s KOLEM hranic

Po úspěšných cestách Na sever a Za východem slunce mi bylo jasné, že bez toho abych se pokusila jet kolem hranic naší republiky, prostě být nemůžu. Nešlo to. Takže jsem opět upgradovala své vybavení (vynechala jsem stan/plachtu/homemadestan) zařídila volno na celoroční brigádě, sezvala přátele na grilovačku na Staňkově, popila, pojedla, pokecala a šla spát. 

Ráno jsem se vzbudila dost brzy. V deníčku stojí:„3.7.2018 Ráno vyjížďka na lodi za východem slunce (smajlík slunce) a po 10h start s Božou a Luckou na Peršlák, tam kafe a jedu.” Bráchova věta o tom, že je mé kolo těžké jak naložená felicie, mě bavila dalších 17 dní.

Z Peršláku (lesní hotel na Novobystřicku) ujíždím směrem na východ. Takže oběd a krátká návštěva přelidněných Slavonic je samozřejmostí. Hodně a zároveň vůbec vnímám i nevnímám známou krajinu České Kanady pomalu přecházející přes Dačickou kotlinu v Národní Park Podyjí. Cestou potkávám anglicky mluvící bratry. Chvíli si vyprávíme o svých cestách, takže vím, že se někde sešli a pak už jeli spolu (nejsem dobrý angličtinář) a to, že jejich brašny jsou o hodně větší než ty mé. S pocitem, že jsem se dokázala zbavit pár nezbytností a ulehčit sobě i kolu, kupuji ve Vranově půlku melounu, kterou spořádám za společnosti roje komárů u Dyje. Pak si vyjedu nejhorší kopeček na Cestě (ano neměřil více jak 300 metrů, ale dal mi nejvíce zabrat), projedu Šobesem (jedna z našich nejlepších vinic) a konečně se dostávám na Lampelberg. 

Krásný hrádek z roku 1860, proměněný ve vinný ráj. Bohužel a bohudíky zavřeno. Při rozkládání spaní, vaření a sušení zpocených ponožek dělám křoví zamilovaným párům, co se tam v pravidelných intervalech střídají. Pardon. Dneska ne. Dnes jsem královnou západu i vinic já. Obojí mě svým kouzlem uspalo a ráno zas probudilo do dalšího horkého dne.

Dyje mě vede do Pasohlávek, jejichž jméno mám spojeno s požárním sportem. Nemohu tudíž odolat fotce na jejich hřišti a restauraci hned naproti. Rodinka zírající celou hodinu do svých mobilů jen lehce naruší mou pohodu, ale jakmile zaplatím a mizím do světa Jedu kolem hranic, už na ně nemyslím. Novomlýnské nádrže, Děvín, rovina, Lednice, milý pán v Břeclavi, řeka Morava a Moravská stezka. Nikdy bych neřekla, že mě rovná, placatá a stále stejná, a přitom né tak dlouhá stezka může nebavit. Ale jez a skotačící děti u něj mi zlepšily náladu. Chvíli okukuji dění. Pak se nesměle umyju v relativně teplé vodě. A po chvíli se kloužu po jezu s nimi. Pecka! Jen spát tady moc nepůjde. Takže sedlám Maxe a jedu tu nudu dál. Rybníček s přístřeškem vypadá dost lákavě, ale rybáři se mi moc nezdají, takže opět ve společnosti komárů směřuji dál na východ.

Staroslovanské hradiště Mikulčice. Kouzelné místo, které mě chytlo a nechtělo pustit, dokud jsem si tam nenašla příhodné místo u “základů” jednoho z pradávných kostelů. Když informuji o své pozici domov, tak mi od taťky přijde zpráva, že je předvečer svátku Cyrila a Metoděje. Staroslovanské hradiště. Je to kouzelné, jako ten západ za stoletými duby opodál. Chvíli si čtu Vinnetoua, ale komáři mě zaženou do spacáku. Je tam horko. Při přemýšlení, zda jsou lepší komáři nebo pot usínám, dokud mě neprobudí zvuk. A další. To srnci vyšli na palouk a řvou na sebe z jedné strany na druhou. Je to děsivé. I když vím, že jsou to srnci a že srnci lidi nežerou, mám trošku strach. S pobavením nad myšlenkou, zda mi srnec ukousne nos a s uspokojením, že komáři jsou pryč, usínám a spím až do rána.

„5.7.2018 ráno směr Hodonín a Bílé Karpaty. Oběd na Vápence – krása – Slováci, cyklisté, paní, pán s maxipsem bez uší a dva pěkní klucí (Velká Javořina)”. Vysvětlím. Na obědě na Vápence jsem si přisedla k partě Slovenských cyklistů, kteří byli super. Bohužel je čas honil, a tak museli pokračovat ve svém výletu. Chvíli na to si na volné místo přisedla jedna super paní a pak i pán s asijským pasteveckým psem. Když jsem seděla a on stál, dívali jsme se do očí (se psem). A ti klucí mě lanařili ať s nimi jedu na Velkou Javořinu. Ale já měla směr jasný a slíbila jsem jim, že se někdy v jejich kraji zase ukážu. Tady mi začalo docházet, že takovéhle cesty nejsou jen o kilometrech a dnech na kole, ale o setkávání. Ano. O setkávání s lidmi. Někteří na mě koukali jak na magora (ve špatném slova smyslu) a někteří, co se se mnou převážně bavili, taky (ale v dobrém slova smyslu). Ten pán, který mi poradil lepší cestu, patřil do druhé skupiny a milá servírka, co mi nabyla mobil taky. Děkuju Vám. 

Kluk na super závodní silničce, co nad Starým Hrozenkovem upoutal mou pozornost tak, že jsem dojela až k hraničnímu přechodu taky. Díky němu jsem si dala kousek jeho kopcového tréninku pěšky. Chvíli jsme se totiž zakecali a když odjel, tak jsem si říkala, že když i se zlomeným zápěstím trénuje kopce, je to fakt frajer. A přitom jsem přehlédla odbočku. No nevadí. V deníku se píše „pak kopec jako kráva”.

Na vlně setkávání jsem ten den našla i spaní v Hostětíně, kde mají “přírodní zahradu”. Prostě jsem viděla pána s krásným psem a zeptala jsem se. Jiný pán mi jednou řekl, že fotbalová hřiště jsou dobrá na přespávání. Tenhle nevěděl, kde je hřiště, ale dovedl mě na obecní zahradu. Volal těm, kteří ji mají na starosti, ale když to nezvedli, tak mi řekl, že se za mě případně zaručí a ať tam přespím. Sušárna na ovoce se mi zdála jako ideální místo. Při rozkládání spaní za mnou přišel se svou ženou a povídali jsme si o životních cestách. Jak lépe zakončit takový den. Snad jen eko záchodem, ve kterém se splachuje hoblinami. Dobrou noc přátelé.

Beskydy mě vítají v celé své kráse. Uchvácená krajinou i horkem se občerstvuji a myji v Karolince u koupaliště. Přemýšlím o trailech, co tu někde mají být, ale naložené kolo a moje dosavadní schopnosti by si to asi neužily tak moc. Takže ujíždím až na hranice se Slovenskem, kde mě předjíždí postarší pán s batůžkem. Jen tak si mě prostě předjede. No nebudu lhát, ale moje soutěživá duše šlápla do pedálů a dojela ho. Na to on reaguje pozváním na Kofolu na Bumbálce, jestli tam jedu. „Tak jo, na Bumbálce.” S úsměvem odjíždí a já ještě netuším, že mě doprovodí o kousek dál. 

„Kofolu a palačinky, prosím.” Jarek se na mě usmívá a ptá se kam a proč jedu.Tak mu to se snahou o stručnost povím a když zjistíme, že máme stejný směr, vyrážíme dál společně. Trošku mě štve, že se namáhám víc než on, ale jeho vyprávění o krajině kolem mi to dost vynahrazuje. Když zjistím, že chata, kde jsem chtěla spát a především se umýt, je již obsazená, navrhuje, že můžu přespat na chatě, kde spí on a jeho přátelé s elektrokoly (protože jsou důchodci). Proč ne. Takže jedeme dál spolu.

U Starých Hamrů začne pršet. Rychle na sebe hodíme nepromokavé oblečení (já i moje homemade návleky na boty) a stoupáme vzhůru do kopce. „Ten chlap snad nesleze. Vždyť už určitě nemůže. No, dokud nesleze on, já taky ne!” Tento myšlenkový pochod mě doprovází až do té doby, než Jarek vytáhne slivovici. Poctivý Moravák, co má vždy lék po ruce. Po chvíli se bavíme tím, že ani jeden nesleze, dokud nesleze z kola ten druhý a takto dojedeme až na Švarnou Hanku. Chata Švarná Hanka, kde je ubytovaná Jarkova banda a svatebčané. Spousta svatebčanů, co si budou následující den užívat svatbu svých přátel. 

Nějaký Radko nás přivítá a mokré hned posadí ke stolu a už nese pivo. „Štamprdlu si dáte? Tak tady máte slivovicu. Děvčico, dáš si taky jídlo?” Než se nadechnu, že já objednaná nejsu, tak mám slivku a nesměle se ptám na halušky místo kuřete. Prý dnes halušky nejsou. O chvílu už mám v sobě dalšího panáka a dožaduji se pozornosti. Potřebuju sprchu. A spaní. Protože jestli tady není možnost spát, tak musím jet hledat dál. Další panák a pivo. Pokoj 12 je volný. Sprcha je támhle. Juchů! Moje vlasy a všechno jásají. Teplá voda je jako požehnání. Až takové, že mě někteří po mém návratu do restaurace nepoznají. A do pokoje číslo 12 přijedou ti, co si ho zamluvili. „Seď cerko, nepojedeš do noci.Dej si slivovicu, místo ti najdeme.”Najednou přede mnou stojí halušky a já jsem v ráji.

V lehce podroušeném stavu nafukuji karimatku a ulehám na zemi v jídelní (chlastací) boudě, kde mě (i sebe) ráno vyděsí nevěsta, co se jde nechat česat a líčit. Kocovina je ta tam a já si pakuju své věci a letím k umyvadlu ze sebe udělat člověka. To, že je mé kolo zamčené a majitel klíčů spí, se dozvím až o chvíli později. Mám čas si přerovnat věci, lehce vystřízlivět, poznat i ženicha a jeho super tetu, nafouknout s nimi balónky na ozdobu a nalepit srdíčka se stále překvapenou nevěstou. Dostala jsem svatební koláče s tím, že si mám najít muže (abych neotravovala na jiných svatbách, asi) a taky jsem byla nafocena jejich fotografem a pozvána na snídani, kde jsem pokecala s mílařem Karlem. Pak jsem měla špalír jako novomanželé a s posledním koláčkem (“rohový ořechový svatební nejlepší koláček”) jela dál.

Dodnes mám v hlavě parádní Cyrilometodějskou stezku (že mě provádějí klucí), po hranici Moravy a Slovenska. Parádní kousek hřebenovky jsem ukončila sjezdem na Horní Lomnou. Jela bych dál, ale kolo stále naléhavěji protestovalo proti terénu. Kousek cesty jsem doslova jela. Jela jsem já ve stoje a doufala, že kolo, o které jsem se opírala, nebude dole dřív než já. Na rozcestí jsem varovala sympatický pár před tou hromadou bláta, po které jsem sklouzla dolů. Rada byla k ničemu, jelikož jeli jinam, ale oni poradili mě. Ať si s kolem dojedu do Decathlonu do Ostravy. To je nápad! V Decathlonu jsem dělala, tak tam mi pomoci prostě musí. A navíc by mě někdo z nich mohl ubytovat doma.

Šlápla jsem do pedálů a už jsem byla v Bukovci v poslední restauraci vpravo a jedla tu jejich výbornou česnečku. Domluvila jsem si úschovu brašen na další hodinu a dojela na nejvýchodnější bod ČR. Po roce zase tu. Nic se nezměnilo, fotku a zpět pro brašny a úpatím Beskyd směr Ostrava. Teda Ostrava… Prvně Minipivovar U Koníčka, co mi poradil ten sympatický pár. 

Předjede mě týpek na gravelu a má maxi brašny. Škoda, že jede tak rychle. V tu chvíli už jsem obeznámena, že drátům se říkají dráty (díky Vašku) a že je to přesně to, co vyluzuje ty divnozvuky ze zadního kola. V tom týpek zastaví, něco šteluje, předjíždím ho a nejistě zdravím. O chvíli později už jede vedle mě, a ne úplně dokonalou češtinou se mě ptá kam jedu a proč. Po chvíli vím, že je to Paolo a jede z Ukrajiny, kde byl na “výletě”. Kámoš! Takže ke Koníčkovi jedeme spolu. Malé pivo, malinovku a zmrzlinový pohár uhasí mé chutě a pokec s Paolem aspoň z části vyplní počet slov, které žena během dne musí říci. Spolu jedeme do Frýdku Místku, kde na pokraji hledáme servisáka. Můj nedotažený drát s Paolovým nářadím nekamarádí a já zjišťuji, co mi chybí ve výbavě i v kolo vzdělání. 

Servisák od Paola není doma, takže se loučíme a já pokračuji v závodním tempu do Ostravy. Musím stihnout Decathlon před zavíračkou. Nějakým zázrakem projedu městem bez bloudění a v hlavě mi jede Nohavicova Poruba. Zavřeno. Do ******. No ale po chvíli uvažování a počítání dojdu k tomu, že ještě 3 lidi musí obchod zavřít. Juch. Trpělivě čekám a po tom co opravdu vyjdou zadním vchodem na ně spustím, že „jsem Liby z Budějckého Dekatlonu a potřebuju opravit kolo a někde přespat”. Na kolo přijď zítra, ale to přespání se dnes nehodí. Po tom, co mi chtějí vygooglit nějakou ubytovnu prohodím, že bych klidně spala v jednom z vystavených stanů, ale u nás do nich v noci lezli různě zajímaví lidé i jiní tvorové, a tak se mi do toho moc nechce. Na to nejhlavnější z nich vezme telefon, zavolá ostraze, oznámí jim noční hlídání stanů a popřejí mi klidné spaní. 

Co se týká výběru stanu na přespání dám vám jednu radu. Vyberte si ten nejdražší. Protože jsme v Česku. Vysvětlím. Když jsem si zalezla a začala vybalovat věci, přijelo na opuštěné parkoviště auto. Vystoupili dva lidé a šli do expozice stanů. Zajímal je dvousekundový stan. Prý se za dvě sekundy složí. Druhý odporoval. Rozloží se za dvě sekundy. A jak se pak složí? Po asi deseti minutách jejich debaty jsem chtěla vylézt a ukázat jim to, ale to bych se prozradila a někdo by mě v noci mohl unést. A taky. Asi by si mysleli, že mi hrabe, kdybych tam nakráčela v merino kalhotkách a tričku. Jelikož se nedohodli, šli prozkoumat další stany. A ten “můj” byl fakt hezký a hezky napnutý, takže jsem viděla stín, jak se shýbá, aby ho rozepnul. Vymýšlela jsem, co asi řeknu překvapeným budoucím zákazníkům Decathlonu. „Služby od večera do rána, potřebujete pomoci s výběrem?” Když v tom ženský hlas téměř vykřikne “Ten je drahý, ten ne”! Muž se poslušně postaví a odchází za ní. A já mohu v klidu zavolat babičce, která se mi mezitím pokoušela dovolat a já jí to vytrvale “típala”. Dobrou noc.

Do obchodu se dostávám s Patrikem, který jak se později dozvídám projel kousek Vietnamu na kole. Ten ví, co potřebuji. Nabízí mi sprchu a automat na sladkosti. Trošku jsem prohloupila s tou sprchou, ale sušenky a kafe měli super. Na ranním meetingu mu vedoucí oznámila, že mě má na starost. Takže se pustil do mého kola. No ale neumí centrovat. Co teď? Napsal kolegovi. Jen mezi řečí…je neděle 8h ráno a většina kolegů byla na párty. Včetně tohohle. No ale to mu nezabránilo přijet do práce opravit cizí holce kolo. Já jim za oplátku s Patrikem poskládala všechno oblečení v uličkách a srovnala bidony. 

Na otázku, zda vím, kam pojedu, jsem měla odpověď připravenou. Jedu na Rychlebské stezky. „Jo jasně holka, ale to je 150km”. Pochybovačný tón mě vybičoval a už jsem se loučila. Naštěstí tam byl dobrodruh a běžec Matěj, který mě vyvedl z Ostravy a ukázal směr. Pak si matně vzpomínám na řízek k obědu a poničený kostel kdesi u hranic s Polskem. Euforie se do mě vlila až se západem slunce a ukazatelem na Rychlebské stezky, kam jsem dojela po tmě. A to nezabránilo místnímu bajkerovi, aby mi ukázal, kde mám složit hlavu a kde se umýt. Byl tam takový klid a poklidná atmosféra. Sem se vrátím.