Rozhovor s Pavlem Kadlíčkem

Pavle letos jsi projel dvě evropské trasy. Španělskou Altravesur, kterou vytvořil Logan Watts autor Bikepacking.com a Slovenian West Loop, kterou má na svědomí další z týmu Bikepacking.com Joe Cruz. Můžeš obě trasy ve zkratce představit?

PK: No jasně, můžu. Zatímco slovinská trasa je kruh, ta španělská je přímka. Né, vážně.

Slovenian Loop – tak, jak jej Joe Cruz se svým slovinským průvodcem projeli, je vlastně poznávací okruh kolem národního parku Triglav. Trasa zasahuje lehce i do Itálie a občas využívá pěší trasu Adria Trail.

To španělský Altravesur je horký šálek kávy využívající převážně pěší dálkovou trasu GR7, která se line jižním pohořím Andalusie a krajem La Mancha přes národní parky směrem k Valencii.

Na čem jezdíš?

PK: Jsem Fargonaut. Moje nohy pohánějí Salsu Fargo a ta pohání mě. To kolo prostě miluju. Ale ve výsledku je mi jedno na čem jedu. Já kolo vždycky pohladím po řídítkách a jemně ho plácnu po sedle. Jako s koněm. Případně s mojí ženou.

Co tě motivovalo, nebo inspirovalo právě k těmto dvěma zemím/trasám?

PK: To je prosté. Nesehnal jsem prachy na jiné cesty a jiné země.

Ale ty sám víš, jak jednoduché to je propadnout Slovinsku. Ta země je tak nádherná a navíc tak blízko. Sehnal jsem lístek na vlak do rakouského Villachu za neskutečných tisíc korun tam i zpět. Stačilo pak přejet kopec a byl jsem na slovinské trase, zatímco mi ve střevech ještě vrněla snídaně z domu. Samotný okruh pak zabral zhruba týden.

Altravesur neboli TransAndalusia – jak jí říkám já, byla spíše náhradou za zatracenou Highland Trail 550 ve Skotsku.

Na tu jsem se totiž těšil a připravoval přes léto, abych pak tři týdny před odjezdem zjistil, že na skotské vrchovině začíná s podzimem vášnivá lovecká sezóna spojená s odstřelem jelenů a vstup na Highland Trail se vyloženě nedoporučuje. Nebral jsem varování moc v potaz. Když mi ale začali vymlouvat podzimní cestu i samotní Skotové na bike-fórech, spočítal jsem si to v hlavě. Ta rovnice: lovecká vášeň – litry skotské – lovec – mlha – pustá vrchovina a debil na kole byla jasně proti mně. Můj kamarád mi navíc chtěl koupit přes eBay speciálně na tuhle cestu nádherně tepanou helmu s parožím. Prý kvůli zážitkům na obou stranách. Ono mít svoji kebuli vystavenou mezi trofejemi na skotské krbové římse nezní úplně rajcovně.

A tak jsem nepohrdnul další cestou v řadě. Tou byla právě Altravesur a bylo to správné rozhodnutí, neboť jsem si nádherně prodloužil léto. Španělsko je navíc moje srdcovka. Několikrát jsem v minulosti projel Camino de Santiago a tahle zkušenost člověka přinutí mít ty jižanské pohodáře rád. Altravesur je navíc spojena s národním parkem Sierra de Cazorla, což je přímo diamant na trase. V Evropě jsou stále ještě místa, která dokáží vyrazit dech svojí krásou.

Doslova sis vyžral dva extrémy počasí. Proudy vody ve Slovinsku a spalující horko v Andalusii. Co bylo horší?

PK: Obojí má něco do sebe. Obojí tě donutí přemýšlet nad tím, jestli nejsi debil a proč nesedíš doma.

Ale myslím, že ten déšť je, ač se to nezdá, milosrdnější. Je totiž větší šance, že se někdo slituje a vezme si tě domů. Musíš být ale samozřejmě na frekventovaném místě a taky musíš umět dělat takový ten přiblblý výraz, který umí třeba hladoví psi. Ve Slovinsku jsem s tímhle přiblblým výrazem už pro jistotu vstával. Myslím, že stvořitel tam nahoře převrhnul vanu. Pršelo mi pět dní v kuse, šestý naštěstí ne, protože sněžilo. V jedné z hospod, kde jsem se sušil, mi přinesl hospodský kalendář a povídá : „Pankrác, Servác, Bonifác – ledoví muži,…V Česku tohle rčení nemáte?“ Máme, povídám. „ Tak co tu do prdele na tom kole děláš?“ Svatá pravda. Občas se hodí juknout na místní pranostiky.

Spalující horko je větší průser. Jižní Armenie mne minulý rok vyškolila ze 45 stupňů po dobu týdne a Andalusie se mi letos odvděčila stejně. Měl jsem hloupou představu, že v horách bude lépe, ale bylo to ještě horší. Samozřejmostí je, že zemím, které trápí taková horka, chybí to, co já potřebuju – tráva. Obyčejná, zelená tráva k ulehnutí. Nesnáším tu jedinou přeživší sub-saharskou suchou trávu, která je složená ze všeho co bodá, píchá, škrábe a svědí. Jih Španělska navíc trápí největší sucha za posledních třicet let. Bylo by snadnější potkat Messiho, než vodu. Ulehal jsem do spacáku špinavej, smradlavej, prosolenej a s nadějí, že potkám řeku, potok, pramen…Ale prd. Vše se v lepší obrátilo až s pohořím Sierra Nevada.

Co bys naopak vyzdvihl jako ten zážitek, kvůli kterému to stálo za to?

PK: Samotná cesta je přece vždycky zážitek. A jakákoliv jiná kultura za naším domem jakbysmet. Je jasné, že každá z obou cest nabízela tolik přírodní krásy, až to zavánělo čarodějstvím. Ale to člověk jaksi očekává. Já se živím na duši tím, co neočekávám. Například tím, že jsem si zamotal řetěz při sestavování kola na Gibraltaru před letištěm tak, že jsem to nedokázal do půlnoci s čelovkou na hlavě rozmotat. A tak jsem musel dojet do nejbližšího kempu deset kilometrů jako na koloběžce a do tří do rána jsem pak před stanem pokračoval za asistence dvou správců kempu. A neptej se mně, proč jsem ten řetěz nerozpojil!? Neměl bych přeci příběh!

Byly i nějaké kritické okamžiky?

PK: Kritické okamžiky zahánělo tradičně pivo. Jedinou prekérností se staly kupodivu moje ruce v závěru mé španělské ságy. Ohyby v předloktí jsem měl popraskané až do živého a kůže mne pálila jako čert. Dával jsem vše za vinu vedru, prachu a hektolitrům potu. Snažil jsem se dodržovat bytostně hygienu a umýval se kdekoliv a jakkoliv to jen šlo. Navíc jsem si vezl z domu i tělové mléko, které jsem si vtíral permanentně do kůže, jako odměnu za den strávený na rozpáleném slunci, ale bez výsledku. Po příjezdu domů jsem předal své trampoty ženě a ta mi po chvíli sdělila : „Vždyť ty jsi se, ty magore, mazal celou dobu jarem“! Opravdu! Popletl jsem si lahvičky a popsal je špatně.

Ale má to i svoji kladnou stránku. Mám totiž od té doby to nejvoňavější nádobí na vaření a zároveň se mohou zrušit pokusy na zvířatech v oblasti saponátů. Já už je otestoval dost a o poznatky se rád podělím.

Ve “Špáňu” musel být oproti Slovinsku problém s pitnou vodou. Kolik jsi sebou musel vozit?

PK: Jak už jsem psal. Ve „Špáňu“ je voda fakt občas luxus. Možná bylo chybou, že jsem se vydal na cestu koncem léta. Na jaře mohlo být lépe. Ale to jsou ta „možná a kdyby“. Pravdou ale je, že absence pitné vody mi nedovolila nastoupat první tři dny na GR7 a pokračovat tak po trase. Byť jsem na GR7 vyrazil, stejně jsem z ní po pár kilometrech znovu sjel a držel se raději blízko vesnic, neboť veškeré zdroje vody na trase byly vyschlé, nebo u nich byla tradiční cedule No Potable. Voda v mých bidonech byla horká do dvaceti minut, ale místní mi do ní s radostí přidávali ledovou tříšť. Jednu půllitrovku jsem si vezl v batohu jako poslední záchranu, na kterou se nechytá. Tudíž jsem ji dovezl do cíle, aniž bych si srknul.

Jaký byl konečný výčet harampádí, které jsi cestou posbíral v pangejtech?

PK: To je hodně záludná otázka. Výčet tebou zmíněného brajglu nebyl tentokráte nikterak ohromující. Jedna panenka, jeden plastový meč a dopravní značka provincie Granada. Bikepacking je v tomhle ohledu nemilosrdný. Kde jsou ty doby, kdy jsem dokázal přivézt tucet kšiltovek, nebo kompletní sbírku značek kanadských provincií, vše sesbíráno jako suvenýry v příkopech. Hezké šutry jsem přestal sbírat poté, co si argentinští celníci mysleli, že jsem geolog, jenž jim rozkrádá Andy a dali mi to vyžrat.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že na cestách člověk nepotká zlé lidi. Bylo tomu tak?

PK: No jasně, že bylo. Na pitomce já stejně zapomínám fest rychle. V rámci těchhle dvou cest mělo asi lehce navrch kupodivu Slovinsko. Vzpomínám, jak si mně v dešti na zastávce malé vesnice našli tři staroušci a vzali si mně domů, aby mi ukázali, jak se ve Slovinsku pije pivo a rakija. Nad ránem jsem dopil, vypnul rádio, přikryl je dekou a jel si po svých. Ve Španělsku mi zase podali pomocnou ruku borci z cyklotýmu města Baza. Proletěli kolem mně v lese poté, co jsem lepil snad podesáté píchnutou duši. Byť jeli závod, stejně zastavili, dali mi novou duši, lístky na grátis občerstvovačku pro jezdce a jako bonus adresu, kde se v poledne potkáme na párty pořádané v rámci závodu. Nemá cenu ani popisovat, co všechno jsem tam pak dokázal sníst a vypít. Ostatně, vidět španěly jak hopsají do rytmu a snaží se křičet „ kdo neskáče, není Čech“ bylo roztomilé, stejně jako to, kterak padali podroušení ze svých kol při loučení….Čecha holt nepřepiješ a když, tak těžko.

Zásadní otázka myslím je, kde mají lepší pivo? 

PK: Laško a Union versus San Miguel, Estrella Galicia či Cruzcampo. To je přeci jasný. Nejlepší pivo máme u nás doma. Ale nepopírám, že jsem na cestách závislý na pivu. Nedokážu si představit, že bych si v chroští před spaním uklohnil nějaký ten svůj maglajz ze sáčku a nezapil to pivem. Asi bych umřel. Vždyť ty sám víš, kolik je v pivu důležitých věcí pro život kološlapače. Ve Španělsku nebyl ani tak problém s kvalitou piva, jako s množstvím. V baru mi to ládovali po třetinkách, zatímco v obchodech pouze po litrech a ve skle. A řeknu ti, vyrazit na cestu s tím, že řešíš každé kilo a pak si dáš klidně ráno do batohu litr piva ve skle pro večerní siestu, to bolí na duši i na zádech.

Máš nějaká rady, které bys doporučil případným následovníkům?

PK: Moje nejčastější osobní rada je „ otáčej se i za sebe, když šlapeš“. Čím častěji, tím lépe. Za zády se mi totiž tvoří často tolik krásy a já přitom čumím jen před sebe. A druhá rada je: „ jeď si podle sebe a né podle někoho“. Tyhle dvě trasy, stejně jako ty další, které tihle ostřílení kluci z Bikepacking.com prezentují, by měly posloužit jako vodítko a nástřel. Rád debatuji s místními u piva, co že si o kterém úseku tratě myslí oni a poté často dám na jejich doporučení a ustřelím jinam. U Altravesur jsem v srdci mnohokrát označil autora Logana Wattse za pošuka a kreténa, když mne jeho trasa nasměrovala zničehonic někam, kde to hraničilo se šílenstvím, zatímco kdybych zůstal na své trase, byl by z toho hezký závěr dne. Po jedné z etap mi na oné zmíněné pozávodní párty sdělil vedoucí týmu u piva, že po zhlédnutí mé dosavadní trasy na mapě musí konstatovat, že neví, jestli jsou větším nebezpečím hory pro mne, nebo já pro hory. Tudíž moje závěrečná a finální rada zní: Buďte sví, užívejte krásy světa, lidí a okamžiku, mžourejte do sluníčka a vnímejte vítr, otáčejte se za sebe a hlavně, popisujte si správně lahvičky s mýdlem, jarem a krémem.

Tvůj vztah ke kolům se ale nevztahuje jen na cestování. Teď narážím na
projekt Kola dětem, kterému se v posledních letech věnuješ. O co v něm jde a jak ses k tomu dostal?

PK: Víš, Honzo, já jako muzikant cítím tam někde uvnitř, že je mojí povinností dávat za ten kumšt darovaný tam odněkud seshora nějakou „vratku“. A tak ji dávám v podobě pořádání různých benefičních koncertů za dobrou věc. Ostatně, při povodních mi spadl dům a vím o pomoci druhých svoje.

Když jsem jednoho dne objevil nadaci Kola dětem, okamžitě jsem se zamiloval do její myšlenky. Tou je darovat dětem, které žijí v nouzi, jejich první opravdové kolo. Nové kolo, ne ojetou plečku. Já totiž pořád patřím k těm, kdož věří, že kolo je pro dítě ten nejlepší dárek a zároveň je článkem k jakémusi začlenění se do party a do života. Vím, působí to komicky v době Xboxů, Playstationů a aplikací, ale musel bys pak vidět tu nefalšovanou dětskou radost při předávání kol. Uronit slzu je povoleno.

Děti, potažmo rodiny, nám pomáhá vybírat sociální úřad společně se školami v kraji. Je zarážející, kolik rodin žije na hranici minima a kolo je pro ně finančně nákladné.

Pomocí cestovatelských přednášek a koncertů jsem sehnal průběžně peníze na nákup dvaceti kol. Po Novém roce započne opětovné shánění financí, které zakončím předávkou dětem z olomouckého kraje v poslední školní den. Kéž bych udělal super prázdniny alespoň půl miliardě capartů.

Pavle velice ti děkuji za poučný a nebývale zábavný rozhovor!

Více z Pavlových cest naleznete na jeho webu www.pavelkadlicek.cz

Určitě se podívejte i na www.koladetem.eu