S kluky podél Labe

V sobotu celý den balím, montuji a zase demontuji držáky na láhve, brašny a hledám optimální rozložení nákladu. Adamovi se na kolo vejde pouze přední brašna, rámovka a pohotovostní pytlíky, Matěj má na kole už řádné bikepackingové osazení a tudíž mu nechybí ani podsedlovka. Konečně je zabaleno, mé kolo vypadá jak mula, dva stany, tři láhve s vodou, oblečení pro dva, jídlo…co mi asi bude chybět? Doufám, že nic.

Nedělní ráno je slunečné, akorát ten vítr je poněkud studený. Soused nás nakládá do auta, aby nás okolo půl jedenácté vyhodil v Pardubicích, kousek od břehu Labe. Loučíme se, děláme startovní foto a vyrážíme.

Volba trasy padla na cyklostezku s označením 2. Labská. Začínáme v Rosicích a po pár kilometrech přejíždíme přes most na levý břeh Labe. Za mostem koukám do mapy a zjišťuji, že cyklostezku fakt vymyslela nějaká chytrá hlava a umístila ji na frekventovanou silnici. Tolik odvahy nemám a tak volíme terénní alternativu přímo po břehu. Super! Úzká stezka všechny baví přesně do okamžiku, kdy narazíme na plot. Aha, zdymadlo Srnojedy. Nedá se nic dělat, otáčíme kola a vracíme se zpět. Nezbývá nám nic jiného než jet po silnici, na které je značena cyklostezka. Převážně jedeme po silnici, jenom občas sjedeme na polní cestu a tak to pokračuje až do Semína. Tady už mám nervy nadranc z toho, jak neustále musím hlídat kluky, aby je nesrazilo nějaké auto. Zastavujeme, opět studujeme mapy a volíme raději cesty po polích a loukách. Je to sice zdlouhavější, protože musím častěji koukat do mapy, ale o to je to zase klidnější a pohodovější. Nikde ani živáčka, jenom my a naše kola. Po těchto cestách podjedeme Kladruby a nádhernou přírodou dorazíme do Selmice, kde jsme opět donuceni vjet na silnici a pokračovat po ní až do Labské Chrčice. Zde konečně opouštíme silnici a sjíždíme k pravému břehu Labe, po kterém pokračujeme až do Týnce nad Labem. Okolo půl šesté odpoledne nacházíme útulný kemp Marina. Platíme za jednu noc a jdeme si vybrat místo, kde si postavíme stany. Jsme zde jediní se stany a tak máme místa víc než dost. Kluci se učí stavět stan a protože jim to jde fakt dobře, máme brzy hotovo a můžeme vyrazit na večeři. Hlad máme neskutečný, protože za celý den jsme nenarazili na žádné občerstvení ani otevřenou hospodu. Po večeři padáme ke stanům, kecáme a já plánuji další den. V půl desáté kluky zmáhá únava a tak padají do spacáků a brzy spokojeně chrní. Ještě chvíli posedím, udělám si pár poznámek, zkontroluji děti ve stanu a také se ukládám ke spánku. Jestli se chlapci vyspali do růžova, tak já nikoliv. Každou hodinu se budím na zcela prázdné karimatce, dofouknu, usnu a za hodinu vše na novo. V pět ráno svůj marný boj vzdávám. Lezu ze stanu, karimatku táhnu za sebou a jdu si uvařit silné kafe. Nad kávou zkoumám karimatku a asi po půl hodině zjišťuji, že mi utíká ventil a ještě mám malou dírku na spodní části. Samozřejmě, že náhradní ventil nevozím a zapomněl jsem i lepení.  No nic, budu to řešit operativně během dne. Dnes nás čeká průjezd Kolínem, tak snad zde nějaký ten outdoorový obchod bude. 

Po snídani v poklidu zabalíme a opouštíme kemp. Vracíme se na Labskou cyklostezku, která vede z Týnce kousek po asfaltu a pak odbočuje směrem k Labi a konečně je to opět normální polní cesta. Ve Veletově navštěvujeme skromně zásobené potraviny, nakupujeme něco na zub a sváču do sebe před krámem nacpeme. Vracíme se zpět k Labi a podél něj přijíždíme až do Kolína. Zde začíná hledání obchodu s karimatkami. Jelikož jsem ráno dal příspěvek na FB, tak vím, že je zde Intersport. Navštěvujeme tedy tento obchod, seznamujeme se se suprovými prodavači, kteří se nám ochotně snaží pomoci. Problém je v tom, že mají pouze velké a neskladné karimatky, které se zrovna na bikepacking moc nehodí. Naštěstí ale vědí, že je zde jeden outdoorový obchod, na který nám dávají adresu. Alespoň nakoupíme tyčinky, loučíme se a jedeme hledat dotyčný obchod. V Kolíně je to jediný obchod s outdoorovým vybavením a naštěstí malé, skladné a lehké karimatky mají. Jednu zakupujeme, přiděláme ji na kolo a v poklidu vyrážíme dál.

Z Kolína pokračujeme dál po pravém břehu řeky. Vedro je spalující a i vítr přestal foukat a pro kluky to začíná být docela očistec. Musíme často zastavovat a odpočívat. Co je podstatně horší, dochází nám voda a pokud si myslíte, že tu musí přeci být spousta občerstvení, tak není. K tomu se přidává ještě jedna obava. Jedeme po pravém břehu a potřebujeme se dostat na levý, protože jinak si hrozně zajedeme. V mapách vidíme přívoz a po otevření odkazu zjišťujeme, že to je v pohodě. Jezdí každou půlhodinu. Okolo druhé hodiny přijíždíme do Osečku k přívozu. Kluci jsou hladoví a žízniví a mají toho právě tak akorát dost. Přívoz je na levém břehu a s radostí zjišťujeme, že je u něj i občerstvení. Paráda. Usedáme na lavičku a čekáme a čekáme. Do půl třetí je to pouze pár minut a to se už dá vydržet. Před půlou nás tady čeká už celkem šest a k tomu šest kol. V půlu nás je zde stále šest a šest kol. V půl a pět minut pořád šest a šest kol a přívoz nejede a nejede. V půlu a deset minut stále nic nepřiplouvá. Kluci začínají přemýšlet, zda je pitná voda v Labi a já začínám propadat panice, že informace na webu byli špatné. Prokletá doba internetu a mobilních technologií, člověk tak snadno uvěří tomu, co je zde psáno. Ve tři čtvrtě na tři vychází z bufíku naproti pán o holi. Chvíli na nás šest kouká, pak si přiloží ruku k ústům a přes vodu na nás zahuláká:

“Chcete na druhou stranu?”

Asi nějakej vtipálek. “Chceme!” zakřičíme sborově.

“Tak se naučte číst!” odvětí tento dobrý muž.

“My umíme číst! Na internetu píšou, že jezdíte každou půlhodinu!” snažíme se mu ukázat naši vzdělanost.

“Jooo…internet! Já myslím tu ceduli dva metry od vás!” odpoví a odejde zpět do bufetu.

Všichni po sobě zmateně koukáme a pak hledáme ceduli. Opravdu! Je tu. A na ní nápis jako prase. “Pro přivolání přívozu zatlučte na kolejnici.” A hned vedle cedule opravdu visí kus kolejnice. Aha. Podělanej net. Zahanbeně bušíme na kolejnici a hle, ono to funguje. Pán opět po chvíli vychází a odpočinkovým krokem se šine k loďce. Ježíš! To nevidí, že je nás tu šest a šest kol? Proč si bere tu nejmenší loďku? To pojedeme na dvakrát? Pomalu k nám připlouvá, přistane a ujme se organizování. 

“Ty s tím velkým kolem pojď jako první a kolo dej sem, ty s tímhle kolem sem, ty sem, ty to polož tady, ty mu pomoz a dej to sem…” A tak dále a tak dále. Světe div se, je to machr v úspoře místa a možná by nás sem dostal ještě pár i s koly. Konečně jsme naloděni. Platíme neskutečnou sumu deseti korun za kolo a deseti korun za osobu a vyplouváme. Pan převozník, vedoucí bufetu a obsluha, vše v jedné osobě, je sice bručoun, ale jinak sympaťák.

Po přeplutí Labe se vrháme ke stánku a objednáváme si občerstvení v podobě kofoly, piva, párků a klobásy, abychom o deset minut později spokojeně baštili a pili ve stínu pod slunečníky. Kluci jsou maximálně spokojení, utahaní a začínají mi vzdorovat ohledně pokračování naší cesty. Pro dnešek toho mají právě tak akorát a dál už nechtějí. Dobrá, ale kde budeme spát? Pan převozník poslouchá naši debatu a pak lakonicky poznamená: “Za pade můžete spát tady, vedle bufetu.” Platíme padesát korun za všechny a jdeme stavět stany a vybalit spaní. Po přípravě noclehu si za dalších padesát korun pronajímáme na hodinu pramici a jedeme si hrát na vodáky. Adam se po chvíli veslování ptá, co jsem to za tátu, když je celý den nutím jezdit na kole a pak ještě půjčím pramici a nutím je pádlovat? A proč jsem prý nepůjčil ten malý motorový člun, co nám ten hodný pán nabízel? Odpovím, že kvůli tomu, aby poznali co je pramice, načež po mě obě děti hodí vesly a ať si prý vesluji sám, že oni teď budou odpočívat. Tak tedy po půl hodině končí naše hra na vodáky a já raději kotvím a pramici vracím. Kupujeme si další kofolu, zmrzlinu a já pivo. Já si zapisuji poznámky z cesty, kluci sedí u břehu, tlachají a občas použijí hlášku pana převozníka o tom, zda umíme číst. Nejsme totiž jediní, kdo si nevšimne cedule na druhém břehu. No, vlastně si jí tam nevšiml nikdo za celou dobu našeho pobytu a tak o zábavu mají kluci postaráno. Po vzoru pana převozníka nechávají čekající lidi na druhém břehu pořádně vycukat. Soutěží o to, jak dlouho je tam ještě na tom slunci nechají grilovat, než na ně zařvou něco o čtení a o ceduli. V podvečer mají tuto hru už perfektně zmáklou a převozník je rád, že nemusí pokřikovat on.

Po večeři, skládající se opět z párků, neboť zde velké meníčko není, naháním kluky do spacáků. Sám si v poklidu dám ještě jedno točené a taky se ukládám ke spánku. Mám novou karimatku a tak se konečně vyspím.

Ráno je opět slunečné, ale poněkud chladné. Vařím čaj pro kluky a pro sebe nezbytnou kávu. Rozděluji snídani z proviantu a pak vyženu kluky vykonat ranní hygienu. Adam si zodpovědně čistí zuby a Matěj mi poví, že nemá kartáček, protože je přeci správný bikepacker a ten si zuby nečistí a nemeje se, protože se prý umeje, až se vrátí domů. Chvíli na něj vytřeštěně koukám a pak se mu snažím vysvětlit, že OK, ale že nečistit si zuby čtyři dny a déle je nehygienické a především neohleduplné vůči okolí. Něco zabrblá v odpověď, kluk má totiž vždy poslední slovo a jde si vyčistit zuby mým kartáčkem. Nevím, zda je tohle zrovna hygienické, ale bikepackeři si musí pomáhat.

Okolo půl desáté jsme opět v sedlech a na cestě. Do Poděbrad jedeme po levém břehu a krátce před polednem vjíždíme do lázeňského města plného turistů. Na náměstí Jiřího z Poděbrad si dáváme v místní cukrárně lehký oběd a já pořádnou, silnou kávu. Kluci během jídla spatří kousek od cukrárny postavu z hvězdných válek a jako správní fanoušci se jdou podívat, o co jde. Za chvíli se vrací a chtějí navštívit místní muzeum filmových legend. Co bych pro ně neudělal. Tahám peněženku, předávám peníze na vstupné a těším se na chvíli klidu s kávou. Tato radost mi ale dlouho nevydrží. Chlapci jsou vcuku letu zpět s tím, že musí mít doprovod dospělé osoby. Hážu do sebe zbytek kávy a přesouváme se i s koly k muzeu. Opíráme naložená kola o stromek a jdeme se dohadovat s personálem o vstup pro kluky bez doprovodu, protože se mi nechce nechat kola bez dozoru. Obsluha je neústupná, ale slíbí, že na kola dohlédne. Snažím se jim věřit a koupím tedy tři vstupenky a absolvuji návštěvu tohoto muzea. Za mě nic moc, pro děti super. Kola naštěstí nezmizela. Z výrazu kluků usuzuji, že by byli radši, kdyby zmizela. V největším vedru usedáme opět na kola a vyrážíme dál pro změnu po pravém břehu. Cesta rychle ubíhá, ale stejně tak rychle dochází klukům síla. Nechci je třetí den moc trápit a rychle hledám, kde bychom pro dnešní den složili své unavené nohy. Volba padá na kemp u obce Ostrá, s příhodným názvem Wostrey Kemp. V kempu je koupání, bufet, hospoda a čerstvě posekaná tráva. Vybíráme místo pod stromy kvůli stínu a jako již sehraný tým rychle stavíme stany. Kluci se koupají a já na ně dohlížím s půllitrem plzně. Oni jsou spokojení a já také. To ještě nevíme, co nás čeká večer. 

Večer si dáváme večeři přímo v kempu a už se těšíme, jak se pohodově vyspíme. Chyba lávky. Ono to totiž v kempu úderem deváté večer ožívá a jak tady odpoledne bylo klidné, tak o to hlučnější je to v noci. Opilí rodičové zpívají přisprostlé písničky, bezprizorné děti pobíhají mezi stany a zvesela pořvávají. Ani nevím, v kolik se nám podařilo usnout, ale bylo to fakt dost pozdě. Asi se příště musím také tak opít. Třeba je to nějaký místní kolorit. 

Ráno je v celém kempu klid. V poklidu snídáme a kluci poměrně ochotně a rychle balí. Prý chtějí co nejdřív pryč. A zase jsme na cestě. Co nás opravdu začíná trápit, je nedostatek jakéhokoliv občerstvení nebo alespoň potravin. Aspoň, že cesta po pravém břehu Labe je fakt pěkná a všechny nás baví. Ale i to se změní. Vše bere úplně jiný spád příjezdem do Čelákovic a přejezdem na levý břeh, který nás vítá v podobě asfaltové, rozpálené cyklostezky. Matěj i Adam začínají reptat, že tohle je tedy hnus a že dál už nechtějí. Zastavujeme a zahajujeme demokratickou debatu, zda budeme pokračovat či ne. Jsem přehlasován a je rozhodnuto, že dnes končíme. Alespoň je ukecám, že dojedeme do Brandýsa nad Labem.

V poledne přijíždíme do Brandýsa a to už toho asfaltu mám plné zuby i já. Nacházíme konečně šipku k občerstvení a tak spěcháme na terásku kousek nad řekou. Usedáme do stínu a čekáme na obsluhu. Nic. Až po deseti minutách se otevírají dveře a milý pán nám oznamuje, že mají otevřeno až od pěti. Když vidí naše vyděšené obličeje, usměje se, otočí se a odejde. Za chvíli se vrací s půllitry, ale prázdnými. Začínám pochybovat o svém zdravém rozumu, svět se asi zbláznil, co budu dělat s prázdnými půllitry? Pán se stále usmívá a kyne mi rukou, ať ho následuji. Vedeme mě ke vstupním dveřím a tam hned vedle nich na zdi to vidím. Výčepní automat. Jedna pípa na limonádu, druhá na pivo. Nahážete peníze, načte se vám kredit a už si točíte, na co máte chuť. Kluci limo, já pivo. Klid, chládek a pohoda. Voláme odvoz a u plných sklenic čekáme. Sice to bylo nakonec jenom na čtyři dny, ale i tak to stálo za to.

Jo, abych nezapomněl, když si budete chtít natočit pivo, musíte zadat PIN: 0987X. Dobrou chuť.