vodáků se mé vyklidněné mysli absolutně nezamlouvá. Takže jsem nasedla na kolo a popojela o kus dál k řece, kde vím že přespávají opravdoví vodáci. Tam jsem se hezky umyla v řece, poprvé vytáha pončo stan, abych ráno neměla mokrý spacák a usnula při šumění Vltavy. 

Poslední ráno bylo chladné. Od řeky šla vlhkost i zima, takže nebyl důvod se zdržovat déle. Každé ráno jsem povinně hlásila esemeskou domů, že žiju. Tady jsem se rozhodla, že dám vědět až na nejjižnějším bodě. Cesta nebyla moc dlouhá, vždyť je to od Vyšáku co by kamenem dohodil. Když jsem tam dojela, přišla mi od bráchy zpráva, že dnes nedostal hlášení. S úsměvem jsem všem domů napsala, že jsem zpět na jihu a jedu domů. S radostí, ale i trošku se smutkem. Doma to mám ráda, ale tahle Cesta pro mě znamenala víc, než jsem dokázala říci a než teď dokážu napsat.

V euforii jsem si užívala stín lesa a ten úžasný pocit. Neskutečný pocit. Radost. Smích. Pocit, že člověk pukne štěstím. A najednou. Najednou na mě někdo volá: “Libuško”! Cože? Kdo to je? Já ho neznám? Ale opojená radostí zastavím a koukám na mladíka, co vyjel z lesa, kde nic není. Žádný trail, žádná památka, žádná cesta. Prostě jen tak z lesa. Chvíli vykuleně koukám, když v něm poznám Fandu, kterého jsem potkala chvíli před Cestou. Náhodou vyrazil na Peršlák pro turistickou známku do sbírky a nahoře v lese prý hledal vyhlídku (kde krom lesů není nic vidět). Po otázce, kdy vyjíždím na tu cestu kolem hranic se musím smát. “Právě jsem se vrátila a jedu na pivo, než pro mě dojede taťka”.

Před vyjetím jsem byla zvědavá, co se člověku honí hlavou, když jede takhle dlouho sám. Nemůžu ale říci, že už to určitě vím a že nebudu potřebovat další a delší cesty na zodpovězení této otázky. V tom je možná to kouzlo, které lidi nutí jít nebo jet dál a dál. A když tomu člověk jednou propadne, už nemůže jinak. Krásné poznávání sebe samého na všech cestách.