Ralskem s dětmi

V sobotu dopoledne nastal čas, kdy se scházíme u mě doma a usilovně se snažíme vše pečlivě nabalit na naše kola. Úkol je to od začátku značně nelehký, neboť zabalit na tři dny pro dva dospělé, neurčitého věku, a tři děti ve věku šest, sedm a třináct let vyžaduje z naší strany značnou dávku fantazie a trpělivosti. Každé dítko si poveze v řidítkovce karimatku a spacák. Nejstaršímu, Šimimu, připravujeme i podsedlovku. Po hodině, balení formou pokus omyl, máme vše zabalené, kola naložená v autech a můžeme vyrazit směr Osečná.

Po cestě se ještě stavujeme nakoupit jídlo a okolo dvanácté jsme v obci Osečná. Vykládáme kola, krotíme, okřikujeme nedočkavé děti, přiděláváme jednotlivé brašny a hned zjišťujeme, že ne vše je tak jak jsme si mysleli. Podsedlová brašna na Šimiho kolo prostě upnout nejde, protože se tam prostě a jednoduše nevejde. Nezbývá nám nic jiného, než vytáhnout batohy, které jsme naštěstí hodili do kufru, a vše přebalit. Konečně se zdá, že vše máme zabalené a můžeme vyrazit, když tu Kuba vytáhne z kufru auta ohromnou smaltovanou konvici a začne si ji, pod mým vyděšeným dohledem, přidělávat dvěma gumicuky na podsedlovku se slovy: “Uvidíš, bude se hodit.” Vzápětí zvedá pokličku a rve do konvice vařič, plynovou bombu, čaje, cukr a další drobnosti. Neprotestuji, na to jsem moc v šoku a navíc to nevezu já. Proti gustu žádný dišputát.

Nasedáme na kola, spořádaně se řadíme. Vůdcem se stává Kuba, za ním jede Šimi, pak následuje Viky s Adamem a průvod uzavírám já. Z Osečné jedeme po zdejší profláknuté cyklostezce do Hamru na Jezeře. Adam a já na ostatní poněkud ztrácíme, neboť Adam zjišťuje, že ho asfalt nebaví a tak při každé příležitosti sjíždí z cesty, vjíždí do lesa a zase se vrací. Prostě blbne. Vždyť o tom to je.

Po příjezdu do Hamru hledáme nějakou tu restauraci, kde bychom si byli schopni sednout a naobědvat se. To víte, Hamr o víkendu a ještě za tak krásného počasí, poněkud praská ve švech a stravovací kapacity jaksi nestačí uspokojit všechny ty hladové krky a žíznivá hrdla. Nakonec se zadaří, nacpeme prcky i sebe a vyrážíme dále. Z Hamru jedeme po cyklostezce směr Sochorův pomník na Stohánku. Dětem to dobře a pohodově šlape a tak jsme zde poměrně rychle. Já trošičku bojuji se synkem Adamem, protože ten si vytrvale trvá na tom, že přehazovat nebude a každý kopec si vyjede na nejtěžší převod. Nehádám se s ním, alespoň bude večer unavený.

Ze Stohánku pokračujeme na Novodvorský rybník, kde máme předem dohodnuté přespání s možností rozdělání ohně. Tímto bych chtěl poděkovat kamarádovi Míšovi, který nám tuto možnost poskytl. Okolo šesté dorážíme na naprosto skvělé místo na břehu zmíněného rybníku. V přilehlém lese připravujeme nocleh a já vyrážím vyzvednout Honzu, který za námi dorazil a čeká v nedaleké hospůdce s malebným názvem Na Blízalce. Natankujeme pivečko na večer, dětem limonádu, nějaké dobrůtky a hurá zpět.

Po příjezdu zjistíme, že Kuba nelenil. Nocleh připraven, Viky má luk z klacku a nalezeného vlasce a Adam zase prut se kterým se na šišku snaží ulovit nějakou tu večeři. Lakonicky ho upozorním zda by bylo možné, aby nespadl do vody a vyrážíme hledat dřevo na oheň. To se zde jeví jako maličký problém, lesy jsou jako vyluxované a tak musíme vyrážet poměrně daleko pro nějakou tu soušku či spadlou větev. Vše se nám daří a tak zanedlouho plápolá oheň a příprava večeře, v podobě špekáčků, je v plném proudu. Do toho slyším od vody hlas svého hyperaktivního synka: “No, tati, tak jsem tam spadl!” Nekomentuji, lamentuji, převlékám a dávám se do sušení mokrých bot, ponožek, šortek a trička.

Po večeři přijíždí revírník Michal s přítelkyní Lenkou na nějaké to pivo, trochu vínka a hlavně poklábosit.

Honza vytahuje z brašny záhadnou nerezovou trubičku, kterou mi podává se slovy: “Co to je?”

Zkoumám, demontuji, vypadává na mne spousta dalších tyček. Že by malý stan pro myš? Ne. Prý přenosný gril. Honza ho rychle smontuje, opět sáhne do brašny a jako zázrakem vytahuje naloženou krkovičku a bůček. Zanedlouho se tábořištěm line neskutečná vůně a všem tečou sliny o délce koňských opratí. Večer vesele plyne, žaludky jsou krásně plné, jen ty děti jsou poněkud k neutahání. Okolo jedenácté konečně začínají postupně odpadat a usínat, ale usínat začínáme i my dospělí.

Ráno je u vody chladné, ale kupodivu jsme nikdo nezaznamenali žádného komára, což je celkem s podivem. K snídani vaříme pro děti konvici čaje, pro nás kávu, rozdělujeme sušenky, chleba a Májku. Prostě, kdo co chce a na co má chuť. Po snídani nastává čas balení a nakládání kol, loučíme se s Honzou, který vyráží po vlastní ose.

Okolo desáté jsme opět na cestě. Tentokrát do nedaleké Ploučnice na návštěvu kamaráda Michala. Po návštěvě je tak akorát čas na oběd, který si dáváme v již zmiňované hospodě Na Blízalce. Po obědě začínáme plánovat trasu dnešního dne. Víme, že chceme spát u Chrastenského vodopádu, kde jak víme je několik ohnišť a vzhledem k tomu, že je neděle, tak tam ani neočekáváme nějaký nával trempů. Cesta opět rychle ubíhá, Adam opět nepřehazuje a vše se snaží vyjet na nejtěžší převod, což se mu celkem úspěšně daří. Kolem čtvrté odpoledne jsme opět v Hamru, kde se snažíme doplnit zásobu potravin a tekutin na večer. Nakonec nacházíme dobře zásobenou prodejnu a pekárnu v místním kempu, doplňujeme zásoby, do řidítkových nápojových brašen se nám daří narvat dvě petky s pivem a hurá k dnešnímu tábořišti. Po cestě se ještě zastavíme na koupačku, ale teplá zakalená voda moc osvěžení neposkytuje.

Na místo přijíždíme v podvečer. Následuje stejný postup jako předešlý večer. Připravit spaní, tentokrát bez tarpu, nanosit dřevo na večer, připravit čaj a pokusit se unavit děti. O to se naštěstí moc snažit nemusíme, hned jak je připravený nocleh děti zaléhají na spacáky a dobrovolně odpočívají. Ale stačí jim málo, za patnáct minut jsou zase na nohách a lítají po lese jako šílení, aby nakonec ze sebe shodili oblečení a vrhli se do potoka. K večeři připravujeme pro změnu špekáčky. Dnešní večer není tak dlouhý, protože únava padá nejen na děti, ale i na nás a tak velice brzy se rozléhá lesem spokojené pochrupování.

Je pondělí, den návratu, a tak nařizujeme kompletní hygienu. Naženeme děti do tůňky pod vodopádem, což se jim zpočátku moc nelíbí vzhledem k teplotě vody, ale nakonec všichni bez keců absolvujeme tuto otužileckou kůru. Rozděláme znovu oheň, připravíme naší oblíbenou konvici čaje a snídani. Dnes se skládá ze zbytků co kdo kde najde. Nikam dnes nespěcháme a tak si užíváme tepla, pohody a válení, tedy kromě dětí. Ty pobíhají po lese a vyvádí jen samé lumpárny, krom Šimiho, který je na to již velký. Před polednem opět balíme, nasedáme na kola, jedeme na oběd a po něm vyjíždíme směrem k našemu cíli a zároveň i startu v Osečné. Na všech je již znát únava, ale nálada je více než skvělá. Po příjezdu do Osečné, ještě před nakládáním kol, odměňujeme děti v místní cukrárně pořádnou dávkou zmrzliny. Pak již nastává ten smutný čas balení a loučení.

Měli jsme z tohoto výletu trochu strach, především z toho jak děti zvládnou naložená kola, ale ukázal se jako naprosto neopodstatněný. Děti vydržely víc než my a vše zvládly jako zkušení bikepackeři. Ano, záleží na volbě profilu trati, ale tady se Ralsko ukázalo jako naprosto ideální místo pro první bikepackingový výlet pro vás a vaše ratolesti.

Neváhejte a vyrazte s nimi ven za dobrodružstvím do přírody, zbavte jich na pár dní kompů, telefonů a dalších civilizačních výdobytků.