s KOLEM hranic II

Spala jsem jak zabitá. Ráno jsem strávila plánováním dalšího dne a sušením věcí. Jenže Infocentrum, kde jsem chtěla zaplatit za přespání ne a ne otevřít. Ale to bych nesměla mít naložené kolo, aby vedle mě najednou neseděl sympatický kluk s hromadou otázek, kam to všechno vezu. Za chvíli tam byli dva a na mé naléhání mi otevřeli infocentrum o trochu dřív. A k lístku za zaplacení noci jsem dostala nálepky a přívěsek, který další roky neopustil můj krk. Znovu si opakuji, že sem musím s jiným kolem. Čas mě teď už tlačí. Teda on to není čas, ale spíš potřeba zase jet dál. 

Jedu. Pod Ramzovou navštěvuji chatu, kam mě, bráchu a sestřenky vzala před 23 lety babička. Ten pán si nás pamatuje. Páni! Se vzpomínkami pokračuji přes Brannou, Hanušovicemi dál do Orlických hor. V Králíkách místo vojenského opevnění navštěvuji bezobalový obchod. Nakupuji zásoby, prohodím pár slov s majitelem a ještě si poručím smoothie. Venku se mezitím honí mraky a tak nakonec zůstávám na náměstí v Králíkách o něco déle než jsem čekala. Jen co bouřka přejde pokračuji v cestě.

Po pár kilometrech přijíždím do Klášterce nad Orlicí, odkud mě vede modrá turistická značka až k ceduli POSLEDNÍ ŠANCE. U stolečků vidím pár chlapíků u piva. Ve chvíli, kdy si všimnu dvou naložených fullů, sesedám a jdu si objednat taky jedno pivo. Naložená kola vypadají o trošku jinak než to mé. Tahle mají jen 2 malé brašničky a jejich majitelé mají k tomu jen malé batohy. O chvíli později už vím, že to jsou mílaři a jedou ještě o pár kilometrů dál do ubytování s pračkou. Slečna si postěžuje na smradlavé oblečení a zjevnou únavu, zatímco chlapík spokojeně ukusuje klobásu. Já už piji další pivo a je mi jasné, že Poslední šance je pro dnešek opravdu poslední. Ubytuji se v jedné z chatek v kempu, který je asi po 20ti letech znovu v provozu. Sprchy tomu odpovídají, ale voda je teplá a pivo studené, tak nač si stěžovat. 

Ten večer jsem se ještě stala hosty české rodiny, která bydlí v Americe. U karet jsme probrali vše od počasí po rozdílnost ČR a USA. Kolem půlnoci jsem se vrávoravým krokem dopravila do své postele s myšlenkou, že do konce výpravy už si večer nedám víc jak 1 pivo. 

Ráno je trošku bolavé, ale koupel v Divoké Orlici a začínající déšť mě proberou. Od nové americké kamarádky dostávám banány na cestu a jedu. Cesta kolem bunkrů je krásná. Stejně jako dřevěná lávka, po které to lehce klouže. Déšť dodává krajině sytější barvy i vůně. Šumění řeky a deště mě ukolébává. Proberou mě až prudké schody vedoucí k řece. Uf! Málem jsem tam zahučela. Slézám z kola a zkoumám terén. Je to kousek, ale za to hodně prudký kousek. Samozřejmě by bylo moudré sundat brašny a vše opatrně snést na rovnou cestu, ale víte proč se líný strhal, ne? Takže se veverky mohly pobavit pohledem na mě a mé naložené kolo, jak se pomalu po centimetrech posouváme po mokrých schodech a kořenech dolů. Když v tom mi kolo uvízne na spleti kořenů a já nevím jak ho sundat. Co s tím? Nic. Vyndám z brašny foťák a jdu to alespoň vyfotit. Při tom zjistím, že už jsem na dohled Zemské brány (krásný kamenný most). Tudíž kolo nechávám viset a s nadšením fotím bránu s mokrými kameny v popředí. 

Když je karta ve foťáku bohatší o pár fotek, sundavám kolo z kořenů, přejíždím Zemskou bránu a ujíždím dál do Orlických hor. Mou pozornost upoutá starší paní, která vede dva malamuty. Krásné malamuty. Vedle ní jde zřejmě její dcera a veze kočárek. Jak zpomaluji, abych si prohlédla psi, ptá se mě kam to jedu. Když jí povím o mé Cestě, tak mě zve na snídani. O chvíli později už sedím u nich na chatě a připíjím si s Magdou S. na zdraví. Po chvíli lamentování, že nemá čím by mě pohostila dostávám asi nejlepší vajíčka co jsem kdy jedla a dalšího panáka whisky. Povídáme si o životě, o cestách a o tom, že dnes bude nejspíš pršet celý den. A pršelo. Než jsem odjela, poprosila jsem o fotku s malamuty na památku.

Déšť mě doprovází opravdu většinu dne. A když podjíždím Broumovsko zhrozím se pohledem na obrovský mrak, který se válí nad Krkonoši. Vítr napovídá, že mi tahle paráda jde naproti. Proto urychleně hledám ubytování. Až v Úpici uspěji v jedné staré vile.

Majitel má zkušenosti s cestováním na kole, takže mi nabízí čištění na kolo a něco teplého k jídlu. Nepohrdnu ani jedním (i když své čištění samozřejmě mám, ale hadr už je víc černý než řetěz). Večer ještě dostanu buchty na snídani a usínám jako kotě. 

Velký mrak se Krkonoš drží i další den a radar v těch místech svítí červeně. Změna plánu. Beru to spodem. S vypnutou hlavou mířím do Českého Ráje okouknout Hrubou Skálu a vynahradit si Krkonošské kopce. Při průzkumu mapy objevuji kemp v Jablonném v Podještědí. Tam se na zámku Lemberk natáčelo Tajemství staré bambitky. Tudíž směr je jasný. Když po 140 km dojíždím do kempu jsem ráda za suchou postel a studenou sprchu. 

Ranní prohlídka zámku dopadla výborně, kafe a sušenky dovezené z benzínky se ke snídani u zámecké brány hodily dokonale. U Zdislaviny studánky si doplním léčivou vodu a hurá na sever!

V touze vyhnout se přejezdu hranic se loudám po naší  straně “čáry” až do Rumurku, kde mne zažene hlad i další kapky deště do hospody, kde strávím následující 3 hodiny s vidinou, že ten déšť musí skončit. Neskončil. A neskončil ani za Lobendavou, kde jsem schovala kolo v roští a na nejsevernější bod ČR šla pěšky. Na těch mokrých kořenech by to s kolem šlo pomalu. Chvíli jsem smutná. Bylo to jako bych opustila blízkého přítele. Ale když vytáhnu foťák a začnu fotit potůček, co mi ukazuje cestu, smutek je ten tam. Na Severu si udělám fotku, pošlu zprávu domů že jsem znovu na “severním pólu”, jak říká babička a upaluju pro kolo. Mokrá jak slepice se pak ubytuji ve westernové restauraci v Dolní Postevně. Mají tam výbornou polévku i řízek.

Nechuť překročit hranice předčí nechuť jet stejnou cestou jako předloni, takže vjíždím do Německa. Sluníčko nabývá na síle a já doufám, že mu to vydrží, protože mám úplně mokré tretry, do kterých jsem ráno vlezla v sáčcích, abych si nezmočila teplé ponožky. Až u Labe je takové teplo, že se můžu vyvalit a nechat všechno mokré uschnout. 

Po Labské cyklostezce (dálnici) se vezu až do Ústí nad Labem, kde se snažím co nejrychleji dostat za město. Dlouho přemýšlím, zda jet pod Krušnými horami a navštívit Jezeří a nebo si užít hory. Když pak z dálky zahlédnu doly mám jasno. Jedu do hor! Po krásném stoupání mě vítá Nová Ves v Horách. Asi nemá ani cenu říkat, že jsem si našla hospodu, pivo a pytlík brambůrků. Ubytovala jsem se za pódiem v parku naproti hospodě.

Přiznám se, že do Krušných hor jsem přijela lehce kyselá. U Litvínova mě totiž začalo zlobit operované koleno a já měla šílený strach, že si s ním něco udělám a nebo nedejbože budu muset svou Cestu ukončit. Takže jsem ráno vyndala tejpy a zalepila nohu, jak to jen šlo. 

Dopoledne to nejelo. Ale vůbec. Furt jsem měla hlad a chuť. Až jsem snědla všechny dobroty, co jsem s sebou měla a začala jsem zastavovat i kvůli jediné malině, co se houpala na keříku u cesty. Takhle jsem dojela až do Měděnce, kde jsem vzala útokem první hospodu. Po tom, co jsem snědla všechno co se do mě vešlo a ještě trochu navrch jsem konečně pocítila klid na duši. S plným břichem jsem projela pod Klínovcem až na Boží Dar.

Tam jsem odeslala taťkovi pohled k narozeninám, přičemž jsem navštívila Ježíškovu poštu, nakoupila zásoby sladkostí a doplnila žaludek v další restauraci. Bylo tam krásně. Tak krásně, že i když bylo teprve kousek po poledni, rozhodla jsem se, že tu někde přespím. A kde jinde než na Ježíškově cestě. To je taková naučná stezka pro děti za Božím Darem. Po tom, co jsem si umyla nohy v potoce, přečetla si pár naučných tabulí i s tou, která psala o osudu jedné zdejší rodiny za války, jsem konečně našla krásné místo pro přespání. Přístřešek U Fukača (jeden z Ježíšových pomocníků). Byla jsem unavená a nadšená z té krásy kolem, že bych i věřila, že tu Fukač bydlí.

Nebydlel. Protože takovej bordel, co tam byl, by tam zcela jistě neměl. Lidi jsou fakt prasata! S brbláním jsem posbírala všechny odpadky kolem. Skoro plný sáček to byl. Pohádkové myšlení zmizelo. Po dostatečném vyřčení neslušných slov na účet těch, co to tu poházeli, jsem byla konečně zas klidná a začala si chystat ležení, čistit kolo, vařit večeři a vyzkoušela jsem i dětské hřišťátko, co tu bylo taky. Usínala jsem o něco více odpočatá než předešlou noc. 

Jedno z nejhezčích probuzení, co jsem zažila. Do přístřešku nakouklo nějaké zvíře a než jsem promnula oči bylo to tam. Ale východ slunce, který jsem měla doslova u nohou zůstal. A zůstal ještě tak dlouho, abych si ho mohla dobře zapsat do hlavy.

Ten den jsem jela pro změnu podél hranic, užívala si pěkné počasí a bezbolestnou jízdu. Mířila jsem do Hranic a na Západ. Předem jsem si zamluvila spaní v Krásné (nejzápadnější obec). Potřebovala jsem si pořádně odpočinout. Cesta ubíhala pod koly a já se nejspíš utápěla v myšlenkách, jelikož si dobře vzpomínám až na Hranice, kde jsem se pokoušela najít dům kamarádky příbuzných, který jsem jí slíbila vyfotit a pozdravovat až pojedu kolem. Ale marně. Tak jsem vyfotila všechny domy, co jsem kolem nich projela a až doma mi řekla, že to bylo o kousek dál. Snaha ale byla.

Západ mě přivítal větrnými mlýny a ospalou náladou. Jako by louky zívaly se mnou. Nikde ani živáčka. Po již známé pěšince jsem dovedla kolo až na ten nejzápadnější bod, zapsala se do deníku, vyfotila, napsala sms domů a hurá do Krásné. Pořádná cmunda a limča k večeři mě uspí už v 7 hodin a moje tělo má dlouhých 12 hodin na regeneraci. A že si to zaslouží! Po 13ti dnech a 1423 km.