Poslední švih

Text a foto: Tomáš Dvořák

Den před závodem organizátor po dohodě zkracuje trasu na pouhých 690 km, kvůli počasí.

Vlakem jsem se snadno svezl z Chebu do Prahy bez přestupu. Už na nádraží zapínám navigaci, protože vůbec nemám ponětí kudy kam. Na velodrom Třebešín přijíždím i tak jako první. Jakub Kopecký, organizátor závodu, už na nás čeká. Stejně jako pánové fotograf a kameraman. Ještě jsem ani nevyjel a už se potím – při rozhovoru na kameru.

Chvíli po mě přijíždí i Aleš, Lukáš, Ondra a Max. Pět statečných. Všichni ostatní závod předem vzdali. Komu by se chtělo dva dny nonstop moknout a mrznout, žejo. Omrknout výbavu, světla, reflexky, připevnit GPS trackery a jsme ready. V půl šestý zapadá slunce a teplota ihned klesá. Ještě chvíli kroužíme na velodromu, na zahřátí, protažení, zapózovat na fotky.

Přesně v šest večer startujeme, do tmy. Chvíli se motáme Prahou, ale zanedlouho jsme pryč z civilizace. Okolo jsou jen lesy, tma… divočáci přes cestu! Jeden stihl přeběhnout, jeden se otočil. Prosvištěl jsem mezi nima, uf.

Nemám za sebou ještě ani padesát kiláků a teplota padá na -3st. Na zastávce přihazuju vrstvy. A je mi jasný, že dneska to na bivak nebude. V letním spacáku bych umrznul. Nezbývá, než valit celou noc skrz. Na 250. kilometru, těsně před Šumavou, nás čeká první checkpoint. Tam musím dojet, ať se děje cokoliv. Dvěstěpade na zátah, mrazem a tmou. To začíná dobře.

Někdy tak ve dvě ráno mě dojíždí dvojice Ondra&Max. Neváhám a přidávám se. Ve třech se to šlape přece jen líp. V opravdovým závodě by to bylo nefér, jet ve skupince. Tady ale tak nějak cítíme, že jde spíš o to přežít, nevzdat se a dojet. Dupeme spolu směr Písek. Oba kluci jsou na můj vkus moc rychlí. Držím se jich, ale dává mi to zabrat. Všechny tři nás táhne vidina čerpací stanice v Písku – tam se ohřejeme a najíme. Dvě hodiny v tomhle rychlým tempu mě drtí, nestíhám jim a nechávám je ujet mi. Sám dojíždím do města, všechno bílý a zmrzlý na kost. Opatrně kličkuju, abych někde neulítnul na náledí. Modlím se, abych tu pumpu někde nepřejel. Potřebuju se ohřát a nalejt do sebe trochu kafe a cukru. A najednou tam svítí – nonstop Shellka! Max i Ondra jsou už vevnitř. Rozmrzáme, lejem do sebe kýble kafe.

Po půl hodině vyrážím dál na trasu. Na první checkpoint zbývá tak 70 kiláků, tři hodinky jízdy. Kluci mě předjíždí a já šlapu sám, tmou, poslední. Na žádný velký tempo nemám síly, prostě jen točím nohama a ukrajuju kilometry. Prachaticema projíždím už nad ránem. Je pořád tma, ale provoz znatelně houstne. Stoupám do Libínského Sedla. A stoupání je to nekonečný. Vždyť ještě nejsem na Šumavě, co tu dělají kopce?! Zig, zag, zig, zag, jak kyvadlo, pořád vejš.

Konečně jsem nahoře, pouštím světla na plno a valím do údolí. Patnáct do chalupy, na první checkpoint. Spouští se déšt. Doufám, že to nenamrzá a zůstanu na silnici. Dlouhejch 15 kiláků. Těsně před chalupou potkávám cyklistu proti mě – buď Lukáš nebo Aleš. Nejspíš se ani nezdrželi a valili dál. Opírám kolo o chalupu, beru kabely, powerbanky a navigaci. Chalupa je boží, krásná roubenka, uvnitř pec, krásnej dřevěnej nábytek a vegan! česnečka, co na mě čeká. Natahuju budík na 60 minut a ulehám. Asi jsem ani neusnul a jen se převaloval, ale i to pomohlo. Po hodině vyrážím, jako třetí.

Do deště, vstříc Šumavě. Volary, Lenora, Borová Lada, Kvilda… Pořád mírně do kopce, teplota těsně kolem nuly. Na Kvildě chytám otevřený potraviny. Probíhám regály a hledám něco k jídlu, aspoň chipsy, čokoládu, džus, sušenky. A dál, honem. Je poledne a já nemám ujetou ani stovku, sakra. Okolo Modravy už leží sníh. Tady už to znám, tuším, co mě čeká. Místo kafe v pivovaru si ale dopřávám objížďku. V jednu chvíli jedu napříč nějakou loukou, vysokou mokrou trávou kloužu zpět na trasu.

Prášily, nevybuchlá munice, déšť, magor za volantem, co to schválně řízne těsně přede mnou. Asi aby naznačil, že mám vypadnout do bahna na cyklostezku a nepřekážet na silnici.

Železná Ruda je jen rozmazaná šmouha v dešti. Zahřívám se stoupáním na Špičák. Místama jdu pěšky. Ta cyklostezka do sedla je natažená tak prudce, že nemám sil se s ní prát. Na Nýrsko už to odsýpá. Když konečně přestane pršet, začne se do mě opírat protivítr. Nenadělám nic a šlapu tichýma vesnicema dál. Až v Horšovským Týnu dokupuju jídlo na večer. Houska a hummus, nic extra, ale aspoň to není sladká sušenka. Odbíjí šestá, jsem 24 hodin na cestě a tachometr ukazuje 411km. Do cíle zbývá už jen 280, paráda.

Kdesi v polích mě zas dojíždí duo Ondra a Max. Prý si zabookovali pokoj v Mariánkách. Check-in do deseti a kolo žádnej problém. To mě dost láká, moc se mi nechce klepat ve spacáku venku. Rychlej booking na mobilu a mám cíl i deadline na dnešní večer. Tři hodinky nonstop šlapání a jsem tam. Bor, Tachov, kde se tady zas berou kopce? V Mariánkách jsem na minutu přesně v deset. Paní recepční kroutí hlavou, co za pošahanou skupinku jsme. V hotelu už totiž bydlí i Aleš a fotograf Honza. Tlačím kolo na pokoj, nastavuju budík na 2:30, dávám sprchu, krabičky na nabíječky a odpadám. Čtyři hodiny spánku utečou vmžiku.

Navlíknout do teplýho a reflexního, zbytek do tašek. Na kolonádě mažu řetěz olejem. Ve tři ráno. Město nechávám za sebou a stoupám na Kladskou. Bylo by tu krásně, kdybych něco viděl. Co neschovala tma, to zahalila mlha. Ale nemrzne, tak nemusím jet tak připosraně.

Bečov, odtud je to do Varů z kopce, ne? Ne! Zas stoupám kamsi do kopců, Hlinky, Březová a tak. Odměnou mi budiž ledovej sjezd do města. Klepu se jak ratlík. U vřídla fotím a snažím se trochu ohřát. Projíždím centrum, není tu jediná pekárna, kavárna, nic. Zlato, stříbro a kožichy ano, kafe a houska ne. Až za městem mě zachraňuje další Shellka. Radostně tankuju kafe z automatu, venku ho do sebe leju a jak mi u toho rozmrzá mozek, dochází mi, že jsem to kafe ukradl. Automat neměl čtečku na kartu a mělo se zaplatit na kase. Tak se vracím dovnitř a platím jedno uloupený kafe.

Do Jáchymova klesám z Mariánské. A pak už nahoru na Boží Dar. Stavařům tenkrát nikdo neprozradil tajemství serpentin a stoupání je tak parádní přímej drtič morálky. Před Božákem mě nahání kameraman s dronem, jak z akčního filmu. Mazaně se schovávám na benzínce a leju do sebe kolu. Náročnou cyklistiku je třeba vyvažovat kvalitní stravou.

A pak už je jen bílo. Klínovec halí mlha jak mlíko. Rozhlednu na vrcholu jde spíš tušit, než vidět. Voda kape ze všeho, teplota těsně nad nulou a morálka taky tak. Honem pryč odsud. Krušný hory, ukažte, co ve vás je!

A fakt, že jo, za chvíli se mlha trhá a poprvý vidím slunce. Hrozně bych jedl a nikde není žádnej obchod. Přejíždím hranici do Německa. V Jöhstadt sním o imbissu s hranolkama a falafelem. Marně. Schmalzgrube mě překvapuje parní lokomotivou, parádní místo na výlet, kdyby člověk nespěchal. Zachraňuje mě až Edeka o pár kilometrů dál. Housku a pomazánku hned, flapjacky do tašek a honem pryč. Ondra a Max se nebezpečně přibližujou a dotahujou mě. Teď jsem třetí, snadno bych ale mohl dojet jako poslední. A tak dřu. A ono to jede. Jede to tak, že se až leknu, když na mě ze křoví u cesty vybafne Michal Soukup. Střídavě fotí a pronásleduje mě autem. Vždycky zvládnem prohodit pár slov, když ho míjím.

Zírám na ty obří větrníky a rozlehlý hory, snažím se nevymáznout v serpentinách na mokrým listí a najednou jsem v Litvínově. To znamená jediný – přede mnou je poslední stoupání, Dlouhá Louka. Jedu pomalu. Dost mě bolí koleno, asi ze zimních treter. A ani není kam spěchat. Kluci za mnou už mě nedojedou. Zároveň stihnu cíl pod 48 hodin. Co víc si přát. Někde za Dlouhou Loukou mě vítá Tom Zaplatílek. Od TPBR jsme se neviděli, tak máme oba co vyprávět. Poslední kilometry utíkaj rychle. A najednou jsem v cíli na Moldavě. 692 km za 45 hodin a 44 minut. Dneska už jen nohy nahoru, ohřát se, vypít nějaký to pivo a vyspat se. Ráno na vlak do Teplic, tam už kolo roluje tak nějak samo, bez námahy.

Dobrá jízda to byla, moc jsem si užil mizerný počasí, průjezdy známou Šumavou i pro mě novýma Krušnýma horama. Déšť a sníh nakonec nebyly tak zlý, jak jsem čekal. Tak to dáme za rok znovu?