Rodna a Maramureš

Kluci opouštěli hřeben Rodny relativně brzy a to kvůli počasí. My jsme měli plán jet od Pasul Setref po červené turistické trase „Creasta principalä“, Pasul Pietrii, přes Varful Galatului, k jezeru Bistritei. Odtud už chceme opustit turistickou trasu a sklesat do sedla Pasul Prislop a nastoupit do pohoří Maramureš. Téměř se dotkneme Ukrajinské hranice, abychom údolím říčky Balasana sjeli do Baile Borsa. Plán jest 2-3noci v horách, 3-4 poctivé cyklodny. Tak uvidíme, jak se to vyvine.

Je léto 2015. Po mnohahodinovém dálničním martýriu přistáváme v městečku Viseu de Sus. Je sobota večer, dáváme nějaká pivka a uklidňujeme žaludky dobrotami z vlastních zásob. Rychle jdeme spát. Zítra nás čeká sbalení se na několik dnů do hor.

Ranní balící chaos, uložení auta na hlídané parkoviště v areálu nádraží místní parodráhy a 321start za dobrodrúžem.

Z Viseu de Sus jedeme po silnici údolím do Moisei, kde odbočujeme na vesničku Sacel a dále pak až do sedla Pasul Setref. Vše jedeme po silnici. Je neděle dopoledne a silnice je téměř bez aut, místní chodí do kostelů, panuje všeobecná pohoda.

V sedle Pasul Setref je restaurace a protože žaludek hlásí poledne, rozhodujeme se pro polévku, pivko a krátký odpočinek. Přeci jen jsme už nějaký ten výškový metr zvládli. První seznámení s místním Ursusem (pivo, nikoliv medvěd) nás mile překvapilo. Jedeme ale dál. Chceme dnes dojet až do sedla Pasul Pietrii, kde by dle mých informací měla být jakási dřevěná bouda vhodná na přespání. Z hospody odjíždíme ale hned za ní se kopec zvedá tak nějak po rumunsku… Ve skupině panuje mírná obava z Urse (medvěd) nebo Lupa (vlk). Osobně se spíše obávám jiného druhu vlka. Stoupáme, tlačíme, slunce praží jako o závod, my se potíme jako v sauně. Výškové metry hltáme po desítkách, někdo by možná raději po dvanáctkách.

Přitlačujeme k první salaši. Navazujeme kontakt s šéfem místních bačů, který se chlubí vynikajícím sýrem a pálenkou. Na oplátku vytahujeme tu naši, která má ovšem o trochu víc volume než jejich. Spokojeni a s o kilo sýra těžším batohem odjíždíme.

Kocháme se nádhernými výhledy a už si to klesáme do místa prvního plánovaného bivaku. Trochu bloudíme, až jsme konečně na místě. Bohužel dřevěná bouda je pro přespání nepoužitelná. Protože se evidentně používala na mnoho jiných činností než přespání. Máme ale štěstí. Je zde úplně nový přístřešek (lak ještě pořádně nezaschnul), který okamžitě okupujeme, později se zde i opevňujeme proti Ursovi a Lupovi. Také mám takový divný pocit, protože všude okolo nás jsou obaly a zbytky z typického rumunského piknikování… s nastupujícím šerem se navíc kus od nás vyloupne z lesa takový zvláštní toulavý pes, kterého pak následně i podle fotek vyhodnotíme jako vlka. Ajaj a už balíme jídlo do igelitky a věšíme na strom co nejdál od přístřešku. A někteří si dokonce ozbrojují svého oře!!! Znervózňuji… a nejen já. V noci drží bdělou hlídku dámská část skupiny, protože kde je vlk, bude určitě i medvěd!

Noc přečkáváme bez incidentů, což zlehka oslavujeme všemi dostupnými dezinfekčními prostředky.

Ráno si dáváme rozcvičku v podobě několikahodinového výstupu z Pasul Pietrii na hlavní hřeben. O tlačení a nošení kola na zádech není nouze. Do teď jsme jeli většinou po loukách a v lesích. Odměna za náročný výstup je dosažení bezlesého hřebene s perfektní hřebenovou cestou a dalekými výhledy.

Cesta je už mnohem jetelnější, i když pořád víceméně stoupáme až k turistickému rozcestníku Tarnita La Cruce. Obědváme, odpočíváme, konáme náš až typický zevling. Potkáváme skupinku turistů, kteří jdou pěkně na těžko. Samozřejmě jsou to krajané. Kdo jiný by zde turistil. Vyměňujeme si informace, oni se trochu diví, co tady děláme na kolech. My zase proč to nejedou na kole. Je to zkrátka asi o úhlu pohledu na způsob pohybu v krajině.

Pěkná šotolinová cesta se mění v poctivý trailík, pěšinku, jak kdo chce. Někde vedeme kola i z kopce, někde přenášíme přes skálu, ale co to jde, jedeme. Projíždíme okolo krásného místa pro kempování, s pramenem vody, potkáváme první volně se pasoucí koně, zkrátka pravá horská idylka.

Později odpoledne trochu bloudíme, resp. dostaneme se do léčky a zamotáme se v místní kleči. Hustý porost v kombinaci s úbytkem sil v pozdním odpoledni pro nás znamená boj na skoro hodinu při ukrojení pouhých 150-200metrů. Zkrátka zkouška sil na Medvědí stezce. Až tudy pojedu příště, pak to beru netypicky zleva…

Ale frčíme dál, tedy tlačíme/neseme, následně jedeme až do plánovaného bivaku. Nacházíme nádherný a silný pramen té snad nejstudenější vody na světě. Místo pro bivak jako stvořené. Úchvatné výhledy, osvěžující koupačka, večeře při západu slunce a zasloužený spánek je lékem na odřené nohy a unavené svalstvo. Dnes toho bylo dost, fyzicky i zážitkově.

Spíme déle. Únava a opětovná noční hlídka dámské poloviny výpravy se projevily. Od turistického ukazatele v sedle sjíždíme k jezeru Bistritei a odtud dále na Pasul Prislop. Tudy prochází silnice, která vlastně rozděluje pohoří Rodna a Maramureš.

Kromě kláštera jsme uvítali přítomnost chaty s hospůdkou „Cabana Alpina“ s milou paní. K dispozici dostatek piv z místních zdrojů, místní polévka a hlavně skvělé kafíčko. Ihned poté následovalo sjezdařské intermezzo s odřeným kolenoloktem, odborným ošetřením a druhodenním pokračováním v dobrodrúžu. Nicméně berme to však jako cestu v jednom kuse. Po šotolinové cestě sjízdné i terénním autem nastupujeme do pohoří Maramureš. Projíždíme okolo salaše, kde obdivujeme velkokapacitní rumunskou dojičku (viz. přístřešek). Opět si pochutnáváme na dalekých výhledech, potkáváme další stádo ovcí, koz a psů, kterému velí úsečným a stručným pískotem usměvavý bača. Příjemná nálada a odpočinkové tempo panuje až do sedla Tarnita Balasanii. Jsme necelý kilometr od hranice s Ukrajinou a určitě více než celých 300 výškových metrů. Údolí je útočištěm dřevařů a lakatošů. Přístup k práci a bezpečnosti práce je zkrátka odlišný. Bezpečák by měl žně…

Odtud začíná mnohakilometrový sjezd, který ústí v městečku Baile Borsa. S každým naklesaným metrem se znatelně otepluje a proto jakoukoliv zastávku využíváme k osvěžení.

Baile Borsa je místo, kde se dříve těžily vzácné rudy. Dnes je to samozřejmě minulost a všude okolo je to vidět. Zbytky budov působí až mysteriózně. A už jen silničářský dojezd do Viseu de Sus, kde jak doufáme, máme auto