Prvý slovenský medveď!

Text: Johana

Foto: Johana a Roman

Slovensko máme projeté z Mílí z roku 2014, vlastně ani nevím přesně kudy, byla jsem tehdy v totálním flow a transu a jen šlapala směrem k cíli. Navíc nám počasí úplně nepřálo, a tak nám hezká místa s výhledy zůstala skryta. Zato bahna, kdy se netočí kola, jsme si na polích a loukách užili do sytosti. Chuť jsme si spravili až o několik let později na trailech v oblasti Malé Fatry, na Laskomerských singltrailech a na bikepackingových výletech v Ponitří, na Tribeči, Poloninách, Pieninách a na Vihorlatu. 

Letošní plán byl tedy jednoznačný, kouknout se i do ostatních hor, které zatím neznáme. Pro mě to byla především oblast Kysuc, kterou nám vychválili naši kamarádi z Karviné a Slovenský kras. Člověk míní a život mění. Kysuce i Slovenský kras na nás pořád ještě čekají. Náš kamarád Aleš přichystal pro tento rok bikepackingový závod přes Slovensko a nám se moc líbila trasa. Muráňská planina ve mně vyvolávala pocit dobrodružství a zároveň pokory. Projet se v Národním parku je pro mě vždycky slavnost.

Oficiální trasa Slovakia Divide ještě nebyla veřejnosti přístupná, a tak moc děkuji Alešovi, že nám ji protekčně poskytl dřív. Společná dovolená nám prostě letos vyšla už na červen. Bylo jasné, že protože je to závod, trasa bude náročná svým převýšením a povede co nejvíce mimo civilizaci. Oficiální web Slovakia Divide totiž slibuje v rámci této trasy i 200 km opuštěný hřeben bez možnosti nákupu potravin. Červen všude v lesích znamená rození mláďat (na což hojně upozorňují četné cedule všude po horách: „Právě se rodíme, nerušte nás.“)! A mláďata, to jsou i ty medvědí. Pocitově mnohem bezpečnější, je jet trasu jakéhokoliv Dividu v rámci závodu, protože pokud člověk není zrovna v čele závodu, závodníci před ním, už medvědy trochu rozehnali. Červen je ale taky krásný v tom, že příroda je ještě svěže zelená, člověk si může užívat nejdelších dnů a hory nejsou tolik přelidněné jako o prázdninách. A tak se pro rok 2021 stáváme předjezdci Slovakia Divide. Já si den před odjezdem googluju: „Kolik žije na Slovensku medvědů.“ Odpověď zní: „Asi 1200 kusů.“

Malé Karpaty 82 km, 1785 m převýšení, 6 hod 35 min

Den před startem zjišťujeme, že se nám na kartu do GPS nenahraje Slovenská mapa. Školácká chyba. Je potřeba mít na zahraniční mapy jinou SD kartu. K mapě ČR se zahraniční mapa nenahraje. Některé věci se prostě za rok zapomenou. A tak druhý den kupujeme prázdnou kartu a trochu hekticky za pomoci Romanova táty nahráváme mapu až na nádraží, 10 minut před odjezdem vlaku směr Pezinok. I když mám touhu si všechno od začátku do konce odjet na kole, 80 km po nudné nížině z Nitry do Pezinku nemám zapotřebí, navíc vede po silnicích s velkým provozem a žádnou krajnicí. Do Pezinku je to vlakem hoďka a půl. Počasí je nádherné, letní, těšíme se. Z Pezinku jedeme vinicemi až do Modry. Dáváme si oběd a vyrážíme na trasu. Malé Karpaty nás vítají krásně jetelným terénem a já si přeji, aby to tak bylo celou dobu a čekalo nás jen minimum tlačení. Opravdu ráda bych se jednou v rámci nějakého závodu (respektive trasy závodu) na kole i projela. Listnaté lesy, spousta studánek na doplnění vody a krásné počasí, tak začíná první den. Cestou je spousta přístřešků vhodných na spaní, ten nejhezčí je na Ámonove louce, asi dva roky starý. Jsou v něm krásně široké lavice, na kterých se dá spát. První den a hned první zajímavé zvíře – Martináč hrušňový, prý největší středoevropský motýl. V Dobré Vodě je zase krásný pramen, tryská z pod mostu neuvěřitelnou silou, chvíli si myslím, že je to prasklé potrubí než mi dojde, že je to pramen. Jmenuje se Hlávka. Přemýšlím nad tím, jestli i za pár let bude stále voda v lesních studánkách dostupná a zadarmo. A raduju se z pocitu, že já ještě zažívám tenhle luxus. Večer vytipovávám místo ke spaní. Poprvé, a ne naposledy mě intuice nezklame. Sice je to vytipované místo asi 2 km od trasy, ale po krásné rovné asfaltce až k vodní nádrži pod památníkem Štefánika v Brezové pod Bradlom. Hned u hráze potkáváme pána v plavkách. Vypráví nám, jaké má kolo, že si pořídil elektro, ale teď za pár dní odjíždí s CK Kudrna do Rumunska na klasickém kole a moc se těší na stanování na divoko. Je mu jasné, že tam hodláme spát, ale vypadá to, že mu to ani v nejmenším nevadí. Nicméně nezapomene zmínit, že je letos hodně medvědů a že i tady bili nedávno na poplach, že se medvěd promenádoval v blízkosti nějaké vesnice. Voda v přehrádce je teplá a plná sinic, prý klasické zpronevěření dotací. Přehrádka byla dlouho vypuštěná, ale než jí znovu napustili, tak ji bohužel nevyčistili, takže rekreační místo se z ní nestalo. Pro nás dobře. Je tu klid a jen pár lidí na procházce z okolních vesniček. Na bikepackingové poměry je to vana přímo luxusní. Vaříme si jídlo, a protože je úplně azuro, nestavíme ani stan.

Když jdu vyhodit odpadky do popelnice (kvůli medvědům), akorát se proti mně vyřítí policejní auto. Je kolem desáté a je tma. Dělám, jakože nic, ale policajti se mě na nic neptají. Spaní máme naštěstí v zákrytu, takže to vypadá, jako když jsem taky jen na pozdní procházce. Možná za 50 let, až tohle někdo bude číst, tak si nespojí, že v tomto roce nás již druhé prázdniny otravují různá covid opatření. V době, kdy jsme my byli na Slovensku, se stačilo prokázat očkováním po druhé dávce s 14 denním odstupem od druhé dávky nebo negativním testem. Nebyla nutná karanténa, ale bylo potřeba se zaregistrovat na MZ, na což jsme se samozřejmě vyflákli. Nevím, zda by policajtovi stačilo ukázat osvědčení o očkování nebo by se dokázal dostat do registru a zjistil by, že jsme se neregistrovali. Nicméně od července se podmínky zpřísnily a bylo nutné nastoupit opět do čtrnáctidenní karantény, pokud člověk neměl očkování. Což mimochodem už podruhé zkazilo jubilejní ročník Mílí a možnost jet 2000 mil na Slovensko a zase zpět. Trasa byla tedy přeplánovaná jen po Čechách a jen na původních 1000 mil. 

Nad hlavami nám šustí netopýři, tak si myslím na tátu, jak by byl nadšený. Mně to nevadí, ale Roman nemá rád myši ani ty létající. Je vidět hvězdy, ale trochu to kazí monstrózně nasvícený památník na kopci nad námi. Noc je klidná, přesto bdím a usínám až nad ránem potom, co si ve tři ráno beru paralen kvůli svalové horečce a asi trochu úžehu. Člověk vždy zapomene, jak jsou první dny na cestě náročný, zvlášť v horku jako bylo dneska. A to jsme celý den jeli v podstatě ve stínu lesa a kolem bylo spousta studené vody na osvěžení, dost jsme pili. I přesto mám po 80 km svalovou horečku a přes celý ret můj typický opar, který nesnesitelně bolí a pálí a je to kombinace oparu a puchýře od spálení. Nepomáhá na to nic, ani opalovací krém s FP50. Jsem rozbitá, nespím, všechno mě bolí a spaní pod širákem mě neskutečně vyčerpává, neustále si hlídám, jestli mi myš nebo liška něco neokousává, někdo nekrade kolo, nebo nedej bože nepřichází medvěd. Zkrátka spím jak Indián. Bude to ještě pár dní trvat, než si tělo i mysl zvykne být 24 hodin venku. Ráno nacházím pár metrů od nás pytel plný odpadků a já nesla ty naše skoro 100 metrů do popelnice, evidentně tady medvědi nejsou.

Bílé Karpaty 98 km, 2509 m převýšení, 8 hod 50 min

Ráno skáčeme do vody, vaříme kafe a snídáme. Obloha je opět vymetená. Tomu říkám svoboda. V Brezové pod Bradlom dokupujeme jídlo a dáváme si druhou snídani na lavičce před Coopem – naše nejoblíbenější snídaně, kdy vše chutná prostě báječně. Nahoře u památníku mě Roman poučuje, kdo byl vlastně Štefánik a za jakých podivných okolností zemřel. Občas lituju, že jsem zabíjela čas chozením na gympl. Měla jsem radši dělat nějaký sport a mělo by to možná větší úspěch. Čeká nás Myjavská asfaltová agónie, samozřejmě do kopce. Na okraji Bílých Karpat svačíme u rozhledny s názvem Poľana a dál drtíme terén po slovensko-české hranici. V lesích kvetou orchideje a nikde nikdo není. Opět je tu dostatek studánek. U Anežčiny nabíráme vodu a vzpomínáme na Anežku, naši kamarádku, žijící na Yukonu. Akorát je to dost šlapavý na druhý den, pořád do kopce, žádný adrenalinový sjezd za odměnu. Na Velké Javorině je jen obří vysílač a Roman fňuká, protože čekal, že si naplní pupíček. Než poslouchat jeho kvílení, tak radši sjíždíme k Holubyho chatě, kde nás čeká okýnko hranolky s kečupem, vafle a smažák. Roman je ale spokojený a to je hlavní. Dávám si vafle. Za Lopeníkem a u Mikulčina vrchu je spousty krásných hospod, tak Romanovi říkám, trochu sarkasticky, jak já to umím, že škoda, že si zastávku na jídlo už vyčerpal. Na Machnáči, vrcholu uprostřed luk s výhledy svačíme, Roman větrá zadek a sbíráme síly na sjezd do Trenčína. Trenčín je Romanovo rodné město. Jsme sice teprve druhý den na cestě, ale divoký jsme už dost, jak málo stačí. Dva dny mimo civilizaci, v lesích jsme nikoho nepotkávali. V Trenčíně mám proto parádní krizi. Strašné velkoměsto, průjezd přes město je strašně dlouhý, vůbec to neutíká, celý město mi přijde hnusný. Obecně jízda po městě je pro mě stresující i v Liberci do práce. V Soblahově koukáme, kde to dneska zapíchneme na noc. Rozhodneme se, že to bude přístřešek v sedle Lúčky. Asi 2 km od cíle se posilňujeme v Chatě pod Ostrým vrchom a je to naozaj líbezňúčká kolibka pod lesy. Trochu máme chuť to zapíchnout už tam, ale opět vymetená obloha nás přesvědčuje, že máme přespat venku. Na chatě dostanu hovězí nápad, že si jídlo necháme dát sebou. Mám představu, že dostaneme placky v alobalu. Nakonec to jsou bramboráky, který nesnáším, a ještě v takových těch neekologických polystyrenových krabičkách, který se na kole fakt blbě nesou. Takže asi 500 m za chatou to prostě musíme sežrat, navíc je to cítit na kilometry, takže mě zase napadá asociace s medvědy. Jsem teda ráda, že to jíme jinde, ale jak se zbavíme toho odpadu, nevím. V pramenu asi kilák před sedlem nabíráme vodu. A pak už sjíždíme loukou se zapadajícím sluncem do sedla Lúčky, tyhle sjezdy loukami mám fakt ráda. V sedle nás čeká nejen luxusní přístřešek, ale hlavně je z něho krásný výhled na postupně stoupající louku až k lesu. Přístřešek je skvělý, ze dvou stran krytý, s širokými lavicemi na spaní. Omýváme se z flašek, protože vody jsme nabrali dost a jdeme rovnou spát. Celkem klidná noc a ráno nejkrásnější výhledy. Při čistění zubů si u ohniště všimnu dvou netknutých buřtů. Tak tady medvědi asi taky nejsou.

Strážovské vrchy 85 km, 2445 m převýšení, 7 hod 56 min

Dnes nejkrásnější den a nejhrůzostrašnější podvečer, na který snad nikdy nezapomenu.

Ze sedla Lúčky sjíždíme do vesničky Omšenie, kde nakupujeme v Coopu a pak před kapličkou svačíme. Pak trasa pokračuje stoupáním po šotolině se spousty volnými šutry. Kolem jsou krásně rozkvetlé louky. Připomíná mi to Andoru. Pak nás cesta zavede z louky na kraj lesa, aby nám ukázala trampskou osadu Santa Fee. Tyhle místa mám fakt ráda, je tu i útulna na spaní a celé mi to připomíná letní tábory. Všude kolem úžasně rozkvetlé louky a výhledy na fotogenické skály. V Mojtíně odbočujeme z trasy k Jezírku lásky a je to úžasné místo s průzračně čistým rybníčkem se pstruhy, studánkou a přístřeškem, pod kterým by se dalo i spát. Je ale lehce po obědě, takže svačíme a Roman usíná. Já se mezitím snažím chytat pstruhy holýma rukama, ale vždycky, když se jich dotknu, nechtěně ucuknu, jak se jich tak trochu štítím, takže jsem v chytání neúspěšná. Oni jsou taky mrchy pěkně rychlý. Z Mojtína vede krásná asfaltka prudkým asi 20% klesáním jen pro jedno auto, takže každých pár metrů je udělaná výhybna. Tím to trochu připomíná silnice v Alpách, rozhodně tedy tím, jak je silnice úzká a prudká. Trasa vede kolem potoka a celkově to je moc hezká oblast. Cestou prohlížíme jeskyni Babirátku a já se snažím nevnímat cedule upozorňující na výskyt medvědů. Do Čičman přijíždíme asi ve čtyři odpoledne. Okamžitě sedáme do hospody v jednom z typicky malovaných domů a dáváme si pirohy. Roman jen tak mimochodem říká, že ubytování je tu za hubičku. Koukáme na trasu a vypadá to, že se přesně v podvečer budeme škrábat na hřeben, který nestihneme přejet a budeme tam někde muset spát. Celý den se tvoří bouřkové mraky, tak hledáme, zda je na hřebenu nějaký přístřešek, ale krom dvou polovnických chat nic nenacházíme. Zatoužím se ubytovat, udělat si romantickou procházku po Čičmanech a okolních loukách osvícených zapadajícím sluncem, přecpat se haluškami a vyfotit si detaily maleb na roubenkách. A tak říkám Romanovi, jak by to bylo hezký. Moje intuice je opět správná, ale Roman je tentokrát drsňák, a tak se rozhodujeme, že pokračujeme dál. Ani si pořádně nestihnu vyfotit typicky malované domy. Před Nitranským Pravnem je na kopečku uprostřed luk nádherná kalvárie s kostelem, intuice mi říká, že tam bude nejen bezpečné, ale hlavně krásné spaní. My ale pokračujeme dál a za Nitranským Pravnem, přesněji za vesničkou Solka najíždíme na hnusnou úvozovou cestu, která mi připomíná úvozové cesty, které vedou v Rumunsku z každé vesnice, jsou většinou plné odpadků a kravských lejn. Naštěstí se úvoz mění v hezčí šotolinovou cestu, to však netrvá dlouho a zelená značka nás vede Čertovou dolinou na hřeben. Je to spíš takový singláček prudce nahoru, po kterým ještě ke všemu teče potok. Tlačíme.

Třetí den, půl osmá večer. Jsme docela unavení, tak ani moc nemluvíme. Já si v duchu říkám – bože tady nikdo nešel rok! – A v blátě se snažím nevidět medvědí stopy. Asi čtyři kilometry za vesnicí uslyším divný šustění listí. Za ty tři dny už přesně vím, že to pták není, ten listí jen tak přehrabuje a zvuk je trochu jiný. Tady proste někdo chodí. Podívám se doleva a uvidím dvě malá medvíďata. Hrůza mě neochromí tak, abych ze sebe nevypravila: „Tak jsme v prdeli, támhle jsou medvíďata!!!“ Pamatuju si, že Roman se ptá, kde a vzápětí polohlasem oznamuje, že: „Támhle je velká.“ Já jsem úplně šílená strachy, protože medvědici nevidím a tedy nevím, zda nás čeká smrt jistá nebo méně jistá. Jestli je totiž vpravo od nás, tak jsme v hajzlu. Roman mě uklidňuje, že pohoda, že jak se všichni lekli, tak uskočili nahoru do svahu. Ohlížím se, abych měla situaci pod kontrolou a v momentě kdy se otočím mi zrak padne na medvědici, která udělala dva obří skoky směrem k nám a zastavila se. Tlačíme co nejrychleji do totálně prudkého kopce, takže vlastně stojíme pořád na místě. Kdybychom jeli dolů, tak bychom opticky šli jako směrem k medvědici, takže jediná možnost byla pokračovat nahoru, respektive tlačit kola nahoru. Neohlížím se a začnu si zpívat Tož sú boží bojovníci silným nevystrašeným hlasem, i když uvnitř jsem vyděšená až k smrti. Nejvtipnější na celé situaci je, že tu písničku absolutně neznám, tak vymýšlím melodii a zpívám asi první dvě věty. Když vytlačíme kola nahoru na hřeben, jsme uprostřed luk a bylo by to kdykoliv jindy moc nádherné, ale je půl deváté a já jsem posraná strachy. Napojujeme se na červenou hřebenovku SNP, což zaručuje, že tu občas někdo projde, a i dál je vidět lidské stopy. Dvě polovnické chaty a těžká technika na těžbu dřeva. Nikoho nepotkáváme a ani na rozcestí u polovnické chaty nikdo nespí. Rozhodujeme se zůstat, rozkládáme karimatky pod krásným listnatým stromem u ohniště. Prosím Romana, abychom veškeré jídlo odnesli na kadibudku. Tvrdí mi, že snickersku není potřeba nikam nosit, že ta je zabalená. Já mám, ale o tom, co se smí a nesmí a je a není potřeba dost načteno, takže všechno jídlo nakonec odnáší za kadibudku. Je mi jasný, že se zase moc nevyspím. Do tří bdím a s rozedněním polospánkem usínám. Ráno nás budí cyklista, který se přiřítí k ohništi a chvilku se tam občerstvuje. Roman zase vidí krásný východ slunce. Přežili jsme, i když Roman prý cítil během noci nejvíc pachů ve svém životě. Mě tenhle zážitek poznamená natolik, že začnu mluvit slovensky. Po osmi letech, co s Romanem žiji, jsem slovensky v podstatě neřekla slovo. Odteď je oblíbené zejména: „Šak čo si!“

Kremnické vrchy a jiné bezejmenné kopčeky 61 km, 1362 m převýšení, 5 hod 

Ráno vyrážíme od Čtyř chotárů dál po červené hřebenovce. Cesta strašně rychle ubíhá. Nakonec se docela brzo z červené odpojujeme a sjíždíme po široké šotolinové cestě podél Hajného potoka do obce Sklené. Tady nás čeká docela nepříjemný úsek po hlavní silnici bez krajnice až do další vesnice Turček. Je to jeden kamion za druhým. Kdybych neměla všechen stres vyčerpaný ze včerejšího zážitku s medvědí rodinkou, tak bych dnes chytala menší hysťáček, protože silnice s provozem, fakt nemám ráda. Je to opravdu nebezpečný úsek, a kdybych byla organizátor, určitě bych ho nechala závodníky objet nebo bych jim dala povinnost tlačit za svodidly. Do Kordíckého sedla je to nekonečné stoupání nejdřív po široké šotolině, pak po lesáky upravené cestě, a nakonec krásným singláčem až do sedla. Těšíme se na sjezd a hned po 100 metrech slyšíme hukot pil a vidíme spousty popadaných stromů. Lesáci to před námi řežou, abychom mohli projít. Se slovy: „Jestli vítr nebo my, to máte jedno.“ No musel tady být pořádný vítr, protože i dál jsou stromy popadané jeden přes druhý. Když vidím Romana, který to tu zná, jak je vzteky bez sebe, tak si říkám, jak jsme mohli přejet Oregon TIMBER Trail. Přes Kordíky, vesničku s nejkýčovitějším výhledem, projíždíme už po známé trase stoupající na začátek Laskomerských sigltrailů, které máme fakt rádi hlavně proto, že kopírují staré polovnické cesty a jsou spojením přírodního a lehce upraveného trailu. Jsem unavená z neustálého stoupání a když už to není stoupání, tak je to sjezd s polomy, kdy přehazovat kolo přes klády je extrémně náročné. Podle mapy to vypadá, že se napojíme až v dolní části trailů, ale Roman má rád ten drsný vršek a pořád mi tvrdí, že to jinudy nejde, než přes horní trail. Dnes mám psychiku úplně špatnou a jediný, co si přeju, aby to nějakým zázrakem nevedlo přes ten vrchní trail, protože je extrémně náročný na stoupání. A ono nevede a já jsem strašně šťastná a přemýšlím při sjezdu k dolním trailům, kolikrát jsme tu už s Romanem byli a kolikrát mě to nutil vyjíždět i přes horní trail a tvrdil, že to jinudy nejde. Tak příště se už nenechám napálit. V Banské Bystrici jsem úplně fascinovaná, jak je obrovské náměstí zaplněné lidmi a jak to tam žije. Přes pasáž se z náměstí ocitáme v Zahradě BB (kulturní centrum s kavárnou). Dopřáváme si různé druhy kávy a energetických nápojů, dortíků a využíváme trávník k ležení. Já plánuju, kde budeme spát. Mám vyhlídnutý přístřešek u potoka na okraji Polany. Usnu a když se probudím, Roman mi oznamuje, že v noci mají být bouřky a že zarezervoval přes booking ubytko u Italů v Horní Mičiné, vesničce asi 5 km z trasy za BB. Jsem úplně nadšená, že se vyspím a odpočinu. Nasedáme na kola a podél Hronu opouštíme BB, podle mě krásné velkoměsto k žití uprostřed hor. Za BB projíždíme cikánskými osadami. Je to vždy zážitek, jak mají ty gauče před domem a žijí venku. A v hlavě mi začíná hlodat, jak asi bude vypadat Horní Mičiná a jestli Italové nejsou normální cikáni. I to, že mi Roman říká, že tam nemají telefonní číslo mi na důvěře moc nepřidá. Horní Mičiná je ale takový satelit podél hlavní silnice a všechny baráčky jsou jak ze žurnálu. Stoupáme do prudkého kopce a skoro poslední domeček je naše ubytko, za ním už jen louky. Vítá nás paní Slovenka a její manžel Ital a je to krásné zajímavé setkání. Paní v roce 68 sbalila manžela v Tatrách, když tu byl na pánské jízdě, vzali se a žili skoro celý život v Itálii v Bologni. Teď na důchod se vrátili na Slovensko. Všude se suší pravé domácí italské těstoviny a v domě je příjemný duch a plno italské energie. Ubytování je s balkónkem, krásné a čisté. Manželé jsou profesionální hostitelé. Paní si oblíbí Romana a tak dostáváme večer ještě jahody po italsku (krom cukru s trochou bílého vína) a pak už začne pršet a my vysílení usínáme.

Polana a Muráňská planina 88 km, 2798 m nastoupáno, 8 hodin 52 minut

Moc příjemná regenerace v Horní Mičiné skončila ráno kávičkou a čerstvě upečenými sušenkami a milým rozloučením s paní domácí. Přes noc zapršelo a byla bouřka. Ráno se nad Polanou ještě stahovala mračna, ale my věděli, že by mělo být zase hezky. Přes obec Poníky jsme začali nenápadně stoupat Velkou a posléze Martinovou dolinou na okraj CHKO Polana. Polana je vlastně sopečný kráter, je to hezky vidět na mapě, jak je střed pohoří propadlý do kráteru. Podle Google maps je Polana prostě kráter s několika vrcholy, kde jinak nic není, jen lesy. Na jedné straně vesnička Poníky a na druhé Sihla. Mezitím nic. Ideální kraj pro medvědy, prý jich je tu nejvíce z celého Slovenska. Až nahoru na okraj kráteru je cesta moc pěkná, sice stoupání, ale po široké šotolinové cestě. Po okraji kráteru by nás čekal sjezd, kdyby právě v tomhle sjezdíku nebyl jeden polom vedle druhého, achjo. Překládáme kola přes stromy až dorazíme na mýtinku, kde stojí osamělá maringotka. Podle mě právě ten poustevník, který v ní žije, pokácel ty stromy, aby tu měl božský klid. Nikde ani živáčka, a tak už nepodceňujeme naše putování slovenskými lesy a celou dobu řveme na lesy jednu písničku za druhou od kapely Horkýže Slíže, což celkem ztěžuje celou dnešní aktivitu. Sjezd z kráteru až k nádrži Hrončok si celkem užíváme. Dole nás čeká cyklotrasa po asfaltce až do Sihly. Krásně to sviští a všude kolem jsou pastviny a nádherně meandrující Kamenistý potok. Tady moje intuice opět exceluje. Valíme to po asfaltce mírně z kopce, nikde nikdo a já Romanovi, který jede vlevo najednou říkám, že tady může jet lesácký auto. Sice to není komunikace, ale pořád je to asfaltka. Roman se zařadí za mě a v tu chvíli se proti nám vyřítilo ne auto, ale náklaďák se dřevem, takovou rychlostí, že když nás řidič vpravo uviděl, leknul se. Kdyby Roman jel vlevo, myslím, že by uhnout nestihl a kamioňák by zabrzdit taky nestihl, byla to fakt rychlost.

V Sihle je možnost doplnění jídla v malinkých potravinách, takže nakupujeme a ujíždíme bouřce směr sedlo Železná brána, kríž. Do sedla se dostáváme po červené značce, tedy trase SNP a odtud nás čeká konečně parádní sjezd podle mého gusta po žluté značce kros vrstevnice po louce dolů do doliny. Spadli jsme o dobrých 400 metrů, takže nás čeká nekonečné stoupání po široké šotolině podél Veporského potoka kolem útulny Pod Vartou až do sedla Pod Vartou. V sedle Chlipavica mi GPS ukazuje velký nápis Krčma u Chlípníka. Je to vysokohorská louka s horskými chatami a docela to tu žije, ale tak hezky vysokohorsky a poklidně a ten závan civilizace je příjemný. Pak už se cesta vine po vrstevnici a najednou vyjíždíme na louku, které dominuje krásná dřevěná rozhledna Zbojská. Sedlo Zbojská je kýč nad všechny kýče, obsluha v krojích, ovčí sýry, maso, muzika. Ládujeme se už ani nevím čím, je vedro, dáváme si pivo a je nám krásně. Do Zrubu Burda, kde jsme si v útulně u ochranářů zarezervovali noc, nám zbývá rychlých 10 km. Roman se chce někde vykoupat a moje intuice opět funguje na výbornou. Snažím se ho přesvědčit, že u útulny má být pramen a určitě se půjde pohodlně umýt tam. Roman mě tentokrát přesvědčí, že se vykoupeme už dole, protože po cestě potkáváme na potoce betonovou nádrž s vodou. Do té se špatně leze, tak slézám dolu k potoku a ani nevím jak, najednou ležím rozpláclá na kamenech a z ruky a nohy krvácím naprosto nekontrolovatelně tak, že je mi jasný, že mám rozříznutou nohu a ruku na několik stehů. Krev teče proudem, stahujeme to umělým elastickým obinadlem, ale najednou není jasný, jestli budu schopná pokračovat dál. Cíl je dojet do Zrubu Burda a tam se uvidí. Stoupáme po šotolině směr Burda a poslední 2 km mírně klesáme. Před námi se otevřou výhledy, krásná dřevěná chajda s vodou tryskající do obrovského koryta, kde se dva chlápci koupou. Před útulnou sedí starší pár a popíjí víno, slunce zapadá, atmosféra místa naprosto fantastická. Paní správcová mě uklidňuje, že vše vyčistíme a vydezinfikujeme a bude dobře. Dáváme si bramboračku, pivo, panáky. Paní mi dezinfikuje nohu, je to hluboký, tak na 4 stehy, pořád to krvácí a strašně to pálí. Na noc na to dostávám odvar z bolhoje, což je krásná kytka a od této chvíle moje nejoblíbenější. Spolu s námi je tu ještě jeden pár také slovensko-český a partička asi šesti Čechů ve věku mých rodičů. Až po příjezdu se dozvídáme, že jedním členem byl Petr Placák, známý to undergrounďák a disident, který v roce 2008 získal cenu Magnesia Litera za knihu Fízl, kterou si doma hned nadšeně půjčuji v knihovně. Večerka na Burdě je ve 21:30. My spíme v podkroví na krásné nové chatě spolu s mezinárodním párečkem a partička Čechů ve vojenském stanu venku. Ještě je tu krásná terasa s výhledem na okolní stráně a lesy. V noci jdeme čůrat a ta miliarda hvězd nad námi je nádhera

Muráňská planina, Stolické vrchy, líznout Slovenský ráj a Volovské vrchy 87 km, 2410 m převýšení, 8 hodin 18 minut

Ráno se probouzím a večerní panáky a pivo jsou dost cítit. Čeká nás ale skvělá snídaně, párky, domácí bylinkový čaj a ošetření nohy. Nevypadá to vůbec dobře, bolí to jak čert. Chodit nemůžu vůbec a zase to přes noc dost krvácelo. Paní z Burdy mě přesvědčuje, že mi na to dá paradajku a špek, pevně to obvážeme a ono to bude dobré. No nevím, moc to nevidím a bojím se, aby se mi to přes den nezapařilo a nezhnisalo to. Tak sedáme na kolo a uvidíme, když tak jsme rozhodnutí, že prostě sedneme na vlak a pojedeme dřív k moři. Píše mi Aleš povzbuzující zprávu: „Ale nekončíš, že ne? Utáhni ducktapeom a ideš dalej.“ Tak som išla. První kilometry teda byly šílený, pokaždé, když jsem měla vyšlápnout, to strašně zabolelo. A bohužel zrovna bylo potřeba vyšlapávat skoro pořád, protože bylo co fotit. V Červené Skále jsme při svačině uvažovali, kudy jet, ale nakonec se rozhodujeme následovat i nadále trasu Dividu. Noha si trochu zvyká, a tak je rozhodnuto, že pokračujeme dál po trase. Napojujeme se na červenou hřebenovku SNP a tady na ni konečně potkáváme docela dost poutníků. Dostáváme se na okraj Slovenského ráje a obdivujeme krásné přístřešky, kde dole se sedí a nahoře po žebříku vylezeš do patra a spíš tam. Nejenže je tam krásný výhled do okolí, ale ještě navíc to působí strašně bezpečně, i když je jasný, že medvěd by tam vyšplhal raz dva. V podstatě celý dnešní den kopírujeme trasu SNP nebo jedeme vrstevnici pod ní, většinou po šotolinových cestách, kde je vidět, že moc lidí nechodí, protože tyhle cesty nejsou ani značené. Ve Volovských vrších chceme dojet na doporučovanou chatu Volovec. Cesta na ni je velmi strastiplná, plná polomů, úzký singláč je až moc zařízlý ve srázu. Chata Volovec je kapitola sama o sobě. Můj styl to není, ale jsme rádi, že nás nesežere medvěd. Guláš je výborný, pivo výborný a vyspíme se opravdu skvěle. Jo a po rozmotání obvazu dobrá zpráva! Rána na noze krásně čistá, jen odněkud zespodu vylezl ještě jeden šutr, tak Roman vyndává (zase sebou nemám pinzetu, ona se nehodí jen v Americe na trny z kaktusů!). Každopádně moje otázka, co mám mít všechno v lékárničce mi začíná být díky této zkušenosti jasnější.

Volovskými vrchy až do Košic 77 km, 1897 m převýšení, 6 hodin 59 min

Slovensko je země plná lesů, vrchů a krásných hor a pohoří. Třeba kdo zná Volovské vrchy? Asi málokdo, přitom tohle pohoří táhnoucí se od Nízkých Tater ke Košicím. Tvoří vlastně celou východní část Slovenského Rudohoří a nejvyšší vrchol má kolem 1300 m n. m. Tady v Čechách by to byly velehory a bylo by v nich přeplněno. Ale na Slovensku jsou všichni v Tatrách a na Fatře. A proto jakýkoliv jiný hory Slovenska jsou krásně divoký, bez lidí a voní dobrodružstvím. Ráno vytlačíme kola po zelené na Skalisko (1293 m n. m.), je z něho krásný výhled a po trase SNP s občasnými objížďkami po neznačených cestách pokračujeme dál směr Košice. Tyhle neznačené na mapách.cz čárkované cesty jsou hodně divoké, používané hlavně zvěří, památka po lidské stopě tu není. Oproti tomu červená a hřebenovka SNP je proti tomu dálnice.

Nad Smolníkem potkáváme rodinu se třemi dětmi ve věku dvou, čtyř a šesti let. Tři kluci, z nichž nejmladší se jmenuje Koloman. Rodiče táhnou speciálně upravené vozíky s bagáží, nechtěli prý tahat nic na zádech a vozíky mají i tu výhodu, že si na nich kluci mohou odpočívat, případně pospat. Roman si s nimi povídá a mě to vůbec nezajímá. Na cestách už jsme potkali tolik zajímavých lidí, že mě už máloco fascinuje a vlastně mě to nezajímá. Každopádně se dovídáme, že jdou trasu SNP z východu na západ, trasu plánují na tři měsíce, vyšli v květnu a denně ujdou 10-15 km. Když to potřebují, mají i volný den, kdy odpočívají a zůstanou na jednom místě. Když si je později googluji, zjišťuji, že před deseti lety žili zřejmě určitou dobu v Americe, že se přes 100 dní plavili z USA na Haiti na Katamaránu a jejich svatební cesta trvala 19 měsíců, kdy z USA přes střední Ameriku dojeli až na jih jižní Ameriky, na kolech netěžko asi polovinu, druhou polovinu nejrůznějšími dopravními prostředky, prostě jak to šlo.

Pokračujeme dál přes cikánské osady a dlouhým stoupáním se dostáváme až na Kojšovskú hoľu. Sice je azuro, ale fičí šíleně studený vichr, projíždíme lyžařským střediskem s mnoha vleky a pod jedním, cca deset kilometrů od Košic to zapíchneme v altánu spolu s dalšími třemi Snpéčkárami. Jeden má hamaku, jedna tarp a třetí neskutečný odér. Chata Jahodná zřejmě tento altán zařídila přímo pro chodce trasy SNP, aby nemusela ubytovávat na jednu noc. Altán krom ohniště, lavic a stolů a svojí velikosti, má i zásuvky, kde si lze dobít elektroniku. Před studenou nocí a ledovým větrem nás altán dokonale ochránil. Poslední noc na Dividu je tu.

Ranní sjezd do Košic 15 km, 54 minut

V šest ráno mi zvoní budík, Roman už má uvařené kafe. Studeným ránem sjíždíme do Košic na vlak. Stejně jako vloni obdivujeme bicycle friendly Košice. Čeká nás dlouhých šest hodin ve vlaku na vstřebání těch 600 km a přes 15000 výškových metrů kros Slovensko. Cestou ve vlaku napíšu shrnutí pod příspěvek na Instagram. Zní takto,

Azuro a louky a kytky a lesy a vůně a zvířata a já a Roman a bikepacking a rozřízla noha a medvíďata s medvědicí a spaní pod širákem a intuice. Slovensko zažraný až do morku kostí.
Přejezd Slovenska po trase Slovakia Divide mě v prvních třech dnech nasytil k prasknutí. Vrátily se mi smysly a intuice. Vše se otočilo o 180° od všedních dnů. Smysly se zvýraznily. Vše chutnalo líp, vypadalo líp, sluch se zbystřil v noci až na neúnosnou hranici. Naopak hmat se otupil. Ze svírání řidítek mě brněly prsty. Nejradši mám čich. Cítím vůně a ty červnové jsou snad nejintenzivnější. Po celodenním šlapání ještě před setměním ležím ani se nehnu. V noci bdím. Těším se na svítání. Svět se převrátí naruby. A stačí na to 600 km a 15206 m převýšení přes hory a vrchy Slovenka.

Nejgooglovanější věta před dovolenou: „Kolik je na Slovensku medvědů.“

Nejčernější tma je kolem druhé hodiny ráno.

Nejvíc voní smrkové výhonky.

Největší slast je ledová voda.

Nejdelší jsou červnové dny na cestě.

Největší motýl je martináč hrušňový. 

Nejvtipnější je face ID, prý že: „Tvář nebyla rozpoznána.“

Nejkrásnější probuzení je v Sedle Lúčky.

Nejluxusnější snídaně na obrubníku před Jednotou Coop.

Nejoptimističtější ráno je s výhledem ze spacáku Cumulus na modrou oblohu bez mráčku.

Nejrozkvetlejší jsou louky u Santa Fee.

Největší štěstí jsou chytrá a plachá medvíďata.

Nejděsivější zvíře je nasraná medvědice. 

Největší starost jsou polomy.

Nejnadějnější výhledy jsou útulny při západu slunce.

Nejlepší singláče jsou ty Laskomerské.

Nejdokonalejší voraz je v Zahradě v BB.

Nejlepší jahody po italsku dělá paní v Horní Mičiné.

Nejvíc fantasmagorický je jet po okraji kráteru sopky na Polaně.

Nejromantičtější místo je u Jezírka lásky.

Svatba na Zbojské.

Největší nešikovnost je rozříznutá noha.

Nejzázračnější bylinka je bolhoj. 

Nejlepší náplast je paradajka a špek.

Nejvíc potřeba je škrtidlo.

Nejvysněnější práce je vařit bramboračku, točit pivo a ošetřovat puchýře na Burdě.

Největší svátek je jízda po Národním parku.

Nejpřitažlivější slovo je Muráňská planina.

Největší klišé je ta miliarda hvězd v sedle Burda.

Největší jelen je ten, který štěká na cestě přímo před vámi.

Nejstudenější jsou Volovské vrchy.

Nejvíc smrdí SNPéčkári.

Největší hrůza je klepat se hrůzou ještě několik týdnu po dojetí této trasy.

Nejvíc mi je líto, když něco končí, ještě než mi smrdí ponožky.

Největší punk jsou keepers of the borovička.

Nejvíc cyklopřátelské město jsou Košice.

Nejhezčí přesuny jsou vlakem.

Nejlepší sdílení je s Romanem.

Nejhezčí dny jsou ty, které chutnají jako pivo.

Nejvíc krásný je to, co bych si nechala i vytetovat.

Děkuji @ales.tajtak a @pavol_hlavac, že jsme si mohli projet trasu Slovakia Divide v předstihu a mimo závod.