S Adamem k moři, českému

Koncem července, ještě za krásného letního počasí, jsem otestoval juniorovy dojezdové schopnosti, a s hrůzou a pýchou zároveň, jsem zjistil, že vzdálenosti atakující sedmdesát kilometrů, by pro něj neměly být velkým problémem. Ale budu se krotit, budeme na cestě tři dny a sám vím, jak bývám některý den unavený a jak můj výkon stojí za prd. A rozhodně nestojím o to, aby mi někde v půlce cesty fyzicky zkolaboval a bikepacking by si díky tomu náležitě neužil. 

První den tedy budu volit trasu do šedesáti kilometrů a uvidí se kam se dostaneme. Při bloudění pohledem v mapě mi zrak padne na Máchovo jezero. Určitě si teď řeknete: Co tam? Je to tam totálně narvané lidmi, kempy praskají ve švech. Co to bude za bikepacking? Ano, máte pravdu. O prázdninách se toto místo nejeví jako správná cílová destinace, ale…je tu jedno malé ale. Vzpomněl jsem si, že jsem před lety někde četl krátký článek o tom jak biker vyrazil na Mácháč, vydrápal se na kopec Šroubený a přespal tam. A byl tím místem nadšený. Tak proč ne. Zkusíme si jako první cíl určit Šroubený a uvidíme co na tom článku bylo pravdy. 

Jako den startu naší třídenní cesty si určujeme středu. Deštivé úterý trávíme v dílně a balíme kompletní vybavení. Určitě bereme stan, vzhledem k nevyzpytatelnosti předpovědi počasí, bude lepší mít ho sebou. Přibalujeme i nepromokavé bundy a teplé bundy na večer. Ono totiž nejenom, že prší, ale posledních pár dní u nás klesají noční teploty k deseti stupňům. Bereme ještě po jednom tričku na spaní a spodky. Vaření, jídlo, kafe a propočítáváme množství vody, kterou budeme potřebovat. Pět bidonů by mělo stačit. V odpoledních hodinách máme vše připraveno. Kola umytá, řetězy namazané, brašny přidělané. Zítra se vyráží. 

Ouha. Brzy ráno vstávám a za okny…liják. A to pořádný. V tom se vyjet nedá. Dělám si svou ranní kávu, otvírám počítač a koukám na radar. Vypadá to, že kolem poledne by se to mělo umoudřit, ale uvidíme. Adama budím až po deváté hodině. Pomalá snídaně a dopoledne trávíme pohledem z okna v naději, že déšť ustane. Nemusí svítit slunce, stačí když přestane pršet. Před polednem stále žádné zlepšení nenastává a tak se dohadujeme zda nebude lepší o jeden den odjezd posunout. Když tu náhle kapky deště přestávají bubnovat na okna, nad Libercem vidíme trhající se mraky a prosvítají první sluneční paprsky. Jedeme. 

Pro jistotu si oblékáme nepromoky a vyrážíme směr Hodkovice. V Hodkovicích nás překvapí vyfrézovaná silnice a zákaz vjezdu, který zde ještě před pár dny nebyl. Potřebujeme projet pár desítek metrů a tak to riskneme. A světe div se, silnice vyfrézovaná, ale po pracovnících se slehla zem. Pro nás jedině dobře. Valíme údolím směrem na Libíč a junior se krásně veze v háku. V Libíči nás čeká první stoupání na Březovou a my hned po stovce metrů svlékáme nepromoky a dál pokračujeme pouze v tričkách. Trasu jsem naplánoval s průjezdem obory Židlov, snad nepotkáme rozzuřené zubry. Ani náhodou, nepotkáváme ni zubry, ni živáčka. Projíždíme Ralskem a hned po vjezdu do lesů vjíždíme na zničenou cestu. Výmoly plné smradlavé vody a bahna nám téměř znemožňují jízdu. Téměř? Najednou nám oběma mizí kola v hlubokém bahně, které sevře naše přední kola a my se válíme na zemi. Naštěstí oba dva padáme na pravou stranu, takže od bahna jsou pouze kola a naše pravé boty. S nadávkami taháme kola ven a dál raději kola tlačíme a vyhlížíme, kdy tohle skončí. Po pár stech metrech jsme z toho konečně venku a opět jedeme po normální lesní cestě. Akorát si musíme dávat sakramentský pozor na hluboké louže, které se všude po vydatných deštích objevily a jsou všudy přítomné. Některé jsou tak hluboké, že je lze projet jen s maximální opatrností.

V pozdních odpoledních hodinách přijíždíme do Doks a hledáme, kde bychom si koupili pití na večer a doplnili vodu. V malém obchůdku nakupujeme zásoby, před krámkem si dáváme paštiku a rohlík a razíme do Starých Splavů a do finálního stoupání. A že stojí za to. Posledních čtyři sta metrů s maximálním vypětím zbývajících sil tlačíme. Tlačíme stylem deset metrů vpřed, brzdy, vydýchat a znovu. Konečně jsme na vrcholu Šroubeného. Odkládáme kola a hledáme vhodné místo na spaní. Nikde nic, pouze stromy a vysoká tráva, nikde není žádné vhodné místo, kde bychom mohli postavit stran. Trochu propadám trudomyslnosti při představě, že kola zase povedeme dolů. Náhle pod námi, mezi stromy, zahlédneme skálu a tak se k ní vydáváme a zázrak. je zde nádherná vyhlídka a nejen to, hned vedle ní je fantastické místo, velké tak akorát na stan. Ideální a jako bonus zde budeme mít nádherný výhled na západ slunce. Co víc si přát. 

Stavíme stan, nafukujeme karimatky a za krátkou dobu máme připravený nocleh. I lavičky, v podobě padlých kmenů, zde máme. Vaříme si večeři, kecáme, Adam srká nealko a já alko. Pohodový večer, ani nemáme strach z nezvaných hostů. Žádný opilec by se na takový kopec neškrábal. Od Mácháče se k nám občas donese zvuk dunivé hudby, ale naštěstí to není nic dramatického. S blížícím se západem slunce přichází první lidé lační této podívané. Drápeme se na skálu a čekáme na podívanou. Nádhera. Okolo půl desáté lezeme do stanu a jde se spát. 

Noc je chladná, ale absolutně klidná. Já jako správný nespavec se budím okolo šesté hodiny a potichu se drápu ze stanu. Nepodaří se mi být úplně tichý a daří se mi probudit juniora. Naštěstí to vypadá, že se jenom otočí na druhý bok a bude ve spánku pokračovat. Pár metrů pod námi se mezi stromy válí mlha. Vylezu na skálu a úžasem mi padne spodní čelist. Jsme v pouhých třista padesáti metrech nad mořem, ale pohled, který se mi naskytl, jsem naposledy viděl v podstatně větší nadmořské výšce. Přede mnou se rozprostírá moře. Moře mraků, které je nádherně osvětlené vycházejícím sluncem. Volám na Adama ať neváhá a přijde se za mnou podívat. Za chvíli je u mě a překvapeně se rozhlíží okolo sebe. Prý ve svém životě ještě nic takového neviděl. 

Sedíme, nemluvíme, pouze se díváme. A že to vydržíme dlouho. Teprve hlad nás z vyhlídky vyžene. Uvaříme si ranní kávu a k ní energetickou oplatku. Pak již nastává čas balení, pěchování vybavení do brašen, úklid místa a odchod. Neodjíždíme. Bojíme se to z kopce pustit. V závěru klesání nám to přeci jen nedá a zbytek cesty k přístavišti Šroubený už sjíždíme na kolech. U vody vybalíme hygienu, vyčistíme zuby, opláchneme si ksichty a chvíli posedíme. Dnes nikam nespěcháme. Vlastně ani nevíme, kudy a kam pojedeme. Jediné co víme, že chceme jet směr sever. 

Vyjíždíme severním směrem na Provodín a pak odbočujeme do lesů na Hradčany. Po pár kilometrech si Adam začíná stěžovat na bolest břicha. Hlad se ozval. Vytahujeme sušené maso a snažíme se hlad zahnat. Daří se, ale je mi jasné, že to na moc dlouho nebude. V mapách nacházíme občerstvení v Hradčanech, nasedáme, nasazujeme tempo a já jako správný super domestik táhnu juniora. Před polednem dorážíme do Hradčan a objednáváme si párky, holandský hotdog a limonádu k pití. Hlad je zažehnám. 

Po obědě vyrážíme do Mimoně a konečně máme vymyšlen nocleh pro další noc. Naši domovinu, Chrástenský vodopád, jak jinak. Projíždíme rozkopanou Mimoní a velice rádi poslechneme navigaci, která velí k sjezdu, směr Ploučnice. Ale ono ouha. Cesta, no spíš stezka, vede podél meandrů. To jistě není to nejhorší, krásu meandrů máme na dosah. Problém je v tom, že stezka je nepoužívaná a lemovaná kopřivami o výšce asi jeden a půl metru. Kopřivy nás šlehají zleva zprava a to tak intenzivně, že po pár minutách jízdy přestáváme nadávat a pouze sykáme bolestí. Vyjedeme na malou mítinu a Adam odkládá kolo se slovy, že je sešlehaný víc než holky na Velikonoce. Já prohlašuji něco o prevenci proti revmatismu. Koukám do mapy a s úlevou zjišťuji, že šlehání bude pokračovat už jenom čtyři sta metrů. Konečně je to za námi a po pravdě jsme rádi, že vyjíždíme na silnici. Za chvíli jsme u Průrvy Ploučnice. Odtud je to už jenom kousek do Stráže pod Ralskem, kde nakupujeme zásoby a hurá na Hamr a k vodopádům. Celý zbytek cesty mi pořád vrtá hlavou, že jsem chtěl v obchodě něco koupit a že jsem to zapomněl. Kafe! Já zapomněl koupit kafe! Tak to bude hnusné ráno. 

Jelikož junior opět nasadil tempo, tak u vodopádů jsme okolo čtvrté hodiny a máme spoustu času na přípravu spaní, hledání dřeva a přípravu ohniště. A že je co připravovat. Bordel je tu neuvěřitelný. Všude se válejí odpadky, ohniště je plné popelu, víček od piva, nedopalků, vlhčených ubrousků a jiných nechutností. Uklízíme to nejhorší, naštěstí jsme na tohle již připraveni, po úklidu připravujeme oheň, který se ale rozhodneme zapálit až později vzhledem k teplu, které stále trvá. Před šestou už hlady nevydržíme, děláme si večeři, po které zapalujeme oheň. Adam krájí maďarskou klobásu na kolečka, opéká ji nad ohněm a o zákusek mám tedy postaráno. Najednou přes lávku přichází rodinka se psem a šup, pes je u nás a žebrá o kousek klobásy. Pečenou mu dávat nebudeme, tak mu ji nakrájíme studenou. Rodinka poděkuje za nakrmení psíka a odchází k vodopádu. Bez psa. Jesse, tak se jmenuje, se u nás zaseknul. Nakonec páníčkovi nezbývá nic jiného, než psa přidělat na vodítko a Jesseho odtáhnout. Při jejich návratu se situace opakuje. S tím rozdílem, že páníček nejdříve přes lávku přenese psa, vrátí se pro kočárek a než ho přenese Jesse se vrátí ku mně. Páníček začíná docela brunátnět. Bere psa do podpaží odnáší ho přes lávku, připne ho na vodítko a odchází. Uff…to nebyl dobrej nápad. A to ještě nevíme, co se teprve stane. Zhruba po dvaceti minutách náhle oba s Adamem zbystříme. Je slyšet řev z lesa a blíží se. Ozývá se táhlé volání: Jeeeesseeeeee! Jeeeeesseeeee! A hele, pes je u ohně a chce nášup. Po chvíli za psem přibíhá majitel, ale tentokrát už se vůbec, ale vůbec netváří přátelsky. Něco brblá, bere psa a mizí v lese. Snad už ho z vodítka nepustí. A my dva? Máme výčitky svědomí? Chvilku. Pak propukáme v nehorázný smích. Jsme volové. Ale ptali jsme se majitele zda můžeme Jesseho krmit, ptali a on to povolil. 

Je deset, jde se na spát.

Je tři třicet. Budím se. Proč? Co mě vzbudilo? Zvuk! Cizí, do lesa nepatřící, zvuk! Zmáčknutí PET láhve. Adam leží vedle mě. Ten to nebyl. Napínám uši, koukám skrz ložnici a tropiko, zda neuvidím světlo. Nic než tma tmoucí. Halucinace? Zapraskání větve, znovu, blíž ke stanu. A zase…ticho. To už je vzhůru i Adam. Koukáme na sebe, oba šponujeme uši. Tiché hlasy..dva. A zase to zlověstné ticho. Za chvíli zvuk jakoby někdo rozfoukával oheň. „Tati, půjdeš tam?“ OK, beru čelovku, otvírám stan a lezu ven. Do světla čelovky se mi postaví postava. „Dobrý večer, my se moc omlouváme, my jsem vás nechtěli probudit, my jsem ze skautského tábora a plníme úkol. Dvacet čtyři hodin venku bez ničeho.“ Kdyby nebyla taková tma a kdybych skautíkům nesvítil do obličejů, viděli by, jak mi spadla spodní čelist a jak mám vytřeštěné oči. Mám jim říct, jak nás k smrti vyděsili? Že jsem si málem stříknul do spodního prádla strachy? Ne, radši ne. To mi hrdost a pýcha nedovolí. „Jste dobří, fakt že jo, kluci. Tak to vám držíme palce. Dobrou noc.“ To je to jediné co ze sebe dostanu a odpotácím se na vratkých nohách zpět do stanu, sesunu se na karimatku, Adam se culí, že vše slyšel a popřeje mi dobrou noc. Proč se culí? To slyšel, jak mi spadlo srdce do kalhot? No nic, dobrou. 

Je zase po šesté ráno a já lezu ven ze stanu. Na jedné lavici u ohně spí jeden ležící skaut s kapucí na hlavě, na druhé druhý skaut spící vsedě. Před nimi dodoutnává oheň. Jdu potichu dál a nacházím poslední, prasklý sáček s instantní kávou. Hned si ji vařím a s kouřícím šálkem kávy pozoruji skauty. Ty jo, to je od vedoucích tábora v dnešní době fakt odvaha, poslat takhle dva kluky pryč. Dost dobrý. Adam se budí a současně s ním se začíná budit ležící skaut a sedící spící skaut se zase kácí do polohy ležícího spícího skauta. Prohrabujeme s Adamem brašny a hledáme, co vše nám zbývá k jídlu. Přebytečné věci dáváme sedícímu, nespícímu skautovi a ten děkuje. My se dáváme pomalu do balení během něhož se probudí i doteď ležící spící skaut. Také sbírají těch pár švestek. Jedí naše energetické sušenky, hasí vodou doutnající oheň. Přichází k nám, ještě jednou se omlouvají za noční přepad, děkují za jídlo a odchází do lesa.

Vracíme se domů. Zabaleno máme a tak není čas se zdržovat. Vyjíždíme na z lesa na hlavní cyklostezku do Osečné a upalujeme s větrem o závod. Opět jsem super domestikem a Adam jede v háku nalepený na mém zadním plášti. Míjíme statek U Slunce a blížíme se ke konci stezky a tu náhle vyskočí zpoza auta policistka a STOP! To nám to ráno pěkně začíná. Ale není tak zle, jak se mohlo na první pohled zdát. Jedná se pouze o preventivnímu kontrolu kvůli bezpečnosti cyklistů. Hned prvními slovy nás policisté chválí, že máme oba dva přilby a hned v další větě nás kárají, kdepak že to máme další bezpečnostní prvky, jako jsou třeba odrazky ve výpletech kol. No, ty nemáme, přeci kvůli váze, ne? Aha, tak kvůli váze? A tohle by pro vás bylo moc na váze? Říká policista a podává nám čtyři malé, tenké tyčinky na výplet. Určitě ne, odvětíme a hned je nacvakneme do výpletu. Dostáváme malou cyklo lékárničku, náplasti a nějaké další drobnosti. Adam navíc dostává alkohol tester a omalovánky. Na závěr se s námi policistka vyfotí a dá nám vybrat ze dvou druhů nealkoholického piva. Jsem rád, že jsme sežrali úplně všechny zásoby a máme v brašnách místo. S úsměvem se loučíme a pokračujeme dál.

V Osečné zastavujeme v potravinách a kupujeme si dvě Májky, rohlíky a ledovou kávu. Přeci jen snídaně moc vydatná nebyla a já nechci opakovat chybu z předchozího dne, kdy junior dostal hlad. S plnými žaludky usedáme na kola a jede se dál. Směr Český Dub. V Dubu se rohzhodneme, že si naší cestu ještě trochu prodloužíme a tak nejedeme přímou cestou na Hodkovice, ale volíme směr Mnichovo Hradiště a pak odbočujeme do údolí na Trávníček. Naše cesta se chýlí ke konci. Po příjezdu do Hodkovic nás čeká poslední stoupání na Jeřmanice a jsme doma. Odkládáme kola, vybalujeme, sušíme a větráme náš bordel, jsme spokojeni a při práci probíráme, kam bychom mohli vyrazit příště. Konečně přišla doba, kdy Adam začíná zvládat delší a delší cesty. Takže kam příště? Kam nás naše kola zavedou? To je ve hvězdách, ale snad to bude již brzy.