Qayron Spyro CrMo

Text: Lukáš Soumar  Foto: Jan Žďánský

Po téměř třech dekádách úspěšného obchodování a výroby si v BP Lumen uvědomili, že nastal pravý čas zkusit něco nového, dravějšího. Produkční tým prostě dostal roupy a udělal si radost.  Vrhli se do členitějšího terénu a připravili řadu celoodpružených i hardtail trail a enduro kol. Takhle bych to asi napsal před rokem.

2020- ocel, jako fakt?

Měsíc se s měsícem sešel a po internetu se začaly objevovat schémata a specifikace ocelových hardtailů a gravelbiků. Ač jsem se s koly této značky na místních Trutnov trail kde jsou kola testována setkával často, po chycení téhle informace jsem řádně zbystřil a začal se zajímat trochu více. Přece jen, ocel je srdcovka a firma která se nebojí jít do produkce rámů a kol z tohohle „love or hate“ materiálu si trochu víc pozornosti zaslouží. A ještě k tomu česká, pro mě přímo lokální značka. V podstatě se dá říci, celkem riskantní počin.

Spyro the dragon

Legendární jméno akčního ohnivého draka z videohry nese už jeho starší bratr hliníkový trailový pevňák. Právě na základě zkušeností s jeho vývojem vznikl pod rukami konstruktéra Michala Teichmana a Jindřicha Antuška zodpovědného za výběr komponentů projekt Spyro CrMo. Tak, a už to nebudu protahovat, slovo dalo slovo, vystál jsem frontu na testovací model a hurá do toho. Kolo je doma.

Malej, o to víc šikovnej

První dojem byl asi šok. Kámo, tys mi dovezl BMX ale, já se chystám na bikepacking trip. To kolo má fakt malý rám. No, byl jsem trochu nesvůj, přiznávám. Ještě ten den mi to nedalo a vyzkoušel jsem kolo na místním singletracku. A párty mohla začít. Crmo rám ze zeslabovaných trubek s vnitřní antikorozní úpravou, to zní určitě zajímavě. Velikost L, na mých 185cm dle tabulek značka ideál, ale vypadám na to jako by Goliáš osedlal Davida, ale co, to nějak dám….

No, ale ono vlastně ani nebylo co „dávat“. Vše probíhalo až nepřirozeně hladce. Popravdě, takhle jsem si na singlu dlouho nezablbnul a díky tomu, že jsem doteď jezdil na trailovém celopéru, jsem byl příjemně překvapený tím jak kolo „valí“ do kopce. O hravosti geometrie a odezvě kola na mé pohyby ani nemluvě. Kamarád mi říkal … „Pevňák tě vrátí zpět do hry“, nekecal. 

Takže na trailu je kolo ve svém živlu, fajn, to jsem čekal, ale jak to na něm vydržím při plánovaném přejezdu hřebene Rychlebských hor? A sbalím se na to vůbec? Rámová brašna díky přísnému slopingu rámu nepřipadá v úvahu, větší batoh se mi tahat nechce. Počasí ideál, bude lejt. Na tomhle kole mám najeto asi 15km, sedlo- neznám, pláště- neznám, posed – nevyzkoušený. Skoro se mi chce přiznat, že jak jsem starej tak jsem blbej. No, na experimenty nebyl čas, pozítří vyrážíme.

Takže druhý den balím Acepac harness s 16L drybagem na řídítka, ať se to dobře tlačí ☺, Fuel bag za představec a do rámu místo rámové brašny, víc se tam stejně nevejde a na převoz jídla pozice ideální. A na záda 15L batoh s páteřákem, camelbagem a s náhradním oblečení. Kolo má teleskopickou sedlovku a o tenhle revoluční výdobytek posledních let (jeden z mála opodstatněných a funkčních) se opravdu nehodlám okrást, ani o cm chodu. Pod sedlo tedy jen nářadí.

Den D

Vyrážíme, na začátek asi 2,5 hodinky vlakem, tady není co řešit, to zvládne jakýkoliv bike, tady je to spíš o šikovnosti kormidelníka při nakládání kola do a z vlaku. Tady platí čím užší řídítka tím lepší, holt s námi při téhle várce vagónů asi nepočítali. Proti Honzovi jsem na tom ještě dobře, ten řešil jak nacpat pluska do věšáků.  Následuje asi 3km stoupání k nejbližšímu přístřešku, je už totiž tma, vyrazili jsme po práci. Pochvaluju si jak kolo táhne do kopce, komentuju pro Žďáňu rutinní pocity, on je totiž ortodoxní hardtailista a tak se mi jen šklebí s výrazem “Já ti to říkal, pevná ocel a ty furt ty tvý čepy“. Pevný 29ky prostě jedou.

Druhý den už konečně nastupujeme na trail a konečně se ukazuje co a jak. Je mokro, v noci pršelo. Moje obavy z neznalosti plášťů se naštěstí nepotvrzují, Michelin Wild AM pěkně drží, to mě těší a uklidňuje. Jejich šířka 2,35 se zdá jako ideální kompromis mezi dostatečným gripem a valivým odporem, jejich jemný, ale agresivní dezén má zdá se ideální přilnavost. Teď ještě jak se vypořádám s dalšími neznámými jako je geometrie, sedlo a převody.

První dolekop

Zkušený pisálek by napsal: „Po zdlouhavém nástupu tu hned pěkně zostra začíná první sjezd. Úzká pěšina padá travou a borůvčím po kamenech, přes prahy, kořeny, schody a to všechno v pekelném tempu. Dokonalost sama, která hned v úvodu odděluje zrno od plev.“

Realita z mého pohledu: Zatlačím podrážky do pedálů, sevřu řídítka, držím postoj. No a uvidím co bude, vždycky to nějak dopadne, tak trochu punku do života. Samozřejmě jsem nezapomněl sesednout 150mm teleskopku, šlo to jako po másle, Crankbrothers tyhle věci umí. V tu chvíli jsem si uvědomil jakou hračku kočíruju. I přes naložení kola jsem díky jeho kompaktní geometrii neměl pocit vratkého nestabilního monstra, hravost zůstala zachovaná.  Delší horní rámová trubka v kombinaci s krátkým 40mm představcem není úplná novinka, ale kdo nezkusil, měl by. V rychlosti stabilní a když dojde na lámání chleba (teda trailu) není problém, stačí reagovat včas a dostatečně si do zatáčky najet. Je to vítaná změna proti dlouhodobě zažitým geometriím a další porce zábavy.

Prostě první downhill jsem prolít ani nevím jak. Musím dodat že to bylo určitě i díky 29“ kolům, které jen slíznou smetanu z hran kořenů a schodů. Nemalou práci tady odvádí i vidlice, Marzocchi Z2. Pro mě trochu návrat do trenek, Marzocchi byla první opravdu funkční vidlice, na které jsem před 20ti lety začínal. Tenkrát se ještě olej/vzduch modely překopávaly na pružinu. Dneska je to naopak.

Nahoru

Po super sjezdu nemůže následovat nic jiného než poctivý výjezd. Nejinak je tomu na téhle trase. Co je ale důležitější je, jak si s výjezdy v místním terénu poradím.

Stoupání jsou tady dost technická, korýtka se schody a kameny střídají úseky s mokrými kořeny. Tady oceňuji kombinaci převodů 32 x 51 s krátkou zadní stavbou, která snadno zvedá pření kolo a tak je jednoduché si přišlápnout a přes nerovnosti se přehoupnout. To se mi moc líbí. Při prvním pokusu o přejezd hřebene jsem jel na celoodpruženém kole a tyhle úseky byly za trest, takové to „šláp, houp a nic, stojíš na místě, veškerá energie je hned v luftu“.

A dál?

To je jednoduché, dál to bylo stejně zas a znovu. Nahoru a dolů, s jedinou změnou kdy výjezdy střídaly spíše výšlapy.  Kvalitní boty jsou výhodou, na tretry nebo tvrdší boty na platformy zapomeňte. Tady se vzorek na podešvi cení zlatem.

Předem zmíněné zas a znovu znamená taky nasedání a sesedání ze sedla. A tady jsme se oslím můstkem dostali na rozlousknutí poslední neznáme našeho příběhu. Je rozumné se vydat na 75km cestu s neotlačeným sedlem? No není! Na kole je seriově Fizik Taiga. Sedlo, které svým názvem vábí do hustých severských lesů mě ale svým střihem na první pohled pohodlné nepřipadlo, jeho přední část je celkem široká. Jenže jak se říká a zjevně platí „ Blbý maj štěstí“. Naprosto v pohodě, tohle se povedlo. V podstatě to znamená, že jsem tohle sedlo zařadil do osobního „must have“ repertoáru pro další kolo.

Resumé

Ač možná tenhle článek v celku vypadá jako propaganda, nenechte se zmýlit. Já se koblihou uplatit nedám.  Jde spíše o výpověď zážitků fullsus jezdce po přesedlání na ocelovou pevnou mašinu, která neodpustí ani jeden nedoskočený kořen nebo korýtko. A je důkazem toho, že skvěle prožitý bikepackingový trip se dá zvládnout i na první pohled stylem nekonzistentním trailovém kole. 

A úplně nakonec. Jsem rád, že se dobrá věc podařila a takový ocelový krasavec z genů našich luhů a hájů je na světě. Držím palce a za sebe: „Please keep steel real“.

Díky za super zážitek!