"Dalekáť cesta má! Marné wolánj!" „Nejseš tím Máchou už nějak posedlej?“ řekla mi dcera. Asi jo. Jinak bych asi nedostal ten úžasný nápad vydat se v jeho stopách z Čech do Benátek. Mácha v roce 1834 neměl jinou možnost než jít pěšky. Já mám ale teorii, že kdyby v té době existovalo už kolo, vyrazil by na kole. Možná jsem si tím jen ospravedlnil fakt, že jsme nešli pěšky, ale jeli na kolech. Pěkně na těžko. I s dětmi – 12 a 15 let. Snad na tu výpravu budou vzpomínat v dobrém. Rezignoval jsem na všechny klasické turistické průvodce, vzal jsem si na cestu pouze knihu „Denník na cestě do Itálie“. Zápisky jsou jen heslovité, evidentně psané pro pozdější využití. Prohlásil jsem Máchu za praotce českých bikerů, podle jeho deníku naklikal trasu do aplikace bikemap.net a vyrazili jsme.
Den první. 87 km.
Mácha šel z Prahy, my vyjeli z Frymburku: Potkáme se v Linci, Hynku.
Trávili jsme týden ve Frymburku a na cestu jsme vyrazili odsud. Podle plánu jsme stihli přívoz v 9 ráno. Ono to člověku napřed nepřijde, když jede po břehu Lipna, že vyráží tak daleko. Celý první den jsem si říkal, pořád máme možnost se když tak vrátit. Po 4 km seřizuji včera seřízenou Manči přehazovačku. Vyhoupneme se ke Korandovi. To je moje oblíbené místo, kde Schwarzenberský kanál překonává rozvodí Vltava – Dunaj. Odteď směřujeme k Dunaji. Na rakouské hranici se fotíme u symbolu porevolučního spojení – na jedné straně elektrická zásuvka a na druhé straně zástrčka. Frčíme z kopce, ale pak nás zbrzdí kruté stoupání na Rohrbachberg. Matyáš tlačí a v jeden moment u něj zastaví rakouské auto, řidič vyleze a kus cesty pomáhá tlačit. Rozpálený asfalt, 35 stupňů ve stínu. Děláme pauzu na jídlo a zbytek kopce vytlačíme po obědě. „Tati, vždyť jsi říkal, že to bude furt z kopce!“, vyčítají děti, já slibuju, že teď dva dny nebude žádný kopec a slovo jsem dodržel. Sjedeme k Dunaji a v Obermühlu se přeplavíme na druhou stranu. „Dám vám extra Familienpreiss“, řekl převozník.
Na druhé straně povoluji občerstvení v restauraci. Jsme v Donauschlinge – v nejkrásnější části Dunajské cyklostezky, kde Dunaj rychle plyne v esovitých zatáčkách hlubokou soutěskou. Krásně se jede stínem stromů, je na co koukat a cesta odýpá. Bohužel Manču bolí ze sluníčka hlava a tak končíme kousek před Lincem ve skromném, ale levném campu. Oudolí. Nocleh před Lincem. 6 žejdlíků vína.
Den druhý. 77 km.
V Linci se napojujeme na Máchovu cestu, z které už nikdy nehodláme uhnout. Linec. Most, Náměstí dešť. Trh. Kroj. Policie. Strejc. Teta… Na náměstí nám paní česky nabízí pomoc, že co prý hledáme. Říkám cestu na Wells. Pochopitelně nevěděla. Vymotáváme se s bikemap.net. Na konci města potkáváme dva Čechy na silničkách, že se jedou vykoupat do Itálie. Do teď jsem si myslel, že na silničku nejde dát brašna, ale oni měli takové mini, akorát na kartáček a tatranku. Na mostě se s nimi loučíme, pokračují po silnici, kdežto my po cyklostezce podél řeky Traun. Příroda je zas jiná. Projíždíme dlouhými lužními lesy, skrz Wells do Lambachu. Jsme v neturistické oblasti, žádný camp, žádné cimrfraj. U řeky spát nechtějí a tak končíme v hotelu.
Den třetí. 82 km.
Speršpenktiv ztracen kousek. V kůlně skovaní. V stodole schovaní. Rakouská Dido. Jaký máme Metier. Vöklabruk. Pan setník držel na nás. Ve Vöcklasbrucku Matyáš přiznává, že mu už druhý den brzdí kolo. Kotoučové brzdy. Už jsem to říkal tolikrát. Na véčka stačí šroubováček. Vzal jsem kolo a jel hledat opravnu. Paní na náměstí na byciklu model rakouský důchodce řekla, já tam zajedu s vámi. Kdybych věděl, jak daleko to je, asi bych se o opravu pokusil sám. Ale to jsem jí říci nemohl…. Přestože bylo zavřeno, pán ochotně za 5 minut vše spravil a nic za to nechtěl. 37 st. mi ukazoval tachometr teplotu. Na sluníčku z nás pěkně leje. Lužní lesy podél Trauny vystřídala rychlá horská říčka Vöckla. Rakouské cyklostezky jsou někdy fajn, někdy ne. Místo podél Vöckly je R6 značená oklikami po okolních kopcích. Z nadmořské výšky 200 u Dunaje máme najednou přes 700 m.n.m. Nejlepší moment dnešního dne nastal u cedule hranice Horního Rakouska a Salzburgska. Od toho okamžiku cesta svažuje z kopce až k Wallersee. Postaven stan a nad Alpami hřmí. Vypadá to na bouřku. Žádný oběd. Na horách mlíko. Baba se bála. Rakušané pod paraplem. Dobrá rada Rakušana. Jezero. Salcburské hory.
Den čtvrtý. 25 km.
Ráno lepím první defekt. Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel tyhle samolepicí záplaty. Já bych je nekupoval, ale oni je dali k předplatnému Cykloturistiky. To jsou ty moderny. Shrne se. Prostě nedrží!!! Po třech pokusech se navždy vracím ke klasickému lepidlu. Na dnešní den jsem plánoval více km, než co jsme ujeli. V první vesnici zdržení s grilovaným kuřetem a rozhodováním bude pršet – nebude pršet. Po rozhodnutí, že pršet nebude, jsme vyjeli. Po 0.5km pršet začalo. Do 16.30 jsme seděli v autobusové zastávce, neb někteří méně odolní účastníci trvali na tom, že v tom dešti nepojedou. Dožadovali se, ať se zeptám, jestli nás nevezme autobus. Nuž, Mácha se taky párkrát svezl nějakým povozem.
Vyměkl jsem a objednal jsem v 20km vzdáleném Salcburku hotel. Jakmile mi přišlo potvrzení, pochopitelně pršet přestalo a udělalo se hezky. Dojeli jsme do Salzburku a pěšky prohlédli centrum, Wolfiho rodný dům a švédský obchod s cukrovinkami. Salcburk. * Veste Wersen. Hlavní chrám. Z olova lité sochy. Víra. Obrazy stropní, starý a nový zákon, pohřeb, předpeklí na velkém oltáři vzkříšení. Hroby Arcibiskupů. Hrubá policie. Komedie. Pročítám Máchův deník a žasnu. Na trase Rožmberk – Salzburg jsme jen o půl dne rychlejší (i když, pravda Donauradweg byla o pár desítek km zajížďka) než Mácha se Štrobachem. Např. 11.8. ušli 60km!! 11tého. Pohořelý Vöklabruk. Počty u lesa. Wartenburg. Děti šli za námi. Češi se hlásili. K večeři jitrnice. Handwerksbursch. Nocleh. Malý vandrovní s velikým uzlem. Rakušané snídali. Jedli z mísy kafé a přikusovali jitrnici, a zapíjeli pivem.
Den pátý. 63 km.
Museli jsme znovu do města Salzburgu utratit nějaké peníze v obchodě se švédskými cukrovinkami. Pak už se vymotáváme ven. Hrubá policie. Komedie. Wasserkunst. Opustili jsme Salcburk. Jeli jsme s Bavorskou počtou po bavorsku. Unteršperk (Blaník německy). Pivo bavorské. Před námi Untersberg. Co pro Čecha Blaník, to pro Němce Untersberg. Vjeli jsme na pár hodin do Bavorska. Pivo bavorské. Reichenhall. Kirchberg zříceniny. Krásné oudolí. Koupel. První sníh. * Hraničáři. Pošta. Začínáme stoupat do Alp. Jsme zpět v Rakousku. Na cestě krásný kamenný milník z roku 1660 s údajem Innsbruck 15 mil. Představuji si, jak na něj koukal Mácha. Visitýrka v Unken. Psal s levičkou. Zdali študenti pašují? Zříceniny. Chcali z mezníků. Balšán. Leželi. Jedli kyselé mlíko. sejr. Leželi v oudolí a psali. Baba drak. Mnoho jich sedělo u večeře. Schmorn. Holky na nás brali. Nocleh. Tak do Unkenu na visitýrku jsem se těšil. Mácha si několikrát zapsal třeba toto: V kůlně skovaní. V stodole schovaní. Rakouská Dido. Jaký máme Metier. Výzkumný tým v počtu 1 muž, mezitím co zbytek výpravy nakupoval, se ostentativně procházel po parkovišti, i na náves zašel, ale tyrolské holky v Unken dnes nebraly. Ani žádnou rakouskou Dido jsem nepotkal. Možná mi chyběl máchovský esprit. Je třeba vědět, že KHM si na cestu vzal svůj na tu dobu opravdu velice výstřední plášť s ohnivě červenou podšívkou, červenou čapku a boty s ostruhami, zatímco výzkumník zvolil celkem fádní tričko černé barvy, kraťasy a cyklosandály. Červenou čapku jsem simuloval helmou, červenou podšívku proužky na cyklotriku a boty s ostruhami jsem nahradil sandály s nášlapy. Vše marno. A Mácha? Hned následující den píše: Hospoda. Nocleh na seně. Dido druhá. Hmmm…. V campu se s námi kamarádí německá rodina, obdivují naši cestu. Máchu neznají, ale darovali nám radlera a my si na oplátku u nich nabili mobily. Vezu sice 2 kg těžkou solární nabíječku, ale nabíjí tak pomalu, že raději vždy někoho v campu poprosím, nebo mobil nabíjím na toaletách.
Den šestý. 72 km.
Pokračujeme alpskými údolími s velkolepými výhledy, počasí nám přeje. Udělal jsem velkorysý ústupek – přenecháváme horskou prémii 1.kategorie dravějším borcům, a na Brenner se vyvezeme vlakem s rakouskou jízdenkou s názvem Einfach Raus – Prostě ven. 45 EUR i s kolama a za hodinku vystupujeme v Brennerském průsmyku. Na mě to ušmudlané italské nádraží působí příjemně, po té rakouské čistotě hraničící se sterilitou, i když chybí bezbariérové nástupiště a kola s brašnami vláčíme do schodů. ITALIA!!!! Dolce Vita nastává! Hora se sněhem. Slunce vycházelo. Mlhy se honily. Oblaky pode mnou. Sněhové hory. Oblaky u mně. Skalina jako strašidlo. Nikde žádný. Oblaky se valili temněji. Kamení padalo. Jedli mléko a sejr. Pes. Slezli jsme po prdeli. My jsme na tom lépe. Sluníčko svítí, nádherná cyklostezka vede po bývalé železniční trati. Frčíme dolů. Sklon přesně tak, že bez šlápnutí mi to jelo cca 30km/h. Založit ruce a kochat se! První italské město Vipiteno – Sterzing. Oudolí skrz které se řeka valí, přes to most. Dřevěné kasárny. Víno. Nocujeme v campu u Vahrensee, neboli Lago di Varn. Názvy jsou všude v jižním Tyrolsku dvojjazyčné, jako kdysi u nás v Sudetech. Už po cestě jsem zaznamenal několik nápisů „Jedno Tyrolsko“. Na cedulích naučné stezky u jezera jsou dokonce všechny italské nápisy začerněny fixem. Rakousko o jižní Tyrolsko přišlo v nějaké nešikovně válce. Mácha vlastně na cestě nebyl, vyjma malého bavorského cípu, v zahraničí. Monarchie byla rozpínavá a rakouská říše sahala tenkrát až daleko za Benátky. Přesto musel mít Reisepas, a v každém městě se hlásit na policii, kde dostal do pasu razítko. My obdobně sbíráme razítka do cestovního deníku v infocentrech.
Den sedmý. 57 km.
Dovolili jsme si malou odchylku z Máchovy trasy, protože ten vynechal Brixen. Předběhl Havlíčka o dvě desetiletí. Správný vlastenec ale Brixen vynechat nemůže. Havlíčkův dům v Havlíčkově ulici jsme našli snadno. Cedule hlásá, že Karel Havlíček byl lidový hrdina a velký rakouský občan. Aha! Nemůžu si pomoc, ale přesto cítím docela dojetí. Seznam zbytečností s sebou by byl dlouhý (namátkou uvedu lak na vlasy, plážové osušky, varnou konvici). Ale na seznam věcí chybějících připisuji první položku. Plášť. Jsem tak naložený, že zadní se začíná trhat u ráfku. Může to vydržet do cíle anebo pět minut. V Brixenu jsem tedy koupil něco, nad čím by ortodoxní biker ohrnul nos, ale následující den u olympijského můstku v Cortině, kde se plášť definitivně odporoučel, jsem za ten trekový hladký plášť vděčný. Mimochodem – po návratu jsem zvážil brašny. Třicet kg.
Se zajížďkou do Brixenu jsme přišli o výšku a tak z 600 mnm začínáme dvoudenní stoupání do Dolomit. Nocleh v Brunecku.
Den osmý. 44 km.
Čecha potkáš nejspíš na horském kole, Rakušáka poznáš podle řídítek metr vysoko. Italové jsou národ silničářů. Někteří jedou sami, mnoho jede ve skupinkách. Vždy zdravili. A většina dala gestem najevo sympatie, když viděli, jak se vlečeme s brašnami.
Vyškrabali jsme se do sedla Cimabanche.1588 mnm. Tak to jsme jak na Sněžce. Chybí jen 14 metrů. Jsme na hranici mezi kraji Jižní Tyrolsko – Benátsko, v nejvyšším bodě výpravy. Teď už cesta opravdu povede víceméně z kopce. Východně od sedla leží Monte Piana, místo bojů 1. sv. války, což připomíná lesní hřbitov pod sedlem, kde jsme našli i česká jména. První vlašská hospoda. Řeč jako hromobití. Hudba. Nocleh. Oudolí u Ampezzo po Řecku. V Ampezzo slavnost za mrtvé. Vlašský zpěv. Sprostý Vlach věděl že v Čechách hudba panuje. Nad námi se tyčí růžově nasvícené dolomitské špice. Nocleh v campu v Cortině d´Ampezzo. V noci přišla bouřka a tak trnu, jestli ledabyle postavený stan vydrží.
Den devátý. 88 km.
Už z Toblachu vedla cyklostezka po bývalé železniční trati. Přes mosty a tunely, výhledy na Dolomity. Krásné oudolí. Pohled naň od Santa Croce, Frazione di Farra etc. Jezero modré, zelené žluté. Oblaky po kopci, zhůru městečka. Serravalle. Cesta vede stále z kopce a tak to docela odsýpá. Uklidňuji děti, že teď už je to až k moři opravdu jen z kopce. Pokud přeci jen nějaký kopec přijde, jedná se pouze o epizodní kopec. Je fakt, že Máta se mě pak asi desetkrát ptal: „Tati, je tohle ten epizodní kopec?“ Holt není všechno z kopce, co se třpytí! U Longarone mi vlítla přehazovačka do drátů a tak zbytek cesty se smiřuji s osmou. Myslím, že mám brašny opravdu dost naložené a kolo dostává zabrat. Spíme u krásného jezera. Je to to modré, první ze třech za sebou, která KHM zmiňuje – Lago di Santa Croce.
Den desátý. 70 km.
Kolem jezera Lago di Santa Croce vedl poslední hezký kousek cyklostezky. Následují už pouze silnice. Některé méně frekventované, některé více. Serravalle. Nenašel jsem to město na mapě.
Až Google prozradil, že se ze samostatného města Serravalle stalo předměstí Vittorio Veneto. Projíždíme historickými uličkami. Tady se snad od dob KHM nic nezměnilo. Počasí jsme ale měli určitě lepší. Oblaky po kopci, zhůru městečka. Serravalle. Oudolí pod námi ouzké, nazad ještě více sestupovali 2 hory ostře se dole prohybovaly a za nimi co průhledem v peklo, strašlivá bouře hučela. Silnice, vozíky. Nesmírný dešť bičoval jezero a nás. Celý promoklí. Jiný hlas se zdál. Hospoda v Serravalle. Foco. Velký oheň. Italiáno gut. Sušili. Seděli jsme okolo ohně. Don da Fiorenzi. Hospodský se učil [Česk škrtnuto] Německy. Služebnost. Nocleh na seně. Cestovali v noci. Zříceniny v Serravalle. Už jsme definitivně z kopců dole. Cyklostezka je značená po celkem frekventované silnici, kde se nevejdou dvě auta plus kolo vedle sebe. Už to není pohoda. V Coneglianu navíc Matyáš spadl a tak rozhodujeme posledních 50 km dojet vlakem. Půl hodiny platím jízdenky kartou, nakonec vytahuji peníze, jinak by nám to ujelo. Vagón pro kola je v Itálii buď vzadu, nebo vepředu, ale nikdo to neví dopředu, a tak je nastupování trochu stress. Navíc bariérová nástupiště dají s brašnami docela zabrat. Dojeli jsme do San Dona a odsud ještě 25 km na kole k moři, kde je symbolický cyklo-cíl naší výpravy. Na facebook jsem pověsil větu: MAMMA MIA! JSME V CÍLI!
Den jedenáctý.
Stejně jako Mácha, přijíždíme do Benátek lodí. Snídali polívku a holbu vína. měli vypito 82 žejdlíků. Jeli na Barce. Ponejprv viděli Benátka. Slaná voda. Vlaši šidili, vjeli v Benátka. Šli po městě, poprvé Markus Platz, o Venezia, Venezia! Chodím po Benátkách, v ruce Máchův deník a hledám místa, o kterých píše. Kostel St. Giuliani, hráli při mši Ouverturu, místo Graduale Walzer na varhany. Kázání. Přijímání. Všechna místa v Benátkách, která KHM v deníku popisuje, jsme našli, a asi se na nich za těch 181 let nic nezměnilo. Byli na Policií. Kostel sv. Marka. Campanilla. Koně Lysippové. 3 Sloupy, v kostele Relievs. Výhlídka mezi 2 sloupy v přístavu. Pallazzo ducale. Socha Othella. Schody, na hoře 2 sochy. Most. Žaláře, silné mříže dvoj i trojnásobné i více. vlevo vchod v kostel sv. Marka. Podlaha kostelní. Kulaté okno. Napoleonova zahrada. Lodě mořské. Prodávání knihy, ovoce. Pucování bot. Markusplatz na noc. Některá místa se dnes jmenují jinak, ale není problém si vygooglit. o která jde. Vlastně ani jiná místa, než o kterých KHM píše, jsem nehledal.
Zbývá už jen cesta domů. Po 4 dnech lenošení u moře nasedáme znovu do sedel, dojedeme na vlak, zas trochu stressově se nám podaří s koly se dostat do vlaku a za chvíli jsme v Terstu. Zde nás vyzvedl kamarád vracející se z Chorvatska mikrobusem a za pár hodin jsme doma. KHM však šlapal ještě tři týdny přes Lublaň, Graz, Vídeň, Budějovice až do Prahy.
Vzdálenost
691 km
Převýšení
4.362 m
Dny
11 dní
- 691 km
- 4.362 m
- 11 dní
Diskuze